beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Marek 5

Mk 5, 1

Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Tj. řekněme do „okresu Gerasa“; Gerasa ležela dále ve vnitrozemí v dnešním Jordánsku. Gerasenská krajina byla pohanská. Samotné město Gerasa založil Alexandr Makedonský pro vojáky na odpočinku. Ježíš tedy vstupuje na pohanské území.

Mk 5, 2

Sotva vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk nečistého ducha. Izraelci si už tak udržovali od pohanů odstup. A udržuje jej i Ježíš na vícero místech (Mt 10,5n; Mt 15,26;Jan 4,22; a j.). Přesvědčení, že k pohanům neradno chodit, se bizardně potvrzuje. Je to jako by se člověk bál jet třeba do Maroka a hned po výstupu z letadla viděl beduína se samopalem.

Mk 5, 3

Ten bydlel v hrobech Nejde jen o to, že bydlel na místech, kde se člověk trochu bojí/cítí smutek. A tedy, o to co strašného se tomu člověku muselo odehrávat v hlavě, že si takové místo našel k bydlení.

Z pohledu Zákona je totiž hrob (a mrtvý vůbec) tak nečistý, znesvěcující, že už si nelze představit věc více nečistou. Např. chrámový velekněz nesměl pohřbít ani členy vlastní rodiny, aby se neznečistil. To proto, že Bůh je Pánem a Dárcem života, Bůh je věčně živý. Hrob, mrtvola je tedy tím nejvíce vzdáleným Bohu.

Mk 5, 4

ale řetězy se sebe strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. Nepřirozená síla je i v pozdějším církevním exorcismu považována za známku posedlosti.

V našem čase jsou zdokumentovány případy lidí, kteří v situaci ohrožení sebe nebo svých blýzkých byli schopni vyvinout zcela neobvyklou sílu. Naposled byl takový případ zaznamenán vloni (2013) v Oregonu, kde dvě dospívající dívky nadzvedly převrácený traktor, aby zachránily svého otce. Za poslední desetiletí jsem v dostupných zdrojích našel pět dalších takových případů. To je málo na to, aby podobný jev mohla zkoumat věda. Zřejmě je to však možné.

I v našem čase se tedy občas stane něco natolik nezvyklého, že to není dost dat na to, aby se věc zkoumala. Že se něco děje zřídka neznamená, že se to neděje vůbec. Některé věci se prostě s vědou míjejí – protože věda je zde, aby zkoumala Bohem daný řád světa, nikoliv věci, které se řádu vymikají (a tak je jejich znalost pro život zcela nepotřebná).

Nadliská síla je tedy zřejmě teoretická schopnost člověka. Někdy tu schopnost dá člověku Bůh jako v oněch případech zázračné záchrany bližních z pod aut a jiných těžkých předmětů. Jindy této, dalo by se říci, skryté milosti v člověku, zneužijí démoni. Ne aby pomohli, ale jen aby bezúčelně upoutaly pozornost na posedlého. Všimněme si právě tohoto zásadního rodzílu zázraku a posedlosti: Zázrak slouží lásce a soucitu. Posedlost strahává pozornost na jedlotlivce.

Mk 5, 5

A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách Takže jej lidé v noci slyší z dálky ve svých příbytcích nebo když jsou z nutnosti v noci cestách.

Posedlost démony se dodnes vyskytuje v některých společnostech Afriky a Asie. Možná příznačně často tam, kde ve společnosti vládne nějaké velké tabu, nějaký druh pokrytectví či nesmiřitelného rozporu v pravidlech chování. Démonie tak možná nějak souvisí s tím, kdy člověk v sobě nosí vinu nebo zlý sklon, který nemůže vyznat. U posedlosti nejspíše půjde o to, že je člověk s ďáblem úplně sám.

