beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Královská 19

1Kr 19, 1

Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš I když je Achab jedním z nejhorších králů Izraele, přece u něj můžeme v náznaku vycítit jakési váhání. V minulé kapitole dá sice nejdříve Elijáše hledat po všech zemích (aby ho zahubil). Pak se s ním ale najednou soukromě setká a přistoupí na „zkoušku“ na Karmelu, který Bůh je skutečný. V 21. kapitole zase bude zoufale chtít Nábotovu vinici, ale sám na Nábota ruku nevztáhne. Narazíme na více míst, kde král váhá, zda Elijáš nemá pravdu.

Trochu se to podobá vztahu Heroda a Jana Křitele: „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ (Mk 6,20) V Písmu (i v životě) není neobvyklé, že různí „nadlidé“, bezohlední, schopní a úspěšní jedinci mají slabost pro toho jediného člověka, který se jim je pro svoje svědomí schopen postavit na odpor. Jako by tyto lidi lákalo poznat, co nikdy nepoznali: Čest, skromnost, odříkání, schopnost snášet nepřízeň.

Achabův zlý duch je jeho žena Jezábel, pohanská kněžka. V prvním verši snad můžeme číst jakousi mírnou provokaci manželky ve stylu „já ti to říkal. Co ty teď na to?“. Achab při vší své okázalosti a moci je ve vleku své ženy. Jakoby se snažil být na celé věci nezúčastněný, jako by si nechával trochu zadní vrátka k víře svého národa, svého rodu. Jako by boj za baala byl hlavně Jezábelin boj.

Vidíme, jak se za sebejistotou přece často skrývají výčitky svědomí a za okázalou silou a povýšeností osobní slabost.

1Kr 19, 2

Zítra v tento čas naložím s tebou Všimněme si, Achab nechává celou věc řešit Jezábel, ač formálně jako královna neměla téměř žádnou moc. Jakoby si nad „náboženskými věcmi“ myje ruce.

1Kr 19, 3

vstal a odešel, aby si zachránil život Ježíš sám říká svých učedníkům: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10, 23). Písmo nijak nevybízí k sebeobětování; člověk se má snažit přežít – pokud to není za cenu zapření víry nebo za cenu hříchu. Sám Ježíš těm, kteří mu usilují o život, po celou dobu svého působení vynalézavě uniká. Vzpomeňme, že v Jeruzalémě učí zásadně uprostřed davů v chrámu, kdo ho nejde zatknout a na noc se ukrývá v Betanii. I během svého zatčení je ukryt v zahradách olivové hory a bez Jidášovy zrady by jej skutečně nešlo najít. A o vůli Otce, aby dobrovolně zemřel za hřích svtě v modlitbě urputně zápasí. I biskupové první církve velmi bránili všem, kdo se načenecky hrnuli do mučednictví – často totiž takoví lidé také tváří v tvář mučení selhávali; neodhadli své síly. V případě, že by došlo k pronásledování víry v naší zemi by byla lepší volbou emigrace než zrada víry – jak tomu ostatně bylo třeba i po bitvě na Bílé hoře v 17. stol.

Přišel do Beer-šeby v Judsku Beer-šeba je dodnes nejjižnějším obydleným místem Izraele. Dále na jih už začíná Negevská poušť.

1Kr 19, 4

Už dost, Hospodine, vezmi si můj život Není vůbec nezvyklé, že bibličtí hrdinové po dlouhých nesnázích prostě ztrácejí chuť žít. A tak bychom měli být opatrní, když se snažíme podepřít bratra či sestru v těžké situaci, abychom je hned netlačili do křečovitého optimismu. Člověku, kterému je opravud zle, málokdy pomůže, když mu říkáme: Vzchop se, nesmíš si zoufat, když jsi věřící. Všechno bude dobré. My především většinou nedovedeme zajistit, aby bylo brzo „všechno dobré“. Co víme, zda těžkosti takového člověka nepotrvají ještě dlouho?

Jedna věc je důležitá: I když je Elijášovi opravdu zle, i když se mu chce umřít, nepřestává o tom mluvit s Hospodinem! Nepřestane se modlit, i když v modlitbě dává najevo hněv a beznaděj.

nejsem lepší než moji otcové Když je člověku opravud zle na duši, vidí vše „černě“ – ale tím bývá i vnímavější ke svým vlastním chybám. Veselý člověk má sklon sám nad sebou mávnout rukou, zlehčovat své chyby. Melancholický, depresivní člověk vidí často sám sebe až bolestně pravdivě.

