beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Matouš 5

Mt 5, 1

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Obě evangelia zmiňují, že Ježíš svá blahoslavenství říkal učedníkům (srov. „Ježíš pohlédl na učedníky a řekl…“ L 6,20). Je tedy otázka, zda Ježíš vůbec oslovuje ony zástupy kolem a ne jen svůj úzký kruh. Ať tak či onak, mluví k těm, kteří se od něj učí, kteří ho následují; ne ke všem lidem. Ježíšovo kázání tak není nějaký politický, společenský nebo hospodářský program, jak se to někdy vykládá. Míří daleko více k jednotlivci.

Uvažme jen, že kdyby byli všichni chudí, nebyl by nikdo, kdo by chudým mohl rozdávat, půjčovat atd. Kdyby všichni plakali, neměl by je už kdo potěšit atd. Ježíšova blahoslavenství nepřikazují všem chudobu nebo smutek. Není to pravidlo pro život, ale útěcha pro ty, kterým je těžko.

Poukazují na to, že komu něco chybí, má se alespoň na co těšit. Nebo alespoň ví, co by mu pomohlo. Kdežto komu nic neschází, ten si vymýšlí náhradní vnější problémy. Ale ve skutečnosti mu jako jediný problém zůstává jeho vnitřní nouze, hřích a pod. Jako by Ježíš řekl: Blaze vám, kteří alespoň víte, jaký máte problém – protože ten bude v nebi vyřešen. Vy chcete dobro, kterého není dost na světě, ale které je u Boha. NA druhou stranu: kdo máte všechno, proč jste nespokojení? Co vlastně chcete, když dobro už máte (tak zejm. Lukášova verze s částí „Běda vám..").

Není tomu tak, že bychom se za každou cenu museli „vejít“ do všech blahoslavenství, tedy nejlépe být chudí, plakat, mlčet a být pronásledováni. Nejen chudí jsou blahoslavení, ale i ti, kteří zízní po spravedlnosti nebo mají čisté srdce. Kristus dal svým učedníkům vícero dobrých zaslíbení. Není proto třeba se snažit úplně každé křečovitě vztahovat na sebe.

Blahoslavenství jsou tu pro toho, komu je zle, aby měl pro sebe pevné ujištění: Nakonec mi bude dobře, nemusím se bát, nemusím být zoufalý.

Mt 5, 3

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Lukáš (a některé rukopisy Matouše) vynechávají „v duchu“. Sousloví „chudý v duchu“ neznamená v hebrejštině a řečtině, na rodzíl od češtiny, „slabomyslný“. Že jde o „prosťáčky“ je rozšířený omyl. Chudý v duchu znamená „pokorný“.

I s dodatkem „v duchu“ se v tomto verši přesto stále jedná o doslovnou chudobu. Tedy že člověk nemá dost peněz ani na jídlo a bydlení, že nevychází. Nějak takto, řekněme, by se i dnes dala definovat chudoba: totiž když člověk musí váhat mezi tím, zda bude jíst, nebo se oblékat. Zda zaplatí za nájem, nebo za jídlo.

Ježíšovo blahoslavenství tedy směřuje ke všem v doslovném smyslu chudým. Ale přece souvisí i duchovní stránkou člověka. Sice, míří především na chudobu, která pochází z toho, že člověk nemá dost ostré lokty, aby se prosadil. Nebo že není dost pohotový. Nebo že je neprakticky založen. Ale třeba také z toho, že má prostě člověk jiné zájmy než bohatství, silné natolik, že peníze nestíhá sledovat.

A vracíme se k začátku; Ježíšovo blahoslavenství směřuje především k těm, kteří přijímají chudobu pokorně, tj. netráví všechen svůj čas stýskáním na chudobu, nezávidí druhým, nejsou plni ukřivděnosti a nenávisti k bohatším, než jsou sami. K těm, kteří jsou schopni přijmout chudobu jako úděl a nemít pocit, že je má Bůh méně rád, když jim dopřál méně majetku, než druhým.

Mt 5, 4

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Zde opět na prvním místě smysl doslovný: Blaze těm, kdo prostě pláčou, jedno z jakého důvodu, zda vlastní vinou, nebo vinou druhých. Prostě pláčou. A tedy jsou schopni něco cítit. Jsou schopni mít lítost s druhými, jsou schopni litovat vlastních slov a činů. Jsou také schopni nahlédnout, že tento svět, ač stvořen Bohem jako dobrý, se následkem hříchu stal na nejhlubší rovině smutným místem. Protože tento svět není spravedlivý. Stane se často (není to pravidlo, ale stává se to), že je na tom zle člověk dobrý a naopak zlému se vede dobře, jak o tom svědčí už žalmy i naše osobní zkušenost. Nakonec, sám spravedlivý a slitovný Kristus byl nevinně odsouzen a ukřižován. Ani lidská spravedlnost, i v tom nejlepším zřízení, nefunguje dokonale. Vždy někdo unikne a někomu je ukřivděno atd. Není na světě všechno zlé a netrpí každý nevinně. Ale výjimek je až moc.

