beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Matouš 26

Mt 26, 2

Víte, že za dva dny jsou velikonoce… Velikonoce se tehdy slavily jako připomínka vysvobození z Egypta. Na velikonoční pátek se zabíjel velikonoční beránek na připomínk toho, že Hospodin ušetřil domy Izraelců, když zahubil provorozené Egypta. Ježíš Kristus je prvorozený Boží, beránek, zabitý za hříchy světa.

Mt 26, 4

uradili se, že se Ježíš zmocní lstí a že ho zabijí Janovo evangelium (Jan 11,45–57, možno dětem přečíst) popisuje detailněji, proč chtěli velekněží a předáci lidu Ježíše zabít. Ježíš se stával čím dál populárnějším. Velekněží se obávali, že jej lid prohlásí za krále. To by Římané brali jako povstvání, která vždy a všude velmi tvrdě potlačovali. Již před tím se několik takových povstaleckých vůdců objevilo, ale měli málo následovníků a Římané si s nimi snadno poradili. Za Ježíšem ale šlo opavdu mnoho lidí (jinde čteme povzdech velekněží „Co proti němu zmůžete! Celý svět se dal za ním!“ A tak by tentokráte Římané nebojovali proti malé skupince povstalců, ale brali by povstání jako povstání všech Židů a proti všem Židům by také zakročili.

Dalo by se tak říci, že velekněží volí ze svého pohledu „menší zlo“. Ježíš je samozřejmě mnohokrát porazil v různých sporech. Mnoho věcí, které odsuzoval, si oprávněně vztáhli na sebe. Lidé si ovšem často nepřiznávají své skutečné motivy, hromadí zlobu v sobě, aby po čase vybuchla pod nějakou jinou záminkou. To je jeden důvod jejich jednání.

Ovšem nejspíše se také skutečně snaží zachránit lid, který mají svěřený do správy. Jednají ovšem tak, jako by Boha nebylo. Jako by bylo jen na nich lid zachránit. A to je ještě hlubší důvod Ježíšova ukřižování: Ne jen jednotlivý lidských hřích a lidská zloba. Ale nejvíce to, že lidé si říkají „Bůh tu není“. Všechno musíme zařídit sami. Velekněží vůbec nenapadá, že třeba kdyby Ježíš nakonec vedl povstání (což ovšem neměl v úmyslu), Bůh by jim mohl pomoci jako v čase Gedeona nebo Makabejců atd.

I když by se tedy mohlo zdát, že to myslí dobře, v jejich jednání se projevuje jednak nevíra v Boha, jednak skryté nevyřízené účty s Ježíšem. Cokoliv není z víry, je hřích, říká apoštol Pavel. Cokoliv člověk dělá s přesvědčením, že je to jen a jen na něm, že Bůh v tom nehraje roli, je hřích. Cokoliv, u čeho si člověk namlouvá, že se nerozhoduje, že by nemohl teoreticky udělat i něco jiného, bude nejspíše hřích.

Mt 26, 5

Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nebouřil. Je vidět, že Ježíš byl v té době na vrcholu popularity. Na veřejnosti na něj není možné sáhnout. Z toho vidíme mimo jiné, že když se Ježíš obětuje, má co ztratit. Chápání Ježíše jako prostého naivního člověka, na kterého „mazaní farizeové“ nachystají past je hluboký omyl. Ježíš se zatčení velmi obratně vyhýbá. Už v rozhovorech se zákonníky se obratně vyhýbá odpovědím, za které by mohl být zatčen (např. Spor o daň císaři). Později v Jeruzalémě se Ježíš pohybuje jen po místech, kde je dav lidí, který by případně zabránil jeho zatčení. Ježíš se rozhoduje zemřít v poslušnosti Boha, ve chvíli, kdy má všechno pevně v rukou.

Mt 26, 6

Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného Vesnice asi 3 km od Jeruzaléma. Dům funguje jako tajný úkryt! Pomazání se tedy odehraje ve chvíli, kdy učedníci možná počítají i s tím, že dodje k povstání nebo že prostě půjde o život. A nejspíše jsou nervózní, zároveň bojovně naladění (jak bude pak vidět např. při Ježíšově zatčení). Učedníci s Ježíšem riskují. Proto také pro ně bude šokující, když se Ježíš nechá pomazat luxusním olejem. Je to asi jako by si velitel v partizánském krytu najednou dal šampaňské a kaviár.

