beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Samuelova 5

1S 5, 2

Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona. Navazuje z předchozího vyprávění, kdy si Izraelci vzali archu úmluvy do boje proti Pelištejcům, aby je zastrašili. Akce měla ale opačný efekt – Pelištějci se sice lekli, ale o to statečněji bojovali a vyhráli. Kdežto Izraelci si archu vzali s sebou, aniž by v Hospodina opravdu věřili. Pelištějci tak v Hospodina věřili vlastně víc, než Izraelci. Někdy jsme svědky toho, že pohané mají k Božím věcem (kostelu, bohoslužbě, církvi) větší respekt, než samotní věřící, což je pro nás zahanbující.

Je však tadé dobré vzpomenout na slova apoštola Jakuba: „Někdo však řekne: 'Jeden má víru a druhý má skutky.' Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ (Jakub 2, 18n) Pelištějci vystavují archu vedle své modly Dágona, protože pro ně je „bůh jako bůh“. Uctívají bohy, protože se to hodí, je lepší mít mocné bohy na své straně. Ale necítí k nim lásku. Jak správně říká Kalvín, „pravá zbožnost je bázeň spojená s hlubokou náklonstí“. Boha se nemáme jen bát, máme být také rádi, že je, máme jej milovat.

1S 5, 4

Dágon ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou tzn. jako by se Hospodinu klaněl. Pelištějci se tak dovídají, že není bůh jako Bůh. Příhodné poselství i pro naši dobu, která má sklon vidět všechna náboženství jako stejně cenná. Dokonce i z církve někdy zaznívá mylný názor, že „máme všichni jednoho Boha“. Když dvě víry o té samé věci tvrdí pravý opak, nemohou mít pravdu obě. Např. v jainismu je vegetariánství podmínkou spásy, křesťan je naopak povzbuzován, aby jedl vše (Sk 10, 10–16). Různé víry pro sebe ani nejsou příliš velkým obohacením, protože když si navzájem objasní v čem přesně se nemohou shodnout, není už moc o čem se bavit. Je samozřejmě potřeba vědět, co naši protivníci skutečně učí, abychom jim nepodsouvali něco, co není pravda a neodsuzovali je neprávem.

Jinou otázkou je, zda jiní bohové „existují“ nebo ne. Písmo není úplně jednoznačné. V některých částech Písma Hospodin „stojí ve shromáždění bohů“, jinde zas stojí jasně „já jsem Bůh a jiného už není“. Pavel v 1 Kor 10, 20 říká „to, co pohané obětují, obětují démonům“. Asi nejjasněji shrnuje opět Pavel v Ř 1, 21–23. „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest… zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.“

Celé to snad jde shrnout takto: Lidé ve svých různých náboženstvích objevují jistě část pravdy o pravém Bohu, ale vše mísí z pověrou. Možná pro tu dobrou část některá místa Písma s jinými bohy jakoby počítají, stejně jako my máme mít jistou míru respektu k tomu, co je na přesvědčení pohanů čestné a ctnostné. Když lidé něčemu věří a ovlivňuje to jejich životy, prostě to tu „nějak je“. Když někdo uvidí strašidlo a uteče kvůli němu z domu, je to jen přelud ale zároveň zasahuje do skutečného života. Když ale přijde „na akorát“, jiní bohové než Hospodin prostě nejsou, jsou to jen přeludy. Služba přeludům má vposledu vždy sklon člověka pohltit, démonsky se ho zmocnit. Dodejme závěrem, že my jsme již jediného pravého Boha poznali, otázka, jak je tomu s jinými bohy tak pro nás není nijak zásadně důležitá a věnujeme se jí jen pro úplnost.

