beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Lukáš 3

L 3, 1

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko… Evangelista Lukáš uvdádí jménem hned sedm veřejně známých osob té doby. Dává si záležet, aby čtenářům ukázal: To všechno se stalo v našem čase, v dobách, které si ještě pamatujeme. Toto je svědectví z první ruky.

Veřejné osoby navíc mění náladu své doby. I dnes lidé řeknou „za Husáka, za Havla, za Klause“.

Tiberius Je svým způsobem opakem Krista jakožto milovaného, jednorozeného Syna Božího. S Tiberiovou matkou se Tibériův otec rozvedl, když měla pod srdcem Tyberia a dal ji jinému muži – Bůh se k Marii přiznal zjevením andělů. Tiberius sloužil svému nevlastnímu otci a poprvé veřjně promluvil na jeho pohřbu – Kristus poprvé veřejně promluvil ve dvanácti chrámu, a řekl, že zde jde o věc jeho Otce, živého Boha. Císař Augustus donutil Tibéria k rozvodu s ženou, kterou miloval a donutil ho vzít si tu, kterou nemiloval. – Kristus přišel z nebeské blaženosti dobrovolně, protože si zamiloval svou nevěstu, církev. Císař Augustus, vládce tehdějšího světa, Tiberia adoptoval a jen nerad jej pověřoval úkoly. Hospodin, král věčnosti, Krista před vším časem splodil a svěřil mu vládu nad vším. Tibérius se ke konci své vlády stáhl k neřestným rozkoším na ostrově Kapri a nepanoval – Kristus podstoupil utrpení na kříži a přijal vládu na nebi i na zemi. V Tibériově životě vidíme jen donucování, které vede ke smutku – v Kristově aktivní poslušnost, která vede k radosti. Tibérius vládl stále více jako tyran – Kristus nás osvobodil ze zajetí příkazů a nařízení.

L 3, 2

za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše Ježíš se narodil do církve Starého Zákona a v rámci ní působil. I když Annáš a Kaifáš nebyli kněží dle Božích řádů, přece se Ježíš chová jako součáct církve své doby a nakonec je podroben i soudu těchto velekněží.

stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu I Jan je synem chrámového kněze. Kupodivu, reforma vždy vychází zevnitř církve, od těch, kteří jsou v ní vychováni. Je vidět, že to, co v jakkoli neřádné církvi nakonec působí, je Slovo Boží, i když se lidé zcela zpronevěří.

L 3, 3

kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů“ Člověk činí pokání, kaje se, když nemá omluvu pro své jednání. Když si říká: To jsem snad ani nebyl já, kdo to udělal. A když si zároveň dobře pamatuje, že v tu chvíli věc udělat chtěl, že jí udělal z vlastní zlé vůle. Kajeme se, když hrozně toužíme něco vzít zpět a zároveň víme, že to není možné. Kajeme se tehdy, když sami sebe pro nějaký hřích nemůžeme snést.

Pokání bez odpuštění tedy znamená bezvýchodnou situaci, zoufalství. Pokání by nemělo smysl bez Boží odpovědi. Pokání funguje jen tak, že jím člověk říká Bohu: Ve mě není spravedlnost, v Tobě, Bože, je. Já to viděl špatně, ty to vidíš dobře. Odpuštěním nahrazuje Bůh lidskou nespravedlnost vlastní spravedlností. Bůh to potvrzuje viditelným znamením – obmytím vodou křtu. Toto znamení je nutné. Kdyby žalářník jen řekl odsouzenci „Nechávám tě utéct“, kdokoliv by zase vězně na útěku mohl chytit a přivést zpět. Když ale má od soudce osvobozjící rozsudek na papíře, může ho každému ukázat. Křest pak slouží jako takové potvrzení s razítkem nejvíce pro naši vlastní duši, aby nás již nepronásledovalo svědomí.

Boží odpuštění nedělá z našich zlých skutků něco omluvitelného. Odpuštění působí, že se nám vina nepočítá – jako bychom to už nebyli my, kdo věc spáchal. Naše vina byla přičtena Kristu a ten za ni podstoupil trest. Janův křest je tak stejný jako náš dnešní křest kterým bere Kristus naše viny na sebe. V Janovu křtu tak činil jakoby dopředu.

L 3, 4

Připravte cestu Páně Jak jsme zmínili u předchozího verše, Jan ukazoval lidem jejich vinu a s ní hlásal odpuštění – které ale může přinést jen ten, kdo na sebe vezme vinu – Kristus. Bez přicházejícího Krista by Jan nemohl hlásat křest na odpuštění, ale jen beznaděj z vlastních hříchů.

Jan mluvil o hříchu a soudu, aby si lidé uvědomili, že potřebují Krista. Kdo popírá svou vinu, kdo má pro každé své jednání omluvu, ten ani nehledá spasitele. Ten si myslí, že všechno zlé vlastně musel, že to není jeho chyba. Stačí mu jeho výmnluvy, Krista nepotřebuje.