Pohanské náboženství starověku a často i spiritualita našich současníků mají sklon popírat existenci zla vůbec. Jako by celý vesmír bylo jen proudění nějaké pozitivní energie, kterou je jen potřeba uvolnit či správně nasměrovat. Každé božstvo pohanů bylo na něco dobré – ať už to byl bůh plodnosti nebo bůh podsvětí, všichni mohli nějak sloužit. Podobně argumentuje i dnes velmi rozšířený pohanský kuklt kinezilogie.

S ďáblem však jde bojovat jen vyznáním vin a pokáním – tj. tím, že člověk přestane se starou špatnou praxí a nahradí ji dobrým jednáním. Ďábla je třeba vytáhnout na světlo – proto se viny vyznávají veřejně v kostele, nebo, v konkrétnější podobě, v rozhovoru s duchovním, starším církve nebo jiným křesťanem.

Ne náhodou Ježíš spolu s vymítáním démonů mluví také mnoho o pokrytectví. Tam, kde se hřích tají a skrývá – jako u některých farizeů – a tím hůře tam, kde se vůbec popírá, že něco jako zlo a hřích vůbec existuje – jako v pohanských náboženstvích, tam může ďábel pracovat v úplné skrytosti. A tedy snad proto i může využívat různých, jinak dokonale skrytých a čistě teoretických možností člověka.

Dalo by se snad říci, že každý člověk v sobě má neznámé schopnosti, neznámý svět, o kterém z dobrých důvodů neví. Jen Bůh má právo s těmito věcmi zacházet. Člověk o těchto věcech nemá vědět. Všimněme si, jak často různé pohanské nauky dneška mluví o tom, že člověk využívá jen 10% kapacity svého mozku a pod. Pohanství pohrdá řádem a údělem, který dal člověku Bůh. Člověk má užívat toho, co je mu známé, má plnit své povinnosti k bližnímu, vystříhat se zlého, žít v upřímnost k sobě i k druhým. Pohanství nevěří Boží dobrotě a myslí si, že Bůh dobré někde ukryl – třeba v těch 90% mozku. Ale co když právě tam, když si teď trochu hraji s tímto příměrem, co když právě v těch 90% mozkové kapacity je ukryto to, co pro život člověka dobré není? Posedlost operuje právě v oblastech neznámých – okultních.

a bil do sebe kamením Jak jsme řekli u v. 4, posedlost poutá pozornost na člověka samého. On něco úžasného dokáže – ale nevíme proč a na co – protože důvod, účel prostě není. Posedlí na sebe soustřeďuje pozornost, ale uvnitř něj je prázdno. Sám sebe nenávidí, proto do sebe bije kameny. Všimněme si, jak často propadají sebenenávisti a sebeničení lidé, kteří se náhle proslaví. A tím spíše, čím spíše se proslaví vlastně nečím nepříliš velkým. Jako např. popové hvězdičky, dětské filmové hvězdy a podobně. Není to samozřejmě totéž, ale je to podobný princip: Všichni si na mě soustředí, ale já vím, že vlastně není NA CO se soustředit.

Mk 5, 6

Když spatřil z dálky Ježíše, přiběhl Je otázka, proč spíše neutelk, když démoni později nechtějí z posedlého vyjít. Ale i na jiných místech nemohou démoni jinak, než se před Ježíšem sklonit – protože je Syn Boží a Bůh sám. Není tomu totiž tak, že by spolu Bůh a ďábel bojovali jako rovnocenní soupeři (jak učí zoroastriánské náboženství). I ve svém vzdoru vůči Bohu nemohou démoni stejně učinit nic, co jim Bůh nedovolí.

Můžeme se na věc podívat ještě takto: Zlo v sobě nemá žádný smysl. A tak je dobrem přitahováno, lepí se jakoby na dobro. Zlo dovede jen parazitovat, znetvořovat. Není proto divu, že zlo se často přichytává i na samotné pravé náboženství, že se snaží působit i v církevním prostředí. Nebo tam, kde se člověk raduje: Z veselého a radostného hovoru po třech pivech se stane zlá hádka po šesti. Zmocňuje se vládců, kteří začali s dobrými úmysly. A srdcí boháčů, kteří začínali s větší pílí a rozumností, než druzí.

