beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

13.4. Zelený čtvrtek
17h čtění pašijí
14.4. Velký pátek
17h bohoslužby
16.4. Hod Boží Velikonoční
9h bohoslužby

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Jan 21

J 21, 1

Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. V Mt 28,7 a Mk 16,7 posílá Vzkříšený učedníky do Galileje. V minulé kapitole máme popsána první zjevení v Jeruzalémě. Zde již vidíme učedníky v Galileji (Tiberiadské Jezero je jinak Genezaretské či Galilejské jezero), kde Ježíš přislíbil učedníkům, že se s nimi setká.

Proč v Galileji? Jeden důvod bzl možná praktický: V Jeruzalémě byli učedníci na očích, mohli být také zatčeni a souzeni. Jdou mimo nevděčný Jeruzalém. V Galileji (L 24,6) Ježíš učedníkům poprvé oznámil, že bude trpět a že bude vzkříšen. Jeho program z doby, kdy byl ještě „na okrese“ se ve chvíli, kdy přišel do „velkého světa“, nezměnil. Do třetice, Ježíšovo vzkříšení také znamená „návrat domů“ – k Nebeskému Otci, návrat ke všemu dobrému, co se během let a událostí, se změnou doby ztratilo. Na znamení toho se učedníci vracejí do Galileje, kde s Ježíšem začínali a kde byli přijímáni přeci jen lépe, než v Judsku.

J 21, 2

Stalo se to takto: Byli spolu… Je tu Šimon Petr, který Krista zapřel, Tomáš, který pochyboval o jeho vzkříšení, Nathanael, který o Kristu na začátku řekl: Co může z Nazareta vzejít dobrého. A už se to nepřipomíná, už se k tomu nikdo nevrací. Dále synové Zebedeovi. Jeden z nich je sám Jan evangelista, který sám sebe jinde prohlašuje za toho učedníka, kterého Ježíš miloval. Ale tady sám sebe uvádí jen jako jednoho ze dvou synů Zebedeových. Druhý syn Zebedeův je Jakub, pozdější hlava Jeruzalémské církve. Už je to jinak než před vzkříšením, kdy Kristus. jako každý člověk, měl své nejbližší spolupracovníky Petra, Jakuba a Jana. Zde jsou Jakub a Jan jmenováni poslední. Skutěčná osobní blízkost Kristu je nyní vlastní všem z věřících. Objevují se zde dva bezejmení učedníci. To jednak ukazuje na pravost zprávy, protože v životě sledujeme, že u důležitých událostí lidé ku podivu běžně zapomínají, kdo přesně u té věci byl. Člověk je tak uchvácen závěrem celé věci, že vypouští detaily. A ovšem také mohlo jít o některé z učeddníků mimo kruh dvanácti. Není to jen kruh apoštolů, který má přístup ke Kristu, ale může to být kdokoliv z věřících, když na to přijde. Třeba někdo, u koho si Jan ani nezapamatoval jméno a nebo někdo, jehož jméno by stejně nikomu nic neřeklo. Ale byli tam a viděli Krista.

J 21, 3

Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ V jednom verši, skoro jakoby nadbytečném, se nám prakticky ukazuje, co je láska. Petr nikoho nenutí, aby šel s ním. Zároveň nepředpokládá, že mu ostatní vyčtou z očí, co by chtěl dělat. Petr řekne, co by rád, ostatní jdou s ním, protože ho mají rádi. Ještě neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy Petr zradil Krista. Byl ovšem také spolu s Janem jediný, kdo Krista ža do dvora velekněze následoval. Kristovo vzkříšení opravdu nepozorovaně vytvořilo nové společenství, kde Petrovi nikdo nemlátí o hlavu jeho zradou. Co víc – zdá se, že je zase prvním z apoštolů, který naznačuje, co by se mohlo dělat. Když však Petr říká: „Jdu lovit ryby.“, nepochybně počítá i s možností, že půjde sám. Rád by, aby se ostatní připojili – ale netlačí nikoho. I sám by mohl jít.

