beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

2 Královská 2

2Kr 2, 1

když Hospodin chtěl vzít Elijáše ve vichru vzhůru do nebe Biblická vyprávění často předešlou vyvrcholení celého příběhu a pak líčí, co věci předcházelo.

Neznamená to tedy, že všichni v příběhu už vědí, že Elijáš bude vzat do nebe. Ale že čtenáři už znají Elijáše jako někoho, kdo by vzat do nebe. České vyprávění by znělo asi jako: Znáte toho Elijáše, co ho Bůh vzal do nebe? Tak to bylo tak: …

2Kr 2, 2

Zůstaň zde, protože mě Hospodin posílá do Bét-elu Gilgál, Bét-el a Jericho byly zřejmě sídly prorockých škol (o Gilgálu to víme ze 4. kap.). Je zřejmé, že Elíša tuší vlastní konec a tak jde do těchto center říci svá poslední slova. Věc nad žákem a učitelem vysí jako pravda, kterou je těžko vyslovit. Elijáš se třikrát pokusí zanechat ve v. 2–6 Elíšu na místě. Zřejmě jej chce ušetřit bolestného loučení. V mistrné zkratce nám tu zřejmě Písmo popisuje druh vztahu, ve kterém netřeba vyslovit ono „mám tě rád“.

Elijáš a Elíša jsou na prvním místě učitel a žák. A učitel je vždy trochu „nepřítel, soupeř“, kterého se snažíme dohnat, překonat. Podobně třeba sourozencům člověk mnohdy neřká, že je má rád, i když je rád má: Jsou to také „konkurenti“ a soužití s nimi motivuje člověka od ranných let k sebepřekonání.

2Kr 2, 3

Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru? I když je řečeno „vezme vzhůru“, nemusí jít o tušení zázračného nanebevzetí. Půjde spíše o obdobu našeho „Pán Bůh si ho vzal“. Proročtí žáci, Elíša i sám Elijáš tuší, že zemře. Zde konkrétně však nemusí jít o zázračné předzvědění. Ve starších dobách lidé celkme s úspěchem dovedli vystihnout poslední hodinku nemocného, kdy je teřba se s ním rozloučit. Rozeznali třeba jistý rytmus dechu, typický pro konečné stádium nemoci. To ovšem dnes dovede odvrátit či oddálit pokročilejší medicína. Podstata tušení ELijášova konce tedy nejspíše spočívá v dobře odpozorovaných příznacích stavu neslučitelného se životem. Všichni vidí na Elijášovi, že „to má za pár“.

Vím to také. Mlčte! Česky bychom řekli: To vim taky. Sledujeme Elíšu, jakoby vyrušeného z hlubokého duchovního soustředění, ve kterém se připravuje na důstojné rozloučení s učitelem, kterého má rád. Vidíme, že ne vše se musí v životě vyslovit.

2Kr 2, 8

Elijáš vzal svůj plášť, svinul jej, udeřil do vody a ta se rozestoupila Stejně jako Mojžíš rozdělil Rudé moře při vyjití z Egypta a Jozue právě Jordán při svtupu do zaslíbené země. Jenže Elijáš a Elíša jdou od Jericha, tedy z Izraele směrem ven.

Znamení tedy snad ukazuje, že někdo velký odchází ze Zaslíbené země, stejnou cestou, jakou do něj vešel Izrael v čele s Jozuem. V horším případě, že Izrael sám sebe zavedl do nového Egypta, do troctví hříchu; že se stal novým Egyptem. Obojí je zlé. Ale jak to u proroků bývá, v hrozivém znamení je nakonec obrovská naděje: Je ještě jiná Zaslíbená země, jakoby „za zemí“, která je vidět – věčný život, do kterého se nyní Elijáš ubírá.