Mk 5, 7

Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Chování démona je v principu podobné jako chování hříšeného člověka. Jak stojí v Žalmu 10,4: „Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ I hříšný člověk ví, že dělá něco zlého, ale říká si: Bůh u toho zrovna není, Bůh to neřeší. Je v podstatě jedno, zda člověk věří nebo nevěří v Boží existenci, pokud si nalhává, že Bůh nechá věcem volný průběh, že je mu jedno, co se děje, že nebude jednat a soudit. I démon zde Ježíši říká: Neřeš to. Jsem příliš malý, aby ses o mě zajímal, přehlédni mě.

Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě! Démon, na první pohled překvapivě, nemá problém dovolávat se Božího jména. Hůře, Ježíše Božím jménem zapřísahá, zaklíná! Překvapuje nás ale skutečně, že zlá moc nemá problém porušovat přikázání, tj. zneužívat Božího jména? Dříve i v našich časech skoro každý léčitel či kartářka prohlašuje o sobě, že věří v Boha. V domech kartářek najdeme svaté obrázky a pod. Proto se pravá a čistá zbožnost pozná i na tom, že člověk Božím jménem šetří. Že nezaštiťuje Božím jménem a Boží vůli své vlastní zájmy. Zbožný člověk svá přání a tužby předkládá Bohu v modlitbě. Neřekne ale například svojí snoubence: Pán chce, aby sis mě vzala.

Mk 5, 8

Ježíš mu totiž řekl Orientální způsob vyprávění: Nejdřív se ve zkratce popíše selý děj, pak se dodají detaily. Poseldý přiběhl, padl na zem, vykřikl. Ježíš k němu zřejmě promluvil ve chvíli, kdy přiběhl. Abychom se ale do děje lépe vcítili, jakoby „kamera“ nejdříve sledovala jen posedlého. Ježíšův hlas jakoby zazní mimo záběr, tedy po tom, co je popsáno, co dělal posedlý.

Mk 5, 9

A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Další detail, který dále popisuje, co se vlastně všechno stalo. Ježíš se zřejmě nejdříve zeptal na jméno démona a pak je teprve vyhnal.

Ježíš užívá standartní postup exorcismu; nejdřív jakoby „stanovuje diagnózu“. Ježíš vůbec často při svých uzdravováních používá běžné postupy své doby. Někdy překvapuje (!) tím, že prostě řekne slovo a nemocný je uzdraven. Ale měli bychom si uvědomit, že ve většině postupuje stejně jako by postupoval jiný lékař či vymítač démonů jeho doby. Ježíše uzdravování nemocných a vymítání démonů stojí síly. S většinou nemocných a posedlých si musí dát práci. To se ukazuje na četných zmínkách o jeho touze po odpočinku a samotě, o jeho nechuti vůči zástupům nemocných, které nakonec přeci jen uzdravuje.

Zakusil to, co my. Také nás pomoc druhým stojí síly, které nejsou neomezené. Také my musíme po jeho vzoru občas přemáhat nechuť – a občas na to už ani síly nemáme. Připomeňme si, že Ježíš už cestou do Gerasy za bílého dne spal, protože byl unavený. A na druhý břeh si jede odpočinout – místo toho ho zde čeká další práce.

Odpověděl: „Mé jméno je 'legie', poněvadž je nás mnoho. Co démon odpovídá podle všeho nemá žádný pořádný smysl. Prostě zde sledujeme Ježíše při práci. Co démon říká je prostě „ujeté“. Zdí to divně, svévolně. A to je vůbec typické pro okultní, démonické. Kletby a zaříkávadla jsou také často zeložené na divných slovních spojeních a obrazech; prostě aby člověku vrtaly v hlavě a mořily ho. Podobě tak věštby, jako třeba ty z delfské většírny.