Šalomoun učí: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřelá tvář prospívá srdci. Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek. Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků, neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka.“ (Kaz 7,3–6).

Co si o sobě myslíme ve chvílích žalosti je bohužel pravda. Ale Bohu díky ne celá pravda! Bůh nám nastavuje zrcadlo svého Zákona. To samo o sobě nás vede buď k lhostejnosti – když se nám dobře vede, nechceme si to připouštět. Nebo k zoufalství, když se nám vede zle a jsme otevřeni tomu slyšet nepříjemné věci. Obojí stejnou měrou brání v dobrém jednání. Ze zoufalství však člověka dovede pozvednout odpuštění v Kristu. Co ale probudí člověka z lhostejnosti?

1Kr 19, 5

Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ V Písmu je tento obraz velmi častý: Úlevu od odůvodněného duševního vyčerpání, které před tím člověk důkladně popíše, přináší překvapivě prostě něco sníst. Tak třeba Pavel pobízí zděšené námořníky, aby se najedli uprostřed bouře. (Sk 27, 27–39)

Jednak, věc docela jednoduše funguje, protože jídlem se zvyšuje hladina cukru v krvi, při jeho nízké hladině v podstatě fyzilogicky nejde, aby se člověk cítil dobře. (V mnoha poruchách nálad dnes spolupůsobí překvapivě jednouduchý důvod – lidé prostě nepravidelně jedí/drží excesivní diety.)

Člověk nemůže příliš přeceňovat duši – duše je stvořená stejně jako tělo, není nějakým „kusem Boha“ uprostřed nás. Duše není neporušitelná, je omylná, náchylná ke všem možným tělesným vlivům. Můžeme něco hluboce cítit, mít pro to zdánlivě dokonalé argumenty – a přitom může být naše duše prostě nějak nabouraná. Opilí lidé, šílenci, ti všichni jsou naprosto přesvědčeni, že mají pravdu.

Co ale toto místo znamená především: Na Elijášovo zoufalství nad světem i sebou samým přichází jako odpověď účinné slitování, milost Boží. Bůh nepopírá, že Elijáš není lepší, než jeho otcové – a přece se ho skrze anděla dotýká a dává mu jíst. Bůh zde odpovídá mateřsky; jako když matka zkroušenému dítěti řekne „sněz přece něco.“

1Kr 19, 6

podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech Zřejm. jako dnešní arabský – chlebová placka, která se na žhavém kameni upeče velmi rychle, asi za 5 minut.

napil se a opět ulehl Přesně vystižen stav duševního vyčerpání, ve kterém je člověk někde mezi snem a bděním.

1Kr 19, 7

Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu! Boží sklonění nekončí u toho, že je člověk prostě ukonejšen, jako po morfiu; tose zde děje jen při prvním andělském dotyku. Boží milost dává člověku sílu k jednání navzdory vlastnímu hříchu i hříchu světa. Elijáš přitom dopředu nezná cíl ani výsledek své cesty. Je však posílen Bohem schopen prostě v důvěře plnit jeho příkaz.

1Kr 19, 8

šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí Biblické číslovky nefungují vyloženě jako technický pocit. Můžeme to přirovnat k našemu „čekám tu na tebe už sto let“, často i my užíváme konkrétní čísla ve smyslu „opravdu hodně“. Čtyřicítka (dnů, let) obvykle funguje jako doba, za kterou se všechno změní: IZrael je čtyřicet let na poušti, Kristus se postí čtyřicet dnů a po čtyřicet dnů se po vzkříšení zjevuje učedníkům.

Na druhou stranu, takto jsou čísla používána díky z nějakého důvodu: V praxi se také za čtyřicet let vystřídá generace, čtřicet dnů zpět ode dneška je 15. srpen, u kterého už si bezpečně nevybavím, kde jsem vlastně byl. Proto je chyba chápat vše příliš rychle symbolicky a vlastně není ani fyziologicky nemožné jít čtyřicet dnů bez jídla.

k Boží hoře Chorébu Zde se zjevil Bůh Mojžíšovi v hořícím keři. Zde také Izrael obdržel Zákon. Sinaj je buď jné jméno pro CHoréb nebo je Sinaj jméno pro celé pohoří (Krkonoše) a Choréb pro horu zde (Sněžka).

