beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Marek 2

Mk 2, 13

Vyšel opět k moři. Miní se Genezaretské, jinak též Galilejské Jezero. Zdejší sladkovodní ryby byly více ceněny než mořské; na rybolov bylo navázáno kozervování a obchod s rybami. Mohli bychom tedy říci, že jezero bylo jakési průmyslové centrum Galileje. Ježíš káže tam, kam lidé „chodí do práce“, pobřeží jezera je veřejný prostor jako náměstí nebo třeba dnes rozhlas či televize. Zmínka je zde možná proto, že v následujícím verši Ježíš naopak osloví nikoliv veřejnost ale jednoho člověka osobně a dokonce u něj důvěrně pobývá doma. Ač Ježíš působí veřejně a poslouchají ho davy, není nějakým „televizním evangelistou“. V důsledku mu jde o osobní vztah.

Mk 2, 14

Leviho, syna Alfeova Matouš ve stejné příhodě uvádí, že se jmenoval Matouš – tedy že to byl on sám. Jméno Matouš pak uvádí v seznamu apoštolů i sám Marek. Celník Levi si zřejmě na znamení nového života změnil jméno, jako dnes lidé přijímají druhé jméno při křtu. Matouš, hebrejsky Matitjahu. Znamená „Dar Boží“, latinský překlad je Theodor, slovanský Božidar nebo Bohdan.

jak sedí v celnici Celník nás má v moci. Má právo nahlížet do našich osobních věcí i věci zabavovat. Protože chceme pokračovat dál, nemáme moc čas se s ním přít. Obvykle ani přesně nevíme, na co má právo a na co ne. Clo se tehdy nevybíralo jen na hranicích, ale i na hlavních cestách; tedy jako dnes v některých zemích mítné. Cestou se zbožím mohl tedy člověk projít celnicí několikrát. Z toho, co veze, ubude clo. Na další celnici z toho menšího množství zase ubude clo. Když si každý vezme deset procent, už za třetí celnicí budeme mít jen tři čtvrtě toho, co jsme vezli, za šestou už jen půlku. Vybírat daně takto bylo snazší, než vybírat daň z hlavy – celnicí musel každý projít, bylo to snazší, než lidi kvůli daním hledat.

Celníkovi se v římské říši říkalo „publicanus“, dalo by se přeložit jako „ten, kdo má veřejnou zakázku“. Publikáni skutečně dělali na zakázku i veřejné stavby nebo třeba vojenské úkoly. Daně vybírali tímto způsobem: Dopředu zaplatili na daních tolik, kolik hrubým odhadem šlo vybrat z dané provincie. (Mimochodem, právě proto, že tento odhad byl často nereálný a vedl často k neúměrnému žímání provincie, zavedl Augustus sčítání lidu, během nějž se v Betlémě narodil Ježíš. Tato reforma, jak se zdá, částečně fungovala v Itálii, v Judeji a Galileji spíše selhala.) Částku, kterou dopředu zaplatili pak měli právo i s provizí vybrat od lidí. Kolik si přirazí, už byla z velké části jejich věc.

Nedosti na tom: Jeden člověk, který daň dopředu Římanům zaplatil, ji stěží mohl do desetitisíců lidí pak vybrat sám. Proto takový hlavní celník dál daň pronajal dalším menším celníkům za to, že mu dopředu zaplatili (tedy měli hned hotové peníze nebo si někde půjčili) a něco si samozřejmě přirazil. Menší celníci zase daňové právo prodali s přirážkou ještě menším. Takže daň cestou k lidem neustále rostla.

Celník, který seděl přímo v celnici, vybíráním cla nejdříve musel zaplatit výdaj nebo dluh, který měl, aby se vůbec mohl stát celníkem. Musel tedy z ldií dostat co nejvíc. A i když už pak dluh splatil, starých praktik se už obvykle nevzdával. Teď už jel na čistý zisk pro sebe.

