beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

2 Samuelova 12

2S 12, 1

Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Písmo nám nepopisuje, jak přesně Hospodin Nátana poslal. Písmo nám však nepopisuje něco odtažitého, co se dělo dávno, co je mimo naši představivost, co už se dnes neděje. Proto je přípustné přemýšlet nad tím, jak jej poslal.

Ve starších knihách Písma vysílá Hospodin své služebníky často přímým zjevením andělů. I později se pak dostává takové přímé zjevení těm, kteří jsou „natvrdlí“ a jejichž zatvrzelost je třeba prolomit – tak se Vzkříšený Kristus zjevuje přímo Pavlovi při jeho obrácení. Přímé zjevení je však spíše pro slabé, kteří sami netouží s Bohem spolupracovat. V pozdějších fázích Písma promlouvá Hospodin ve snech (Jákob, Josef) a vyzích (Velcí proroci atd.). Čím slabší víra posluchače, tím názornější musí být zjevení. A tak by se dalo říci, že nejvyšším vyznamenáním je, když Hospodin prostě změní srdce, osvobodí mysl člověka, který o věci již přemýšlí a dá mu poznat pravdu a najít správná slova. Tak má člověk, bez zjevení a vytržení, i ve svém všedním životě, ve svém normálním stavu, mysl Boží.

Nátan už jednou mluvil k Davidovi o stavbě chrámu a mluvil o svém nejlepším vědomí a svědomí. V noci k němu však promluvil Hospodin (zřejmě skrze to, jak Nátan na lůžku o věci přemýšlel) a druhý den Nátan vyřizoval Davidovi Boží vůl, sice že David chrám postavit nesmí, až jeho syn ho postaví.

V našem dnešním čtení tedy jde nejspíše o to, že se Nátan o Davidově cizoložství a Batšebou a vraždě Urijáše prostě dozvěděl šeptandou – král jedná prostřednictvím noha svých služebníků a poslů a těžko si jde představit, že by nedošlo k žádnému úniku informací u takhle velké špíny. O celé věci se dozvěděl i dvorní prorok Nátan. Hospodin v modlitbě a rozjímání otevírá Nátanovu mysl a dává mu najít odvahu a správná slova pro krále Davida.

Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák.“ Nátan nekárá Davida přímo, používá bajky. Sám sebe dovede člověk vždy obhájit. Když ale sleduje jednání jiných, dovede většinou správně posoudit, co je dobré a co zlé jednání. Ve skrytu duše všichni lidé nějak tuší, že je Bůh a že je soudcem světa. To je vidět na tom, že každý člověk přirozeně počítá s tím, že by na světě měla být dokonalá spravedlnost, i když nikdy v dějinách dokonalá spravedlnost nevládla – není tedy žádný viditelný důvod doufat v to, že by měla být. Jen proto, že lidé tuší, že Bůh je soudcem světa, očekávají přirozeně spravedlnost. David, i když jeho vlastní úsudek a srdce zatemnil hřích, přece dovede u druhých rozeznat zlé jednání.

2S 12, 3

Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Zdánlivě nadbytečný detail, totiž že si „chudák ovečku koupil“ není nadbytečný. Písmo užívá poměrně jednoduché věty, které ale často doplňuje nějakým detailem, náznakem, ze kterého si domyslíme víc, než je napsáno. Třeba o bojovnících z Davidovy družiny mám občas záznam o nějakém jejich hrdinském kousku, z kterého si uděláme dost barvitou představu, jakými lidmi byl David obklopen, aniž by se to muselo dlouze opisovat.

Že si chudák ovečku koupil zde připomíná, že Urijáš neměl svou manželku proto, že prostě nějakou mít musel; proto, že na každého muže připadá „nějaká žena“. Urijáš se musel své ženě před svatbou nějak dvořit. Dokázat jí svou odvahu, porazit třeba soka v lásce; jak to bývá v pohádkách „zabít draka a získat princeznu“. Nebo, minimálně, za ni musel doslova zaplatit jejímu otci, jak to v orientě bývalo – a nebyly to malé peníze. V arabském světě dosud ženich platí za nevěstu jejím rodičům a je bývá to tak vysoká částka, že mnoho mužů zůstává do dosti vysokého věku svobodných, to jen pro ilustraci, jak to tehdy asi chodilo.