1Kr 19, 9

Co tu chceš, Elijáši? Záhadná otázka, která se nevysvětlí. Jak to Hospodin myslí? Možná i my se máme ptát, co Elijáš chce a tím se ptát i sami sebe.

Mnozí řekl bych s příliš velkou lehkostí a nadneseností tvrdí, že Bůh Elijáše napomíná za jeho útěk. Cituji: „jak poslouží prorok Bohu v pustině, jak poslouží lidem“. Zapomínají ale, že Elijášovi jde o život. Kdo věc takto jednoznačně vykládá, měl by být sám připraven k okamžitému mučednictví. Připomeňme pozn. k verši tři a opět i to, že sám Ježíš běžně uniká z nebezpečí života a v rozhodující hodině o svůj život prosí.

Elijáš se nicméně posléze opět vrací. Sám si svým způsobem odpovídá „Velice jsem horlil pro Hospodina … protože Izraelci opustili tvou smlouvu …“ To, o co mu nakonec jde nejvíc je Hospodin – a jeho lid Izrael. Neslouží Bohu pouze jako otrok, samotnému mu na tom zálěží, chce to dělat. Ale už je toho na něj moc. Možná můžeme jeho cestu na choréb přirovnat k výkřiku „Věřím, pomoz mé nedověře!“ (Mk 9, 24) Eljáš vlastně vykonal pouť na svaté místo. Pouť, která sama o sobě před Bohem nic neznamená, může být prostředkem, jak posílit svou víru k vážnému rozhodnutí. Konec konců, Bůh sám posílá svého anděla, aby Elijáše na cestu posílil a vyslal. Vzpomeňme znovu na Ježíše, který se 40 dnů postil v poušti a který často unikal na pustá místa, aby se modlil. Elijáš tedy možná přišel na horu a Bůh se jej možná zeptal jen proto, aby Elijáš sám sobě řekl: Vlastně sloužit Bohu je to, co chci nejvíc.

Ve hře je ještě jedna věc: Na Sinaji spatřil Boha (jeho záda) Mojžíš. Také on tehdy stál v nějaké skalní škvíře. Možná tedy Bůh říká: Jsi skutečně nový Mojžíš? Jsi velký jako on? Nevracíme se zpět k něčemu, co už tu bylo? Vždyť Boží lid už není na poušti, skutečně došel do své země. Ani ty nezemřeš na poušti, jako Mojžíš. Někdy nám nedochází, že už nemusíme podstupovat těžkosti, jaké měli lidé před námi, pro které všechno bylo poprvé. Že se, na rozdíl od Mojžíše, už můžeme opírat o důkazy Boží moci ze svatých dějin. Že Mojžíš Zákon teprve přijímal, nevěděl si rady. Kdežto my už Boží vůli známe.

Je zajímavé, že Elijáš je poslední, o kom čteme, že na Choréb došel. V jedo době ještě bylo známo, kde hora leží a cesta k ní. V Ježíšově době už byla poloha hory dávno zapomenuta a v té době i dodnes už zbylo jen mnoho dohadů, kde leží. Choréb, vyjití z Egypta, to už bylo, to už se stalo. Stavíme na tom, ale jsme dál.

1Kr 19, 12

ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Zřejmě jedno z vůbec nejdůležitějších míst Starého Zákona. Bůh vládne větru, zemětřesení, ohni. Je všemocný, vše mu patří. To jsou jeho „kvality“, ale nevystihují jeho podstatu, kterou je ten hlas tichý, jemný. Proto může i Ježíš říci „Kdo vidí

mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9)

1Kr 19, 13

Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm Elijáš poznává, že ten hlas patří Hospodinu. Na hoře poznává, že Bohu v hloubi své duše neslouží pro jeho moc a sílu. Že Bohu slouží pro jeho jemnost a Otcovskou lásku. Dodejme jen, že Bůh ovšem má moc a zasahuje do světa – upírat Bohu moc, to je postata všeho modlářství. Také Boží síla a moc nás k němu ponejprv přivádí, spíše později poznáváme, že mluví hlasem tichým, jemným. Kdo Bohu upírá jeho strašlivou moc, je pohan a bezbožník. Kdo však neví, že za tím vším je hlas tichý, jemný, zůstal ve víře na začátku, nedosáhl hlubšího poznání.