Celníci tak byli neoblíbení už proto, že člověka obtěžovali na každém kroku. Aleco víc, nebyla nad nimi vlastně žádná kontrola a vybírali od vás podle své libovůle, nebylo odvolání. Jejich hřích spočíval v původním významu přikázání „nepokradeš“. Tedy, neukradneš člověka. Nebudeš člověka držet v hrsti a zacházet s ním podle své libovůle. Spadali do stejné kategorie hříšníků jako dnes lichváři a jiní vyděrači.

řekl mu: „Pojď za mnou.“ Je pravděpodobné, že Ježíš Leviho/Matouše znal z dřívějška. Minimálně jeho učedníci z Kafarnaum jej museli znát, protože procházeli jeho celnicí a Levi v místě bydlel. Vidíme každopdáně, že vyvolení nespočívá ve snahách člověka ani v ničem, co by druzí lidé mohli na druhém vypozorovat. Ježíš se prostě rozhodl povolat za apoštola právě tohoto. To také nás utvrzuje ve víře, že když Bůh povolal nás, ví, proč to dělá a že jeho vůle je dovést nás k cíli, životu věčnému. Nemusíme se bát, že naše snaha do budoucna nebude stačit na to, abychom vešli do království Božího. Má to být obráceně: Protože věříme, že Bůh nám dal svou spásu jako velký dar, máme se chovat vděčně. Pokud jsme Bohu nevděční, věříme skutečně, že nás spasil? Takto je třeba se ptát a být připraven stále napravovat svoje cesty.

On vstal a šel za ním. Tím přirozeně přišel o svůj výdělek. Můžeme uvažovat o tom, zda již splatil dluh za pronájem práva vybírat daň. Ale i kdyby už splatil, čistého výdělku se možná člověk vzdá ještě hůře. Dokud něco splácí, dělá na druhé. Když je bez dluhů, může si rpávě říci: Konečně dělám na sebe a teď bych toho měl nechat? Člověk má své výmluvy za všech podmínek. Každá situace v životě může být výmluvou pro odmítnutí evangelia: Jsem moc mladý na to, abych se uvázal na jednu víru. Kvůli práci a rodině nemám na kostel čas. Jsem už moc starý, abych měnil své přesvědčení. Už se mi šptně chodí, dojdu tak na nákup a do kostela už ne. Vždy je nějaký „důvod“. Lévi se zvedne z místa bez ohledu na okolnosti.

Mk 2, 15

Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem Dodnes jít k někomu na oběd znamená vzájemnou zdvořilost, přátelství atd. Kdyby byl farář hostem místního mafiána, ani dnes by to nepůsobilo dobře. V době Ježíšově je ale navíc každé jídlo chápáno trochu jako obětní hod. Dodnes společné jídlo křesťanů začíná (nebo by aspoň určitě mělo začínat) modlitbou. Vzpomeňme, že podle gesta lámání chleba později učedníci poznají vzkříšeného Ježíše. Ježíš tedy přijímá celníky a hříšníky k bohoslužbě.

mnoho celníků a jiných hříšníků Ne vždy zajistí člověku peníze také společenská uznání. Kolotočáři, lichváři, postitutky a pod. vydělají čsto hodně, společnost je ale neuznává a tak jsou odkázáni na společnost sobě podobných. Proto např. v evangeliu často čteme spojení „celníci a nevěstky“. Celníci měli peníze, nevěstky pro ně byly „přirozenou“ společností, protože málokterý otec rodiny by asi svou dceru rád viděl ve společnosti celníka.

Mk 2, 16

Jak to, že jí s celníky a hříšníky? Protože pro opovrhované skupiny nemá příliš cenu investovat peníze do svého společenského vzestupu, zbývá jim je utratit nejspíše za velmi přímočaré požitky. Proto v zákonících z farizejské strany vyvolává hostina v domě celníka oprávněně znepokojivé představy. Jak asi bude vypadat zábava, dejme tomu, na svatbě lichváře?