Mk 5, 10

A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Podobně jako u jména démona je možná zbytečné uvažovat, proč démoni nechtějí pryč. Ve zlu není logika. Nebo snad jedině démonická logika, která myslí jen na to dosáhnout dílčího cíle – který žádný smysl nemá. Možná se démonům prostě „daří“ mezi pohany. Možná jde o to, co jsme naznačili ve v. 6: Zlo nemá smysl a tak dovede jen parazitovat. Démoni, pokud netrápí lidi, ztrácí důvod existovat. Ale trápit lidi je samo o sobě také nesmyslná existence.

Mk 5, 13

On jim to dovolil. Důvod, proč Ježíš dovolil démonům vejít do vepřů, je také záhadný. Ukazuje se na tom každopádně, že Ježíš s démony sice bojuje, stojí ho to síly, ale přece nad nimi od začátku do konce vládne. Je Pánem nade vším, i nad podsvětím. Je ovšem děsivé, že Ježíš vládne i nad nimi. Ježíš rozhodně není „neškodný naivka“. I Pilátovi později připomíná, že by mu Otec mohl poslat několik legií andělů, kdyby si Ježíš jen řekl. Netrpí zlo, protože by musel, ale pro nás. I když se stal člověkem, pořád je Bohem a vše ho poslouchá. Snad bychom mohli říci, že v tuto chvíli i se zlem pohybuje, přesouvá je, kam chce. I nad ním je „hospodářem“, vládcem.

Stádo pak – bylo jich na dva tisíce – hnalo se střemhlav po srázu do moře Takže si démoni vlastně nijak nepomohli. Můžeme jen hádat: Snad Ježíš „zabil dvě mouchy jednou ranou“. Vepři byli nečistá zvířata. Snad jde o to, že zlo se mnohdy zničí samo. Ježíš tím snad mohl dát místním pohanům najevo nadřazenost Zákona, který pojídání vepřů Židům zakazoval, nad jejich pohanskými způsoby. Snad se i ukazuje, že u zvířat je to s dobrem a zlem jednodušší, než u lidí: Zvíře buď žije – dobře – nebo zemře – špatně. Člověk ale může páchat zlo svým životem. Třeba když by se člověk pro záchranu vlastního života stal zrádcem: Bylo by lepší, kdyby si život nezachránil. „Kdo ztratí svůj život pro mne, ten jej nelezne.“

Mk 5, 14

Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i vesnic. Uvědomme si pro další vyprávění, že utopených prasat jsou dva tísíce a nyní plavou v tomto počtu na hladině a to v horku orientu. Je to za prvé velká ztráta na majektu: V těchto velkých stádech obecní pasáci psáli dohromady vepře mnoha obyvatel. Za druhé je tím otráven hlavní zdroj pitné vody. Za třetí se šíří zápach, možné nemoci. Snad může být ovlivněn i rybolov. Záchrana jednoho člověka stojí Ježíšovi za ekonomickou a ekologickou katastrofu pro celý okres. Je to protiklad myšlení velekněží „jeden člověk musí zemřít za lid“.

Mk 5, 15

jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se Máme zde jednak jisté přibližné měřítko duševního zdraví člověka. Nitro člověka se přeci jen projevuje na jeho zevnějšku a jeho chování.

Zděsili se: Možná proto, že podelého už odepsali. Že se smířili s existencí posedlých „tak to musí být. A nakonec, může si za to určitě stejně sám.“ A teď, jako přišli o majetek a o čistou přírodu (v. 14), tak se jim sesipala i jejich představa světa. Posedlý nemusí nutně být posedlý. To nebyla přirozená součást světa, ale zlo, se kterým lze něco udělat. Se zlem se člověk nemusí smířit. A to znamená: I oni sami se nemusí smířit se zlem v sobě samých. Mohou s ním bojovat, mohou vyznávat své hříchy.

Mk 5, 18

prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl s ním Podle v. 19 mu to Ježíš nedovolil. Dříve posedlý musí prokázat své uzdravení v tom, že se vrátí do společnosti, že bude normálně fungovat. Kdyby teď začal chodit všude s Ježíšem, mohlo by to vypadat, že jednu „závislost“ vyměnil za druhou. Že i když už je oblečený a chová se na pohled rozumně, může fungovat jen ve „zvláštním režimu“ v Ježíšově družině.

