beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Deuteronomium 34

Dt 34, 4

Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi… Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam. Proč Mojžíš do Země zaslíbené nevejde se se řešilo v (Numeri 20). Když si Izraelci stěžovali, Mojžíš s Áronem se i p všech těch divech Hospodina nezastali, ale šli si hned stěžovat. Když jim Bůh řekl, aby vyvedli vodu se skály, chovali se tak, jako by to byla jejich schopnost, jejich zásluha. Nechtěli nést nepřízeň a kritiku za Hospodina, ale jeho divy se pyšnili sami.

Dále v kapitole ale na Mojžíše slyšíme samou chválu. Není to tedy tak, že by ho Hospodin zavrhl. Mojžíš byl takový zakladatel, i pro něj bylo nové, co skrze něj Hospodin s Izraelem učinil, že z Izraele udělal svobodné lidi. Ale generace, která vyšla z otroctví, zůstala přeci jen otroky ve své duši. A Mojžíš s nimi byl pevně spojen. I dnes je dost běžné, že člověk je schopen obrovským úsilím a vytrvalostí něco založit, rozjet. Ale v době, kdy věc už normálně běží, v ní nemůže fungovat. Viděli jsme to u mnoha charitativních organizací, třeba i v naší Diakonii; funguje to tak i u sborů církve atd. Ne že by to tak muselo být, ale bývá to tak. I Mojžíš mohl do zaslíbené země dojít, kdyby proti Hospodinu nezhřešil. Ale většinou to bývá tak, jako v Mojžíšově příběhu.

Do země teď vejde generace, která je už zvyklá žít na svobodě. Generace, která se nemusela rozcházet se starým způsobem života, která se „do církve“ už narodila. Pro „církevní“ děti je dobré, že Pána Boha znají od malička; mnoho z nás muselo o svou víru zápasit třeba až v dospělosti. Uvěření, „vyjití z Egypta“ pro nás vždy bude tak trochu věc našeho úsilí, pro které můžeme zapomenout, že to byl přece Hospodin, který nás vyvedl ze starého způsobu života. Pro děti je víra milost – něco, do čeho se už narodily. Stejně tak nová generace, která pod vedením Jozua vejde do zaslíbené země, se narodila již ve svobodě; nezná nic jiného, než putování s Hospodinem po poušti.

Dt 34, 5

I zemřel Mojžíš… zemi podle Hospodinovy výpovědi Ještě docela nedávno, zejm. na venkově, staří lidé nějak dovedli vytušit, že jejich čas už přišel. Není to tedy tak, že by Hospodin Mojžíše usmrtil, ale Mojžíš sám poznal svůj čas a Hospodin mu k tomu řekl, že má vyjít na tu horu; Hospodin mu poradil, co má před svým odchodem udělat.

Dt 34, 6

Pochoval ho… Nikdo až dodnes nezná jeho hrob. Hospodin sám pohřbil Mojžíše na tajném místě zřejmě proto, aby ho Izraelci nezačali uctívat třeba jako Egypťané uctívali své mrtvé faraony nebo komunisti mumii Lenina.

Dt 34, 7

Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. V Gn 6,3 Bůh stanovuje Hospodin věk člověka na sto dvacet let. I dnes nejstarší lidé nedosahují o mnoho více než tohoto věku. Místo nám chce naznačit, že Mojžíš téměř naplňoval Boží představu o člověku svou pokorou, vírou atd. Proto se dožil plného počtu let a ve zdraví. Nebyl bez chyb a proto nevešel do Zaslíbené země, ale byl to člověk „podle Božích představ“. Mojžíšova smrt před branami zaslíbené země nám i naznačuje, že ještě musel přijít skutečně dokonalý člověk, Kristus, který teprve zavede do Zaslíbené země všechny, kteří věří.

Dt 34, 9

Jozue, syn Núnův, byl naplněn duchem moudrosti. Mojžíš totiž na něho vložil své ruce. Jozue teď bude nástupcem Mojžíše. Má Ducha – a Duch je nepolapitelný, neuchopitelný, neviditelný, nelze vystihnout. A přitom má zároveň Ducha skrze viditelný, jednoduchý obřad vzkládání rukou. Církev až do dneška ustavuje vzkládáním rukou své faráře a starší-presbytery. Vzkládá ruce i na nově pokřtěné. Duch, Bůh sám, si sice může dělat co chce, ale Bohu se zalíbilo, aby dar ducha byl udílen v tomto obřadu, protože Bůh je také Bohem pořádku a řádu. Duch neznamená zrušení všech obřadů, protože i v Písmu se Duch projevuje v rámci řádů Izraele/církve.

Dt 34, 10

Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš… Mojžíš je nejdůležitější postavou Starého Zákona, největší prorok. A přitom byl „nejpokornější z lidí“, nechtělo se mu ujmout se svěřeného úkolu, byl bázlivý. To je pro nás velké povzbuzení, i když máme třeba nesmělou povahu a nevěříme si, pokud věříme Bohu, můžeme se stát velkými mezi lidmi.

© Tomáš Pavelka 2006–2015