beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Matouš 6

Mt 6, 1

Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi Věta obecně uvozuje tři skutky spravelnosti: 1. dobročinnost, 2. modlitba, 3. půst. Následující oddíl tak mimo jiné představuje minimální výčet „dobrých skutků“. Tyto skutky koná člověk jaksi „navíc“ oproti běžným rodinným a pracovním starostem. Ve Starém Zákoně je přitom spravedlivý ten, o koho se jde opřít, kdo může někoho konkrétního ochránit, zachránit z problémů. Noe, který je schopen v lodi zachránit blízké příbuzné a živé tvory je typický spravedlivý. Jde o schopnost druhé ubránit, řekněme.

Tyto skutky naopak zmanenají „expanzi“, jednání ne nutné pro přežití nejbližšího okolí. V Kristu, který nám vydobil a zajistil věčný život, jsme osvobozeni od strachu a jen nepřežíváme. Ale přímo spolupracujeme na Božím díle ve světě. Člověk na tyto aktivní skutky ovšem „musí mít“: Na dobročinnost musí mít nějaké peníze či čas navíc, na modlitbu opět čas a schopnost usebrání, na půst musí být zdráv a tělesně zdatný. Ne vždy je schopen konat dobročinnost, modlit se, postit se. Že je toho schopen vypovídá o jeho „zdatnosti“. Snadno tedy tyto skutky mohou sloužit k sebepotvrzení člověka místo oslavy Boha. Proto Kristus musí mluvit o tom, aby se nedělali lidem na odiv.

Navíc jde o skutky, konané obvykle společně a věřejně: Dobročinnost se obvykle koná jako společná sbírka v nějaké nouzi, třeba o povodni. Modlitba je pevná soušást bohoslužebných setkání. Také půsty obvykle náležely do postních období, příp. do časů krizí, kdy se postí všichni. Nikdo nezavrhuje společné sbírky, společné modlitby ani společné půsty. Ježíš však o věci musí promluvit, protože je skutečně snadné zapomenout, že se ty věci konají pře Bohem a kvůli Bohu.

Etické jednání lidí se totiž dá téměř (ale právě jen téměř) beze zbytku vysvětlit praktickými, přímo evolučními důvody: Člověk tak druhým dává najevo svou prospěšnost a lidé pak mají více do něj „investovat“, chránit jej a podporovat. Bylo pozorováno, že opice, které se dělí a prokazují druhým symbolickou náklonost, přežijí ve skupině déle. I u vyšších zvířat je prospěšné vypadat před druhými jako dobrý. Kvůli komu se však dělá dobrý skutek, když se nikdo nedívá, než kvůli Bohu?

Důrazem na to, aby se tyto skutky, které sklízí chválu u lidí, nekonaly před lidmi, se mimochodem potvrzuje i starozákonní pojetí spravedlnosti jako péče a ochrany pro blízké: Ta lidem přijde samozřejmá – i když samozřejmá není a je často velmi obtížná – nebude se týkat jich a proto v ní nevidí velkou cenu. Např. mateřství, jeden z nejnáročnějších a před Bohem nejzáslužnějších úkolů bere naše doba do velké míry jako soukromou věc každého, eticky neutrální. Péči o vlastní neocení společnost, ale jen Bůh.

Mt 6, 2

Když prokazuješ dobrodiní Za pozornost stojí, že zde vedle sebe stojí dobročinnost, modlitba a půst jako před Bohem stejně důležité a záslužné. Náš čas rozumí dobročinnosti – někdy z nevědomé, někdy přímo z přiznané vypočítavosti: Jednou bych ji mohl potřebovat sám. Ale k čemu my jsou modlitby, příp. půsty? Budeme se tomu věnovat u jedotlivých bodů.

Mt 6, 5

A když se modlíte K čemu je mi, že se něko modlí a co tím sám dělám dobrého? Modlitba se stává cennou jen ve chvíli, kdy věříme, že je Bůh a že modlitby vyslýchá – tudíž, pokud se za mne někdo modlí, může k dobrému změnit mou situaci. Ještě staré benediktýnská heslo doslova říká „kdo se modlí, ten tím pracuje a kdo pracuje, ten se tím modlí“. V listě Židům 11, 6 stojí: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“

Ale nejde jen o prospěch pro lidi. Lidi prosíme jen za to, co nepovažujeme za svůj automatický nárok a s Bohem je to stejně. Tím, že se člověk modlí, prokazuje, že Boha pokládá za zdroj všeho dobrého a vše od něj očekává, tedy správný postoj k Bohu, skutečnou víru.

