beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Královská 21

1Kr 21, 1

Po těchto událostech se stalo toto Dosud bylo možné říci: Jde „jen“ o spory o náboženství, do kterých se navíc Achab nemíchá: Hospodinovy proroky pronásleduje Jezábel. A kdo ví, zda si to svou nesnášenlivostí k jiným bohům nezpůsobili sami. Sledujeme, že Achab se snaží být nad věcí. V minulé kapitole odmítne dotáhnou do konce svatou válku.

V Nábotově příběhu však uvidíme, že falešné náboženství nakonec přináší své trpké morální plody. Jako Achab dopouští duchovní smrt v Izraeli, dopustí svou pokryteckou nezúčastněností i vraždu člověka. V Nábotově příběhu se ukazuje, kam vede víra v baaly – bohy prosperity – a že proti ní proroci právem kázali.

1Kr 21, 2

Dej mi svou vinici, chci z ní mít zelinářskou zahradu… Vinice nevyroste za rok. O révu se pečuje po generace; vynice znamená trvalý domov, Zaslíbenou zemi. Víno je v Písmu symbolem dobrých Božích darů a hlavně budoucí radosti v Božím království (Ž 104,15; Př 31,6; Iz 25,6;55,1; J 2,10; Mk 14,25). Víno je nápojem králů, lidí svobodných.

Naproti tomu zelenina je jednoletá, sezónní. Není v ní výhled do budoucna, pouze stálé opakování setba-sklizeň. Je pevně spojena se záplavovým hospodářstvím Egypta, země otroků. Zeleninová strava je potravou otroků, nedává sílu, způsobuje apatii. (Dokonce některé sekty předepisují záměrně nízkokalorickou zeleninovou dietu k podlomení odporu; podobně v různých „převýchovných zařízeních“ a pod.) Po zelenině, egyptské stravě, vzdychají Izraelci na poušti v Num 11,5n; dávají jí přednost před manou, chlebem, který sestoupil z nebes.

…protože je blízko mého domu. Jde o duchovní souvislosti využití země, půdy, míjící se s naším uvažováním o zelenině jako vitamínovém doplňku. Vinice je blízko domu. Udělat z ní zelinářskou zahradu je **účelnější**, něž vinice. Jde o střed diktátu účelnosti a kultury.

1Kr 21, 3

Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. Země Izraelská byla rozdělena na dědčiná území jednotlivých rodů tak, a platilo: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Lv 25,23; srov. Nu 36,7nn) Nikdo se tak v Izraeli neměl stát bezzemkem a bezdomovcem. Hospodin poděloval bohatsví země rovným dílem svým dětem. (Pro zajímavost: Podle jedné teorie je ve slovanských jazycích odvozeno právě od Boh-atství, v baltských a románských zase od „divide, rozděluji“ – deus, dievis a pod. Dále naše Hospodin – hospodář atd.) Ohlas tohoto ustanovení čteme ještě v „Také Josef se vydal … do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova“ (L 2,4)

1Kr 21, 4

Achab vstoupil do svého domu rozmrzelý a podrážděný Všimněme si, že Achaba vůbec nenapadlo, že by si Nábotovu vinici mohl vzít násilím. Nejspíše se nám zde opět poodhaluje něco z toho, jak Achab sám o sobě smýšlel: Nikomu jsem v životě neublížil, do ničeho se nepletu. Podobně jako dnešní člověk by svou domnělou nevinnu před Bohem podával jako „přece jsem nikoho nezabil“.

Zde se však ukazují hranice takové zjednodušené etiky: Achab ví, že je Bůh. Dobře ví, co je správně. Ale nijak ho netěší, že je spravedlivé zrovna to, co kříží jeho zájmy. Není při Zákonu srdcem (srov Ž 1,1n), nemá z něj radost (výstižně Mal 3,14n). Spravedlnost, která by byla založená na jednotlivých etických rozhodnutích, na skutcích, nemůže vytrvat; vytrvá jen spravedlnost z víry, z vnitřního souhlasu s Bohem.

Stojí za zmínku, že toto je i poslední z pokušení Krista na poušti: Jsi Syn Boží, jistě. Ale těší tě to? Dostaneš království světa, když se mi budeš klanět. Vzpomeňme na Krista ve chvílích, kdy víme, co je správné, ale žádnou radost z toho nemáme.

1Kr 21, 7

Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem! Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského. Ukážeš moc – když nic nebudeš dělat – a já sama… Protimluv je zřejmý. Není žádným tajemstvím, že mnoho žen mocných se relizuje skrze své muže, ba stojí za mnohou zářnou kariérou v hospodářství, obchodu, vědě i politice.

Je zajímavé, že se i v naší dosti feminizované společnosti dosud bere z úst ženy za platný a konečný argument ono „buď chlap“ a přitom hodnoty a výkony, kterými muži sami sebe hodnotí, tj. hrdost, čest, rozhodnost, sportovní výkony (třeba ve fotbale) nebo soběstačnost, projevující se v pokusech udělat si věci na domě, bytě či zahradě sám bez pomoci řemeslníků – to vše je vděčným tématem komedií a tečem posměchu nejen žen, ale i mužů samotných.

Přitom už u školáků definuje mužný boj to, že se nekouše, neškrábe, nedávají se rány pod pás – „tak se perou holky“. Přímé jednání, čestný boj, věrnost „kodexu cti“ – zde Zákonu Hospodinovu – to je již od divošských dob ústřední rys mužného jednání. Jezábel, apelující na Achabovo mužství, jej právě mužnosti chce zbavit.

1Kr 21, 19

Toto praví Hospodin: Zavraždil jsi a teď si zabíráš. Příběh ústí v závěr, který jsme naznačili u prvního verše: Člověk sám sebe utěšuje, že druhým může ublížit jen nějakým agresivním činem. Jen tím, že udělá, co nemá. Naše spravedlnost se omezuje na primitivní poučku: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Biblická spravedlnost však spočívá v povinnostech, které k sobě mají vzhledem k svému postavení v životě. V tom, že každý za někoho odpovídá – a někomu s odpovídá. Na Kainovu otázku „Jsem snad strážcem svého bratra?“, odpovídá Písmo: Ano!

Rodiče, kteří nikdy nepochválí dítě, je také týrají – jen to nenechává modřiny. Manžel, který neprojevuje ženě náklonost, porušuje manželskou věrnost – i když ho nenachytají s jinou v posteli; a obráceně. Že u nějakého zla nejde nalézt „kouřící zbraň“, ještě neznamená, že to není zlo. Proto i Kristus sám zmiňuje známe „zlaté pravidlo“ v obrácené podobě „jak chcete, aby lidé JEDNALI s vámi, tak vy JEDNEJTE s nimi“.

1Kr 21, 21

vyhladím Achabovi toho, jenž močí na stěnu Drsně přímočarý orientální opis mužského potomka. Achab nebyl dost muž, aby si uhájil víru otců. Nemá tak ani co předat potomkům a ti jsou odsouzeni k záhubě.

1Kr 21, 29

Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Velmi překvapí, že čteme o pokání zrovna u tohoto „superpadoucha“ izraelských dějin, o němž o pár veršů výše čteme: „Nebyl NIKDO jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích.“ Toto hodnocení Achaba zůstává a nemění se – a přece vidíme přezvět možnosti vykoupení v Kristu i u od počátku do konce hříšného života. Achab hned v příští kapitole zemře – jeho pokání již nemá smysl pro králosvtví Severního Izraele – něco však může znamenat v králosvtví nebeském. To však již není naše věc.

© Tomáš Pavelka 2006–2015