Mk 5, 19

Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval. Právě proto Ježíš posílá Ježíš toho uzdraveného zpět. Aby zvěstoval Boží smilování. Protože pokud se Bůh smilovává – pak má smysl mu vyznávat své hříchy (a také to znamená, že hřích je skutečná věc, jinak by smilování nemělo smysl). A tak Ježíš svým způsobem uzdravuje celý kraj; zve jej skrze toho uzdraveného k pokání.

Mk 5, 21

shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře Již na protější břeh, do krajiny Gerasenské se Ježíš plaví, aby získal chvíli odpočinku. Tam jej však hned čeká posedlý a místní ho následně prosí, aby od nich odešel. Ježíš s učedníky se tedy plaví zpět na izraelskou stranu – a zase zde na něj čekají nemocní. Jakoby už z dálky z lodi viděl další úkoly. Je to, řekněme, jako by si lékař vybíral dovolenou, ale neočekávaně musel ošetřit lidi z nabouraného autobusu a z nezdařené dovolené se pak vracel do stále plné ordinace.

Mk 5, 22

přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos Představeného synagogy si si nejspíše nejlépe představíme jako zámožného člověka s přirozenou autoritou, který dává „na kostel“ podstatné částky, od kterého se čeká moudrá a praktická rada. Můžeme si představit stavitele, strojaře či ekonomy v našich dnešních sborech. Představený synanogy je někdo jako „nejdůležitější presbyter“.

Mk 5, 23

úpěnlivě ho prosil: Má dcerka umírá. Podobá se životu, jak jej známe, že „slabým místem“ takové silné a výrazné mužské figury je jeho dcerka. Můžeme si vybavit dvoumetrového vypaseného tatínka, vedoucího za ruku drobnou dcerku na nedělní procházce.

Jairos je dobrým příkladem síly: Jednak síly, která si je sebou jistá. Jairos se nevzhlíží v sobě. Ví, že je předák, to je pro něj hotová a nijak nové věc. Vzhlíží se ve světě křeshkosti, jemnosti, „nevinnosti“.

Za druhé, jako skutečně silný člověk zná omezení své síly – a proto plně uznává sílu větší – pádá k nohám Krista.

Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila! Vkládání rukou je obřad známý již od dob praotců. Jákob tak žehná svým synům. Mojžšíš vkládáním rukou ustavuje 70 starších. Ruce se vkládaly i na obětní zvířata. Církev dnes vkládáním rukou ustavuje duchovní a zaslibuje jím dar Ducha svatého při křtu.

Vkládání rukou tedy vždy souvisí s Duchem svatým. Ježíš je výjimečný tím, že dovede v několika případech uzravit i na dálku (na tom stojí příběh Uzdravení setníkova sluhy), pouze slovem. Působit na dálku může pouze Bůh, proto se na tom ukazuje Ježíšovo Božství právě ve zmíněném příběhu se setníkem.

Vkládání rukou ukazuje, že Duch svatý není neosobní síla či energie. Duch svatý je Bůh, osoba sv. Trojice. Proto se i jeho dílo děje skrze osoby. Pověřen k duchovenské službě, křtěn, uzdravován je člověk vždy někým; vždy při tom vidí něčí tvář. Duch svatý buduje společenství a působí, že se lidé navzájem potřebují. I Ježíš jako člověk uzdravuje předšvím vzkládáním rukou i když z jiných zmíněných příběhů poznáváme, že je zároveň Bůh.

Mk 5, 24

Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Zástup, dav, spíše překáží Ježíšovu konání. Dav je něco jiného, než církev. Ježíšovou církví jsou jeho učedníci, které zná, kteří se znají navzájem; které Ježíš vyzývá, aby se navzájem milovali.

Kdežto v davu jde každý za svým vlastním zájmem. V davu si člověk ostatních lidí nevšímá, v davu je sám. Dav se tlačí, dav je schopen umačkat či ušlapat. Není to společenství ale jen náhodné nakupení lidí, kteří náhodou chtějí všichni něco podobného.