Modlitba nám mimo jiné umožňuje si ujasnit, co vlastně chceme. Vědět, co chci, je pro člověka ve skutečnosti jeden ze základních problémů. Protože ve chvíli, když se mu přání splní, měl by být spokojený, vděčný. U druhých lidí někdy snadno pozorujeme, že s námi vlastně nechtějí být spokojení, ani nám vděční – že se jim stejně nezavděčíme. Sami snadno můžeme mít takový postoj k Bohu.

Pro člověka ve skutečnosti není úplně příjemné stanovit si jasný cíl. Protože ten ho pak zavazuje – snadno se může ptát sám sebe, proč když něco tolik chce, pro to nic neudělal. Nebo jako jednotlivou věc dnes udělal pro svůj cíl. Naše přání nám pak také říkají o nás samých často víc, než bychom si přáli vědět. Proto raději pasivně čekáme na něco obecně dobrého, co by nás mělo potkat. A máme tak volnost nakonec skoro u všeho říci: No ale tohle jsem vlastně nechtěl, tohle mě netěší, nemám dost z života atd.

nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích Nejde o společnou modlitbu v synagoze nebo na věřejnosti, ale o osobní modlitbu na veřejném místě. Bohužel i dnes se na bohoslužebných shromážděních setkáváme s modlitbami, které zní jako malá kázání, ve kterém člověk dává spíše lidem odiv, co všechno o Bohu ví. Nebo ve kterých předvádí před lidmi svou vroucnost.

Modlitby, ve kterých jde o vyjádření osobních citů k Bohu se právě daleko více hodí do soukromí. Ve veřejných shromážděních bychom se v modlitbě měli vyjádřit přání, společné všem shromážděným – zde se přece v modlitbě spojujeme.

amen pravím vám, už mají svou odměnu Tj. pozornost shromážděných a přihlížejícíh, převdedli se před nimi jako zbožní, příp. výřeční.

Mt 6, 6

vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se Jak jsme již uvedli, o člověku nejvíce vypovídá, čím se řídí, co považuje za důležité ve chvíli, když se nikdo nedívá.

k svému Otci, který zůstává skryt Díky tomu, že je skryt, lze poznat, kdo s ním souhlasí ze srdce, kdo „by chtěl, aby Bůh byl“, aby věci byly, jak nařizuje. Kdyby Boží moc byla vidět, kdyby Bůh mluvil přímo z nebe, uposlech by jej každý z pouhého strachu. Pěkně to ukazuje Exodus 20, 18n: „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: ,Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.‘

a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí I proto, že v soukromí se bude člověk modlit jen s ohledem, bude se modlit za to, co skutečně chce, bude vyjadřovat, co skutečně cítí. Ne, co hezky zní před lidmi.

Mt 6, 7

Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané. Připomíná Kazatel 5, 1: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ Pohané jsou připomenuti proto, že jejich přístup k bohům je dotlačit je k něčemu vlastním výkonem, svým způsobem je začarovat.

Mt 6, 8

váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte Modlitba proto má být přímočará, jít k věci. Bůh ví, co potřebujeme a proto modlitba, jak jsme uvedli, slouží z části k tomu, abychom si sami před Bohem ujasnili, co chceme.

Mt 6, 9

Vy se modlete takto Někteří vykladači se domnívají, že modlitba neslouží k opakování, ale jen jako seznam témat, za která se modlit. Setkáme se s lidmi, kteří odmítají modlit se hotové modlitby a modlitby, u nichž je autorem někdo jiný. Není proto důvod – jako církev jsme jedno tělo a navzájem si sloužíme, třeba i formulací správných slov, pokud někomu chybí. Jsme též jednoho Ducha a tak se můžeme modlit úplně stejnými slovy, jako někdo jiný před námi. Ne vždy máme dost duševních sil, abychom našli vhodná slova – je snad lepší slova pracně lovit či se nemodlit vůbec, místo toho abychom užili hotové modlitby? Zde tedy Ježíš sám nám předkládá hotovou modlitbu. A jistě, může nám sloužit i jako vzor pro naše vlastní modlitby. Všimnněme si, že modlitba Páně je skutečně krátká a její prosby jsou přímé.

Otče Jako Otec nás Bůh chtěl mít na světě. Náš život není náhoda. Jako Otci také Bohu záleží na tom, jak to s námi dopadne, abychom byli živi věčně. Je při tom důležité, aby člověk k Bohu přistupoval s přesvědčením, že k věčnému životu vzkříšen bude. Že se modlí k tomu, kdo jej vyvolil ke spáse.

