beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Lukáš 19

L 19, 29

u hory, která se nazývá Olivová Olivová hora je v protějším svahu vůči Jeruzalému. Je asi jako zahrádkářská kolonie Benátky vůči Lounům. Takže je to v podstatě hned u bran města. Naproti tomu, takové Kafarnaum je od Jeruzaléma vzdáleno 200 Km po dnešní silnici. Celou tuto vzdálenost absolvoval Ježíš pěšky a na krátký vjezd do Jeruzaléma, na „poslední kilometr“ si půjčuje osla. Je tedy zřejmé, že osel má být použit k „reprezentačnímu účelu“. I světší vládci, kteří třeba na větší vzdálenosti cetsovali na koni, pro vzejd do města přesedali třeba na vůz, aby je bylo lépe vidět.

L 19, 30

Jděte naproti do vesnice Tento Ježíšův příkaz má jednak podobný princip jako celý vjezd do Jeruzaléma. Učedníci musí udělat rozhodný krok, který už pak zpětně nemohou vysvětlit nějak jinak. Těžko budou po tom, co začli odvazovat oslátko vysvětlovat lidem, „že si jen prohlíželi ten uzel“.

Krátký příběh se sháněním oslátka je vlastně suchým způsobem vtipný: Nijak se nevysvětluje, jak to, že to učedníkům prošlo. Nabízejí se různé varianty: Učedníci řekli: Pán je potřebuje. Neřekli jaký pán a lidé ve vesnici si mohli myslet, že se tím třeba myslí majitel toho osla, pán té vesnice a podobně. Není nikde řečeno, že učedníky pochopili správně.

Nebo to mohli být Ježíšovi příznivci, o kterých učedníci nevěděli. Nikde opět není řečeno, že Ježíšovi učedníci znali všechny Ježíšovy známé. Ježíš vícekrát mluvil s lidmi o samotě (Nikodém, samařská žena, různá pozvání k farizeům na věčeři atd.), měl tajné příznivce (opět Nikodém, Josef z Arimatie – o tom například nečteme nikde až do chvíle, kdy si vyžádá od Piláata Ježíšovo tělo atd.) Ježíš sám jinde říká „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16)

Ježíš a jeho učení také vyvolávali tajné sympatie lidí, kteří se s tím nejdříve nikomu nesvěřili, bylo to jen něco, o čem přemýšleli ve svém srdci. Jako třeba Zacheus nebo celník Lévi před svým povoláním. A další věc mohl být prostě v tom, že lidé mají přirozenou touhu se účastnit velkých událostí, i když je jejich smysl ve skutečnosti ani pořádně nezajímá, hlavěn že je u toho hodně lidí.

Jak to tehdy bylo už se asi nedovíme. Ježíš svým učedníkům i nám ukazuje, že někdy jdeme na věci moc komplikovaně. Často první, co je třeba zkusit, je prostě říci, co člověk chce. Dost často kolem každé žádosti hrozně tancujeme, kombinujeme a intrikujeme, protože se už do začátku bojíme odmítnutí. Nutno však k tomu dodat, že Ježíš nechce až zas tak moc, v jiných evageliích se ještě dodává „a hned je sem zas vrátí“.

V příběhu s oslátkem se zajímavě ukazuje dvojí Kristova přirozenost Boha i člověka. Ježíš ví, že věc s oslátkem vyjde. Protože co Bůh chce, vše se stane. A přitom tuto božskou moc používá stejným způsobem, jakým nejspíše člověk dosáhne svého cíle: Věrností vlastním slovům. Protože máme mnoho špatných zkušeností z fanatismem minulých časů, až přehnaně dnes oslavujeme nejistotu, váhavost, nerozhodnost a kompromisy. Samy o sobě to ale nejsou dobré věci. Žalmy oslavují Boha právě za to, že jím nic neotřese, pro jeho nekonečnou vůli. A my se máme snažit Bohu podobat i v tomto, neochvějností v dobrém jednání. Že se můžeme i v dobře míněných věcech splést a že se i nutně občas spleteme, je jasné. Ale proto je zde pokání, proto má člověk umět přiznat svou chybu a omluvit se. Mnoho lidí se neumí omluvit, aniž by k tomu dodávalo nějaké ale, nějaké své vyvinění. Není divu, že takoví lidé pak nejsou schopni jednat rozhodně, protože nechtějí riskovat, že by se pak třeba za něco museli omlouvat.

L 19, 35

Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště tzn. místo sedla, aby se na něm lépe sedělo.

Ježíše na ně posadili Přijde nám možná trochu legrační, že Ježíš jede na oslu. A je pravda, že v Ježíšově době byl už osel mezi dopravními přostředky jako dnes dodávka mezi automobily. Ovšem koně nebyly v Orientě doma odjakživa, přišli až později spolu s horskými nájezdníky, dlouho sloužili výhradně jako válečné nástroje, tak možná ještě v Kežíšově době. Byli velmi nákladní, velmi účinní v boji a kůň byli tak prestižní, že byli uctíváni skoro jako bohové. Proto má Starý Zákon ke koňům většinou negativní vztah – znakem Šalomounova odpadnutí od Boha je, že si pořídí koně; za různých bojů proti modlářství zbožní králové dávají vybít i koně. (Tento fakt by však pro děti byl možná až příliš.) Před příchodem koňů i králové běžně jezdili na oslech a kdo i po tom jezdil na koni, dával tím najevo, že uctvívá sílu a válku. Co je na první pohled legrační, na druhý pohled odkazuje k důstojné a promyšlené tradici, s čímž se setkáme i dnes.

