beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

2 Samuelova 13

2S 13, 1

Davidův syn Abšalóm měl krásnou sestru jménem Támar. Do ní se zamiloval Davidův syn Amnón Támar tedy měla jinou matku než Abšalóm, ale stejného otce. Byla to Amnónova nevlastní sestra.

2S 13, 2

byla to panna a Amnónovi připadalo nemožné něco si s ní začít Podobně jako v příběhu Davidova hříchu, i zde se hřích násobí. U Davida je to nejen zakázaný vztah, ale i zrada vojenské důvěry a vražda. Zde nejen zakázaný vztah, ale ještě k osobě nedotčené, „nevinné“. Amnónovi věc správně připadala nemožná, protože byla úplně šílená.

2S 13, 2

Amnón se tak soužil Zde je chyba: Je zjevné, že Amnón v sobě myšlenku na nemožný vztah hýčkal, místo aby ji jako zcela šílenou zaplašil. Kristus řekl „není možné, aby nepřicházelo pokušení – ale běda tomu, skrze koho přichází“. Lidem přichází na mysl různé zlé myšlenky – některé matky např. po porodu stíhá myšlenka že upustí novorozence na zem a pod. Děsí se ovšem takové myšlenky a snaží se ji zaplašit, i když se třeba stále vrací. Vždy jde o to oddělit od zlé myšlenky, zlého sklonu, sebe sama. To však Amnón nedělá. Žije v pocitu, že „v jiném světě“, přesněji „kdyby Boha nebylo“ by svou sestru mohl získat.

2S 13, 3

Amnón však měl přítele jménem Jónadaba, syna Davidova bratra Šimey. Jónadab byl muž velmi protřelý. Tj. Amnónův bratranec. Kdyby si Amnón svou myšlenku nehýčkal, ani tento Jónadab by jej nepřesvědčil. Od zlého Amnóna drželo jen to, že nevěděl jak věc provést. Amnón ve svém srdci nenávidí Boha, který zakazuje, co si usmyslel. Jónadab je ale ještě horší – Jónadab Bohem pohrdá, pro něj jde věc bez problémů provést.

2S 13, 5

Ulehni na lůžko a předstírej nemoc. V příběhu, jak jsme již řekli, nastane všechno myslitelné zlo. Už předstírat nemoc je zlé, protože jednak člověk uráží Boha, který mu dal zdraví, jednak zneužívá vzácné věci, lidského soucitu. Věc je zamota nější o to, že Amnón si může nalhávat, že je vlastně skutečně nemocný, „nemocný láskou“, jak už jsme četli. Když člověk podléhá pokušení, nejhorší na tom je, že obelhává sám sebe. A sám sebe dovede člověk obelhat nejlépe.

2S 13, 5

Tvůj otec se na tebe přijde podívat Zneužití rodičovského citu. Sám David bude obelstěn, aby Amnónovi jeho sestru poslal – protože (!) je to sestra a nedá se čekat nic zlého. Jónadab radí zneužít posvátného prostoru důvěry v rodině. Rodina je cenná v tom, že je to právě prostor bezpečí, kde člověk ani nečeká nic zlého.

Ale ať dělá ten posilující pokrm před mýma očima Divná, varovná věta, které si měl David všimnout. I David přidává do příběhu svůj díl viny, když ke svým dětem přistupuje úplně nekriticky, odmítá si u svých nevinných dětí připustit, že jsou také schopné zlého činu.

2S 13, 8

Vzala těsto, uhnětla je a před jeho očima udělala srdíčka a připravila je. Český překlad jako jeden z mála správně překládá výraz lebíjbá jako „srdíčka“, z hebrejského léb, srdce. Podle toho, že se smaží, jde zřejmě o koblihy ve tvaru srdcí – koblihy a vdolky jsou dodnes typickým svátečním jídlem židovské kuchyně. Významů je tu opět mnoho: Jídlo v myšlení bible „posiluje srdce“ – a je to opravdu tak, že když se najíme, zvláště sladkého, je nám lépe na duši. Srdíčka mohla být speciálním „uzdravujícím jídlem“, kdy se podle vzhledu usuzuje na efekt. Podobně naše lidová kultura usuzuje z pálení, které působí kořalka, že „vypálí nemoc, červa“.