Samotné jméno vesnice Bajt anija může znamenat „dům chudého“, tedy česky Chudákov, Nuzákov. Použití vzácného oleje na takovém místě může dráždit o to víc.

Je otázka, kdo je Šimon Malomocný. Ve chvíli, kdy s nimi sedí u stolu, již nejspíše není malomocný – malomocenství je dosti nakažlivé. Podle všeho je to stejná domácnost jako Marty, Marie a Lazara. Je dokonce možné, že Šimon je jen jiné jméno Lazara. V tehdejší době bylo běžné, že člověk užíval více jmen, už jen z toho důvodu, že některá hebrejská jména se v řečtině těžko vyslovovala. Také se uvažuje o tom, že Šimon Malomocný byl otec Marie, Marty a Lazara. Kžadopádně, jméno „hlavy domu“ ještě dále podtrhuje, že Ježíš je na místě, kde se chudoba a nemoc připomíná mnoha věcmi.

Mt 26, 8

přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje Není jasné, kdo byla ta žena. Celkem přirozeně by to mohla být Marie, sestra Lazara a Marty, ale příběh to neuvádí. Je to zde napsáno tak, jako by muž dnes řekl „přišla za ním nějaká paní“. Tedy s respektem k roli a úkolu ženy ve světě, zároveň s odtupem k ženám, které k člověku nepatří manželstvím nebo příbuzenstvím. V Ježíšově životě nejsou „osudové ženy“, ale ženy, které přijímá a bere vážně jako lidi, jako osobnosti. Prostě jde o to, že scéna není milostná, ale scéna mezilidské úcty a soucitu.

Alabastr sám, ze kterého byla nádobka na parfém (ř. Alabastron, s úzkým hrdlem, aby těkavá vonná látka nevyprchala) byl vemi drahý materiál z krápníkového vápence. Podle jiných evangelistů měl olej cenu víc než třista denárů, což byla zhruba roční průměrná zda, na naše cca čtvrt milionu korun.

Mt 26, 8

vylila ji na jeho hlavu U nás se z parfémů prodávají téměř výhradně tzv. „parfémové vody“, kde je vonná látka několikanásobně ředěna. Plné parfémy, tj. Pouze vonná lástka sama o sobě, voní nesmírně intenzivně; k navonění stačí méně než kapka. A jak víme, orientální vůně jsou velmi intenzivní. Žena na Ježíše vylije celou lahvičku. (V jiných evangeliích čteme, že celý dům se zaplnil vůní, což je třeba brát velmi doslovně, muselo tam být téměř nedýchatelno.) Je to neskutečné plýtvání.

Tímto způsobem byli pomazáváni králové a kněží. Množství oleje zřejmě symbolizovalo, že pomazání je na celý život, že člověk je od teď prodchnut libou esencí, něčím božským, našem milost před Bohem, „voní bohu“. Proto ta masivnost, nadměrnost vůně – aby se vyjádřila nevratnost povolání.

Mt 26, 9

chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále Jiná evangelia dodávají „… kolem sebe a kdykoliv chcete, můžete jim činit dobře“. Ježíš míří také na lidský sklon činit milosrdenství z cizího. Olej patřil té ženě. Mohla si s ním přece dělat, co chtěla. Pokud učedníci chtějí, můžou přece chudým dát svoje peníze.

Dále, dobrý skutek k jednomu konkrétnímu člověku má vyšší cenu než plošné řešení problémů. Vždy více potěší to, co dostaneme od konkrétního člověka; nikomu se nezalijí oči slzami štěstí, když zjistí, že mu přišel důchod či sociální dávky. Pokud chceme někomu udělat radost, potěšit ho, peníze v tom nejou měřítko. Někdy potěší malý dárek za málo peněz, někdy drahý dárek za hodně peněz – a těch peněz není škoda.

