beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

2 Samuelova 11

2S 11, 1

Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje Buď březen, nebo září. V zimě v Izraeli prší, v létě je na vojenské pochody moc horko. V březnu už zrají první plody, takže se má vojsko čím živit, ještě více toho dozrává na podzim. V naší oblasti se obvykle války začínaly na jaře, aby se stihly skončit do zimy. Srovnej německý výraz pro březen – Martz, Anglicky March, latinsky Martius – Mars byl římským božstvem války. Spíše půjde o březen, rok se v Izraeli začal počítat od podzimu až později (na přelomu roku), půjde tedy spíše o březen.

aby hubili Amónovce a oblehli Rabu Amónci – potomci Lotovi, příbuzný národ Izraelců. Sídlili na území dnešního Jordánska. Izraelci na ně neútočili při dobývání zaslíbené země, byl to pro ně příbuzný, spřízněný národ. Potom ovšem po celou dobu biblických dějů trvá spor mezi Amónci a Izraelci.

V předchozí kapitole (10) David pošle posly, aby vyjádřili upřímnou soustrast nad smrtí Amónského krále (který dříve poskytl Davidovi útočiště) jeho synovi. Rádci mladého krále v tom však vidí lest a zhanobí Davidovi posly, oholí jim polovinu hlavy. Davida to rozčílí a Amónci preventivně shromáždí své vojsko. Na pomoc jim přijdou Aramejci, které ale David porazí. Moabci se stáhnou a právě v dnešní kapitole válka pokračuje.

David však zůstal v Jeruzalémě Z Davida se stává trochu papaláš. Původně měl být vojevůdcem Izraele, tím, který vede ostatní do bitvy v čele a dodává jim tím odvahu. Neměl být jako králové ostatních národů, kteří jakoby vlastní celou zemi a řídí ji jako svou domácnost, mluví do všeho. Z Davida se teď stává něco jako vlastník celé země a proto si myslí, že může mít všechno – i to, co mu nepatří, ženu svého bližního. Příznačné také je, že vojska řídí Jóab, oddaný a schopný, ale také všeho schopný, jakýsi Davidův zlý duch.

2S 11, 2

Jednou k večeru vstal David z lože V orientě je zhruba od 11 do 15 hodin nesnesitelné horko, takže se nedá dělat prakticky nic, než spát. Proto David „vstal k večeru“. Ale celý dnešní příběh jemně naznačuje, že něco není v pořádku. Davidovi vojáci nasazují život, nocují ve stanech. David vstal po příjemné odpolední siestě a „neví, co roupama“. Stokrát jsme slyšeli „zahálka je matkou hříchu“, ale nic se nemění na tom, že je to pravda. David nechce snášet nepříjemnosti a nebezpečí válečného tažení – ale neví, co dělat místo toho.

Křesťan by se neměl za každou cenu vyhýbat nepříjemnostem, trápení a nebezpečí, pokud je to pro dobrou věc. Trápení si nás stejně vždycky najde – ať je to alespoň z nějakého správného důvodu.

Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. David se prochází po střeše. To je dodnes zvykem v orientě – člověk tu „chytne“ odpolední chladný vánek v prostředí, které je jinak velmi horké. Davidův palác byl samozřejmě vyšší, než všechny domy v Jeruzalémě. Shlížel tedy na okolní střechy.

Klademe si otázku, zda Batšeba sváděla Davida schválně. Mýt se na střeše domu nebo na dvorku bylo normální. Na ta místa nikdo neviděl. Nedošlo Batšebě, že z paláce vidět je? To právě nedokážeme říci. Příběh nás staví tak trochu na místo Davida. Muž mnohdy nebývá schopen zjistit, jestli na něj něco žena nahrála, nebo to bylo doopravdy. Ale i z druhé strany: Batšeba možná sama nevěděla, zda se na dvorek či střechu jde mýt schválně. Třeba si řekla: „Protože je sem vidět z paláce, kvůli tomu se snad přestanu mýt?“ Třeba sama nevěděla, co je její cíl. Mohla tušit, že „vysílá signál“ a zároveň jí to bylo jedno, nebyl to její cíl. Celá věc začíná, jak hřích obvykle začíná – tak divně neurčitě. V tuto chvíli už je situace napjatá a přece lze ještě zařadit zpátečku – ale nebývá tomu tak.