Kdo pláče je ten, kdo si takových výjimek všímá. Kdo neřekne nade vším „musí to tak být“ nebo „tak jsem to musel udělat“. Kdo se nedovede smířit se vším na světě a ze všeho se oklepat, ten je blahoslavený. A ten bude i potěšen, neboť Bůh sám se nesmiřitelně staví proti zlým a nespravedlivým věcem na světě a Kristus sám snášel bídu světa a několikrát i plakal.

Mt 5, 5

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Opět, na prvním místě myšleno doslova. Míněni jsou tedy lidé, kteří nemluví nahlas, kteří nejsou výmluvní, neumí věci hezky podat a obratně vést rozhovor. Mnohému by bylo nepříjemné být ve společnosti s chudými, třeba žebráky a bezdomovci. Mnohému je nepříjemná společnost plačícího člověka. Ale s lidmi, kteří skoro nemluví, chce trávit čas opravdu málokdo. „Za celý den neřekne větu, to se nedá snést.“ V širším smyslu můžeme toho blahoslavensví vztáhnout na nesmělé lidi. Naše přísloví „Líná huba je holé neštěstí.“ je bohužel velmi pravdivé. Ve světě lidí se člověk prosazuje především pomocí slov. Nemusí ani nic umět, ale když o tom dovede hezky mluvit, prosadí se.

Základem tohoto blahoslavenství je dle mého soudu skutečnost, že samo slovo Boží se ovšem také neprosazuje výmluvností. Slovo boží se prosazuj tím, že je to pravda. Slovo Boží by byla pravda, i kdyby mu nikdo na světě nevěřil. Bůh ani nemusí promluvit a prostě má pravdu. Nemusel ani slovem stvořit svět – nebyl by bez něj o nic menší, neboť lásku Otce k Synu a Syna k Otci v Duchu svatém má sám v sobě. Bůh mluví, aby nás zachránil, ne proto, aby svým slovem pro sebe něco získal. Protože tedy slovo Boží je pravda i bez lidské výmluvnosti, i kdyby je nikdo neslyšel, tak i země, slovem stvořená, patří už nyní tichým. Nemusí si své místo vyhádat, už teď jsou dědicové.

Mt 5, 6

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Velmi se dnes, v laciném překrucování Ježíšových slov „nesuďte“, zapomíná na to, že spravedlnost je základní lidská potřeba. Jako jídlo, ošacení, spánek nebo lidský cit. Lidé se rozčilují nad nespravedlnostmi a čekají automaticky, že by na světě měla být spravedlnost, aniž by kdy v dějinách dokonalá spravedlnost existovala. Dokonce i těžcí zločinci, třeba mafiáni, mají sklon hrát si na vlastní spravedlnost, vytvářet své kodexy cti atd. Člověku nejde jen o to, aby mu bylo dobře na těle či na duši. Potřebuje také nutně vidět, že svět kolem něj dává nějaký smysl, že má také nějaká pravidla.

Když Kristus řekl „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, dodal hned potom slova „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“. Tj. šlo o věc daleko jedodušší a srozumitelnější, tedy že člověk nemá na druhé být přísnější, než na sebe. „Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“. Sami apoštolové, Ježíšovi učedníci, v duchu svatém mnoho zlých činů dovedli odsoudit a to někdy i adresně, zmíněním jména daného člověka.

Samozřejmě tedy máme rozsuzovat, co je dobré a co zlé. V praxi se někdy děje, že lidé s plnými ústy slov o nesouzení šetří viníka a tak se nezastanou toho, komu bylo ublíženo. Přitom „zastaňte se ubožáka, zastaňte se práva“ slyšíme v Bibli téměř stále.

Ježíš tedy, podobně jako v „blaze plačícím“, míří na lidi, kteří v sobě nepotlačili (a ještě lépe řečeno: nedokázali potlačit) touhu po spravedlnosti a nedovedou se smířit s křivdami. Jinde Ježíš říká: „Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“

Mt 5, 7

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Toto blahoslavenství vhodně následuje po „Blaze těm, kdo … žízní po spravedlnosti“ Protože jde o druhou stránku člověka. Spravedlnost musí být, ale někdy je nám někoho prostě líto. Ne, že by na to měl nárok, ne že by byla naše povinnost každého litovat. Milosrdenství není něco, co se dá vynutit! Vidíme, že když se stát snaží „konat milosrdenství“, musí na to nejdříve vzít peníze. Ty ovšem musí vzít někomu konkrétnímu – a s tím ovšem už nijak nesmlouvá ani ho nelituje.