Že muž musí pro ženu ztrácet, je vyjádřeno již v řádu stvoření: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě“ (Gen 2, 24) Současná převládající představa, že manželství je prostě dohoda mezi dvěma lidmi (podobně jako obchodní smlouvy), ze které se dá případně i odstoupit, není biblická. Správně má muž ženu získat, bojovat za ni, obětovat něco pro to, aby ji získal. Můžeme se dohadovat, že Urijáš, cizinec, náplava, tak nápadně krásnou a tedy žádanou ženu získal zřejmě svou velikou statečností. Cizoložstvím tak David a Batšeba poplivali i to nejcennější, co na Urijášovi je.

2S 12, 3

spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Možná náznak, že Batšeba byla výrazněji mladší, než Urijáš. V tradičních společnostech je celkem běžné, že manželky bývají mladší než muži, protože muž musí pro získání ženy nejdříve něco dokázat, získat nějaké postavení, vyučit se v řemeslu atd. Prorok naznačuje i nevděk Batšeby, které se dostalo od jejího muže péče, lásky a něhy.

2S 12, 4

Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu David bral své ženy jako „kusy“, jako přírůstky do sbírky. U Urijáše šlo o skutečný intimní vztah dvou protějšků.

Staví se zde do protikladu i mnohoženství Davida a monogamie Urijáše. Už v Řádu pro krále v Dt 17, 17 je psáno: „Také ať (král) nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha.“ Z výzkumů současných případů mnohoženství vyplývá, že si v nich muž nemůže dovolit skutečnou blízkost – ta totiž vyvolává žárlivost ostatních žen (viz Sára a Hagar, Ráchel a Lea atd.) Proto takový vztah funguje poněkud kasárensky.

Monogamní vztah muže a ženy je však podobenstvím vztahu Krista a církve, duše a Boha. Kdo má mnoho žen, tomu neslouží manželství jako toto podobenství. Proto pravé manželství je monogamní. Ve velmi chudých a válkou sužovaných oblastech je mnohoženství východiskem z nouze – je méně mužů nebo je málo takových, kteří by dokázali ženu uživit. V případě králů v orientě pak bylo mnohoženství věcí diplomacie – tím, že se král oženil s dcerami okolních králů, částečně si tím zajistil jejich spojenectví. Máme tu poučný protiklad: David je veleúspěšný král, hrdina – ale zároveň zřejmě v životě nepoznal skutečně důvěrnou, hluboce citovou lásku k ženě. Nikdo nemůže mít všechno najednou a za všechno se platí.

2S 12, 5

muž, který tohle spáchal, je synem smrti! Jako nejvýše postaveného nemohl Davida nikdo soudit – kromě jej samého. Král tak, jako nejvyšší představitel Zákona a poslední odvolací instance vynáší rozsudek sám nad sebou. Nyní poznáváme cíl Nátanovy bajky – Nátan de iure dosáhl pravomocného odsouzení krále, kterého by jinak soudy nižší instance nemohly předvolat. Bůh dosáhl toho, co by v tehdejším právním systému jinak nebylo možné.

Kristus je soudcem, poslaným soudit svět, který místo toho sám sebe vydal k odsouzení a na smrt a tak nepodléhá soudu nikdo, kdo v něj věří.

2S 12, 6

A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu. David správně pojmenovává, co je podstatou jeho hříchu – neměl soucit. To je důležité: Naše kultura má sklon omlouvat „nedovolenou lásku“. Jako by tu byl přísný, chladný Boží Zákon, kterým se lidský vřelý cit nechce nechat spoutat. Ale to je velmi lživý výklad. Sotva měl David Batšebu, kterou viděl pět minut, tak rád, jako Urijáš, který ji musel získat, starat se o ní, který se na ni těšil za válečných tažení. Podstatou hříchu není nějaká „příroda“, není jím to, že Davidovi učarovala krása Batšeby. Podstatou hříchu cizoložství je, že přestaneme podvedeného brát jako někoho, kdo má nějaké city, kdo má velkou část svých životních zážitků spojených s manželským protějškem, který mu bereme. Podvedeného bereme jako věc, jako někoho bez citů, bez duše. Proto už pak pro nás ani není problém takového člověka zabít, jak to udělal David. Ne náhodou byl v SZ za cizoložství trest smrti. Svou povahou je totiž vraždě blízko, ničí život druhého člověka, bere mu jeho minulost i budoucnost. Cizoložství dělá z podvedeného objekt, překážku, kterou je možno odstranit. A to je i podstatou vraždy, že totiž v druhém nevidíme víc, než překážku, kterou je třeba odstranit. Je rozdíl mezi – zabitím, ve válce, v sebeobraně, v afektu, z nedbalosti atd. –, kdy věc neplánujeme. Vraždu vždy člověk plánuje a to chladně, jako tah v šachu.

