beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Marek 6

Mk 6, 1

šel do svého domova Tj. do Nazareta, kde Ježíš vyrůstal. V betlémě se Ježíš pouze narodil a pobil tam jen krátký čas jako nemluvně.

Mk 6, 2

počal učit v synagóze Ježíš se přirozeně snaží oslovit ty, kteří mají už o věc zájem a za tím účelem se shromažďují.

v úžasu říkali: Odkud to ten člověk má? Tj. poslouchali nezúčastněně, jakoby z vrchu, nestranně posuzovali to slovo. Žasnou nad ním jako nad kuriozitou. Totiž ve chvíli, kdy se nás nějaká myšlenka opravdu zaujme, neuvažujeme nad tím, kdo je jejím nositelem. Takové slovo se prosazuje samo. Dodnes: Církev nedělají kazatelé a jejich osobnost, ale to slovo, které káží.

O Ježíše jako osobu jistě jde, ale výjimečnost jeho osoby se projevuje spíše mocí, která je vidět v jeho zázracích. Najdeme i místa (jako třeba pomazádí v Betanii nebo Ježíš v domě Šimona farizea), kde se ukazuje, že mnoho záleží na Ježíšově osobě, že spása je v tom, že je to právě on a ne někdo jiný. Ale kázání v synogoze není ten případ. V synagoze mohl tehdy kázat každý dospělý muž s jistým vzděláním a dobrou pověstí. Šlo o to slovo, ne o jeho nositele.

Mk 6, 3

Což to není ten tesař Jedno z pouhých dvou míst, kde je zmíněna Ježíšova profese. V originále je τέκτων, tektón, příbuzné s techné a naším tesati, původně skutečně znamená „pracovat se dřevem“. V Ježíšově době však techné už v podstatě znamená obecněji „technika“. Stejně tak tektón je obecněji „technik“, tedy řemeslník nebo stavař. Protože Ježíš užívá vícero stavebních podobenství, někteří uvažují spíše o tom, že byl zedníkem (v Izraeli se ze dřeva mnoho nestavělo, bylo spíše vzácné). Mladší mimobiblický zdroj, Justin Martir, o sto let později (což není zas tak vzdálená doba) mluví o tom, že Ježíš vyráběl pluhy a jha.

Všimněme si jisté podobnosti s dneškem: Zástupy předpokládájí, že řemeslo, technika, je jaksi pro lidi „bez duše“. Pokud tak také uvažujeme, zapomínáme, že celý svět stvořil Bůh a dal mu jednotná pravidla. Ať už člověk vyrábí stůl, navhruje elektromotor nebo vyučuje latině, setkává se s různými oblastmi, které se prolínají, překrývají, neboť je spojuje jeden Boží řád. Není nakonec tak nečekané, že skoro každý problém se dá pojmout pomocí nějakého matematického modelu. Tvrzení některých, že matematika je ta řeč, jíž mluví Bůh, je přitažené za vlasy, přesto něco důležitého vystihuje.

Odpověď na otázku davů „odkud to ten člověk má“ najdeme třeba v příběhu o dvanáctiletém Ježíši, kde Ježíš „sedí mezi učiteli, poslouchá je a dává otázky“. Kdo věří, že Bůh dal světu řád, který lze nalézt, kdo je ochoten dát se poučit a ptát se, nalezne pravdy Boží i jako tesař.

Mk 6, 3

bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? Bratr (sestra) je v orientě dosti „inflační slovo“. Dodnes vás i zcela neznámý Arab osloví na ulici „bratře“. Těmito výrazy se tudíž myslí blízcí příbuzní ve stejné generaci, bratranci a sestřenice. Aramejština, řeč, kterou se tehdy mluvilo, vůbec výraz pro bratrance a sestřenici nemá, úžívá právě výraz bratr a sestra. Že je někdo rodný bratr se vyjádří tím, že se zmíní, že má stejnou matku, tedy bylo by to „bratři …, synové Marie“. Naše vyznání víry o tom uvádí: „O témže věčném Synu věčného Boha také věříme a učíme, že … (byl) narozen z Marie, trvale Panny, jak nám bedlivě vykládá vyprávění Evangelia“ (Druhé helvetské vyznání XI, 1)