Mk 5, 25

žena, která měla dvanáct let krvácení Dvanáct let je zároveň Jairově dceři. Dvanáctý rok je v mnoha kulturách prahem dospělosti pro dívku – protože jí začíná menstruační krvácení. Zvláštní logikou jsou tak nemocná žena a dospívající dívky spojeny. Trochu jako ve snech mohou být dvě osoby ve skutečnosti osobou jednou a obráceně.

V příbězích uzdravení nejde nikdy jen o nemoc samu. Vždy jde také o srovnání se sebou samým: Malomocný si sám sebe hnusí, posedlý zřejmě nerozeznává, co je ještě on, co jeho posedlost. Příběhy uzdravení sestupují hluboko na temná místa duše.

V našem příběhu jde asi i o těžko popsatelné otázky ženského sebepřijetí. Ženská ladnost, půvab a ladnost s „krvácením“ kontrastuje. Podle všeho „bohatá dáma“ v zástupu je stižena krvácením. „Nevinná“ dívenka se mění v ženu. Dcera Jairova jako by s počínající dospělostí umírala svému dětství; také možná jako by hynul úzký vztah otce k jeho dceři. Nemocná žena stále krvácí a přece nezemře, jakoby její stárnutí jako ženy bylo stálým umíráním. Příběh je zkrátka plný těžkotonážní, velmi intimní psychologie.

Mk 5, 28

Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena! Takové uvažování nám může přijít pověrečné a skutečně i sama žena dle v. 33 zřejmě považuje své jednání za ne zcela správné. (Ve hře je i to, že jako stižena krvácením byla rituálně nečistá, její dotek znesvěcoval.)

Ve verši 34 však Ježíš její jednání schvaluje. Na tom vidíme, jak důležitá je samotná Ježíšova osoba, že je skutečně pravý Bůh. Že v křesťanství nejde jen o Ježíšovo učení nebo dílo, jako by to samé mohl hlásat a konat nakonec kdokoliv jiný – kdokoliv z nás. Ten, kdo mezi námi chodil v Galileji a Judsku, je skutečně Bůh. Boha bylo možné se dotknout. Bůh může být blýzko až na dotek.

Mk 5, 30

Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla I když Ježíš uzdravuje slovem, mocí SVatého Ducha, ještě to automaticky neznamená, že jej to nestojí síly. Vzpomeňme jen, že třeba člověk, který souvisle dvě hodiny mluví, bývá pak unaven, i když „jen mluvil“. Nebo student, který dvanáct hodin v kuse dopisuje diplomovou práci a vlastně „jen myslí“ je nakonci zcela vysílen.

Projevy Ducha se v tomto světě dějí obvykle v rámci běžné fyziky; i zvuk modlitby či písně je chvějící se vzduch. Když Ježíš uzdravoval, také to „nějak“ dělal. Na jiných místech jej dokonce někdy vidíme používat terapeutické postupy, užívané v jeho době i jinými (např. když léčí slinou a pod.)

Hlavní, co se tedy dozvídáme, je, že Ježíše jěho uzdravení něco stála. Že snímal újmy druhých znamenalo zároveň újmu pro něj. A tak je jeho kříž přítomen již v jeho předchozím životě.

Mk 5, 31

Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se Jak jsme zmínili již ve v. 24, dav není žádné společenství. Ježíš necítí dotek davů; samotné velké počty pro něj moc neznamenají. Uprostřed davu dovede rozeznat jednu ženu, která v něj věří, která v něm rozeznává zdroj života.

Mk 5, 33

s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu Jak jsme již zmínili ve v. 28, jako rituálně nečistá se neměla správně Ježíše vůbec dotýkat.