L 19, 36

prostírali mu své pláště na cestu – tím vyjadřují, že Ježíš je svatý a neměl by se proto přímo dotknout země, aby se neznečistil. V Exodu se Mojžíš zouvá, aby nešlápl na svatou půdu – boty jsou dodnes v Orintě pokládány za něco velmi nečistého (bota hozená po G. Bushovi); člověk si dokonce ve styku s Araby musí dát pozor, aby si nedal nohu přes nohu, protože ukázat druhému podrážku je hluboká urážka. Ježíš je svatější než země, po které kráčí, proto nechat ho chodit přímo po zemi (ve slavnostní chvíli) by bylo urážkou. I my už většinou nejíme, co spadne na zem, protože je to „špinavé“, i když to třeba spadne na právě umytou podlahu.

L 19, 38

Volali: „Požehnaný král, který přichází – zřejmě z Ž 118,26, možná způsob, jakým byli vítáni poutníci do Jeruzaléma. Celý Žalm 118 je možná zpěv pro korunovaci krále. To už je v podstatě otevřené povstání. Všimněme si v evangeliích, že Ježíš všem zakazuje, aby o něm říkali, že je Mesijáš – protože to by ho Římané ukřižovali už někde v Galileji. Ale teď je u konce cesty a říká to všechno naplno. Někteří farizeové ho vyzívají k větší opatrnosti z oprávěných obav – teď už jde skutečně o život. Je možné, že kdyby Ježíš takto pokračoval, nakonec ho popraví sami Římané. Jenže důležité je, že ho dřív stihli vydat vlastní lidé. A i ti by ho asi hledali déle, kdyby ho nezradil jeden z jeho učedníků. Ježíšova taktika je taktika úspěšného povstalce: Nejdříve se velmi obezřetně skrývá, a pak uděří. Jeho útok bude ovšem duchovní, mocnější než zbraně. Farizeové naopka chtějí jen přežívat – jsou sice proti Římu, ale jsou smíření s tím, že tu bude Řím navždy a tak žijí ve lži. Je rozdíl mezi obezřetností a zbabělostí.

Ježíšův příklad nám ukazuje, že různé obřady a oslavy mají v životě důležité místo. Ježíš přijíždí do Jeruzaléma jako král – a to už nemůže vzít zpět. Všichni ho viděli, že přijel jako král. Zemi však vládne římský císař, a tedy každý, kdo by se prohlásil za krále, staví se proti císaři, říká tím, že bude nad Izraelem vládnout místo císaře. Římané na tohle byli zvlášť hákliví a každou vzpouru velmi tvrdě potlačovali.

Ježíš tedy udělal něco, co nejde vzít zpět. Když člověk nemá kam couvnout, když za sebou spálí most, může ho to velmi posílit – nemá moc důvodů váhat, protože nemá na výběr. Ježíš tímto činem jako člověk posiluje sám sebe i své učedníky. Už nejde couvnout. Proto i pro nás jsou v různých důležitých chvílích života prospěšné sliby. I když křest znamená hlavně to, že Bůh přijímá nás, ve druhé řadě je to také náš nezrušitelný slib Bohu.

Všimněme si, že křest je nezrušitelný, třeba sbory naší církve nikdy nevyhazují záznamy o lidech, kteří třeba do kostela nai nikdy nechodili a nikdo je nezná – stále je vede na seznamu bývalých členů v dobré naději, že se třeba jednou obrátí.

Důležitým slibem je i svatební slib, který nese manžele i v krátkých či delších obdobích, kdy jejich cit vzájemně vychladne – ale dali slib. Člověk se tak může opřít o něco pevnějšího, než jsou jeho vrtkavé pocity a nálady. Podobně slibují vojáci, policisté, soudci, lékaři – protože jsou těžké chvíle, kdy už je nedrží nic jiného než jen vědomí, že nemohou couvnout.

Ježíš ví, co ho v Jeruzalémě čeká a přece necouvá. V tom je velmi užitečné poučení i pro běžný život. Kdo nemění svoje slovo ani ve chvíli, kdy už vidí, že to pro něj bude nepříjemné, sice tratí, ale do budoucna získává toto: Ví, že jeho slovo má moc. Že když něco řekne, tak se to také stane (pokud to bude jen trochu v jeho silách). Kdo z nás dovede takto vládnout nad svým životem?

L 19, 40

budou-li oni mlčet, bude volat kamení Všechno jednou nakonec stejně „praskne“. Pravda nakonec vyjde najevo, pravda, že Ježíš je král. Teď ale jde o nás, zda to budeme my, kdo to bude zvěstovat, nebo budeme přehnaně opatrní a pak se budeme divit, že Ježíšovými posly se místo nás stali jiní. Svým způsobem by se dalo říci, že i pro křesťana platí, že „nikdo není nenahraditelný“. Srovnej s Ester 4, 13–14:

„Mordokaj však vzkázal Esteře: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“

© Tomáš Pavelka 2006–2015