Mk 6, 4

Prorok není beze cti, leda ve své vlasti Když mezi námi někdo vyrůstá, žijeme ve falešné jistotě, že o něm víme vše, že nás nemůže ničím překvapit. Děláme si nepatřičný nárok na znalost duše člověka, kterého od vidění známe. Když se projeví něco výjimečného z duše našeho bližního, o čem jsme nevěděli, nabourává nám to naši pišnou představu, že do každého vidíme. Stejně tak nemáme rádi, aby nás nečím převyšoval ten, kdo je z nás, kdo je jako my – máme pak zahanbující pocit, že co on dokázal, co on ví, bývali bychom byli mohli dokázat či znát také, jenže my toho za stejných podmínek nedosáhli.

Mk 6, 5

nemohl tam učinit žádný mocný čin Kristus dovede činit velké činy i bez „spolupráce“ nemocných, posedlých atd. Posedlý v Gerase nežádá uzdravení, syn vdovy či dcera Jairova jsou mrtví, bouře na moři je nevědomý živel. Verš spíše popisuje rozčarování Kristovo. Jako Bůh má neomezenou moc, jako člověka jej nepříjemné zážitky zbavují síly a chuti cokoliv dělat.

jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je I když vidíme, že ne zcela.

Mk 6, 7

Zavolal svých dvanáct Jistý zvrat v Ježíšově činnosti. Jeho vlastní jej nepřijali – ale lidí, pro které by jeho slovo a jeho činnost byli důležité, je stále mnoho. Jaksi neúspěch u jedněch přinese nakonec prospěch daleko většímu počtu jiných. Asi jako když se stříhá réva: Místo ustřižené stré ratolesti naroste násobně více mladých a plodných.

dával jim moc nad nečistými duchy Přitom, když jste jediný, kdo něco umí, přináší vám to slávu a popularitu. Když to umí dalších dvanáct lidí, už tak slavný nejste. Také, když Ježíš své učedníky vyslal, také za ně ručí: Jejich nezdar bude jeho nezdar, jejich ostuda bude jeho ostuda. Je to stejné jako s církví: Kdyby to, co se káže v kostele, říkal jeden člověk, všichni by žasli nad jeho moudrostí. Když to zní v každém městě každou neděli, zdá se to všedním. Chyby a hříchy jedněch křesťanů pak padají jako hanba na všechny křesťany. Je to nevýhoda, ale jinak by se zase evangelium nedostalo k tak mnohým.

Mk 6, 8

Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu Není třeba speciální příprava, protože přinášejí něco, čemu by měl každý rozumět a co by měl každý chtít slyšet. Tam, kde se má to slovo ujmout, ujme se samo. Učedníci jdou jako na návštěvu – tam si s sebou také nenosíme vlastní jídlo. Na misijní práci se není třeba učit nějaké fígle, techniky, vymýšlet chytlavé kampaně a akce. Stačí sdělit, jak člověk sám v hloubi své duše věří. Pokud je to tak důležité pro mne, je velká šance, že stejně působivé to bude i u někoho jiného.

Mk 6, 10

Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte Učedníci mají právo očekávat zajištění svých životních potřeb, když slouží. Nemají bydlet ve stanu za městem, aby „nebyli na obtíž“. Církev od počátku živila své duchovní. Učedníci si ovšem nemají vybírat místo své služby podle výhodnosti. Když na místě zjistí, že v nějakém jiném domě by třeba měli lepší stravu nebo by jim domácí byli sympatičtější, byl by s nimi zajímavější hovor, nemají se tam přesouvat. Práce duchovního je zaměstnání, není to však kariéra.

Mk 6, 11

a kde vás nebudou chtít slyšet Evangelium se má kázat stylem „ber, nebo nech být“. Nelze čekat, že když půjdeme na člověka dost oklikou, když do něj budeme dost hučet, jaksi se vlomíme do jeho duše. Víru působí sám Bůh svým slovem, není v moci člověka udělat způsobit v druhém víru. A z druhé strany ovšem platí, že pokud někoho evangelium neoslovuje, pokud „mu to nic nedává“, je to jeho vina. Pokud je nechce slyšet nyní, nebude ho chtít slyšet, ani kdyby ho služebníci slova zarepovali nebo zazpívali při elektrické kytaře. To, že lidé uvěří, když se jim evangelium atraktivně zabalí, je velkou falešnou nadějí dneška.

