beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Matouš 4

Mt 4, 1

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Tehdy – myšleno po křtu v Jordánu. Křtít se dávali hříšníci. Ježíš se ponořil do stejné vody křtu – „namočil se spolu s námi“. Když vstoupil do stejné vody, přijal za své naše hříchy.

Ovšem hříšný člověk by nás nemohl vykoupit. Každý má své hříchy a tak nemůže být konečným soudcem nad druhými – a ovšem také nemůže druhé z jejich hříchů vysvobodit. Kdyby byli ve vězení řekněme dva lupiči a jeden by řekl: Pusťte toho druhého, já mu odpouštím, znělo by to nesmyslně. Kdežto kdyby přišel nevinný oloupený a řekl by to, už by to znělo jinak.

Proto, aby mohl Ježíš skutečně nést naše hříchy, trpět za ně a od hříchu nás osvobodit, musí nejprve sám zažít, jaké je to být pokoušen. Musí se prokázat jeho nevina. Musí uspět tam, kde jsme selhali. Musí ukázat, že naše hříchy jsou skutečně naše, že jsme je spáchali, protože jsme chtěli, ze zlé vůle – protože, jak ukáže, hříchu se vždy dá říci ne. Ježíš má právo být naším Pánem, protože jako jediný dokázal, že člověk prostě může říci ďáblu ne.

Ježíš je pokoušen od ďábla. Na tom je vidět, že i když zlé věci děláme z vlastní vůle, že i když jsme to nakonec my, kdo se rozhoduje, přece je někdo, kdo nám napovídá, nabízí. Není to tak, že by nás Bůh už stvořil tak, že chceme jiné věci, než on. V zásadě každý ví, co je správné. Ale stačí mu jen nabídnout zlé a obvykle si to hned vybere místo dobrého.

Mt 4, 2

Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Jak vypadal Ježíšův půst, není úplně jasné. Medicínsky je skutečně možné, aby někdo přežil čtyřicet dní úplně bez jídla. Druhá věc je, že tak půst vypadal opravdu málokdy. Takový půst se ve většině tradic nedrží déle, než den, nebo vůbec. Obvykle se půstem rozumělo, že se nejí do západu slunce (z mnoha míst např. 2Sam 1,12). Půst v dnešní katolické církvi znamená jedno lehké jídlo denně. Čteme sice, že se Ježíš postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, ale to je nejspíše židovský obrat, podobně jako bychom mi řekli třeba „postil se čtyřicet dlouhých dní“ i když každý den je přece stejně dlouhý. Jde asi nejspíš o vyjádření toho, že postit se čtyřicet dnů je dlouhá doba.

A v tom je jádro půstu: Není nejdůležitější, co si člověk odepře, ale že to bez přerušení vydrží. Kdybychom si například předsevzali dělat každé ráno deset dřepů, nijak strašná námaha to není. Ale bude problém vydržet to tak dělat déle, než týden. Když něco nemůžeme, hned na to máme chuť. I kdybychom si zakázali třeba ovoce, hned v tu chvíli, hned druhý den na ně dostaneme chuť. Proto je půst dobrým cvičením pro boj s pokušením – pokušení funguje přesně tak: Třeba věc ani tolik nechceme, ale protože ji nesmíme mít, hned po ní hrozně toužíme. Jádrem každého hříchu je totiž nakonec vzpoura proti Bohu, prostá touha udělat cokoliv jiného, než si Bůh přeje.

Mt 4, 3

Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Člověk, který podlehne pokušení, má skoro vždy něco na svou omluvu. Obvykle to, že byl něčím oslaben – unavený, zklamaný, rozčilený atd. To se ale rozumí samo sebou – kdyby pokušení nebylo lákavé, nebylo by to pokušení. Pokušení přichází hlavně ve chvílích slabosti, když má šanci.

