beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Numeri 20

Nu 20, 2

Pospolitost neměla vody. Proto se srotili Možná zaráží, že Izraelci se tak často dostávají do potíží. Ovšem srovnejme si jejich předchozí situaci: V Egyptě, na který stále vzpomínají, „vděčili“ za vše Egypťanům, svým pánům. Vše, co měli, záleželo na jejich poslušnosti, o vše museli prosit. Nyní, když mají nouzi, ani je nenapadne prosit Hospodina. Bůh je vysvobodil, aby nebyli otroky lidí, jakými jsou sami. A pouští je vede proto, aby se naučili poslouchat Jeho, Nejvyššího. Izraelci si však představují dobro, o které by nemuseli prosit a být za ně vděčni, aby byli jen svými pány.

To jednak nejde, skutečnost je prostě jiná – Hospodin je Pán pánů. Za druhé, když člověk na sebou nemá Boha nebo alespoň nějakou autoritu, ve skutečnosti není svobodný, ale otročí sám sobě – člověk je opět jeho Pánem, jako v Egyptě. Nejčastěji jeho duše, vyšší část, otročí tělu. Tak svévolní lidé většinou propadají různým závislostem – na majetku, na osobní pověsti, na omamnýc látkách, kterých neužívají střídmě, na druhých lidech, ke kterým mají majetnický vztah. Egypt, otroctví, si s sebou nesou Izraelci i na poušť. Každý z nás, pokud neprosí a neděkuje Hospodinu, je sám sobě faraonem. Bůh nechtěl, aby Izraelci sloužili v Egyptě člověku, který je nižší než Bůh, a to se ani na poušti nezměnilo. Ani zde nemají sloužit člověku – sami sobě. Ani zde vyšší – duše – nemá sloužit nižšímu – tělu.

Nu 20, 3

Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratří před Hospodinem! Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Lid to zde opět staví tak, že oni jsou Hospodinovi, Mojžíš samozvanec. To už mu jednou naznačila Mirjam s Áronem, v minulé kapitole, kterou jsme vynechali, to říkají členové kmene Levi. Jaké je to ovšem Hospodinovo shromáždění, když Božího proroka neposlouchá?

Nu 20, 5

Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či… Promlouvá zde tělo, nenažranost Izraelců. Zřejmě nejsou úplně bez jídla, ale chtěli by své oblíbené. Nejde jim o život sám, ale mají „chutě“. Staví si podmínky: Pokudto má být život, musíme mít obilí, fíky, révu, granátová jablka. Ale kdo je člověk, aby si určoval, co musí mít? Kde je stanoveno, kde je psáno, že na tohle všechno má člověk nějaké právo? Na kom to právo bude vymáhat? Na Bohu? A kdo Boha a lidi rozsoudí, je snad nějaký vyšší soudce? Ne.

Nu 20, 6

I odešli Mojžíš a Áron od shromáždění Na kritiku neřekli nic, to ovšem neudělali často ani v předchozích případech. Tentokrát asi už přetekla míra Boží trpelivosti, dále totiž Bůh říká „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“ Mojžíš i Áron byli přece spolu s lidem svědky všech Božích zázraků. Sice sami nereptají, ale když reptá lid, hned to berou vážně a předníšejí věc Hospodinu. To nám ukazuje, že ne každou kritiku musíme hned brát vážně. Zejména když lidé kritizují Boha a víru. Často totiž kritizují i nespravedlivě.

Např. v 18. stol. se začalo tvdit, že církev ve středověku učila, že země je placatá. Byl to naprostý výmysl, protože církev přejímala starověké učení Ptolemaia, že země je kulatá. Učil tak i Augustin i všichni učenci středověku. Ostatně, každý si toho všimne na moři nebo na pláni, když vzdálení lidé či lodě náhle mizí za obzorem. Přesto si dodnes i mnoho křesťanů myslí, že církev hlásala takové nesmysly a stydí se za to. Musíme vždy zkoumat, zda je kritika oprávněná, protože kdo kritizuje církev a křesťanství, kritizuje často nepřímo samotného Boha.

Mojžíšovi pomalu přestává jít o Hospodina – jde mu o to, aby nebyl kritizován on sám, jak ukážou náasledujíví verše. Také my musíme vědět, zda neustupujeme kritice církve jen proto, abychom sami neměli hanbu; zda nezapíráme Krista.

Nu 20, 10

Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu? Boha Mojžíš nehájil, ale najednou má kuráž hájit sám sebe. Kritizujete mě, ale JÁ na to mám. „Což vám MÁME z tohoto skaliska vyvést vodu?“ O Hospodinu nepadne ani slovo, Mojžíš se vytahuje a připisuje úspěch sobě; příčinu neúspěchu (neměli vodu) přitom automaticky připsal Hospodinu a hned za ním s Áronem šli. Ačkoliv je Mojžíš největší z proroků, nejpokornější z lidí, až příliš si je vědom svých zásluh a křivd, které se mu stali, než aby mohl vejít do země svobody. Vědomí vlastních zásluh činí člověka nesvobodným; i když je to člověk dobrý a pokorný, myšlenka na to, co všechno vykonal, mu často nedá pokoj.

Nu 20, 14

Toto praví tvůj bratr Izrael – protože Édomci byli potomky Ezaua, bratra Jákoba-Izraele. Proto Izraelci na Édomce nezaútočí, i když jim zabrání projít – jsou to jejich příbuzní. Izrael je, při vší neposlušnosti, lid vedený Hospodinem: Jákob si šel pro Ráchel, jeho syn Josef sestoupil do Egypta, Mojžíš vyvedl Izrael z Egypta. Édom jen sedí na místě a to mu stačí. Když někdo nemá žádná obdarování, povyšuje se jen proto, že byl někde první, někde dřív. Tak fungovala šikana na vojně, tak funguje v zaměstnání nebo na vesnici, kde je člověk i po dvaceti letech naplavenina. I když Édomu nic nehrozí, říká: Já jsem tu doma a vy sem nepatříte. Zákon naproti tomu přikazuje vlídnost k hostům a cizincům.

Nu 20, 26

Svlékni Áronovi jeho roucho a oblec do něho jeho syna Eleazara. Kněžská služba není vázána na Áronovu osobu, ale na Boží vyvolení. V duchovní službě není důležitý ten konkrétní člověk, ten konkrétní farář atd., ale služba sama.

© Tomáš Pavelka 2006–2015