Jako s Otcem můžeme mít s Bohem některé společné vlastnosti – člověk byl stvořen, aby byl obrazem Božím. Jako Bůh je všude, může člověk přemýšlet i o věcech, které nemá přímo před očima. Jako Bůh stvořil svět, člověk může tvořit v tomto světě nové věci a přetvářet přírodu, např. osít pole nebo vysázet zahradu. Jako Bůh stvořil vše slovem, člověk převážně slovy vytváří svůj svět; většinou něco opravdu ví nebo chápe, až když to vysloví. Může také slovy vytvořit zcela smyšlený a přitom živý svět, jako třeba v románu.

Jako Otec od nás má Bůh i nějaká očekávání. Konečně, i člověk bere skutečně vážně jen toho, od koho něco čeká. Například určitý standart chování. Nebo že v člověku „něco je“, nějaká dobrá schopnost, která se časem projeví, nebo která už se jasně projevila a vážíme si proto člověka zpětně.

Jako Otce nakonec Boha posloucháme. Protože věříme, že co přikazuje, přikazuje k našemu dobru, protože ví víc a vidí dál.

náš Ježíš si ve v. 6 mluví o modlitbě za zavřenými dveřmi. Přesto se užívá oslovení „náš Otče“. Je cenné, že Boha takto oslovuje i tehdy, když se nikdo nedívá; že i v tu chvíli zahrnuje do modlitby ostatní. Protože křesťan sám sebe vždy pokládá za součást církve. Bůh jej vykoupil vždy spolu s ostatními, ve společenství ostatních věřících. Spolu s ostatními bude vzkříšen, spolu s nimi bude žít na věky. Opět, je důležité, aby se člověk modlil s tím, že do společenství vyvolených ke spáse patří. Pak je mu i jasnější, že častá výzva k lásce k bližnímu v evangeliích není jen dočasný test člověka v tomto světě, ale příprava pro život na věčnosti.

jenž jsi na nebesích Bůh ze své výše vidí najednou přítomnost, budoucnost i minulost. Zná tedy i náši minulost, náš příběh: Co náš život natrvalo poznamenalo, co byly naše šťastné chvíle. Co je pro nás natrvalo ztraceno, co jsme třeba kdysi dokázali a teď už nedovedeme, není ztraceno před ním, ale je stále před jeho očima. A dalo by se říci, po vzkříšení nám to může „dát zpět“, takže skrze Boha pro nás není ztraceno ani nic z toho, co bylo. Bůh ví, jak nás naše minulost určuje, že sami od sebe vycházíme jen z toho, co jsme dosud zažili. Má však také moc nás od minulého osvobodit a i v pokročilém věku nám ukázat nocý směr – Abramovi bylo sedmdesát pět let, když ho Bůh povolal a do té doby nevykonal v životě nic zajímavého, neměl ani potomka. Po svém povolání se však stal praotcem národů.

Bůh také zná, ba dokonce určuje, i budoucnost. Modlíme se tedy k Bohu, jehož budoucnost nepřekvapí. Až na nás přijdou těžkosti, neřekne „s tím jsem nepočítal“.

Hezky je to vyjádřeno, když Izák kope studny, které mu pokaždé zaberou místní pastýři. Uprostřed zdánlivě marných snah se mu ukáže Hospodin a říká: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou.“

buď posvěceno tvé jméno Toto je první prosba v modlitbě Otče náš. Jak jsme uvedli, máme se modlit za to, co opravdu chceme. Proč bychom si měli přát, aby Boží jméno bylo posvěceno?

Na to je potřeba vědět, co znamená „svatý, posvátný“ nejen v křesťanství, ale ve všech náboženstvích. Znamená to „naplněný významem, pro člověka důležitý“ a též „umožňující orientaci“. Protiklad svatého není zlé nebo nečisté, ale všední, nezajímavý. Dnešní člověk zažívá pocit svatého obvykle třeba u svého domu. Který dobře zná, má ho supořádaný podle svých představ a potřeb. Proto se před vstupem do domu zouváme, což jinak dělají lidé na posvátných místech (Mojžíš před hořícím keřem, mohamedáni v mešitě atp.). Pocit posvátnosti máme třeba i u vysokých hor a ústředních staveb měst (Říp, Sněžka, Hradčany), také proto, že se podle nich dá dobře orientovat, dávají smysl, osu, krajině či městu. Pocit posvátna máme i z propastí, sopek, vodopádů, protože představují velkou sílu, velké rozměry, kterými se dá poměřit všechno menší; podobně i z velkých zvířat jako lev, medvěd či jelen.