Mk 6, 12

I vyšli a volali k pokání Začínají tedy řečí o hříchu člověka. Logicky, protože kdo necítí vinu, nepotřebuje ani odpuštění. Komu nedochází, že jeho život směřuje k zahynutí, nepotřebuje Zachránce.

Mk 6, 13

potírali olejem mnoho nemocných Zde (a v epištole Jakubově) je původ obřadu pomazání nemocných (nesprávně ,poslední pomazání‘) římské církve. Dlužno dodat, že olej (a víno, někdy také sušené ovoce) byl běžným léčebným prostředkem starověku. V oleji se také rozpouštěly léčivé látky, podobně jako dnes v lihu. Můžeme usoudit, že uzdravování, které učedníci konali, zahrnovalo i prostředky tehdy běžé medicíny. Tak tomu bylo i u Ježíše samého, jak můžeme vidět na více místech.

Na druhou stranu, na oleji je v Písmu vždy něco symboklického. Je znamením ducha, protože vzniká lisováním oliv, které samy o sobě nevypadají mastné, ale spíše jakomalé zelené švestky. Až tlakem z nich vyjde jejich ,esence‘, původnímu plodu nepodobná a přece v něm skrytá. Potírání olejem tedy byla běžná medicína a současně ovšem vždy i svého druhu náboženský obřad. Pomněme ovšem na to, že i bylinkový čaj, který ,zaručeně pomůže‘, přináší maminka dítěti s jistou obřadností a s podobným vědomím posvátna toho ,lektvaru‘ je dítě přijímá. I když jde o produkt domácí medicíny bez přítomnosti významně léčivých látek, přece díky tomu ,obřadu‘ a víře všech onen lék pomáhá.

Mk 6, 14

říkalo se: Jan Křtitel vstal z mrtvých I Ježíš byl předmětem ,sociologických sil‘ své doby. Když už veřejně nepůsobil Jan Křitel, Ježíš se stal známějším. Spolupůsobilo to s jeho mocným slovem a činy.

Mk 6, 19

Herodias byla plná zloby proti Janovi Starověk nesvěřoval ženám veřejné funkce a nepřiznával jimmnoho práv. Bylo by však naivní se domnívat, že neměly žádnou moc a vliv – dosti nepravděpodobné u celé poloviny populace. Vliv žen byl nepřímý, zákulisní. Dodnes každý mocný muž má doma nějakou ženu, kterou chce být respektován, na kterou chce udělat dojem, odděleně od toho, že už je třeba nadřízeným pěti tisíci lidí nebo řídí celý stát. Veřejné a domácí ,kolbiště‘ jsou dva světy a oba ovšem pro člověka obvykle stejně důležité.

Mk 6, 20

byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal Stává se občas, že na různé mocné muže dělají lidé jako Jan dojem. Cokoliv, co motivuje Heroda – peníze, světská moc, prestiž, ženy atd. nedělá na Jana žádný dojem, nemá to nad ním moc. Herodes je zvyklý na to, že po podobných věcech touží i lidé kolem něj, jde to na ně bezpečně použít jako páku. Na Jana ne. Kdokoliv kolem Heroda se mu snaží pochlebovat – a tudíž se Herodes nikdy nedozví nic, co by nechtěl slyšet. Tyto pravdy mu může sdělit jen Jan. Jan je svým způsobem stejně mocný jako Herodes, svým způsobem jediný člověk z těch, které Herodes zná, který by mu byl roven.

Mk 6, 21

Vhodná chvíle nastala Tj. vhodná pro intriky Herodias.

Mk 6, 22

dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se Velmi zvácené. Je to Herodova nevlastní dcera! Tančící Salome je ,novějším vydáním‘ své matky. Herodias se svůj vadnoucí půvab snaží nahradit svým ,mladším vydáním‘. Nestoudní lidé nejsou schopni se smířit se svým stárnutím a podnikají podobné zoufalé pokusy.

Požádej mě oč chceš, a já ti to dám. Herodes již nemá mládistvou sílu, která by na dívku přirozeně dělala dojem, ale má peníze. Zoufale je třeba nějak udělat dojem. To i kvůli přítomným hostům, protože aby se vládce udržel (nejen v orientě, ale tam zvláště), musí působit chlapácky.