Mk 2, 17

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Námitka zákonníků není neplatná! Ježíš nezpochybňuje, že je ve špatné společnosti. Obajsňuje ale, že se do domu celníka nepřišel bavit. Policista se denně stýká se zločinci, ale to z něj nedělá sločince. Učitel tráví většinu času ve společnosti dětí, to však neznamená, že zaostal ve vývoji na úrovni devítiletého dítěte. Na společnost kolem Ježíše bychom mohli použít ještě jiný příměr. Co řekli zákonníci je nakonec stejné, jako kyby někdo přišel do čekárny lékaře a řekl: Není to dobrý lékař, protože zde vidím mnoho nemocných lidí.

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Ježíš ukazuje, že smyslem setkání s Bohem není ukázat vlastní dokonalost, ale poznat svůj skutečný stav. Jako k lékaři nejde člověk proto, aby mu předvedl, jak moc je zdráv. Ale aby se DOZVĚDĚL je-li zdráv, nebo není. Asi jako Žalm 139, 23n: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ Nebo, ještě spíše, protože sám ví, že zdráv není. Pokud jsme si zcela jisti správností svého jednání, smyslem svého života, náboženství nepotřebujeme. Pokud dovedeme být kritičtí i sami k sobě, hledáme Boha jako míru správnosti. Pokud se domníváme, že všechny své chyby zvládneme napravit vlastními silami, Boha nepotřebujeme. Pokud však pravdivě vidíme, jak stále opakujeme stejné chyby, potřebujeme pomoc Boží.

Ježíš svým jednáním neschvaluje hřích, jak se to zdálo ferizeům, ale ukazuje, že o Bohu musíme vždy uvažovat jako o většim, spravedlivějším a lepším, než my. Jako o tom, kdo jediný nás může pozdvihnout na vyšší úroveň.

Mk 2, 18

Učedníci Janovi a farizeové se postili. Člověk, který je zdrcen, rozrušen a pod nemá chuť na jídlo. Duše zde zřetelně ovlivňuje základní potřeby těla. A v půstu má obráceně tělesná disciplína ovlivnit duši. Přivodit pokornější stav mysli, probudit duši ze sebespokojenosti. Půst je nástrojem očekávání Božího zásahu do našich životů.

Ne náhodou je tento verš zařazen právě v řeči o stolování s hříšníky. K němu totiž Ježíš řekl: Očekávejte vždy od Boha, že vás může pozdvihnout na lepší úroveň, vylepšit. Učedníci Janovi a farizeové to ale částečně dělali půstem. Nebo alespoň, k tomu jim měl půst sloužit.

Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale Ale! Ve chvíli, kdy považují za nutné svůj půst s někým srovnávat, ukazuje se, že se nepostí tak úplně proto, aby od Boha něco dostali, ale spíše, aby Bohu ukázali, že jsou lepší, než druzí lidé. Cílem půstu není utrpení, ale soustředění. Tím, že si člověk jen něco odepře, samo o sobě nic Bohu nedal.

Mk 2, 19

Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Stejně jako je nepřípustné přijít na svatbu ve smutečních šatech. Ježíš tím říká, že to, na co učedníci Janovi a farizeú čekají a na co se (teoreticky) připravují půstem, už ve skutečnosti přišlo: Mesiáš, Kristus, Boží odpověď na hřích a bolesti světa. Ženich je totiž symbolem Mesiáše a svatba (často) symbolem konce světa.

Celkově svým výrokem ukazuje, co jsme už zmínili: Odříkání, chudoba, zdrženlivost, utrpení – nic z toho není cílem evangelia ba ani nemá samo o sobě smysl. Jistě lepší je být bohatý a zdravý než nemocný a chudý. Jde o to, proč je člověk chudý – například proto, že nemá šplhat po zádech jiných nebo není a ani nechce být dostatečně dravý, protože ho víc zajímá rodina než kariéra atd. To pak dává smysl. Pokud je člověk chudý jen proto, že je líný, nechce se učit, je rozmařilý atd., taková chudoba jistě není žádná ctnost. Pokud si člověk odříká, aby se mohl o málo rozdělit nebo protože to vyžaduje jeho služba, to jistě má cenu. Žádnou cenu však nemá odříkání, když člověk prostě nemá chuť; stejně tak boží spravedlnost nefunguje tak, že čím méně si člověk vezme zde, tím více si „uspoří“ do věčného života – tak funguje nebe mohamedánů, kde v potoce teče víno, jim zde na zemi zakázané pít.