Detail: Podle verše 4 „očistila se totiž od své nečistoty.“ jde o rituální koupel, kterou Zákon ukládal ženám na konci menstruace. Tím zesilovala (možná nevědomě) vyslaný signál „je zde možnost“. Písmo zde prokazuje hořkou ironii: Rituálně byla Batšeba čistá, morálně to byla obludná špinavost. Jsme svědky dodržování Zákona, u kterého se ovšem člověk vůbec nestará, co je na Zákoně to nejpodstatnější – spravedlnost a milosrdenství. Dodržování Zákona, u kterého člověku vůbec nejde o to, aby potěšil Boha.

2S 11, 3

Není to Bat-šeba … manželka Chetejce Urijáše? Chetejci obývali oblast dnešního Turecka. V tomto čase jsou to jediní indoevropané ve světě biblického vyprávění, lidé jazykem a kulturou příbuzní nám Evropanům.

Davidův hřích je tím více „slizký, upatlaný“, protože tento člověk byl původem pohan a musel se pro Izrael a jeho Boha nějak osobně rozhodnout. Přišel cizí člověk, hledal svatost a našel zradu a později i vlastní smrt. Všechno je špatně.

2S 11, 4

Ona k němu přišla a on s ní spal Všimněme si kontrastu: V příběhu stoupá napětí, několika málo slovy je popsána situace tak, že si ji živě představujeme. Vlastní akt však vyprávění přejde. Film by se na takové scéně vyžil, ale Písmo ukazuje, že to byla prostě špinavost, lumpárna, vrcholná trapnost. Naše kultura by se snažila takovou věc omluvit tím, že by popsala „hezkou stránku věci“. Lásku muže a ženy ovšem jde popisovat, jak ukazuje Píseň písní – ale ve chvíli, kdy sexem vrcholí vzájemná důvěra a odevzdání dvou lidí. Tohle byla prostě věc, která proběhla (protože to zrovna šlo) a Batšeba pak šla prostě domů. Oba zůstali doma s vědomím, že podvedli, poplivali poctivého člověka. Sex je vždy hra – ale o city, důvěru, poctivost člověka se hrát nesmí. Hra se má hrát jen tam, kde je důvěra.

2S 11, 5

poslala Davidovi zprávu: „Jsem těhotná.“ O Každém hříchu se dá říci, že člověk vyměnil chvilku za věčnost, málo za hodně – skoro nic za všechno. Situaci ani není moc potřeba vysvětlovat. V manželství by očekávání dítěte byla radostí. V této situaci je to ta nejnepříjemnější chvíle. David podniká celou věc s pocitem: „o nic nejde, jde o hezkou chvilku“. A teď slyší, že se počíná život, který bude trvat třeba sedmdesát, osmdesát let – celý lidský život. A není co tomu dítěti dát, kde ho vychovávat. Bůh ví, jak mají lidé žít. Lidé ale jednají na vlastní pěst, a pak si nevědí rady. Každé jednání, které není podle Boží vůle, nemá ve skutečnosti cíl ani budoucnost.

2S 11, 6

David vzkázal Jóabovi Jak jsem již řekl, Jóab je Davidův zlý duch. Jóab je dokonale věrný (bude s Davidem i ve chvíli, kdy ho už opustí skoro všichni), Jóab je mimořádně schopný, umí jednat velmi účinně. Ale cokoliv Jóab dělá, musíme si s Davidem říkat „takhle to být nemělo“ (Jóab zabil Abnéra a Mefíbošeta, což sice Davidovi pomohlo, ale byla to strašná špinavost). Davidovi se nelíbilo, jak Jóab jedná. Doteď neměl David podíl na Jóabově hříchu, skutečně. A teď, z čista jasna, je Jóab přesně ten člověk, kterého David potřebuje.

2S 11, 7

David se ho ptal, jak se daří Jóabovi… Davidovi je úplně jedno, jak se daří lidu. Zde je vidět, jaký ubožák je hříšný člověk. Musí říkat věci, které jsou za normálních okolností hluboké, niterné, srdeční – stejným způsobem, jako se ptá na počasí. Když se křesťan ptá, jak se někomu daří, má se ptát protože ho to opravdu zajímá. Velkou chybou lidí na západě je, že se ptají, jak se daří a ani nečekají odpověď.