Rozestoupení vody je masivní, „fyzikální“ zázrak, kterými Bůh „šetří“. Rozestoupení vod se před tím dělo před davy Izraelců a Egypťanů, ve vypjatých chvílích. Tady je jen v povzdálí padesát prorockých žáků – otázka, zda div vůbec vidí. A pak pouze tito dva proroci přímo u věci. Bůh tím ukazuje, že moc není v davech, ale ve slovu samotném. Co Bůh učinil dříve pro Izrael, nyní udělá jen pro dva věrné. Pro Boha není problém činit zázraky – problém je, aby člověk věřil a odvrátil se od hříchu. Elijáš a Elíša zde stojí jako nový Mojžíš a Jozue. A věci se zdají horší, než za starých časů. Už za nimi nestojí davy, ale jen pár věrných. Nyní, více než kdy jindy, je třeba víra, aby mohli vejít do odpočinutí. Elijáš si tento div nechává nakonec: Viděli jsme, že dosud všechny jeho divy šlo také vysvětlit přirozeně: Vdově jídla neubývalo, protože nakonec něco sehnala, její syn ožil, protože možná nebyl ještě úplně mrtvý atd. Teď, na konci svého života, dokazuje svému žáku, že to mocné Slovo bylo celou dobu s ním.

2Kr 2, 9

Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha! Z pouhé četby epištol může vypadat otázka Ducha trochu jednoduše: Mám/nemám Ducha. Smaotný Kristus však v rozmluvě s Nikodémem mluví o větru, který vane kam chce a když se podíváme blíže, i epištola mluví o tom, že každý má jiný dar Ducha, ten tak, jiný onak. Duch proniká lidmi a událostmi. Že má někdo větší díl Ducha, neznamená, že druhý Ducha nemá.

2Kr 2, 10

Těžkou věc si žádáš. Říká Elijáš potom, co jakoby nic rozdělil úderem pláště vody Jordánu. A tak vidíme, že skutečně největší problémy života se neodehrávají an rovině fyziky, ale na rovině Ducha.

2Kr 2, 11

Pak šli dál a rozmlouvali. Věc se stane jakoby mimochodem, během rozmluvy. Celou dobu totiž bylo důležitější co Elijáš učil a vztah k lidem kolem něj. Divy se dějí jakoby mimochodem, jako vedlejší produkt toho opravdu podstatného.

A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe. Nanebevzetí Elijášovo je něco jiného než nanebevstoupení Krista. Kristus vystupuje na nebe jako vítěz nad smrtí, Vzkříšený. Kdežto u Elijáše je to podobně jako u Mojžíše, jehož tělo Bůh vzal: Jako na hoře Nébó Mojžíš, i zde Elijáš a všichni kolem vědí, že je blízek smrti. Ohnivý vůz jistě není dopravní prostředek, ve kterém by „přežilo“ tělo starého člověka. Co spatřuje Elíša a proročtí žáci je stále smrt, odloučení, i když smrt ze zaslíbením nového života. Kristus pak je ten nový život sám.

2Kr 2, 12

Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele! Teprv v tuto chvíli proniknou na povrch city, které Eliša k Elijášovi choval. Věc, která zůstává celou dobu nevyslovená, v duši.

2Kr 2, 14

Kde je Hospodin, Bůh Elijášův, i on sám? Elíša viděl rozestoupený Jordán a ohnivý vůz. A přece, smrt blízkého zůstává v tomto věku stále smutná. Elijáš byl vzat. Ale kde je? Hospodin koná divy. Ale proč je lidé nechtějí vidět? Jako v celém textu, i zde zápas Ducha zůstává jako věc nejtěžší a nejzáhadnější a zázrak může víře jen pomoci, nikoli ji způsobit. O víru se nakonec vždy bojuje v duši. Bůh je a je i vzkříšení. Ale chceme Boha a chceme vzkříšení? To je pravá otázka víry.

2Kr 2, 16

Ať jdou hledat tvého pána, aby ho Hospodinův duch neodnesl a nemrštil jím na nějakou horu nebo do nějakého údolí. Na rekaci žáků je vidět, že za Jordánem byla k vidění nějaká hmotná, „fyzikální“ událost. Že v příběhu nanebevzetí nečteme nějakou metaforu.

Problém je jinde a zde se znovu budeme opakovat: Divy se dějí, ale věci se rozhodují v duši a mezi lidmi. Elijáše vzal ohnivý vichr. Kdyby ho však nevzal, na tomto světě jsou si lidé stále vzdáleni, sami i uprostřed davu, kvůli hříchu, jehož důsledkem je smrt. Bůh vzal Elijáše, ale ale aby byl nalezen, aby došlo ke schledání těch, dko bojují v tomto světě a těch, kteří již s Kristem zvíězili, na to je potřeba vyznání hříchů, pokání a trpělivé očekávání toho, který vstal z mrtvých.

© Tomáš Pavelka 2006–2015