A jde ještě o jednu věc: Žena vykonala skutek pro samotného Ježíše. Ježíš tu není jen proto, abychom z něj měli nějaký prospěch. Jde také o naši ládku k němu samému. Ježíš je Syn Boží. Přikázání lásky jsou opravdu dvě: Milovat Hospodina a Bližního. Není tomu tak, že skrze bližní milujeme i Hospodina. Nutné je obojí. Protože láska k Hospodinu v nás probouzí lásku k bližnímu (u kterého máme jinak spoustu důvodů, proč by nám měl lézt na nervy). Zároveň láska k Bohu, která se časem neprojeví láskou k bližnímu není skutečnou láskou k Bohu. Zde se ukazuje: Je lepší dát olej Bohu, než chudým. Protože ochota rozdávat chudým pramení ze vztahu k Bohu, bez kořene v Bohu dlouho nevydrží.

Pro praktický život z toho můžeme říci: Nestačí jen dobré skutky. Také modlitba a půst je potřeba, také bohoslužba. Bohoslužba není něco navíc, něco volitelného. Je stejně důležitá, jako dobrý skutek.

Mt 26, 12

Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. Nevíme, zda žena jakousi intuicí tušila, že Ježíš zemře. I to je možné. Co překvapí učedníky, celé Ježíšovo okolí i veřejnost může ta žena „ženským šestým smyslem tušit“. Nevíme to však a asi nemá cenu se pouštět do spekulace.

Pravděpodobnější je, že žena chápala svůj syn spíše jako kněžské nebo královské pomazání. A nebo mu prostě nějak chtěla udělat radost, udělat pro něj něco dobrého a nevěděla co.

Ježíš však mluví o svém pohřbu. A tím zdůrazňuje hodnotu lidského těla. Protože k podstatě člověka patří, že má duši a tělo. Mohlo by se zdát, že naše kultura přeceňuje tělo (posilovny, diety, platické operace); ale spíše opak je pravdou. Když člověk pozbude bystrosti, schopnosti rozhovoru, třeba při Alzheimnerově nemoci, přestane být pro lidi zajímavý, i když jeho tělo, stvořené Bohem, je stále ještě tady.

Máme povinnosti k pokrevním příbuzným, k sousedům, kteří jsou k nám místem (tělem) blízko. Jako k člověku se musíme chovat ke každému, kdo má lidské tělo. I kdyby byl dementní, duševně nemocný, v bezvědomí atd. Nepřípustná je euthanazie, eugenika (likvidace geneticky „podřadných lidí) atd.

Mt 26, 15

řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Mnoho času se vyplýtvá přemýšlením nad Jidášem a jeho motivy. Přitom je spíše nepodstatnou postavou příběhu, je „nutným zlem“. Je někdo jako otravný člověk, který nám zkazí den.

Připouštím, na druhou stranu, že není náhoda, že Jidášovo rozhodnutí zradit je ve všech evangelií součástí příběhu o pomazání. Pro Jidáše je zřejmě nepřijatelné, že jde o lásku k Ježíši samému. Že jejžíš není jen prostředkem k dosažení individuíálních lidských cílů (třeba Jidášovy touhy po majetku či moci). Jidáš si zřejmě pro sebe zformuloval nějaký důvod, proč Ježíše zradit, protože člověk vyrábí výmluvy jako na běžícím páse. Mohl mít třeba pocit, že Ježíši jde více o jeho status, než o společnou věc.

Ale srdce Jidáše, jako u každého člověka, se ukazuje v jeho slovech a jeho činu. Stejně nakonec řekne „co mi dáte, já vám ho zradím“. Ať jsou pohnutky, které si sám u sebe říká, jakékoliv, nakonec Ježíš skutečně zradil pro třicet stříbrných, cca pro našich 30 000 korun, cenu staršího ojetého auta. Není to úplně málo, není to symbolická částka, prospěch z ní je, ale je to hodně málo za život člověka, za život Syna Božího. V ceně se ukazuje malost Jidáše: Je to částka, ze ketrého se už člověku rozšíří oči, ale vlastně žádné velké peníze to nejsou.

© Tomáš Pavelka 2006–2015