1S 5, 4

Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu Znamení Dagonovy bezmoci tváří v tvář Hospodinu. Hlava znamená důstojnost, ruce moc, schonpnost něco udělat; obojí Dágon ztrácí před Hospodinem. Možná částečná odpověď na naší předchozí otázku: Dágon něco znamenal, „dokud byl mezi Pelištějci sám“. Když ale mezi ně přišlo znamení moci skutečného Boha (archa), Dágon najednou neznamená nic.

Možná nás napadne „kdo to udělal“. Pro naši představivost je ještě přijatelné, že socha spadne z podstavce před Boží schránu – stejně i pro Pelištějce, kteří i později přemýšlejí, zda to celé není náhoda. Uražené ruce a hlava uložené úhledně pár metrů dál na prahu už ale nejsou náhoda. Vtip divu je ale vždy právě v tom, že nikdo neví, kdo a jak to udělal, vidíme už jen výsledek. Věc se nicméně stala a je nevysvětlitelná i pro nás věřící.

1S 5, 5

Proto až dodnes nešlapou v Ašdódu… na Dágonův práh Poselství divu bylo jasné – Bohem je pouze Hospodin. Pelištějci si z toho ale vzali jen to, že ten práh nějak nosí smůlu. Je to typická pověrčivost pohanství, kdy nemáme k bohu žádný vztah, nezajímá nás celkový smysl věcí, ale pouze to, že některá věc, místo, čas, přinášejí štěstí nebo smůlu. Nutno dodat, že jako křesťané jistou míru pověrčivosti u lidí tolerujeme. Snoubencům nedáváme jako svatební dar nože (pověra „rozřežou štěstí"), nepodáváme si ruce křížem atd. Děláme to proto, aby si lidé pověrčivě nevykládali naše jednání jako osobní útok, „uřknutí“. Sami u sebe si však musíme uchovat vědomí, že takové věci nic neznamenají.

1S 5, 8

Nechť je schrána Boha Izraele dopravena do Gatu. Následující vyprávění o cestování Boží schrány z místa na místo má humornou povahu, kterou vycítíme i napříč tisíciletími. Je to takové „přehazování horké brambory“. Nejdříve jde schrána do Gatu možná proto, že Gatské kníže si myslí, že dovede věc zvládnout lépe, než než Ašdódští a těší se na zajímavou náboženskou trofej. Ale nevyjde to. Ekróňanům už chtějí nejspíš archu podstrčit jako „černého Petra“, už se nekoná žádná porada knížat, ale plán nevyjde.

1S 5, 9

způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory Kdo je více zvyklý na povětšinou vážný tón Nového Zákona (tam jde o všechno), může být překvapen nezřídka černěhumorným nádechem starozákonních příběhů. Jak zjistíme z více než náznaků další kapitoly, nešlo nejspíš o ledajaké nádory – nákaza děsí především muže a samotný originální text zřejmě záměrně užívá výrazů, které mohou znamenat intimní partie. Nákazu bychom asi mohli přirovnat k dnešním příušnicím, které neléčené mohou v dospělosti být až smrtelné, navíc ale ohrožují „mužnost“ – pro pelištejské válečníky bylo asi obtížné rozdhodnout se, co je horší. Tento aspekt textu však není pro děti zřejmě nijak zajímavý a tak jej uvádíme jen pro úplnost.

1S 5, 12

Volání města o pomoc stoupalo k nebesům. A v další kapitole bude vyslyšeno. Při vší nesmlouvavosti bojů s pohany v SZ nikdy nezanikne fakt Božího slitování nad každým trpícím. Pelištějcům se v průběhu kapitoly smějeme (humor je jednou z nejlepších zbraní proti utlačovatelům); závěr kapitoly nás ale upomíná, že jsou to také lidé a bolest a ponížení cítí úplně stejně, jako my. Že je nějaká bolest komická, nečiní ji méně bolestnou, spíše naopak. I později bude v SZ platit: Boj proti nepřátelům jen tehdy, když jsou reálným ohrožením a mají moc; nad bezmocnými slitování.

© Tomáš Pavelka 2006–2015