Mk 2, 20

dny, kdy od nich ženich bude vzat Jak jsme uvedli u v. 19, svatba byla symbolem konce světa. V očekávání mnohých měl právě příchodem Mesiáše nastat konec světa; Mesiáš měl zůstat na stálo. Viz J 12, 34: „My jsme slyšeli ze zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“ Že to tak pochopili však neznamená, že Zákon tak skutečně zní. I dnes lidé často velmi bezostyšně dávají přednost svému pochopení celku Písem proti jejich skutečnému znění. Co se nehodí, prostě škrtneme. Jistě je ze Zákona možné nabít mylného dojmu, že Mesiáš po svém příchodu už zůstane. Ovšem jsou zde jiná místa, která takový výklad přímo vylučují. A Písmo si nikdy neprotiřečí.

Např. Zacharjáš 12 mluví nejdříve o záchraně Jeruzaléma, dále o domu Davida, a o jeho potomku (králi), jež sídlí v Jeruzalémě (Za 12,10), aby náhle řekl: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného“ – což je právě vidění Krista, vysícího na kříži nad hořekujícími zástupy s probodeným bokem. A můžeme jmenovat mnohá jiná místa o utrpení a smrti Mesijáše, jak ostatně sám Kristus vykládal po svém vzkříšení učedníkům.

ten den, se budou postit Nastane tedy doba, kdy budou učedníci zanecháni na světě v očekávání druhého příchodu. Také mi na Krista čekáme, ovšem s tím, že víme, že již v tom hlavním zvítězil – totiž porazil hřích, který odděluje Boha a člověka – a naše budoucnost je tak zajištěna.

Jiná náboženství uctívají co neznají; my, co známe. Jiná náboženství jsou zoufalým pokusem si nějak naklonit neznámého Boha; mi spoléháme na jeho milost. Přesto křesťanství stále zůstává jedním z náboženství. A v tomto čase také používá některých steujných nástrojů, jako jiná náboženství. Třeba i půstu. Ač Krista známe a věříme v něj, přeci jen jej nevidíme. Různé náboženské „techniky“, známé i z jiných náboženství, jako opakující se modlitby, mluvení jazyky, obecně vytržení, extatické stavy i kříže na zdi, obřadní roucha duchovních, vyšívané ubrusy na stole v kostele atd., to všechno je přípustné – dokud chápame, že jsou to jen techniky pro lepší soustředění na Krista. Že jsou to věci, přinášející pomoc nám, nikoliv něco záslužného před Bohem, něco určujícího pravost naší víry.

Mk 2, 21

Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat Pro mne poněkud záhadné dva výroky, protože jsou v něčem protikladné. Nová látka byla bezesporu hodnotnější, než stará; bylo jí na záplatu škoda. Ovšem nové víno bylo bezeporu HORŠÍ než víno staré. Lukáš 5, 39 uvádí i pozoruhodný Ježíšův dodatek k tomuto výroku: „Kdo se napije starého (vína), nechce nové; řekne: ,Staré je lepší.'“

Nejde jistě o hodnocení nové = dobré, staré = špatné. Starověk měl přehnaný sklon pokládat vše staré za dobré (Platí to třeba i pro „staré dobré“ pouštění žilou nebo „starý dobrý“ dýmějový mor?), náš věk má přehnaný sklon vše nové pokládat za lepší. (Platí to třeba pro staré víno, starý obraz nebo starou minci? Je rozumné je vyhodit?). Ježíš tedy nehodnotí, ale spíše popisuje technologický postup.