Pak řekl David Urijášovi: „Zajdi do svého domu a umyj si nohy.“ Jde o náznak. Když si v orientě člověk umyje nohy, znamená to, že přešel z veřejného prostoru do soukromého, do místa, kde „si věříme“. Urijáš nepochybně stojí o důvěrný vztah se svou ženou – ne však se svou ženou a ještě s Davidem.

2S 11, 11

Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Urijáš zde prom luvil jako Davidovo svědomí. Tohle přece platilo už na začátku i pro Davida: Izraelci táboří v poli a bojují o život, David se válí v paláci.

2S 11, 13

David ho pozval, aby s ním jedl a pil, a opil ho. Každým veršem se příběh stává odpornějším. David a Batšeba je snad nejhlubším popisem hříchu v celém Písmu. Hřích je vždy trapný, nemotorný, zoufalý. Po tom, co David zradil svůj lid a netáhl s tím, po tom, co provedl to, čeho se každý voják v boji snad nejvíc bojí, totiž že mu někdo svede ženu, za kterou bojuje a že se tedy z toho zabíjení nebude mít kam vrátit, po tom všem zradí David ještě důvěru mezi muži. S někým pít je velmi intimní záležitost – lidé začínají mluvit o důvěrných, niterných věcech, vyjadřují city. David takové důvěry mezi muži sprostě využije.

On však večer vyšel a ulehl na svém loži se služebníky svého pána. Do svého domu nezašel. Na tomto místě vidíme, že za hřích nelze nikdy vinit vnější věci, ale vždy jen svou duši. Je pohodlné říci „může za to alkohol, že jsem se choval tak a tak“. Alkohol však nikdy neuvolňuje nic, co by v člověku nebylo už před tím. Urijáš je na mol opilý, ale své přesvědčení nezradí.

2S 11, 15

Postavte Urijáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře. A už nevím po kolikáté opět další zrada důvěry, opět, jako zatím vždy, té nejintimnější. Tentokrát je to vzájemná důvěra a spoléhání mezi vojáky ve válce. Podle svědectví válečných veteránů není pevnější pouto než mezi vojáky, kteří na sebe spoléhají v ohrožení života. Davidův hřích plodí hřích za hříchem a končí snad tím nejhorším, co si jde představit. David nevynechal nic zlého, co jde udělat.

2S 11, 17

Z lidu padlo několik Davidových služebníků, též Chetejec Urijáš našel smrt. Neumře jen Urijáš, kvůli králově a Jóabově zvůli umřou i další nevinní. Vše je špatně.

2S 11, 21

Kdo zabil Abímeleka, syna Jerúbešetova? Nebyla to žena, která na něho svrhla ze zdi mlýnský kámen, takže umřel v Tebesu? Příběh z knihy soudců. Zlý Jóab ví, že David bude ještě předstírat spravedlivý hněv. Kdo nemá čisté svědomí, odvádí pozornost jinam. Vidíme, že Jóab má zlomyslnou radost už toho, že se David namočil. Už na něj něco má, David už se nemůže Jóabovi vyčítat jeho nemravnost. Jóab má Davida v hrsti, jako má satan v hrsti hříšníka. Kdo hřeší, je vždy otrok hříchu. Hřích nikdy nepřináší svobodu.

2S 11, 26

Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, naříkala nad svým manželem. A zase si nemůžeme být jisti, jestli to Batšeba hrála, nebo si opravdu uvědomila, co se stalo. Jako když zhřešila s Davidem, byl to okamžik, bylo to teď. Teď možná podobně smutní za spravedlivým Urijášem. Ale, jak čteme dál, zítra už jí to bude jedno, bude uvažovat prakticky. City, které nemají dlouhodobý důsledek, nemají valné ceny.

2S 11, 27

Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal. Na to, jak odpornou věc David spáchal, se tohle zdá jako velmi jemné vyjádření. Ale víc není potřeba říkat. David a Batšeba mají pocit, že všechno klaplo, vyšlo. Že něco vychází, neznamená automaticky Boží přízeň. Co David a Batšeba provedli, nemá budoucnost. Ani hodinu, ani minutu.

© Tomáš Pavelka 2006–2015