L 3, 8

Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání Náprava v Písmu neznamená jen, že člověk přestane dělat něco zlého. Každý zlý skutek „žije“ dál vlastním životem. Nejde ho ze světa „ubrat“; ale jde alespoň do světa „přidat“ něco dobrého. Náprava neznamená nesmět zlé; náprava znamená chtít dobré.

nezačínejte si říkat: ,Náš otec jest Abraham!‘ Je to podobné, jako když lidé říkají: „Bůh nás stvořil a tak se o nás musí postarat.“ Nebo: „Když Bůh nechce, abychom byli, jací jsme, měl nás stvořit jinak.“ Když člověk vyrobí hrnec, také nemá povinnost se o něj potom starat. Lidé nejsou sami od sebe děti Boží. Bůj ne nesplodil, ale stvořil, „vyrobil“. Jen skrze Syna Božího se stáváme dětmi Božími, jsme přijati do rodiny. Když dobře jednáme, je poznat, že je v nás „něco z Krista“, že jsme příbuzní.

L 3, 10

Co jen máme dělat? Po Janově kázání lidé poznávají, že v nich není dobro. Že nemají odkud brát ty dobré skutky. Jan jim pak ukazuje, že mají dál rozdávat z toho, co jim Bůh dal, konkrétně:

L 3, 11

Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné Člověk sám od sebe nic nemá, vše dostává od Boha. Bůh nemá ničeho nedostatek, dává štědře. Člověk má napodobovat štědrost Boží a rozdávat ze svého dostatku. Na to si ovšem člověk musí být jist, že Bůh jemu samému dal rád. Že Bůh ještě přidá.

L 3, 13

Nevymáhejte víc, než máte nařízeno. Žádný stát se bez vybírání daní neobejde, už jen aby mohl chránit právo a pořádek. Celníci jako výběrčí daní a poplatků měli moc nad lidmi. Každý, kdo má moc nad lidmi, má vědět, že své postavení dostal od toho, který je Všemohoucí, pravý Pán. A opět, člověk musí věřit, že jeho společenské postaení mu dal Bůh. Že jeho velikost, důstojnost, nespočívá v tom, kolik lidí poníží, v tom, jak hluboko jsou lidé pod ním.

L 3, 14

spokojte se se svým žoldem To samé platí o vojásích. Vojenské povolání spočívá v násilí, v zabíjení. To člověka nevratně mění. Ovšem protože vždy bude někdo schopný bezohledného, svévolného násilí, je třeba, aby na něj bylo připraveno vojsko, které se řídí nějakými pravidly, které rozlišuje, kdy je čas boje -- a kdy boj skončil a nastal čas pokoje. I povolání vojáka je povolání od Boha. Člověk je musí tak brát, aby byl bojovníkem čestným, rytířským, který se dovede ovládat.

L 3, 16

Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější Jak jsme řekli, Janovo kázání má vést k tomu, aby si lidé vůbec uvědomili, že mají před Bohem vinu. Křest znamená odpuštění -- ale ještě musí přijít ten, který za odpustšní zaplatí. Který vezme vinu na sebe. Janův křest znamená nový život -- ale ještě musí přijít někdo, kdo nový život naplní Duchem. To znamená důvěrou k Bohu, spolehnutím se na Boha, bez které nemůže být nikdo dobrý.

L 3, 17

Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat Souvisí zřejmě s "duchem svatým a ohněm". Duch se aramejsky řekne stejně jako vítr. Obilí se čistilo tím, že se vyhazovalo do větru. Vítr odvál lehčí plevy, čisté zrno padlo na zem. Jan tedy nejdříve mluví o ohni a duchu (větru), pak o čištění oblí na mlatu (větrem-duchem) a pálení plev ohněm. Jan ohlašuje, že Kristus přinese konečné rozdělení mezi lidmi. Podle skutků nejde lidi rozdělit na dobré a zlé, u každého se najdou zlé skutky. Jen víra/nevíra v Kristovu smrt a zmrtvýchvstání rozděluje konečně, kdo je dobrý a kdo zlý. Kdo je zrno a kdo pleva.

Je možné, že si Jan představoval nějakou bezprostřední drsnou akci ze strany ežíše, která pak nepřišla. Jinde čteme o Janoých pochybnostech o Ježíši. Nicméně, zřejmě aniž si sám uvědomoval, řekl o Kristu velkou pravdu. Kristův kříž a zmrtvýchvstání skutečně konečně rozděluje lidi na dobré a zlé.

L 3, 19

Ale když káral vládce Heroda kvůli Herodiadě Hlasatelé morálky bývají dvojí: Jedni mnoho napomínají obyčejné lidi, ale ty samé věci se bojí vyžadovat od mocných, protože se bojí. Druzí mnoho kritizují mocné, ale ty samé hříchy se bojí vytknout masám svých posluchačů, protože se bojí ztráty popularity.

Jan kritizoval běžné lidi, každého z nás, ale nebál se ty samé věci vytknout i mocnému, bezohlednému vládci. Vidíme, že soukromý hřích a politický hřích je to samé, pořád je to hřích. Domácí tyran je stejn hříšník jako diktátor, ovládající celý stát a atp.

© Tomáš Pavelka 2006–2015