beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Královská 3

1Kr 3, 2

Šalomoun miloval Hospodina. Řídil se nařízeními svého otce Davida, až na to, že obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších. Měli obětovat u stanu úmluvy. Posvátná návrší se z Izraele téměř nepodaří vymýtit, i když už bude stát chrám. Nejsou přímo modlářstvím, ale představují sklon člověka uctívat boha soukromě, na svém oblíbeném místě – a jinde ho nevidět. Posvátná návrší v Bét-Elu a Danu posléze povedou i k rozdělení Izraele. U posvátných návrší je to trochu tak, jako by člověk bych ochoten chodit pouze do jediného kostela; kdyby se přestěhoval, už by nikam nechodil. Posvátná návrší sama o sobě nejsou odpadnutím od Boha, ale po celou dobu jsou zárodkem takového odpadnutí. Vždy je jen krůček k tomu na takové návrší umístit nějakou modlu.

1Kr 3, 5

Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ Asi nejdůležitější část našeho čtení. Stojí za to asi dětem rozhovor s Hospodinem přečíst.

Šalomounova volba je dobré nejen proto, že je praktické být moudrý. Jde mu hlavně o to, aby „aby mohl soudit Hospodinův lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem“. Spravedlnost totiž někdy bývá složitá a vyžaduje tak moudrost.

Dále, moudrost má člověk chtít, protože je hravá (Přísloví 8,30), protože dává člověku radost. Když objevíme něco zajímavého, máme chuť tom někomu povědět – moudrost vede ke vzájemnosti. A také, když objevíme něco moudrého, máme pocit, že nejsme v tu chvíli sami, že to někdo – Bůh, věděl už před námi.

1Kr 3, 16

Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky Následuje vděčný příběh o půlení dítěte. Všimněme si jen ještě, že Šalomoun a izr. králové vůbec podle všeho soudí většinu složitějších případů v celém národě. V Izraeli už v té době žily stovky tisíc lidí, ale jak se zdá, i obyčejné nevěstky nakonec skončí u něj, jako u nejvyššího odvolacího soudu. Úkol králů tedy byl velmi náročný.

Na příběhu se ukazuje, že spravedlnost je trochu víc než pouhé „každému, co je jeho“.

© Tomáš Pavelka 2006–2015