Jsou to ale zároveň dvě srdíčka, jako srdíčka zamilovaných. V příběhu jde také o to, že není jen jedna láska. Je láska k rodině, je láska milostná. Rodinná láska je cenná odstupem, zdrženlivostí. Milostná láska je cenná úplným zrušením odstupu. Smíšení obojího ruší, ničí jakoukoliv lásku. Láska vždy nějakým způsobem zdůrazňuje rozdílnost, autonomii druhého. Sestru člověk nemůže milovat jako manželku – a ovšem nemůže ani milovat manželku jako sestru. Obojí je ohavnost.

2S 13, 13

Promluv nyní s králem, on mě tobě neodepře. Vrchol Támařiny obrany vyvolává rozpaky. „To se v Izraeli nedělá“ je ta nejlepší odpověď – odkaz na Boží svatost, která takovou věc nedovoluje. Támar správně mluví i o svém ponížení, se kterým se skutečně není kam podít. Ale na konci máme dojem, že jí jde víc o to, „co by na to řekli lidi“, tedy, že není za svého bratra (!) vdaná. Královo slovo jako by ovšem mohlo odstranit i tak neodstranitelnou překážku.

Vidíme, že se s Davida v očích jeho nejbližších stal někdo, kdo stojí nad jakýmkoliv Zákonem, někdo vlastně zrůdný. Ale proč se Támar hájí takto divně? Nejspíše máme realisticky zachycenu situaci, kdy se snaží získat čas za každou cenu. Támar neví, co by řekla. Možná je přítomno i to, co většinou považují oběti podobného násilí za nejhorší – totiž mučivé, vracející se sebeobvinění, že s věcí nějak vnitřně souhlasili. Sebeobvinění nesmyslné a nepravdivé, přesto stále dorážející. V dnešním příběhu jsme opět na dně hanby hříchu, kdy už přestává platit všechna logika, kde není rady. Kdy – a to je právě to nejhorší na hříchu – je hříchem dotčena, nakažena i sama nevinná oběť.

2S 13, 14

On však na to nedal a neposlechl; zmocnil se jí, ponížil ji a spal s ní. Zůstává nám prekérní otázka, jak podat samotný skutek, ke kterému příběh směřuje, dětem. Člověka naší kultury až někdy zaráží, proč nám Písmo podává takové drastické příběhy – tento je asi jeden z nejstrašnějších v Písmu vůbec. Je to proto, že se bohužel takové věci dějí. A my máme vědět, že i o tom Bůh ví, že pro něj „žádná tma není temná“, že není místa, kde by Bůh nebyl – a nesoudil.

Nakonec možná není tak těžké věc podat, protože i děti instinktivně chápou rozdíl intimity mezi jejich rodiči navzájem na jedné straně a rodičů vůči nim na druhé. Věc tak lze opsat třeba tak, že Amnón svou sestru objímal tak, jak se objímají manželé. Děti instinktivně tuší víc, než je na první pohled zjevné. Obdobně už na začátku lze říci, že se do své sestry zamiloval, jako by to měla být jeho manželka.

2S 13, 15

Pak ji však Amnón začal převelice nenávidět. Nenávist, kterou k ní pociťoval, byla větší než láska, kterou ji miloval. Amnón jí poručil: „Ihned odejdi!“ Dle mého soudu jedno z nejlepších psychologických míst Písma. Na prvním místě ukazuje bytostnou nesmyslnost hříchu – hřích nikdy nemá cíl, který by mohl trvat. Je to vždy jen chvíle. Už vzhledem k tomu, že ve věčném životě nemá hřích místo; ale platí to i už zde na zemi.

Dobře je také vystiženo, jak moc příbuzné jsou si láska a nenávist. Obojí je přitažlivý cit, který nám nedovoluje na druhého přestat myslet. Proto říká Amnón „Ihned odejdi!“ Marně se snaží zbavit toho, co bude mít stále před očima.