2S 12, 7

Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty!“ Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen. (Mt 12,37) V Písmu se často opakují věty jako „ty sám jsi to řekl“. Většinou člověk hřeší vědomě, bez důvodu, který by stačil na omluvu. A hřeší také proti svému vlastnímu přesvědčení, proti tomu, co sám považuje za dobré. Každý hřích je ve své podstatě nesmyslný, bezcílný.

2S 12, 8

a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc Jako na mnoha dalších místech, Hospodin se představuje jako ten, kdo naplňuje lidské touhy a kdo dává víc. Co chceme, chceme proto, že nám to Bůh chce dát – nebo něco ještě lepšího. Naše touhy jsou nakonec v základu vždy touhami po něčem duchovním. Hřích není v našich touhách, ale v tom, že nevěříme, že je může naplnit Bůh. Že si myslíme, že se o to musíme postarat sami, navzdory Bohu. Za každým hříchem je nakonec přesvědčení, že Bůh je zlý, lakomý. Každý hřích je popřením, že Bůh je dobrý. (Verš 10 uvádí „mnou jsi pohrdl“.)

2S 12, 10

vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu Král má pravomoc jen pokud jde o politiku, zejména válku, bezpečnost, zákonnost. Ale pokud jde o soukromé věci, je jako každý druhý.

2S 12, 11

Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký Je zajímavé, že trest, který dopadá na Davida, odpovídá spíše jeho prvnímu provinění, než vraždě, kterou spáchal potom. Nejspíše opravdu proto, že cizoložství je už skoro jako vražda, jak jsme naznačili.

2S 12, 12

A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem Na veřejné osoby se nevztahuje taková ochrana soukromí jako na lidi, kteří nejsou veřejně činná. Veřejnost má právo znát závažné skutečnosti ze soukromého života svých představitelů.

2S 12, 13

David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“ Překvapivé místo. Už za cizoložství, nemluvím už vůbec za vraždu, vyžadoval Zákon trest smrti a výjimky nepřipouštěl.

Zákon, vydaný Mojžíšovi, měl dvojí smysl: Za prvé podle něj měla fungovat společnost, za druhé určuje dobré a zlé pro „potřeby“ Posledního soudu. Jak ukázal Kristus (Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7,12), co Zákon chce ve skutečnosti lidé vědí i bez Zákona. Zákon vyjadřuje, co lidem říká i svědomí – musí to však říci, protože lidé jsou ochotni hlas vlastního svědomí ignorovat, kdežto veřejně vyhlášená pravidla už hůře. Ještě méně jde ignorovat to, co vymáhají soudy. Ovšem už při vydání Zákona bylo jasné, že vždy bude někdo, komu se podaří zlý skutek zatajit, uniknout stíhání atd. Zákon, vymáhaný soudy, je jen provizorní, brání tomu, aby se společnost proměnila v úplné peklo, ale spravedlnost to ještě není. Kristus např. říká „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“ (Mt 19,8) Tedy Zákon, jakožto pravidlo pro společnost, funguje opravdu jen provizorně.

Právě u Davida – absolutního monarchy – byla pravděpodobnost, že ho soud odsoudí, mizivá. Kdy v dějinách se stalo, že by krále odsoudil soud jeho vlastní země, pokud nešlo o revoluci, která stejně každý zákon ruší? Navíc, David sám byl nejvyšším soudcem země, poslední instancí. Ani právně by to nešlo.

Proto je výrazem skutečného pokání, že David vyzná svůj hřích. Žádný soud ho k tomu nenutí. Mohl Nátana dát zavraždit stejně jako Urijáše. Druhý, hlubší, duchovní význam Zákona, jak jsme uvedli, je pro duši, určuje na věky dobré a zlé, je pravidlem posledního soudu. Tomu neunikne ani ten nejmocnější, proto se David kaje. Kristus řekl „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16,26)

Jedině Bůh má možnost udělit milost od svého Zákona. Odpouští Davidovi a na tom se ukazuje, že Boží Zákon neplatí sám od sebe, ale proto, že Bůh chce, aby se dodržoval. Davida samozřejmě čeká trest a to velmi hořký, jak uvidíme. Odpuštění neznamená většinou zrušení trestu, ale spíš to, že po trestu je člověk přijat zpět.

2S 12, 14

Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít. To, že král vyvoleného národa, Boží Pomazaný a vyvolený je cizoložník a vrah znevažuje Boha. Sami cítíme nelibost nad tím, že Bůh nejdříve přísně vyžaduje dodržování Zákona a najednou z toho David vyvázne životem. A nespravedlivé to skutečně je.

