beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Jan 2

J 2, 1

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Třetí den neznamená nutně vždy doslova třetí den. Biblická řeč obecné, neurčité věty vyjadřuje někdy konkrétnějšími výrazy, než náš jazyk. Třetího dne tak může znamenat také „chvilku potom“, tedy „ne hned druhý den, ale nějak potom“.

Třetího dne vstal Kristus z mrtvých (doslova). To proto, aby bylo jasné, že opravdu zemřel, že se jen neprobral z bezvědomí. Jeden den byl mrtev, jeho blízcí a ti, kteří jej měli rádi zažili naplno ten pocit, že už se nikdy nevrátí.

J 2, 2

na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci Svatba je v orientě největší událostí v životě člověka. Znamená, že člověk je už skutečně dospělý, protože dovede převzít odpovědnost za někoho druhého. Dále, předznamenává zplození nového života – často pouštní orient je fascinován vším živým, kterého je tam celkem pomálu. A nakonec, mezi židy, je svatba symbolem smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem a také konečného setkání Boha a jeho lidu v radosti na konci času, tedy také symbolem konce světa.

Ale krom symbolického významu je svatba v našem vyprávění také prostě svatba. Ježíš přijetím pozvání na svatbu uznává důstojnost manželství a účastní se i běžné lidské radosti, tedy svatební hostiny.

J 2, 3

Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ I svatby obyčejných lidí bývaly v Ježíšově době velkolepé. Rodina na svatbu šetřila několik let a někdy se náklady na svatbu i úplně zruinovala. Aby při tak dlouho připravované události došlo víno bylo nemyslitelné – nicméně, stalo se. Je to velká ostuda, která by se s mladým párem zřejmě táhla celý život. Člověk nepotřebuje jen jíst a pít, potřebuje ke svému životu také jistou důstojnost. (Všimněme si např., že i lidé velmi chudí nejsou často ochotni vzít úplně každou práci nebo si na sebe vzít úplně jakékoliv zdarma nabízené oblečení.

Když tedy Ježíšova matka řekne stručné „Už nemají víno“, Ježíš i učedníci hned chápou, co je v sázce. Je to opravdu velký „průšvih“.

J 2, 4

Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Ježíš přišel povolat hříšníky, celníky a nevěstky. Bude se tedy také muset později zdržovat v jejich společnosti. Už to samo bude velmi škodit jeho pověsti a jeho nepřátelé toho budou využívat. Kdyby ještě první mocný čin, kterým se proslaví, byla proměna vody ve víno, vypadal by jako nějaký padlý kněz, který káže po hospodách, všem pro legraci. A také ti, které chce oslovit, by jej brali hlavně jako někoho, kdo jim může dodat neomezený přísun vína.

Dále, Ježíš sice přijal pozvání na svatbu, přesto svatba, i když je to určitě důležitý zlom v životě, není vrcholem života. Ani manželství, jakkoliv posvátné, není cílem života. Ježíš tedy zřejmě také naznačuje „to ještě není ono, toto ještě není ráj“.

J 2, 5

Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Ježíš sice matku v podstatě odmítl, ale Maria dále jedná, jako by řekl ano. Víme přitom, že Ježíš se od nikoho nenechal do ničeho tlačit. Zde se nám ukazuje Ježíšovo lidství – Ježíš, jako nikdo z nás, není vyvázán z rodinných vazeb a pro matku udělá více, než by udělal pro jiné.

Ježíš nám také ukazuje, že dobré činy, které se po nás žádají, nemusí vždy vypadat podle našich představ.

J 2, 6

Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě

až tři vědra. Dvě až tři vědra můžeme číst jako „dva až tři kýble“. Vědra tehdy, jako kýble dnes, měla různý objem. Odhady objemu všech nádob se pohybují od 300 do 600 litrů. Nevíme, kolik hostů bylo na svatbě, nicméně objem vína je stále úctyhodný; vzhledem k tomu, že hostina jich pokročila, je to velmi pravděpodobně více, než kdo mohl vypít.

Ježíš nám tak ukazuje správný přístup k příjemnostem života – sice, že nejsou nutné ("Co to ode mne žádáš!"), ale když už na ně přijde, není ani nutné se úzkostně omezovat. Když už Ježíš koná zázrak, do kterého se mu nechce, udělá jej aspoň pořádně.