Mk 6, 24

Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Herodiadina dcera (zde nejmenovaná, jinak se jmenovala Salome) je též děsivou existencí: Dospívající dívka, která však nemá jiné tužby, jiné představy a přání, než je svět její vlastní matky. Jaksi, dívka ,bez duše‘. Podobnou obecně lidskou zkušenost s obludným tandemem matka-dcera odráží např. naše pohádky ,O dvanácti měsíčkách‘, ,O Popelce‘, ,Loktibrada‘ a podobně. K rodičům má mít člověk úctu, nemůže s nimi však být takto zcela ztotožněn. Podobně dobří rodiče mají očekávat, že jejich děti půjdou vlastní cestou za vlastními cíli.

Mk 6, 25

Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele. Herodes jistě nečeká, že by si něco takového přála mladá dívka. Představa, že ženám je cizí násilí je zdvořilá a prospěšná společenská konvence. V běžném společenském styku je na místě tuto ,hru‘ hrát; jen je třeba pamatovat, že s realitou nemá mnoho společného. Z Božího nařízení, aby se muži a ženy doplňovali, hrají muži roli ,zápasníků‘ a ženy ,něžných květinek‘ – člověk nežije jen ze své biologické podstaty, ale hodně ze své kultury. Ale biologická podstata mužského a ženského pohlaví takto jednoznačná není.

na míse Zvrácené stádium panské pýchy: I useknutnou lidskou hlavu je třeba podávat vkusně naaranžovanou na míse. Můžeme vzpomenout vysoce ,kultivované‘ kanibalské hostiny Aztécké šlechty či sklon estetizovat násilí v kultuře japonské nebo vážnou hudbu, hrající při selekcích vězňů při příjezdech do koncentračního tábora v Osvětimi.

Mk 6, 29

Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo Na minimálním prostoru dovede Písmo vystihnout smutnou důstojnost těch lidí, kteří zřejmě čekali, že Janovo působení přinese v Izraeli velkou společenskou proměnu. Nestalo se, ale oni přece neztrácejí ústu k Janovi. Zároveň se odkazuje na tu jedinou skutečně účinnou proměnu společnosti, která spočívá v proměně srdcí jednotlivých lidí, kterou může přinést jen Kristus svou obětí.

Mk 6, 30

Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko V kontrastu k Janově tragedii stojí úspěch mise apoštolů. Herodes zabil jednoho, ale ,za ním hned přišel někdo mocnější‘.

Mk 6, 31

Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte! Ježíš nevyžaduje totální nasazení až k úplnému vyčerpání. Apošotolové budou sloužit až do konce života, nemá cenu, aby se zničili hned na začátku. Navíc, služba bez odpočinku je časem službou bez radosti, ztrácí na kvalitě. Za sedm dní neudělá člověk víc, než za šest.

Mk 6, 34

Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto I když si tam původně jeli dopočinout. Milordenství neplánujeme. Obvykle je odbočením od původních dobrých plánů, protože nám lístost prostě nedá. Milosrdenství je skoro vždy ,neplánované zdržení‘.

byli jako ovce bez pastýře Vícekrát poukazuje evangelium na problém Ježíšovy doby – chybějící autority. Farizeové raději volí přístup na sebe zaměřené vyspělosti, oduševnělosti. Ve chvíli, kdy člověk něco vede, automaticky se mu přičítají chyby jeho následovníků a to celkem právem. Konec konců, Kristus zemřel právě za naše hříchy, za hříchy svých následovníků.

Mk 6, 35

čas už pokročil Tj. učedníci jemně naznačují, že Ježíš mluví už dlouho. Prakticky (a tak, jak by mnozí považovali za nepřípustné) naplňuje ono ,nejen chlebem bude živ člověk‘.

Mk 6, 37

Dejte vy jim jíst! Vidíme-li lidskou nouzi, je na nás samých a našich prostředcích nějak pomoci. Obvyklé ,mělo by se‘ mnoho neznamená. Ať už má člověk levicové či pravicové přesvědčení, osobní dobročinnost přece zůstává tím, o čem evangelia mluví.

