beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

1 Královská 22

1Kr 22, 1

Po tři roky nedošlo mezi Aramem a Izraelem k válce. V minulé kapitole se Achab pokořil před Bohem za to, že nechal svou ženu zabít spravedlivého Nábota. Bůh proto řekl, že zlo dopadne až na jeho syny. V této kapitole Achab zemře v boji.

Což je sice horší, než vyhrát bitvu. Ale lepší než zemřít bezmocně, zradou a pod. I my bychom raději zahynuli při smyslech nebo třeba při záchraně tonoucího – a ne tak, jak dnes obvykle lidé umírají.

Úvodní verš ukazuje okolnosti Achabovy smrti. Tři roky je mír – a Achab si myslí, že tři roky znamená na pořád, že Aram neznamená nebezpečí, že je na koni. Úvodní verš ukazuje, že mír je od Boha. Že přirozený stav tohoto světa je válka všech proti všem. Že na nás někdo neútočí neznamená, že na nás nemá.

1Kr 22, 2

V třetím roce sestoupil Jóšafat, král judský Sestoupil znamená, že severní Izrael je míň, než Judsko. Jóšafat chce přátelství Judska s Izraelem. Ale přichází mezi lidi horší, než je sám.

1Kr 22, 4

Jsme jedno, já jako ty, můj lid jako tvůj lid Doteď mezi severním Izraelem a Judskem trvalo nepřátelství. Jak zjistíme později v kapitole, Jóšafat byl spravedlivý. Nechtěl už připomínat staré spory – všechno rozdělení se stalo dávno před tím, než se narodil. A chce-li se smířit, musí ovšem také něco nabídnout, Pomůže Achabovi ve válce. Vždy, když se s někým chceme smířit, něco nás to stojí. Smíření, pokoj, odpuštění nejde dosáhnout tak jednoduše, že jen řekneme: Teď jsme přátelé; jak si to myslí naivní lidé. Smíření znamená vždy něco obětovat.

1Kr 22, 5

Jóšafat izraelskému králi řekl: „Dotaž se ještě dnes na slovo Hospodinovo.“ Zároveň smíření neznamená popřít pravdu. Jóšafat je ochoten jít s Achabem do boje a přijít třeba i o život. Ale nepopře při tom, že Bůh je Hospodin, jehož chrám je u něj doma v Jeruzalémě. A tak smíření nemůže být za tu cenu, že zapřeme pravdu. Raději ať sami o něco přijdeme, když se chceme smiřovat. Raději druhým něco dejme, než abychom zapřeli pravdu. Smiřujme se za „svůj kapitál“, ne za „Boží peníze“.

1Kr 22, 6

Izraelský král shromáždil proroky Tj. zřejmě pochlebníky.

1Kr 22, 7

Cožpak tu už není žádný prorok Hospodinův Jóšafat, i když dělá politiku – a bez té se člověk často neobejde – nechce obětovat základní hodnoty. Na první pohled poznává, že slovo od Hospodina není nikdy tak jednoduché, jen samá pozitiva. David třeba někdy od Hospodina slyšel jasnou odpověď: „Vytáhni do boje“. Ale často do boje, do kterého se mu nechtělo. A také měl za sebou věrnost Hospodinu v předchozích časech. Jemu patřilo slovo „děláš to dobře, neboj se“. Ale Achabovi, jehož hříchy známe, patří jiné slovo. Zvlášť, když se na první pohled zdá věc celkem jednoduchá.

1Kr 22, 8

já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo Důležité ale přece je, zda je pravda, co říká, nebo ne. Někdy se i nám stane, že nic dobrého říci nemůžeme. Je to nevděčná role. Ale je potřeba poznat celý problém, poznat hloubi hříchu, aby mohla přijít milost. Pokud nevíme o velké problému, nezdá se nám, že nějakou milost potřebujeme.

„Nechť král tak nemluví!“ Přes všechno diplomatické úsilí nesnese Jóšafat rouhání. Nic neopravňuje člověka, aby snášel rouhání. I kdyby měl pro to před lidmi vypadat upjatě a neohrabaně. Bůh si pamatuje, co o něm kdo kde řekl, bez ohledu na okolnosti.

1Kr 22, 13

Hle, slova proroků jedněmi ústy ohlašují králi dobré věci. Ať je tvá řeč jako řeč každého z nich; mluv o dobrých věcech. Jednoduchá, ale častá věc. Svět od člověka čeká, že nebude kazit dobrou náladu, že nebude trhat partu. Králův posel má přesně chování lokajů: Je svému podřízen nejen tělem, ale i duší – což po něm nikdo nechtěl. A má dojem, že moc krále je i v něm. Má dojem, že už jen tím, že někoho vede ke králi, mu dělá milost.