1Kr 19, 15

Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Tedy vrať se bezpečnou oklikou (pouští) do země, která je s Izraelem v nepřátelství (takže tě tam nenajdou). Znovu se mi tedy jeví, že Bůh Elijášův útěk nepovažuje za neposlušnost, ale za celkem logický krok. Posílá Elijáše na bezpečné místo, ale dává mu též nový úkol.

1Kr 19, 16

Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe Bůh přijímá Elijášovu stížnost. Elijáš zakusil spoustu chvil strachu, stálou samotu. Nechce se mu zemřít (i když ve v. 4 v nejslabší chvíli chce) a Bůh z něj snímá tíži. Nebude už sám, bude mít na chvíli společníka – ale i nástupce. Jeho úkol končí. Na jednoho člověka je to moc. Elijáš, stejně jako Mojžíš, nedokončí své dílo. Nechce se po něm, aby dal svůj život za lid – tento úkol čeká až na smaého Božího Syna. Bůh se slitovává na Elijášem, ale zároveň mu ubírá slávy. Můžeme chtít od Boha úlevu – ale pak také musíme přijmout, že naše sláva, velikost, bude o to menší.

1Kr 19, 17

Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. I v hněvu nad Izraelem Bůh Elijáše vyslyší. Elijáš jakoby ve své řeči naznačoval, že chybá spravedlnost. Bůh jej nyní až překvapuje její prudkostí. Stále zůstává, že „Hospodin ani v tom ohni nebyl“, že jeho vlastní hlas je tichý, jemný. Nicméně moc má a spravedlnost vykoná.

(Chazael mimochodem znamená „ten, který hledí na Boha“, což možná funguje jako znamení – Elijáš se vrací s Chorébu, kde sám Boha „viděl“.)

1Kr 19, 18

zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem Vzhledem k tomu, že Izrael mohl mít 2–3 miliony obyvatel to není nijak mnoho (méně než půl procenta). U verše 8 však uvádíme, že čísla fungují v Písmu často jinak, třeba jen pro předběžnnou přadstavu (zbožný je zrovna _sedm_ tisíc). Obvykle se také počítají jen bojeschopní muži mezi 20–60 lety. Přesto to ale není nijak ohromující číslo. Elijáš nikoho z nich nemusel za život potkat.

Oněch sedm tisíc opět asi neslouží jako napomenutí (Elijáši, ty sis jich nevšiml!), ale spíše jako potvrzení Boží moci a slávy. Jak říká Jan Calvin, „Bohu nikdy nechybí jeho církev“. V každém čase dovede zachovat hrstku věrných lidí.

1Kr 19, 19

Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. Plášť, zřejmě z velbloudí srsti jako u Jana Křtitele, byl zřejmě jakousi uniformou, duchoveským oblekem proroků. Povolání je náhlé, úkol vyžaduje člověka, který příliš neváhá.

1Kr 19, 20

Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou. Téměř stejně žádá v Lk 9,60 ježíše muž, který chce následovat. Ježíš mu však řekne „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Vidíme, že Elijáš (a jakýkoliv jiný člověk) je jen člověk a tak si nemůže dovolit to, co syn Boží. Také my bereme ohledy na závazky, které mají lidé k rodině, na rodzíl od sektářů.

1Kr 19, 21

Potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu. Stal se jeho učedníkem. V orientě žák uctivě slouží učiteli, stejně i Ježíšovi učedníci. (Proto, když jim náhle umyl nohy, bylo to velkým překvapením.)

I u proroků platí, že „učený z nebe nespadl“. I proroci se svému dílu nejdříve učili od starších (čteme často o prorockých žácích). Duch Boží působí v člověku pokoru a vytrvalost, snahu pochopit, která vede k poznání Božích věcí. Blouzniveckou představu, že někoho prostě „posedne duch“, hned říká samé pravdy a od nikoho se už nepotřebuje nic učit ani nic studovat, na základě Písma odmítáme.

© Tomáš Pavelka 2006–2015