Tak říkajíc, kdo by se zlobil na Ježíše, kdyby proměnil chleby v kamení, když už tak dlouho (pořádně) nejedl? I Ježíš možná čekal, že na konci půstu přijde zápas a něčím velkým – třeba s třetím pokušením („Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“) A místo toho přijde návrh jen si to trochu ulehčit – jenom se na to všechno najíst. To pokušení se tváří, že tohle přece není ta hlavní věc, tohle je jen takový malý nepodstatný podvod na cestě za velkým cílem.

Je otázka, zda Ježíšův půst ještě trval (a ďábel ho pokoušel, aby si ho porušil), nebo už právě skončil. Spíš platí to druhé. Ježíš skončil s půstem a čekali bychom, že teď se ho někdo ujme a dá mu jíst – asi jako závodníka, který doběhne, hned obstoupí tým s nápoji a ručníky, přijde k němu lékař, všichni ho plácají po zádech. Ježíš skončil s půstem, ale pořád je někde na pustém místě, daleko od lidí. Když ale už jeho půst skončil, proč by byl hřích proměnit kameny v chleby?

Především už v oslovení: Jsi-li Syn Boží, tak… Ježíš přece ví, že je Boží Syn. Jeho láska k Bohu nespočívá jen v tom, že ze zbožnosti něco má. Miluje nás přece ten, kdo se k nám hlásí i ve chvíli, kdy z toho nic nemá, kdo nás má rád i tehdy, kdy se zrovna neplníme jeho přání.

Mt 4, 4

On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'“

Za druhé, člověk je skutečně víc, než tělo. Náš poslední cíl není přeměnit všechno na jídlo. Vždyť i když máme dosyta co jíst (což dnes u nás skoro všichni máme), i najedení jsme často nespokojení. Na kamenech se dovedou živit baktérie, člověk je opravdu více. Když z kamenů budou chleby, to hlavní se stejně nevyřeší.

Do třetice, Bůh určil každé věci její cenu. Chleba se neválí na zemi. Protože je z něj člověk živ, vzniká z obilí, na které se rok musí čekat. Už tím získává svou cenu, že stojí čas, kterého člověk nemá zrovna mnoho. Dále, obilí je živé, tedy také náchylné k nemocem, k nepřízni počasí – tedy je cenné jako život vůbec, protože je křehký. Člověk musí zorat, člověk musí zasít i pokosit, člověk obilí vozí, mele, peče. Aby měl člověk chleba, nutně potřebuje druhé lidi – a Bůh si přeje, aby lidé jeden druhého potřebovali. Slovo Boží dává věcem smysl i jejich cenu. Z kamenů nemohou být chleby, protože by se tak pohrdalo životem přírody i prací lidí. Ježíš přitom dokáže rozmnožit chleby a nasytit z pár chlebů tisíce. Ale je to „chleba z chleba“ a je to právě uprostřed lidí, ne tam, kde je sám na pustině.

Mt 4, 5

Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu První pokušení je úplně přízemní, materialistické, tělesné – ať jsou z kamenů chleby. Druhé pokušení je opačný extrém. Příznačně se odehrává na tom nejsvětějším místě a ještě na jeho samém vrcholu, ve výškách, jakoby kousek od nebe.

A je dost typické, že člověk, aby se vyhnul jednomu extrému, upadne do druhého: Aby se člověk vyhnul opilství, stane se hned bojovným abstinentem. Aby se vyhnul lenosti, pracuje bez oddechu. Aby se vyhnul lakotě, je rozhazovačný atd. Člověku nestačí ve věcech udržovat rozumnou míru – protože tím není zajímavý, tak jeho svatost není dostatečně vidět. Když se někdo chová rozumně, nemá nikdo důvod si toho všímat. A je také duchovně náročnější ve věcech prostě dodržovat rozumnou míru, protože člověk musí sám sebe posuzovat, co už je moc – a také se těžko vyhne tomu, aby se někomu druhému zdálo, že už něco přehání, nebo že když dělá to či ono, už není dost svatý.