1Kr 22, 14

budu mluvit to, co mi řekne Hospodin Ale Míakjáš má jiného Pána, mocnějšího. Úžasné na něm je, že na něj ten královský dvůr nedělá žádný dojem. Skoro ani nechápe, proč by měl říkat něco, co říkají lidé jemu cizí lidem, kteří jsou mu cizí.

1Kr 22, 15

On mu odpověděl: „Vytáhni, budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou.“ Zřetelný důkaz, že mluvit pravdu neznamená jednoduše mluvit suše, technicky. Míkajáš zde mludí ironicky, tak, že to každý pozná. Zde je vidět, že věřící může použít humoru. Nemusí být pouze tím naivním otloukánkem. Míkajáš dává humorem, ironií najevo pohrdání Božím nepřátelům.

1Kr 22, 17

Hospodin řekl: Zůstali bez pánů, ať se každý v pokoji vrátí domů. Proroctví ukazuje na zajímavou věc: Někdy lidé dělají zlé věci hlavně proto, že se neumí sami rozhodnout a tak někoho poslouchají. To neznamená, že nejsou odpovědni za své zlé skutky; jsou za ně odpovědní. Ale když zlý pán zmizí, jednají pak lépe.

1Kr 22, 23

Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Když nám Bůh říká pravdu, i nepříjemnou, je to milost. Zlého člověka Bůh nejhůře potrestá tím, že si bezmezně věří. Kdo má dojem, že naprosto všechno, co dělá, je správně, je ztracen – tak ani nemá šanci jít do sebe, napravit se. Koho Bůh miluje, tomu dá poznat, že aspoň někdy udělal zlou věc, kterou udělat nemusel. Kdežto zlý člověk si vždy připadá v právu, jako by úplně všechno, co udělal, musel udělat nutně.

1Kr 22, 25

až vejdeš do nejzazšího pokojíku, aby ses ukryl Platí „kdo se směje naposled…“ Spousta lidí zcela bláhově sází na to, že mají navrch v nějakém momentu. Víra je věc dluhodobá, na celý život. Těžkosti přicházejí na každého člověka. Na konci je ale vždy lepší žít s pocitem, že je sice všechno na levačku, ale já jsem dělal, co jsem mohl. Než s pocitem, že je všechno na levačku a zároveň na mě leží tíha viny. Zle bude jednou každému – otázka je, zda v tu chvíli bude mít ještě něco jiného.

1Kr 22, 28

Jestliže se vrátíš zpět v pokoji, nemluvil skrze mne Hospodin. Opatrně, enurčitě mluvit a pak si připadat chytrý, umí každý. Míkajáš, hrdina víry, sází všechno na jednu kartu. Řekně jasně podmínky, za kterých se potvrdí jeho slovo. Kdežto falešný prorok umí něak vysvětlit každé své nesplněné proroctví.

1Kr 22, 30

Izraelský král řekl Jóšafatovi, že se přestrojí Zřejměv hloubi srdce věří Míkajášovu proroství a chce Boha ošálit.Myslí si, že se mu nic nestane, když bude vypadat jinak. Bezbožní v hloubi srdce také věří Božím hrozbám a říkají si „co kdyby“. Ale nevěří natolik, aby změnili své činy. Nevěří tak, aby u Boha dovedli hledat odpuštění. Věří jen v trest, ale už ne v milost.

1Kr 22, 33

Když velitelé vozby viděli, že to není izraelský král, odvrátili se od něho. Protože Judejci měli zřejmě jiné nářečí než severní Izraelci. A ještě spáíše, protože Judejci zřejmě ve svém válečném pokřiku jmenovali Hospodina, kdežto sev. Izraelci si od Boha nic neslibovali.

1Kr 22, 35

Ale boj se toho dne tak vystupňoval, že král musel zůstat na voze proti Aramejcům; večer pak zemřel. Takže, i když nechtěl, umřel jako hrdina. Ne jako zbabělec, který se ukrývá doma. Je to trochu jako Samson, který dopadl jako svévolník, ale v okamžiku smrti přece umírá jako hrdina, když vlastní smrtí zahubí Boží nepřátele Pelištejce.

1Kr 22, 38

chlemtali psi jeho krev a nevěstky se v ní omývaly, podle slova Hospodinova, které ohlásil Na Achaba dopadl trest – a tak se splnilo první Hospodinovo slovo. Ale zároveň se dožil dost vysoého věku a zemřel čestnou, rycjlou smrtí v boji – naplnilo se na něm tedy i Boží slitování, protože se před Hospodinem pokořil.

© Tomáš Pavelka 2006–2015