Mk 5, 34

Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji Ježíš oslovuje ženu „dcero“, i když jemu samotnému je kolem třiceti a žena trpí krvácením dvanáct let, takže je minimálně stejně stará jako on. Na tom je vidět, že Ježíš vstupuje do jejího života, do jejích trápení z vyšší roviny, s hůry. Ježíš je svobodný od rozpaků či strachu, které by měl z takové ženy leckterý muž. Mluví s ženou jako s někým, kdo má duši, nejen tělo. Mluví s ní jako s dcerou nebeského Otce.

Mk 5, 35

Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra? Ježíš říká ve v. 34 uzdravené ženě „dcero“, hned na to se mluví o dceři, která zemřela. Jednak se tím podtrhuje souvislost nemocné ženy a Jairovy dcery. Dále je měžná v řeči skrytý úšklebek nad Ježíšem. Asi ve stylu „mistr měl něco důležitějšího na práci, než zachránit tvoje dítě. Podívej, tady ta ženská, to je jeho dcera, na tebe kašle.“

Mk 5, 36

Ale Ježíš nedbal na ta slova Potvrzuje nesjpíše, že Ješíš rozeznal ve větě z předchozího verše skrytou urážku, ale je pod jeho úroveň na hloupá slova reagovat.

Mk 5, 37

A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Zřejmě v duchu vlastních slov „neházejte perly před svině“. Vzkříšení je vznešené tajemství, mají jej vidět jen ti, kdo mají úctu. Ve v 39. Ježíš všechny posměváčky vyžene, takže svědky vzkření jsou pak skutečně jen ti tři učedníci.

Mk 5, 39

Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí. Poněkud záhadná věta. Jistě neznamená, že člověk nemá být smutný ze smrti blýzkých. I Ježíš, který má moc křísit z mrtvých, je přece sám pohnut k slzám smrtí lazara. Smrt, i při plné a pevné naději vzkříšení, zůstává vážnou a smutnou věcí. Že Ježíš smrt nezlehčuje je vidět i na tom, že ve v. 40 jsou to právě jeho nepřátelé, kdo jsou schopni vtipkovat i v domě smrti; kdo se chovají nepatřičně.

Je tak možné, že Ježíšova moc se zde ještě neprojevuje v plné síle jako při vzkříšení Lazara, ale terpve v náznaku. Je možné, že dcerka opravdu zatím jen usnula/upadla do komatu a Ježíš prostě lépe určil diagnózu. Ježíš zde může být tím, kdo nevidí věci černější, než jsou, kdo dává naději. Je to ovšem otázka.

Mk 5, 40

Oni se mu posmívali. Lidé bez víry, lidé, kteří se pro černé svědomí snaží zakrýt sami před sebou strach z vlastní smrti, nedovedou pře smrtí zachovat patřičnou vážnost. Histericky se snaží vtipkovat, zvrátit vážnost situace.

On však všecky vyhnal, vzal s sebou… Viz v. 37. Spatřit ten div jsou hodni jen ti, kdo mají úctu.

Mk 5, 41

Talitha kum Aramejská věta. V Ježíšově době se hebrejština používala už jen v chrámu a synagoze, běžnou mluvou byla příbuzná aramejština. Podobné by řekněme bylo, kdybychom v běžném životě mluvili polsky a jen bibli a zopěvník měli v češtině. Evangelista Marek zapsal větu v originále zřejmě jako mocné slovo, které se svědkům události zapsalo do paměti. Zcela doslova znamená věta „Mladá, vstaň!“

Mk 5, 43

Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět zřejmě proto, že Ježíšova moc vzkřísit dívku vychází z jeho budoucího ukřižování a zmrtvýchvstání. V této chvíli ještě nikdo nemůže vidět vzkříšení dívky v pravých souvislostech.

a řekl, aby jí dali něco k jídlu. Že člověk jí bývá v Písmu často znamením, že je naživu – a že normálně funguje. V Izraeli je dost teplo, takže tam člověk snadno zapomene jíst, zvláště když něco silného zažije. „Najez se“ je v Písmu velmi častá výzva, ukazující, že je třeba, aby se člověk z každého velkého zážitku dovedl vrátit do normálu – protože skutečný život je běžný život.

© Tomáš Pavelka 2006–2015