beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

2 Královská 7

2Kr 7, 1

míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene budou za šekel Spíše půjde o běžnou cenu za mírového stavu; potravin v táboře vojska nebude asi zas tolik, aby srazily ceny níže, než je obvyklé. Proroctví ovšem zaznívá ve chvíli, kdy se běžné potraviny jako obilí už ve městě nejspíše vůbec nevyskatují.

Boží slitování přichází ve chvíli, kdy ve v. 33 kap. 6 král vyzná, že terst, který padl na Samaří, je od Hospodina. Když uzná Boha jako soudce; dokonce ještě ani ne jako zachránce. Podrobení se Božímu soudu je cestou nikoliv ke skáze, ale k záchraně, jak následující události ukazují.

2Kr 7, 2

štítonoš, o jehož ruku se král opíral Nejde o obyčejného „bodyguarda“. Jako ve kap.5 v 18. se král opírá o ruku Naamana, jednoho z nyjevyšších ve svém království, tak králův štítonoš, číšník, podkoní a pod. jsou vysoké úřady.

Rozčilováním, hrubostí, se vždycky člověk trochu shodí. Proto mocní kolem sebe mají jiné, aby se na jejich míéstě rozčilovali, napomínali druhé, posmívali se jim atd. To samé dělá štítonoš, aby shodil aitoritu Eliši a králova uatorita tak zůstala neotřesena.

I kdyby Hospodin otevřel nebeské propustě Záchrana nakonec přijde daleko jednodušším způsobem – vojsko odtáhne díky dezinformaci. Ve válce nejsou náhlé zvraty úplně výjimečné. Vidíme zde tedy člověka, který se zcela opevnil ve svém zoufalství jako v hradu, na který je nakonec hrdý. A snad uža ni nechce být zachráněn.

2Kr 7, 3

U vchodu do brány byli čtyři malomocní. Město nakonec zachraňují malomocní. Ti, kterých se lidé z dobrého důvodu, dokonce dle nařízení Zákona, straní. V Písmu není výjimkou, že se hrdinou dne stane někdo pohrdaný. Vzpomeňme např. na jednorukého Ehúda nebo na syna prostitutky Jiftácha. Nefunguje to ovšem automaticky jako v některých schématických pohádkách kde ošklivost=dobro krása=zlo. Naše společnost mnohdy připisuje člověku znevýhodněnému, vyloučenému, automatické kvality. Je to jen opačný extrém straověku, kde zachráncem mohl být skoro jen krasavec typu Odyssea atd. Náš příběh jednak říká: U Boha není nic nemožného. A jednak také, že záchrana je nakonec ve správném postoji, který může mít ošklivý, ale i krásný, chudý, ale i bohatý.

2Kr 7, 4

A jestliže zůstaneme sedět zde, také zemřeme.

Malomocní sedí za hradbami města – ale před nimi je zase obléhací opevnění aramejců. Jsou na území nikoho a tím pádem paradoxně svým způsobem svobodní v pohybu.

Malomocní možná zachraňují město také díky tomu, že krizi musí čelit okamžitě. Jak jsme zmínili v přechozí kapitole, u lidí ve městě se hlad stupňuje postupně, takže se v každé fázi utěšují, že se ještě mohou zachránit pojídáním koňských hlav, holubího trusu, nebo nakonec– dětí. Udržují se ve falešné naději a nechtějí přijmout Boží hněv. Malomocní mají na výběr jen jistou smrt – nebo odevzdání se do Boží milosti.

2Kr 7, 6

Panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli Špatné vyhodnocení „zpravodjaských údajů“ působí ve válce zvraty poměrně často. Událost je zázrakem, protože jednak přišla právě když bylo třeba, jednak proto, že ji prorok Elíša dopředu ohlásil.

Hle, izraelský král najal proti nám chetejské a egyptské krále Nacházíme se v čase, kdy zřejmě žádná mocnost, natož stát, nemá na to oblast ovládnout. Ale možnosti zasahovat do místních věcí na cizí „pozvání“ ráda využije. I později uvidíme, že králove Izraelští a judští posílají obrovské dary silnějším králům výměnou za pomoc proti nepřátelům.

2Kr 7, 8

vynesli odtud věci, odešli a také je tajně uložili Malomocní, ode všech zapuzení, jednají navyklým způsobem – snaží se pro sebe urvat, co se dá. Protože k tomu vede člověka nouze a zkušenost, že mu nikdo nepomůže. V těch pár hodinách „rabování“ dává Bůh těmto opovrhovaným zvláštní přízeň, kdy oni sjou oblkolepni dostatkem a přepychem a ostatní ještě dřou bídu.

2Kr 7, 9

Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy Malomocní, kteří jsou sami hodni soucitu, svým soucitem zachrání město. Zákon pamatoval na to, aby v den radostných slavností něco dostal každý, aby radost byla pro všechny. Malomocní, obvyklí příjemci pomoci, nyní toto smýšlení obracejí.

Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu Večerem v orientě končí den a do večera by se vše nutné mělo vyřešit. Jako vyzývá apoštol „nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“. Člověk by si měl osvojit, že do večerní modlitby, do ulehnutí, by měl vyřešit své spory, uléhat smířen s druhými. Je velmi zlé, pokud člověk navečer vyvolává hádky a pod. s tím, že se věci třeba zítra vyřeší.

2Kr 7, 12

Chci vám oznámit, co nám provedli Aramejci. Jak jsme již zmínili, člověk bývá někdy nasvé zoufalství hrdý a vlastně už nechce záchranu. Král vidí v záchraně lest Aramejců. Mnozí lidé zase vidí v každé ušlechtilosti, v dobrých věcech, jen nějakou přetvářku a lest.

2Kr 7, 13

Ať vezmou pět koní Asi nejde jen o klamný cíl, ale přímo o věštěckou techniku. Podle osudu a chování volně vypuštěných zvířat se usuzuje i na jincýh místech. Všimněme si, že koně mají „představovat celé množství Izraele“.

2Kr 7, 20

Tak se mu též stalo: Lid ho v bráně ušlapal k smrti. Pro krále, který odmítal přijmout Boží milosrdenství, nakonec byla naděje, když přijal Boží soud. Ale štítonoš, který byl příliš hrdý pro Boží milost, skončil, jak skončil. Urážka spravedlnosti se ještě dá opustit. Urážka milosrdenství však stěží.

© Tomáš Pavelka 2006–2015