Mluví se zde o synu, který musí zemřít. Pravidlo život za život tedy bude zachováno. A opravdu těžko říci, zda je horší zemřít, nebo přežít své dítě. Davidův syn skutečně zemře po porodu. Z jakého titulu by David, který vzal druhému manželku a zavraždil ho, mohl říci, že je Bůh krutý, že mu bere syna? Navíc, nejhorší není zemřít – každý jednou zemře – ale zemřít v hříchu, bez naděje vzkříšení. Smrt potomka je tvrdá pro Davida – ale David skutečně udělal něco strašného. Stejně i Batšeba.

Ale Nátan zde prorokuje i vyšší Boží spravedlnost: Za hříchy všech, kteří v něj věří, zemře jiný syn (potomek) Davidův, Pán Ježíš Kristus. Smrt Kristova je tajemství a má mnoho (nevyčerpatelně) významů; jedním z nich je však také to, že žádný hřích nemůže zůstat bez trestu. Kristus umírá i za Davidův hřích. Proto také se Kristus ohrazuje proti tomu, že by byl Davidovým synem (Mk 12,35). Ježíš je potomek Davidův, ale není jako David – je „miláčkem Božím“ jako David, ale v pokušení obstál (Mt 4,9).

Od Davida máme mnoho Žalmů (vč. Ž 51, kde se vyznává ze svého hříchu s Batšebou), protože podle jeho vzoru může věřící vyznávat díky za všechny Boží dary (Davidovi se jich dostalo vrchovatě) i vyznávat svou vinu (David zhřešil tak těžce, že těžko v Písmu najdeme horší případ). Davidův příklad ukazuje, že pro každého je možnost odpuštění, pokud se kaje a neutíká před pozemským trestem. Jeho případ je však opravdu extrémní, výjimečný. Podobně, alespoň se zdá, se spíše výjimečně začne třeba vrah kát za své jednání, ale možné to je.

2S 12, 15

I zasáhl Hospodin dítě Pro náš sluch velmi drsná slova. Davidův hřích je ovšem taky velmi temné místo Písma a řeší se v něm vážnější věci než jinde. Je to výjimečné místo, Bůh nezasahuje děti „jako houska na krámě“. To především.

Dále, nejde popřít realitu, že občas umírají i děti. Jde z toho Boha vyvinit, říci „Bůh to nechtěl“? Znamená to tedy, že je něco, co Bůh nedokáže, čemu nedovede zabránit? Pokud něco může Boha omezovat, překazit mu plány, pak mu může něco překazit i plán nás spasit. Pokud Bůh není všemocný, máme jistotu, že nás (i zemřelé děti) může vzkřísit. A tak není dobré vyviňovat Boha ze zlých věcí na tomto světě – když tak utěšujeme někoho, který utrpěl tragickou ztrátu, zároveň mu bereme naději na vzkříšení. A nenecháváme mu žádnou naději. Jeho mrtví zůstanou mrtví a nemá ani naději na vzkříšení.

Je tu však ještě horší, opačné nebezpečí; sice vykládat každé neštěstí jako Boží trest. Žádná ze zlých věcí, které se staly Jobovi, nebyla trestem; Bůh jim sice mohl zabránit, ale z nám nepochopitelných (a to opravdu nijak nevysvětlitelných) důvodů je dopustil, nechal jednat satana. Životní tragédie obvykle nepřicházejí jako trest. Jsou dílem ďábla, který vládne pro Adamův a náš hřích obecně světu. Podle řádu a Zákona jedná Bůh – naopak satan jedná zcela svévolně, to je jeho podstata. A tak zlé věci poskytují dobré i zlé lidi většinou zcela náhodně, bez logiky a smyslu. Satan tak působí zmatek v srdcích lidí.

Nemůžeme vyloučit, že některé zlé věci jsou Božím trestem, protože Bůh trestá hříšné v SZ i NZ. Ale pokud je věc Božím trestem, sám postižený o tom ví, je jasné, za co. Trest, jehož smysl člověk nechápe, nemá smysl, nedá se z něj poučit. Proto není naší věcí říkat lidem, že je Bůh potrestal (to dělají Jobovi přátelé a Boží hněv proti nim odvrátí jen Jobova přímluvná modlitba). Naopak, náš prvořadý úkol je vymlouvat lidem, že jejich neštěstí je Božím trestem, pokud sami objektivněji (jako vnější pozorovatelé) vidíme, že neštěstí, které lidi potkalo, neodpovídá jejich hříchům. Takoví přátelé chyběli Jobovi, takto se lidé velmi často obdivují a je opravdu velmi často třeba takové lidi těšit.