Ale jako se Bible staví proti otročení tělu, proti materialismu, lenosti, opilství, obžerství a lakotě, tak úplně stejně ostře se staví proti těm, kteří by sobě i druhým všechno zakázali. Tak apoštol Pavel píše: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou. Toto bratřím zdůrazňuj…“ (1Tim 4,1–6)

Mt 4, 6

a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Opět se opakuje ono „Jsi-li Syn Boží…“. Protože k hříchu vede člověka nedůvěra v to, že to s ním Bůh myslí dobře a že chce odpovědět na jeho potřeby a přání. Už ono „jsi-li“ je pokušení.

Jak už jsme naznačili, nyní svádí ďábel Ježíše pro změnu k pohrdání tělem a zákony tohoto světa. Ale jednoduše, stejně tak jako z kamenů nemůže být chleba, protože život Bůh stanovil, že život je křehký a vzácný, stejně člověk nemůže skočit z velké výšky, protože život je křehký a vzácný. Stejně jako se člověk nemá starat jen o tělo, také nemůže na tělo zapomínat, protože jej dostal od Boha.

Víra v Boha neznamená, že už se nás netýká nic z pozemských omezení. Znamená, že navzdory všem omezením, kterým se v tomto životě musíme podřizovat, navzdory tomu, že se nám opravdu může stát ledacos zlého (třeba že nešťastnou náhodou spadneme z velké výšky, protože se třeba skácí žebřík), přesto doufáme v dobrého Boha.

Mt 4, 7

Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'“ Všimněme si také, že ďábel využívá k pokušení citátu z Bible. A to ne nějakého přísného citátu, ale naopak místa plného něhy a Božího slitování. Z toho plyne, že ne každý, kdo prostě cituje z Bible, je od Boha. Všimněme si, že ďábel cituje bez souvislosti, jen větu z Písma. Kdežto Kristus zná cituje celé Písmo – totiž ví, proč místo, které ďábel cituje, nejde brát je tak bez výkladu, jak to ďábel podává.

Pro úplnost, podívejme se, jak Žalm 91, z nějž ďábel cituje, končí: „Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou“ Text počítá s tím, že se Boží věrný už dostal (!) do problémů, aniž by chtěl – a tehdy má doufat v Hospodina. Ale není tu nic o tom, že by Boží věrný sám nebezpečí vyhledával.

Nebudeš pokoušet Hospodina… Koho máme rádi, tomu také důvěřujeme a nemáme ho potřebu zkoušet. Koho máme rádi, u toho počítáme s tím, že ho budeme mít rádi, i kdyby nás někdy něčím zklamal. Představme si sami, jak se cítíme, když se nás stále někdo snaží nachytat, když nás stále někdo zkouší a kontroluje.

Mt 4, 8

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu U předchozího pokušení se můžeme ptát: Byl Ježíš na vrcholku chrámu opravdu, nebo jen v představě či halucinaci? K jisté odpovědi asi nedojdeme a příliš to nevadí, protože hlavní je, jak se k věci postavil. Stejně se můžeme ptát u tohoto pokušení. Není totiž na zemi taková hora, ze které by šlo přehlédnout všechna království – a pak by se tedy jednalo o vidění.

Pokud by šlo o skutečnou horu, bylo by to vlastně o něco zajímavější. I z té nejvyšší hory je totiž nakonec vidět přeci jen pouhá část světa. To by ukazovalo, že ďábel slibuje vždy jen věc s omezeným obzorem. Jenom to, kam jde dohlédnout. A když člověk přijme jeho nabídku, zjistí, že kromě toho, co získal, na o upnul svou duši, existuje ještě celý velký svět.

Stojí za zmínku, že staří orientálci často označovali slovem svět prostě svět, který jim byl známý – svou zemi a okolí, prostě to, o čem měli trochu představu. Pak by možná i bylo možné nalézt horu, ze které byl Izrael, Sýrie, Jordánsko atd. šlo přehlédnout.