2S 13, 16

Řekla mu: „Nemám proč.“ A dále se ukazuje, že každý hřích má nakonec oběť, která zůstává na světě. Hřích už ze světa nemizí, Žije dál vlastním životem“, ovlivňuje všechno v budoucnosti. Cokoliv zlého spácháme, někdo ve světě s tím stále žije. Jen smrt Božího Syna, skrze kterého celý svět povstal a jehož smrtí vlastně vše, co bylo, pomíjí, může sprovodit hřích ze světa.

Poznámka bokem: Ve zrůdně pokřiveném zrcadle hříchu se zde také ukazuje rozdíl milostného prožívání mezi mužem a ženou. Muži bývají obvykle iniciativní v námluvách, ženě se v námluvách otevírá mužský pohled na svět. Když spolu dva začnou chodit (i v patřičně cudné podobě), začne se zase muži otevírat ženský svět. Normálně je to velmi zábavné. Ale v situaci hříchu znamenají jak Amnónovy brutální námluvy, tak to, že se na něj posléze Támar přilepí (a má pravdu, nemá kam jít) něčím pro prvního i druhého krajně nepříjemným, invazí do vnitřního světa, znásilněním duše.

To, že mě vyháníš, je mnohem větší zlo než předešlé David, když už zhřešil s Batšebou, jí pak už alespoň zůstal věrný a staral se o ni. Když už někdo takhle zle zhřeší, ať alespoň nezrazuje svůj nový „protějšek“. Proto ev. církev připouští manželství rozvedených (i vlastní vinou), i když tím věc nepřestává být tragédií. Druhá věc je, že Batšeba nebyla Davidova sestra. Chápeme Támařinu myšlenku, ale potíž je, že z nastalé situace už prostě není východisko – může si snad Amnón vzít svou sestru za manželku? Životní východisko je neřešit. V tom je logika. Po hříchu se právě už všechna logika a každé východisko ztrácí. Opravdu málokterý hřích jde skutečně napravit, odčinit. Většinou jsme z takových věcí bezradní, ne proto, že nejsme dost chytří, ale protože východisko skutečně není, neexistuje. Jisté řešení by snad bylo, kdyby Amnón dal své sestře věno, odškodné, ze kterého by pak mohla nějak přežívat. A kdyby se ke svému hříchu přiznal a nesl trest – a to je smrt. Vidíme, že by věci pořád zůstaly strašné, ale ne tak strašné, jako jsou teď.

2S 13, 19

Támar si posypala hlavu prachem a roztrhla pestře tkanou suknici, kterou měla na sobě, položila si ruku na hlavu a odcházela s úpěnlivým nářkem. Suknice, popisovaná v předešlém verši, je jeden z důležitých biblických detailů, který nám poví víc, než desítky slov. V hlubokém soucitu popisuje Písmo, jakou bolest člověku působí hmotná připomínka něčeho intimního, co už není. Většina lidí velmi trpí, pokud přebírá oblečení nebo věci po právě zesnulém příbuzném. Rodiče, jejichž děti dospěli a založili rodinu, rozpláče, když vezmou do ruky jejich dětskou hračku atd.

Další jsou obvyklé projevy žalu v orientě: Roztržený oděv, jakkoliv zakrytá hlava, hlasitý nářek.

2S 13, 20

Nebyl s tebou tvůj bratříček Amnón? Ale teď, má sestro, mlč. Je to tvůj bratr, nepřipouštěj si to k srdci. Abšalóm hned ví. To naznačuje, že mnozí tušili, že s Amnónem je něco v nepořádku a možná jen David si to nechtěl připustit. Abšalómova útěcha „je to tvůj bratr“ se zdá chabá, ale možná je ve skutečnosti docela obratná: Kdyby to byl někdo jiný, tak by ses snad mohla obviňovat, že na tom máš podíl. Ale já tě tak znám a tak si tě vážím, že by mě ani nenapadlo – a tebe taky ne, že by sis začala něco s bratrem. Abšalom se chová naprosto správně, jemně, chápavě. Zvlášť na svou dobu, kdy by se bez ohledu na vinu a duši ženy snažili zbavit hanby. Abšalom přijímá sestru do péče na celý život. Dnešní muslimové jsou schopni zabít vlastní sestru, pokud byla znásilněna, jen aby se zbavili hanby. I pohané a mnozí křesťané by se raději vyhýbali kontaktu s takovou příbuznou. Abšalom je spravedlivý, spravedlivý bude i jeho hněv a jeho pomsta.