Člověk je posvátným přirozeně přitahován, proto leze na vysoké hory, dívá se do propastí a vodopádů. Při setkání se svatým zapomíná vnímat sám sebe, je zaujat, což je rys vlastně všech příjemných činností jako poutavá práce, hra, sport, poslech hudby, četba, sledování obrazu nebo filmu.

Touto prosbou vzdáváme Bohu úctu. Kromě toho, že Bohu náleží, člověk i přirozeně chce mít k něčemu úctu. Chce být v blízkosti toho, co je svaté. V první prosbě prosíme Boha, abychom nyní nebyli zaujati jen sami sebou. Ale abychom se jaksi povznesli k Bohu do výše a splnění všech následujících proseb viděli i Božíma očima. V souladu s tím, co je skutečně smysluplné a naplňující.

Boží jméno Protože je Bůh všude a ve všem a zároveň mimo tento svět, užívá se výrazu „Boží jméno“ pro představitelnou přítomnost Boha. Vhodnou ukázkou je šalomounova modlitba při posvěcení chrámu v 1 Královská 8, 27.29: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? … Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům v noci i ve dne, na místo, o kterém jsi řekl, že tam bude dlít tvé jméno. Vyslýchej modlitbu, kterou se bude tvůj služebník modlit obrácen k tomuto místu.“ Bůh je všude, ale my se zcela zjevně musíme modlit alespoň „nějakým směrem“.

Boží jméno tak představuje vše, co o Bohu a jeho vůli víme, i když vše o Bohu jistě nikdy nevystihneme. (I věčný život bude spočívat ve večném poznávání Boha. Protože je Bůh nekonečný, lze jej nekonečně poznávat.) Touto prosbou se tedy modlíme i za to, abychom brali na vědomí a počátali ve svcýh prosbách se vším, co o Bohu a jeho vůli víme. Sice o Bohu nevíme všechno, ale co o něm víme, nám dal poznat On sám a chtěl, abychom to znali, protože je to pro nás potřebné. I když je naše poznání Boha omezené, co o něm víme, je posvátné. Proto je třeba brát vážně Písmo i vyznání církve, proto jsou tyto věci posvátné a nezměnitelné. Nemodlíme se k Bohu neznámému, ale k Bohu, který nám o sobě dal mnoho podstatného a cenného vědět.

Boha tedy nelze uctívat podle našich nálad a nápadů; Bůh sám nám řekl, jak si přeje být uctíván. To je ve Starém Zákonně předznačeno podrobnými popisy svatostánku, kněžských rouch, obřadů atd. V Novém Zákonně pak Ježíš říká v Jan 4, 22n samařské ženě: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“

V Duchu znamená mimo jiné v jednotě s ostatními křesťany všech dob a míst. Člověk se tak v této prosbě, máme-li uvést praktické příklady, aby pronikl do smyslu písní, které v kostele zpívá, aby byl svou vůlí účasten společných modliteb, aby věřil, čemu církev ve všech dobách a na všech místech věřila.

V pravdě znamená také to, co jsme již uvedli: Aby se člověk modlil za to, co skutečně chce. A, což je velmi důležité, čemu skutečně věří, že se může stát; dalo by se až říci, u čeho si dovede představit jednotlivé kroky k cíli. Modlíme-li se například za uzdravení z léčitelné nemoci (třeba v rámci ,zbav nás od zlého‘), prvním krokem je jistě návštěva lékaře. Modlíme-li se za vezdější chléb, tedy za obživu, prvním krokem k tomu je hledat si rozumnou práci atd.

Mt 6, 16

A když se postíte Prospěšnost půstu je dnešnímu člověku ještě větší záhadou; v to počítaje i autora tohoto textu, nicméně pokusme se: Půst předpokládá sebeovládání. Není obvykle založen přímo na úplném hladovění – při běžném půstu se jedlo jednou denně – ale na vědomém sebeomezení se. Na disciplíně. Sebekázeň je pak hlavním prostředkem růstu člověka, ať už jde o zvyšování tělesné zdatnosti, učení se jazykům nebo řemeslné dovednosti. Člověk se snaží a přitom jeho snaha nejdříve nepřináší příjemný pocit, ale spíše pokoření. Také vědomé omezení v jídle působí nejdříve nepříjemné pocity a na změnu mysli má dopad až po nějakém čase. Půst tedy představuje sebezlepšování člověka, které nakonec je přínosem pro druhé. Protože každý se cítí lépe mezi vyrovnanými a schopnými lidmi, kdežto společnost náladových a nestálých lidí časem ubíjí.

© Tomáš Pavelka 2006–2020