Mt 4, 9

a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Otázka je, zda měl opravdu ďábel moc dát Ježíšovi všechna království světa – byl to přece „lhář od počátku“. Jedním z docela častých rysů pokušení je, že člověk vůbec nemusí dostat to, za co vymění svou duši. Jisté je, že se v dějinách zatím nikomu nepodařilo ovládnout celý svět, i když se o to stále někdo pokouší.

Mt 4, 10

Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane;…“ Ježíš v prvním pokušení odmítl přeceňování těla, ve druhém přeceňování duše, zvolil správnou míru. Třetí pokušení je vlastně nijak rafinovaná výzva: „A co se prostě na všechno vykašlat?“ A bývá to tak, že když člověk najde správnou míru mezi věcmi těla a věcmi duše, mezi pozemskou radostí a radostí z blížícího se Božího království, když jaksi „vypiluje“ svou duši a svůj přístup ke světu, přijde na něj docela obyčejná duchovní únava. Prostě ho to přestane bavit a řekne si: „ale co, kašlu na všechno“. A ďábel na závěr nabízí rozkoš, která je větší než rozkoš těla i než rozkoš duše a ty obě zároveň různě spojuje: Rozkoš z moci. Moc nad lidmi je to největší pokušení, kterému opravdu málokdo odolá. To proto, že kdo ovládá lidské životy, může si sám sobě připadat jako Bůh; už ani nepotřebuje toužit po Bohu. Je to to nejprimitivnější pokušení, je docela přímočaré. Ale právě člověk unavený životními zkouškami touží často po něčem jednoduchém, ale silném.

neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘ Všimněme si u poslední odpovědi, že Ježíš vlastně žádné z pokušení neodrážel vlastními slovy – ale vždy jen slovy Písma. Žádný člověk (a i když je Ježíš Syn Boží a Bůh sám, přece je také člověk), žádný člověk nemá na to ďábla přechytračit vlastní chytrostí nebo s ním věci nějak usmlouvat. Nejlepší odpovědí na pokušení jsou slova Zákona, kterých Ježíš užívá. Prosté a jednoduché příkazy, které prostě platí. Ježíš ďáblu nemá potřebu vysvětlovat, proč chce raději sloužit svému Otci, Bohu a ne jemu. Prostě řekne: Tak to musí být a basta.

Mt 4, 11

V té chvíli ho ďábel opustil… Když ďábel není pozván k diskuzi, nemá, co už dál říci. Prostá poslušnost Bohu, i když vypadá omezeně, jako naivní pobožnost, je jediná účinná zbraň proti pokušení. Vidíme zde také, že pokušení netrvá 24 hodin 7 dní v týdnu, ale že také někdy přestává. Sice když člověk překoná jedno pokušení, nemá hned vyhráno (jak jsme viděli, po prvním pokušení přijde hned druhé, extrémně opačné), ale přece jen časem pokušení přestává. Tento příběh nás tak povzbuzuje, abychom nežili ve stálé úzkosti, že padneme do nějaké pasti, že na nás ďábel číhá na každém kroku. Pokušení jde docela dobře rozeznat, není se třeba příliš bát. Je ale třeba se držet Božích přikázání.

…a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Martin Luther řekl: Člověk je jako mezek, na kterém jede buď Bůh, nebo ďábel. A tak, když člověk opustí Boha, nezůstane sám, ale zmocní se ho ďábel. (Proto také až nápadně často lidé, kteří odpadnou od víry, začnou se zabývat astrologií nebo nějakým čarováním.) Věc má ale i povzbudivější stránku – když se vzepřeme ďáblu, Bůh se nám hned přiblíží.

Mt 4, 12

Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Janovo evangelium nám podává zprávu o setkání Ježíše a některých učedníků ještě v Judsku, před Janovým uvězněním.

