beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Samuelova 10

1S 10, 1

Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.“ Olej je „esence“, podstata (oliv atd.), to nejlepší, co se z věcí musí vylisovat. Proto je symbolem Ducha svatého, tedy pro Saula potvrzením azaslíbením daru Ducha. Do té doby byli pomazáváni jen kněží – nyní se Bohem ustanovenou stává i státní moc; má však jiný úkol, než kněží, nemá právo na svědomí a přesvědčení lidí. Jejím úkolem je chránit lidi před útočníky z venku a před zločinci zevnitř. Vládcové mají především bránit zlu, jejich nástrojem je meč. Pavel říká: „neboť není moci, leč od Boha … Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“ Saul přijde o království ve chvíli, kdy se rozhodne místo kněze obětovat.

V Orientě nemá polibek tak intimní funkci jako v naší kultuře, kde je vyhrazen v podstatě jen muži a ženě a úzké rodině. V tomto případě je holdem novému králi, výrazem úcty a také společného díla, byť u každého v jiné oblasti.

Za vévodu nad svým dědictvím Bůh zdůrazňuje, že Izrael je jeho (normálně země a lid patřil králi, i v Evropě), Samuel je jen vojevůdce. Je dobré být pokorný před Bohem, protože Bůh nás jako Saula pozvedává z bezvýznamnosti na čestná místa ve svém království. Co může být lepšího, než být Božím generálem? Jen člověk nesmí chtít být králem místo Boha.

1S 10, 2

Až půjdeš dnes ode mne Boží povolání je potvrzeno třemi znameními. Ještě navrch, krom podílu na kběžské hostině a pomazání. To by mělo Saulovi stačit, ale jak uvidíme příště, nebude.

1S 10, 5

před nimi harfa, buben, píšťala a citara, a oni budou v prorockém vytržení Prorocké vytržení, o kterém se mluví, je vlastně tranz. Uměle, nejspíše rytmickou hudbou (harfa, buden…), navozený změněný stav vědomí, extáze. Sama o sobě je to pouhá technika, do které Bůh může (a nemusí( vstoupit. Obdobou takových technik je dnes zvláště v letničním prostředí provozované mluvení v jazycích nebo katolický růženec. Souhlasíme s Pavlovým „raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení“, vědomá komunikace s Bohem má vyšší hodnotu; znamená, že dáváme Bohu místo ve své každodennnosti, ve svých všedních dnech, že jsme s ním stále. Ovšem změněné stavy vědomí k člověku neoddělitelně patří. Pavel také „nebraňte mluvit jazyky“. Pokud někomu mluvení jazyky nebo sto otčenášů pomáhá v komunikaci s Bohem, nemá se tím pohrdat, pokud se vše děje v míře. Důležité je, že i evangelická bohoslužba má poněkud střízlivější podobu tranzu – je jím zpěv. Proto jsou tradiční písně nápadně dlouhé – pravidelné hluboké dýchání, opakující se melodie, to vše poněkud mění stav vědomí. V tomto případě je vytržení pevně spojeno se slovem, proto zpěv patří v Písmu k nejvíce doporučovaným formám zbožnosti a Písmo obsahuje samo zpěvník – knihu Žalmů.

1S 10, 9

proměnil mu Bůh srdce v jiné Tj. podle zaslíbení obdržel Ducha svatého. Vidíme, že znamení jako pomazání nejsou „jen symboly“, že co zaslibují, se posléze také děje. Víra znamení potřebuje, nemůže bez nich být. A tam, kde je víra, znamení, zaslíbení, se posléze stávají skutečností.

1S 10, 12

A někdo odtamtud řekl: „Kdo je jejich otec?“ Proto se stalo příslovím: „Což také Saul je mezi proroky?“ Vzpomeňme Ježíšových slov „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ Nezapomínejme, že biblické postavy měli své domácí prostředí jako my a jejich okolí bylo neméně udivedno, než by byli naši současníci. Když někdo někoho důvěrně zná, má ho často rád, ale obvykle má pocit, že ho zná jako své boty a nic nového od něj nečeká. Žádný člověk ale není jen produktem svého prostředí. Ale také nějak sám za sebe reaguje na Boží výzvy. Proto se v nikom nelze zcela vyznat. Otázka „Kdo je jejich otec“ může znamenat dvojí: Buď poznání, že protoctví (nebo víra) se nedědí, že je od Boha a může se objevit u kohokoliv. Nebo může být otcem myšlen předák, představený proroků, jejich učitel. A pak je to podiv, že přijal mezi proroky „venkovského balíka“ Saula. Buď jak se mohl tak splést, nebo naopak že je tak dobrý, že i ze Saula udělal proroka. Obojí je mimo. Přísloví „Což také Saul je mezi proroky?“ znamená asi tolik, že lidé mohou překvapit, stát se výtečnějšími, než by odpovídalo prostředí, ze kterého pocházejí, což je ovšem naopak pravda.

A může to znamenat ještě jedno: Saul se pak skazil, takže zpětně si lidé mohli říkat „jak se mezi nimi tenkrát vzal“.

1S 10, 16

Ale co Samuel říkal ohledně království, mu neoznámil Možná na Samuelovu radu, Samuel ho i pomazal tajně. Saul je tím vykolejen, vytržen z běžného života. To se dá chápat. A na začátku je i skromný. Jenže, jak uvidíme už příště, až moc skromný. Sael bude dlouho váhavý, ústupný – a pak najednou pyšně hněvivý. Někdy se stává, že příliš skromní a ústupní lidé najednou začnou sami sebe urputně bránit kvůli smyšleným obavám, zapřou se kvůli maličkostem. Saul pak bude pronásledovat Davida, který mu nic neudělal, když si předtím nechal ode všech hodně líbit. I když i tohle tu možná je, hlavně je to celé Samuelův plán. Samuel už ví, koho Bůh vybral za vévodu, ale volba mezi lidmi terpve proběhne. Tím se nejspíš naznačuje, že každý vládce vděčí za svou moc pouze Bohu a nikdo nevládne bez Božího dovolení. Kristus říká Pilátovi: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“

© Tomáš Pavelka 2006–2015