Mk 6, 38

Kolik chlebů máte? Jděte se podívat! Ve smyslu úsloví „hlupák říká ,nelze pomoci všem‘ – a nepomůže nikomu“. Udělat málo je lepší než neudělat nic. Zástupy mimochodem neumírají hladem – člověk vydrží bez jídla až měsíc. Tak také mnoho dobročinnosti znamená prostě, že se k nám někdo zachoval laskavě. Nemusel hned zachránit náš život. Význam pomoci druhému člověku je trochu obtížné poměřit. Člověk může brát každý měsíc několik tisíc od státu jako dávku a necítí se při tom, jako by mu někdo zachránil život. Ten samý člověk bude velmi vděčný za pár stovek, které mu někdo dal jednorázově – protože nemusel, protože tím dal najevo starost o druhého.

Mk 6, 39

Přikázal jim Doslova ,vydal rozkaz‘, ἐπέταξεν.

Mk 6, 40

oddíl za oddílem stokrát po padesáti Užito militaristických výrazů, celé scéna připomíná vojenskou přehlídku. Ježíš následujícím divem odpovídá na násilí Herodovo. Herodes může popravit Jana. Ale Ježíš je schopen v úplné pustině nasytit pět tisíc lidí, vpodstatě přesně velikost jedné vojenské legie (některá evangelia dodávají dokonce ,pět tisíc mužů mimo žen a dětí‘). To je v poměrech doby výrazná vojenská síla, která má vyřešen jeden z nejzásadnějších problémů vojenství vůbec – logistiku, zásobování. Jak řekl Napoleon Bonaparte, ,armáda pochoduje na žaludku‘. Ježíš ukazuje, že vojenská hrozba pro něj není problém, nemůže jej jako Syna Božího ohrozit. Co ohrožuje a nakonec zničí jeho život (aby pak vstal z mrtvých) je hřích člověka. Problém v srdci, v osobním životě člověka.

Mk 6, 41

vzhlédl k nebi, dobrořečil, lámal Typické Ježíšovo gesto, užité pak při Poslední večeři. Podle stejného gesta poznají vzkříšeného Krista učedníci v Emauzích. Chléb v podobě placky, bežný v dnešním Izraeli, mimochodem sám vyzývá k zlomení a rozdělení mezi dva a více stolovníků. Celý se jí poněkud obtížně.

Vidíme mimochodem, že Ježíšovi nebyla cizí jistá obřadnost jednání. Nebyl oním ,hipíkem v keckách‘, jak je nám často představován.

Také vidíme, že jídlo vůbec a společné jídlo zvláště má být bohoslužbou, jak tomu v křesťanských (i pohanských) dějinách většinu času bylo. Luterův katechismus spojuje společné jídlo v domácnosti s četbou Písma, dokonce (přehnaně) se zkoušením z věrouky. Kalvín pak říká, že jídlo, přijaté bez modlitby, je svatokrádeží, krádeží na Bohu. Společné jídlo má být přirozeným centrem každodenní zbožnosti křesťanské rodiny. Bylo a je tomu tak po většinu času a míst.

dvě ryby rozdělil všem Ryba není u Židů postním, podřadným jídlem, jaký je v křesťanské Evropě. U Židů se naopak ryby často jedí o svátcích; národním jídlem Židů je Gefilte Fisch, chutný rybí karbanátek, který je pro Žida tím, co pro středoevropana husí či kachní pečínka – sváteční lahůdkou.

Mk 6, 42

A jedli všichni a nasytili se. Ač nenápadný, nasycení pěti tisíců je jedním z nejmasivnějších biblických zázraků vůbec. Většina divů Písma svatého se odehrává v rámci zákonů fyziky, zázračná vítězství přece jde popsat zákony vojenství atd.; podstata divu spočívá obvykle spíše v tom, že nastal zcela nepravděpodobně právě ve vhodnou chvíli (jev jako je vytvoření průchodu v Rudým moři větrem nastává na obrovské spolše světových oceánů celkem běžně a lze jej i matematicky modelovat – dokonce prý naše MatFyz užívá model tohoto jevu jako zkušební úlohu).

Zde však jde o popření jedoho ze zákonů, na kterém pevně stojí veškeré naše poznání hmotného světa, zákona zachování hmoty. Jde o stvoření chlebů a ryb z ničeho; případně, pro šťouraly, proměnu stávající hmoty někde na úrovni molekul (v chlebu, jako v jiných organických látkách, najdeme stejné prvky, jako ty, jež tvoří vzduch).

© Tomáš Pavelka 2006–2015