Ježíš odchází z Judska asi proto, aby sám nebyl uvězněn. Aby jeho dílo neskončilo dřív, než začalo. Na tom vidíme, že konat dobré má člověk tak, že skutečně chce, aby se věc zdařila. Někdy totiž dopředu počítáme s tím, že věc se nepodaří, děláme ji jen jako gesto. Nabízíme například někomu ruku ke smíru, ale už dopředu tak, aby ji nepřijal. tedy jen proto, abychom mohli říci: Zkusil jsem to – a nevyšlo. Ježíš dělá vše pro to, aby se jeho dílo zdařilo. Jde do Galileje, kde nebude nepřátelům víry tak na očích.

Mt 4, 13

Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři O Nazaretu víme, že tam Ježíši nikdo nevěřil. Bylo to tam jaksi zabetonované. Ježíš jde tam, kde spíše najde posluchače. Kafarnaum byla prosperující rybářská osada, nejspíše to tam „více žilo“. Ježíš nejprve poctil milostí své přítomnosti zapadlý Nazaret. I ten nejmeněí může slyšet jeho slovo. Ale když někdo ze své malosti dělá stnost, se SLovem Božím se mine. To se stalo Nazaretským.

Mt 4, 17

Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Ježíšovo kázání bylo na počátku velmi podobné Janovu kázání. Také Ježíš počítá s tím, že nejdříve člověk musí znát svůj hřích, aby vůbec hledal odpuštění a vykoupení. Nejdříve je soud, pak milost.

Mt 4, 18

uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje Které zřejmě potkal už v Judsku, jak o tom vypráví J 1,38. Asi jako on, i oni se vrátili do Galileje po Janově zatčení.

byli totiž rybáři Je sporné mluvit o tom, že Kristus si zvolil „chudé rybáře“. Jak se zdá, okolí Genezaretského jezara z lovu kvalitních ryb docela prosperovalo.

Mt 4, 19

Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Úkolem apoštolů je „chytat“, shromažďovat lidi. Jejich poselství tu není, aby lidi jen obohatilo. Aby si z něj každý vzal, co se mu líbí. Ale aby si evangelium člověka získalo, učarovalo mu. A aby vytvořilo společenství církve, do kterého člověk bytostně patří. Apoštolové nemají „vést dialog“, ale skutečně přesvědčit lidi.

Mt 4, 20

Oni hned nechali sítě a šli za ním. Jak jsme řekli, lovem ryb si tehdy mohl člověk slušně vidělat – ale do vybavení musel ze začátku vložit docela velké peníze. Apošotlové opuštějí rozjetý bussines. Neprodali svůj majetek a nedali jej Ježíšovi, ovšem. Jen jim prostě peníze byly jedno. A na tom se často pozná pravá duchovnost. Že sice člověk má, ale také dovede nemít. Jak říká Pavel ve Fp 4,12n: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“

Mt 4, 22

Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním Galilejská rybářská loď pojala klidně dvanáct i více lidí. Nešlo o nějakou pramici, ale o cosi jako menší jachta. Tedy jako kdyby dnes člověk opustil kamion, dopravbní prostředek, který dává člověku nezávislé živobití.

loď Mk 6,3 nám říká, že Ježíš byl „tektón“, což je obecné slovo pro člověka, který něco staví nebo montuje. Slovo pochází ze stejného kořene jako „technika“. Nejlépe bychom tedy přeložili jako „technik, fachman“. Stará tradice má za to, že Ježí byl tesař. V tehdejším Izraeli však mnoho dřeva nebylo a tak se z něj ani nestavělo. Ježíš tedy stejně snadno mohl být zedník. Jako tesař by se spíše uplatnil právě u Galilejského jezera, jako stavitel a opravář lodí. Odtud, z práce, mohl znát první učedníky. Kruh učedníků velmi pravděpodobně vznikl z dřívějších přirozených známostí Ježíše. Možná jako kdyby dnes opravář v autoservisu sestavil svou družinu z kamioňáků, kteří jezdí do jeho dílny.

© Tomáš Pavelka 2006–2015