Skutečné milosrdenství tak bude vždy pouze osobní, intimní záležitost. Prostě to, že se člověk nechá nad někým přemoci lítostí, jak je to i v podobenství o milosrdném Samařanu. „Přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem.“ Do milosrdenství se člověk většinou nemusí nutit. Jde spíše o to, aby se jím nechal přemoci, místo aby je za každou cenu rozumem přemáhal a sám sebe se snažil logicky přesvědčit, že slitovávat se nemá cenu.

Milosrdní, jinak by se dalo také říci „měkcí, citliví“ dojdou milosrdenství. Jako oni nezkoumali do detailu, zda si druhý lítost zaslouží či ne, za si za svou bídu může, či ne, tak ani Bůh nebude u nich samých zkoumat, zda si milosrdenství zaslouží, či ne. V milosrdenství neplatí zásluha.

Mt 5, 8

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Přeložme si: lidé nezáludní, až naivní. Lidé, kteří si na druhé nechystají žádné plány, jak je dostat, kam potřebují. Řekl bych, naprostá většina z nás pracuje s jistými, ještě více méně nevinnými fintami, jak s druhými lidmi trochu „posunout“. Žije se nám tak snáze a ani se na nás pro to nikdo moc nezlobí. Jsou však lidé, kteří takového jednání nejsou schopni – a těm se, opět, žije na světě hůře. V mnoha situacích prostě „koukají jak zjara“, jsou ztraceni.

Kristus nám však ukazuje, že každou lstí přelstíváme sami sebe. A každou malou lží maličko lžeme i sami sobě. Neupřímnost, manipulátorství nám částečně zakrývá pohled na Boha. Kdo jsou čistého srdce, uří Boha, který „je přímý a podlosti v něm není“. Jejich přímý způsob nazírání věcí, nerušený postranními úmysly, je ve skutečnosti pronikavý a proniká k podstatě všech věcí, k Hospodinu.

Mt 5, 9

Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Opět lze chápat i jako účinnou protiváhu předchozího blahoslavenství. Tvůrcem pokoje se člověk stává už tehdy, když si dává pozor na to, jak mluví. Tedy dovedou spolknout slova, která druhé je zraňují a dráždí. Nevyvolávají spory, dovedou ustoupit v méně podstatných věcech.

Tvůrci pokoje jsou také ovšem ti, kteří smiřují nepřátele, protože to je jeden z nejvíce nevděčných úkolů. Ve sporu dvou lidí se vás každý z nich snaží získat na svou stranu jako vítaného spojence. Když si od obou stran udržíte odstup, obě to berou jako zradu. A i když se třeba obě strany podaří smířit, na vás si často budou pořád pamatovat, že jste se tehdy nepostavili na jeji stranu. Ale i když jsou špatné důsledky dopředu předvídatelné, křesťan má být tvůrcem pokoje. Protože sám Bůh působí smíření mezi lidmi a ti, kteří dovedou povznést nad malicherné lidské spory, jsou mu v tom podobni. Jsou jako synové Boží.

Mt 5, 10

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Nejde zde o pronásledování pro víru, o tom mluví až následující verš. Jde o kohokoliv, kdo je pronásledován, protože jedná správně. Říkáme „pro dobrotu na žebrotu“ a „tak svět odplácí“. A je to pravda, ale ne poslední pravda. Člověk totiž nemá jednat podle toho, jak to chodí teď. Ale podle toho, co bude oceňováno a chváleno v Božím království. Ne pouze až na konci času, ale už teď, protože už nyní patří Kristu vláda nad nebem i zemí.

Mt 5, 11

Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Když jsme nepopulární pro svou víru, když je celá církev nepopulární, není to nic divného a nečekaného. Kristus zde říká, že to tak prostě bude.

Proto není třeba hledat za každou cenu za každou cenu chybu u sebe nebo v tom, jakou podobu má církev. Člověk má k sobě smaotřejmě být kritický. Ale někdy je třeba rozpoznat, že nás lidé nemají rádi prostě proto, že jim připomínáme pro ně nepříjemnou pravdu (třeba že všichni lidé se budou Bohu odpovídat). Nevadíme jim jen my, ale Bůh sám.

Pro církev i jednotlivé věřící je důležité nepropadnou podbízivosti a úzkostné snaze po tom, aby nás všichni měli rádi. Je samozřejmě nerozumé našimi projevy víry lidi nesmyslně provokovat; avšak v tom, co je podstatné, musíme být neústupní i za cenu nepřátelství světa, které si jinak nijak nepřejeme.

Mt 5, 12

stejně pronásledovali i proroky Křesťan má mít hrdost a třeba i na svém malém a zdánlivě málo významném místě vědět, že koná stejnou službu, jako proroci.

© Tomáš Pavelka 2006–2015