J 2, 9

Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli Ježíš vykonal svůj mocný čin tajně. Nechce být lidem znám jako zázračný výrobce vína. Ale pár lidí o zázraku ví. Ježíš takto jaksi soukromě svým blízkým říká: I víno (sladkosti, káva atd., každý si dosaď) patří k životu. Vy to víte, já to vím. Není to však třeba kázat.

Vezměme si ponaučení z činů Krista a vyhněme si (dnes dosti běžnému) křečovitému zdůrazňování toho, že křesťanství není upjaté, nebrání radostnému životu atd. Už jen proto, že takovou vlastně obrannou řečí naznačujeme posluchačům, že zde ve skutečnosti nějaký problém je. Když lidem říkáme (což křesťané často dělají): „Jsme úplně normální“, vzbuzuje to podezření. Protože normální člověk nemusí nikomu říkat, že je normální. Říká to jen ten, kdo ví, že je pádný důvod o tom pochybovat.

J 2, 10

„Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Jak jsme již uvedli, svatba je symbolem konce světa a příchodu Božího království. Správce tedy nevědomky vyslovuje prorocké poselství pro nás: To lepší teprve přijde. A to je třeba opakovat. Nejen proto, abychom v tomto životě dokázali nést různá trápení, často celoživotní. Ale také proto, abychom se dokázali zatím spokojit s tím dobrým, které už máme. Někdy se člověku stává, že už si ani nedovede představit, že by mu někdy bylo dobře.

Proto ten obraz s vínem: Člověk už chvilku pije, je stále unavenější a říká si: „Prostě piju víno“. A najednou ho překvapí výjimečná chuť, najednou nejde o pouhé pití.

Že je těžké čekat na něco, co přijde až jednou, je platná námitka. Za prvé ale není řečeno, že člověk nemůže prožívat hezké věci už nyní. Jde jen o to, aby do nich nevložil svou naději, aby v nich viděl cíl. Naděje, která je vidět, není naděje. A za druhé, možná je těžší čekat něco, co přijde až jednou v mladém nebo středním věku. Ale když se život blíží konci, tehdy po všem, co člověk prožil, říká si, že by chtěl víc. Hůř však bude věřit, že se něčeho lepšího dočká, když dosud vše sázel na život na této zemi.

J 2, 11

Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. Závěrečný verš nám zřejmě naznačuje, že by málokdo čekal, že tohle bude první Ježíšův zázrak. Později Ježíš uzdravuje nemocné nebo sytí hladové – jaksi dělá věci pro život zásadní, nutné. Ale ve svém prvním zázraku jako by nám mrknutím oka sdělil, že život se neskládá jen z věcí nutně potřebných a zásadních, ale že k němu patří i něco trochu navíc (víno), co být může a také nemusí. Součástí Ježíšovy slávy je, že se nám v něm dává vše, i věci trochu okrajové. Vše je v Kristu zahrnuto a není nic dobrého, co by bylo mimo jeho dosah: „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (J 1,16)

A jeho učedníci v něho uvěřili. Asi jednak pro jeho vlídnost, se kterou zachránil mladé manžele před hanbou hned na počátku jejich cesty. A dále asi pro jeho svobodu, se kterou víno sice nepotřebuje, ale když přijde na věc, je schopen je rozlévat všem po kýblech. Část Ježíšových učedníků byli učedníci Janovi. Jan byl střídmý asketa, živil se kobylkami a medem divokých včel. To je trochu extrém. Ježíš není opačný extrém, není člověkem, který by vyskočil na stůl a řekl „teď vám všem naleju víno, jaké jste ještě nikdy nepili, ať se pomějeme“. Ježíš bez hluku, nenápadně, dopřeje lidem i víno, aniž by sám po vínu nutně toužil a nemohl bez něj žít.

Nám zbývá učit se jít Kristovou cestou a nebýt ani přehnaně přísní na druhé a sami úzkostní před radostmi života. A ani, ovšem, podléhat pijáctví, obžerství a jiné nestřídmosti. Křesťanské cesta byla vždy cestou „střídmého užívání“ (1 Tim 5,23). Vše odmítat je velmi jednoduché, všemu podléhat také. Ale najít, každý sám u sebe, pravou míru, je úkol vpravdě duchovní a je to také to pravé vítězství nad tělem, světem i ďáblem.

© Tomáš Pavelka 2006–2015