Vzhledem k tomu, že tyto výroky navazují na spor o půst, sdělení je zřejmě zhruba následující: Mesiáš je zde a tak funguje mnoho jinak, než když se na něj ještě čekalo. Je to výjimečný čas, zakládá se něco nového. Ale samozřejmě časem, v době, kdy čekáme na Kristův druhý příchod, se všechny tyto události i Kristovo naučení stane něčím starým, zavedeným. Nebylo špatné, když bylo nové, není špatné dnes, kdy je už dva tisíce let staré. Odmítání všeho starého i odmítání všeho nového má nakonec vždy kořen ve vlastní sebespokojenosti.

Mk 2, 23

začali cestou mnout zrní z klasů I když v té době ještě nebyla rabínská tradice zcela ustavena a sjednocena, přece lze už vidět rozpor židovského a křesťanského púřístupu k Zákonu. Židé přistupují k Zákonu podle principu „Ohraďme Zákon plotem“; ustavme takové příkazy, aby ani nedopatřením nemohl člověk Zákon porušit. Aby nezůstala žádná nejednoznačná hranice mezi tím, co ještě jde a co už ne.

Zákon zakazuje práci o sabatu. Rabínská tradice se tak pokusila vymezit, co přesně je práce. Mletí obylí mezi ní patřilo. To samozřejmě platí pro mletí mouky, ke kterému se používalo dou větžkých mlýnských kamenů. Ovšem vymnout vymnout pár zrníček z klasu zřetelně není práce!

Mk 2, 24

Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí! Farizeové užívají Zákona, zde už ovšem spíše lidské tradice k tomu, aby mohli na druhé číhat. Sami se totiž nejspíše domnívají, že stejně tak Bůh dal lidem Zákon, aby mohl číhat na jeho porušení, tedy jako past.

Mk 2, 25

David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním Od Mesijáše se čekalo, že bude jako David. Ježíš zde tedy sám sebe a své učedníky připodobňuje k Davidovi a jeho družině.

Mk 2, 26

Jak za velekněze Abiatara David byl tehdy psancem, pronásledovaným oficiální mocí, králem Saulem. Přesto obdržel podporu kněží a Abiatar byl později členem jeho zbojnické družiny.

jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží Byl totiž v nouzi, ba v ohrožení života. Nebyla to tedy neúcta a jeho jednání bylo pochopitelné. Přesto je to skutečně extrémní čin, řekněme jako kdyby někdo duchapřítomně rozmázl biblí jedovatého pavouka.

Ježíš ukazuje, že co udělali jeho učedníci je daleko méně extrémní, než čeho se dopustil tolik oslavovaný David. Ten David, který se mimo jiné později dopustil i cizoložství a vraždy!

Mk 2, 27

Sobota je učiněna pro člověka Dodržovat sobotu nemá být újma, ale radost. Nejde o to, že Bůh zakazuje pracovat, ale že přikazuje odpočívat. Přikazuje něco, co je dobré a příjemné. Sobotou člověka vysbobozuje z jeho chtivosti, ambicí, úzkostnosti – ze všeho, co jej vede k neustálému plahočení. Sobota je vysvobození, ne past na člověka. Kdo chápe Zákon jako dobrý Boží řád, ten jistě dovede posoudit, co už je pro něj práce, námaha. A co je skutečná volnost a odpočinek, což je cíl soboty.

Se smyslem dne odpočinku se tedy i dnes míjejí ti, kteří jej vymezují tím, co se v ten den nedělá. Neděle nemá být dnem bez televize, bez rádia či bez internetu, nemá být dnem, kdy se musí sedět doma atd. Stejně tak nemá být dnem, ve kterém by se člověk nutil (!) do studia bible či dlouhých modliteb. Je dnem shromádždění božího lidu, bohoslužeb. Stejně tak Ježíš chodil každou sobotu do synagogy a stejně tak se shromažďovala i první církev. To je však jako její duchovní stránka dostačující. Její postatnou součástí stále zůstává především dočasné vysvobození od starostí, sebenucení, námahy atd. V neděli, dnesšní den odpočinku, se nikdy nderží půst.

© Tomáš Pavelka 2006–2015