2S 12, 16

David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. Víme, že pravé pokání je změna smýšlení a dobré jednání. Když se změní smýšlení člověka, mění se i jeho jednání. Ovšem věc funguje i obráceně – to, jak jednáme, mění náš vnitřní stav. David se postil a spal na zemi, aby tím posílil kajícný stav své duše. Půst mění stav duše – proto se i Ježíš postil a proto Ježíš v Mt 6 jmenuje půst spolu s modlitbou a almužnou jako praktický projev křesťanova života.

Nese-li člověk opravdu vážnou vinu, prochází-li opravdu vážnou chvílí, David je zde vzorem jednání.

2S 12, 18

Sedmého dne dítě zemřelo. Jak jsme již řekli, odpuštění automaticky neznamená prominutí trestu. Odpuštění znamená pokračování vztahu, to, že po svém trestu je David Bohem znovu přijat.

2S 12, 19

Když David viděl, že si jeho služebníci šeptají S Davidem zažíváme pocit lidí, kterým je v dobré víře říkána milosrdná lež. Sami obvykle tuší, jak se věci mají, jejich nepříjemná situace se tím jen protahuje.

2S 12, 20

A David vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Davidův příběh ukazuje, jak se vyrovnat se selháním, i tím nejhorším. David přijímá důsledek svých činů. Co se stalo, nedá se odestát. Poučme se od něj, protože mnohdy myslí i řečí ulpíváme na věcech z minula, které již nejde změnit – a to nepřináší nic, naprosto nic pozitivního, jen další hříchy a trápení. Když člověk spáchá velký hřích, ta nejtěžší věc je přijmout v pokoře trest a odpuštění a v hříchu nepokračovat. Většinou to však člověk vzdá, nevěří, že by mu mohl Bůh odpustit a v zoufalství raději hřeší dále. Je pro nás snazší věřit Bohu, když máme poměrně čistý štít a můžeme být na sebe trochu hrdí, než když nemáme v ruce nic. I proto je dobré nehřešit.

2S 12, 24

Pak David potěšil svou ženu Bat-šebu, vešel k ní a spal s ní. Oprávněně máme z Davidova jednání po smrti jeho dítěte, po tom cizoložství a vraždě jaksi nečistý pocit, je nám z toho zle od žaludku. Jde ale skutečně o to, aby už David alespoň nepřidával další hříchy. Když už Batšebu ukradl, ať se tedy o ní teď alespoň stará. CO by teď pomohlo, kdyby jí poslal někam pryč. Dej Bůh, abychom se nikdy neocitli v jeho situaci.

2S 12, 25

ohlásil skrze proroka Nátana, že ho mají pojmenovat Jedidjáš V Iz 7,14 je psáno: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ Ježíše přímo Immanuel nepojmenovali, ale svým životem toto jméno (heb. S-námi-Bůh) naplnil. Podobně u Šolomouna nešlo asi v proroctví o to, aby dítě přímo pojmenovali Immanuel, ale aby bylo dopředu řečeno něco o jeho životě. Na Šalomounovi je vidět, že Bůh nepřijímá člověka na základě toho, jací jsou jeho rodiče. Šalomoun je dítě vzešlé z velkého hříchu a přece si jej Bůh zamiloval, protože není plný zloby, jako jsou jí plní lidé.

2S 12, 27

Bojoval jsem proti Rabě a dobyl jsem Město vod. Město vod je zřejmě nějaká klíčová strategická pevnost, která ovládá přístup k Rábě. Dobytím tohoto města je obrana Ráby oslabena a jeho porážka jistá. Město jen čeká na doražení.

2S 12, 28

polož se proti tomu městu a dobuď je, abych nedobyl to město já, aby nad ním nebylo provoláváno mé jméno Jóab je opravdu podivná postava. K Davidovi vždy věrný, drsným, zločinným způsobem mu umetá cestu. Nejspíše proto, že je pohodlnější a jistější být druhý po králi. Člověk má už velkou moc, skoro všechnu moc, ale zároveň na něj není vidět. Může na pozadí tahat za nitky. Je v Jóabově zájmu, aby byl David co nejmocnější, protože s jeho mocí roste i Jóabova moc. David je „kůň, na kterého Jóab vsadil“.

Možná si také Jóab pamatuje, že to byly Davidovi úspěchy a provolávání jeho jména v „Saul zabil své tisíce, ale David desetitisíce“, která vedly k tomu, že se Saul snažil Davida odstranit – a možná nechce, aby ho potkal podobný osud.

© Tomáš Pavelka 2006–2015