2S 13, 25

A ač na něho naléhal, nechtěl jít, ale požehnal mu. Poč nechtěl David jít? Nevíme a nevěděl asi ani sám David. Svět zkažený hříchem ztrácí logiku. David se možná bojí podívat spravedlivému Abšalomovi do očí. Žehná mu, miluje Abšalóma, ale už se k němu nedovede zachovat jako otec, jako suverénní autorita. Je to táta – bačkora.

2S 13, 26

„Nemohl by s námi jít můj bratr Amnón?“ Král se ho zeptal: „Proč má s tebou jít?“ Abšalóm je sice spravedlivý, ale ve své hořkosti hledá spravedlnost bez Boha, na vlastní pěst. Měl žádat soud s Amnónem – nyní, podobně jako předtím Amnón, zneužívá důvěry v rodině. Sourozenci spolu přeci nespí/Sourozenci se přece navzájem nevraždí. Z Davidova hlasu slyšíme naprostou ochablost. David dobře tuší, že se stane něco zlého, ale stejně povolí. Má tak velké výčitky vůči svému synovi, že už mu nedokáže být otcem, autoritou.

2S 13, 32

Nechť se můj pán nedomnívá, že usmrtili všechny mládence, syny královské. Mrtev je pouze Amnón. Vždyť Abšalóm to měl v úmyslu ode dne, kdy ponížil jeho sestru Támaru. Dokresluje se nám odporný charakter Jónadaba. Ten spískal celou věc s Támarou, ten se hlásí k nynější vraždě – a nikdo si toho ani nevšimne. Nikdo mu nic neudělá. Jónadab je tu jako sám ďábel: Všichni si myslí, že slouží svým zájmům, že jednají podle své vůle – a přitom slouží jemu. Jsou schopni utěšit se zlem, jen když není hůře. Jónadab to staví takto: Mohli být mrtví všichni. Takže je vlastně dobře, že umřel jen Amnón – ještě mi poděkujte. Tak ďábel odměňuje ty, kteří mu slouží – mučí je o trochu méně. Kdežto Bůh těm, kteří mu slouží, dává větší dobro, než čekali.

2S 13, 37

Abšalóm uprchl a odešel k Talmajovi, synu Amíchúrovu, králi Gešúru. Abšalóm utekl ke svému dědovi (Talmaj byl otec jeho matky Maaky). Gešur se nacházel na území dnešní Jižní Sýrie, na východ od Jordánu.

2S 13, 38

Král David upustil od tažení proti Abšalómovi, neboť Amnónovu smrt oželel V příštích kapitolách se Abšalóm proti Davidovi vzbouří, vlastně bude usilovat o jeho život. Měl tedy David udělat něco jiného? A to je právě to! Nikdo neví a ani vědět nemůže. Situace nemá řešení, Bůh odvrátil svou tvář – už není ani dobro, ani zlo, obojí je smíchané. Abšalóm sice vykonal trest, uložený Bohem – ale to měl udělat soud, král sám. Abšalóm také zneužil důvěry, lásky svého otce. Abšalóm také zabil Amnóna pod záminkou přátelské návštěvy. Abšalóm jako korunní princ utekl do jiné země – to už je politicky viděno začátek snah o svržení krále.

Abšalom se ale také zastal své sestry. Táhnout proti korunnímu princi, ještě do jiné země znamená občanskou, bratrovražednou válku. Tak co dělat?

David to řeší tím, že oželí Amnónovu smrt. Řeší to smířením se zlem, ochladnutím citu, potlačením upřímné lásky. A tak na vše začíná tím, že není potlačena láska nepřirozená a končí to tím, že je potlačena láska nejpřirozenější, otce k synu.

© Tomáš Pavelka 2006–2015