Té noci však nic neulovili. A podobně jako by Petr byl rád, kdyby ostatní šli – ale nemusí, stejně tak se jeho podnik může být úspěšný – ale nemusí. Učedníci Kristovi jsou nyní lidmi pravdy, kteří už nepotřebují žádné iluze: Ani hořkost, ve které člověk říká: Nic nemá cenu. Ani blouznění, ve kterém si lidé říkají: Když za to pořádně vezmem, určitě se dío podaří. Kristovi učedníci nyní žijí v pravé skutečnosti: Má smysl něco dělat – ale že byla věc smysluplná nijak automaticky neznamená, že se musí podařit.

J 21, 4

… učedníci nevěděli, že je to on Jednou z vlastností Kristova oslaveného těla je, že dovede vypadat, jak chce. V našich životech a zejm. v dospívání se spíše neúspěšně snažíme podoby sebe sama, s jakou bychom chtěli být spokojeni, „image“. Je to docela podstatná část nešich životních snah a přání. U žen je málo co přímočaré, jedoduché – ale starost o vzhled zrovna ano. U mužů, kde je málo co komplikované – jsou pokusy udělat dojem dosti složité a málo logické. To proto, že u nás vždy vnitřek zaostává za zevnějškem. Chceme vždy vapdat lépe, než jací opravdu jsme. Kdežto krásná duše Kristova zvládne, aby tělo vypadalo, jak on sám chce.

J 21, 5

„Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Jak jsme poznačili u v. 3, učedníci dovedou nyní uznat sktečnost. Nemají. Netěší je to, ale také nic nemaskují.

J 21, 6

Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. Učedníci uposlechnou, i když Ještě nevědí, že k nim mluví Kristus. Opět vidíme, že učedníci žijí v nocé skutečnosti. Ve které si člověk nemusí zakládat na své odbornosti. Pododbný zázračná rybolov se odehrál na samém začátku, při povolání učedníků. Pro člověka, který má velmi jasnou profesi, by mohlo být vtipné, že tehdy i nyní Ježíš – tesař – radí rybářům, kteří se nepochybně vyznají ve svém řemeslu. Ale učedníci již nyní nejsou otroky své profese. Stejně nic nechytili a tak si klidně nechají poradit od neznámého člověka. Jsou upřímní a tak vědí i ze své praxe, že při rybolovu – při každém konání – záleží vždy z nějaké části také na štěstí. Že člověk nikdy nemá úplně vše ve své ruce. Má věci provést, jak nejlíp dovede, to je na něm. Výsledek ale není zaručen.

Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Přitom Bůh skutečně již vše má. Spousta ryb neznamená pro Krista nic. Víc znamená, že jej učedníci dovedli poslechnout jako neznámého člověka. Protože věděli, že ani oni nemají věc zcela vruce. Proč byto tedy nezkusili. Šlo o smýšlení učedníků: Na jedné straně přiznat, že nemají žádné výsledky. Přiznat pravdu, která je někdy smutná. Na druhé straně mít stále naději.

J 21, 7

…řekl Petrovi: „To je Pán!“ Protože podobný div se již stal, když Kristus učedníky v Galileji povolával. Kristus navazuje na tuto povědomou situaci. Slovo Pán se tehdy, podobně jako dnes, užívalo pro Boha, ale jako dnes ani tehdy ne výlučně. Nicméně Jan poznává v Kristus Boha – zdroj všeho dorbého, zdroj nevyčerpatelného bohatství – i toho množství ryb.

Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán… Podobné popisu z J 20, 3–8, kde je Jan první u hrobu, ale nevejde do něj, dokud tam nevejde Petr. Jan uvěří, když vydí prázdný hrob, ale jak to vypadá, Kristus se jako prvnímu z apoštolů zjevil Petrovi. Jan nejspíše rychle chápe, ale nemá tu vůli k činu, jako Petr. Naznačuje se, jak se učedníci doplňovali a jak jeden druhého potřebovali.

přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se… Svlečen byl právě proto, aby si plášť během práce nenamočil. Ale před králem nebe i země se nesluší běhat v trenýrkách. Zároveň chce Petr být Kristu co nejblíže. Písmo nám ukazuje názorný příklad pravého vztahu k Bohu: Úcta, bázeň, zároveň spojená s příchylností. Chceme být bohu blízko, zároveň před ním chceme vypadat důstojně. Petr na sebe jaksi obléká lepšího člověka. Takoví, jací jsme, nejsme ani příliš důstojní, ani zajímaví. Zajímavější a důstojnější je to, jací bychom chtěli být. To, k čemu míříme, co je pro nás jako nastavená laťka.

J 21, 8

Ostatní učedníci přijeli na lodi Míra nadšení, jakou má pro Krista Petr, ovšem není povinná. Není každý svou povahou takový nadšenec, jako Petr. I ostatní učedníci se ovšem s Kristem setkají.

jen asi dvě stě loket tj. asi 90 m.

J 21, 9

spatřili ohniště a na něm rybu a chléb Kristus už rybu má. Neptal se tedy, zda něco chytili, aby dostal z jejich úlovku. Ptal se, zda se jim daří, jako se podařilo ulovit/jinak získat rybu jemu.

J 21, 10

Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili! Já jsem zvítězil a teď je na vás, abyste měli podíl na vítězství. Ryby sice učedníci nalovili díky Kristově moci a bez něj by nich nechytili – a přece to byli oni, kdo tahali sítě, kdo ryby chytili a kdo z nich teď budou jíst. Jako Kristus ve všem spoléhal na svého Otce a jehomocí zvítězil – a přece on sám zápasil a trpěl v tomto světě – tak mají učedníci spoléhat na Krista a i když uspějí jen z moci Kristovy, přece je to i jejich úspěch.

J 21, 11

bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla Při prvním zázračném rybolovu L 5, 1–11 se sítě trhaly a loďe se potápěly. Byla to dost divoká scéna. Ježíš tehdy říkal učedníkům, že z nich udělá „rybáře lidí“ a později použil obraz sítě, do které se chytí všechno možné a na břehu se probere jako obraz církve, která musí v tomto světě zahrnovat všechny oslovené – i když ne všichni jsou toho hodni. První rybolov tedy naznačoval potíže církve ve světě: Síť se trhá a ne každý, koho apošotlové „uloví“, zůstává slovu věrný. Sama loď – církev – se téměř potápí. Takže není potíž jen v nově příchozích, ale i v samotné církvi, do které přicházejí.

Druhý rybolov je jiný: V síti jsou jen velké ryby, které se do moře nevracejí. Síť se neprotrhne. A je znám přesný počet ryb, zcela nekulaté a „nehezké“ číslo, nicméně konečné a jasné. Krom toho, že přesné číslo je svědectvím o osobní účasti autora evangelia na události, příběh je zde pro naše poučení, že Bůh zná ty, kteří jsou jeho a ti se mu nikdy neztratí.

J 21, 12

Pojďte jíst! Lépe přeloženo „pojďte se nasnídat“. Velmi častý jev v Písmu: Uprostřed největšího náboženského vzrušení, ať radosti, ať smutku, Bůh či někdo Bohem pověřený řekne: Najezte se. Najdeme více míst v evangeliích, kdy Ježíš sám zapomínal jíst nebo zapomínal na to, že potřebují jíst jeho posluchači. Nyní je dokonáno. Žádný duševní stav věřících neslouží k tomu, aby překonal propast mezi Bohem a člověkem. Tu už překonal Kristus. Ať naše radost, ať náš smutek, ač jsou opravdové a ději se před Bohem, jsou dočasné. Při všech stavech srdce je třeba nezapomínat na snídani a zachovat se tak pro budoucnost, která patří Bohu.

Věděli, že je to Pán. Zejm. protože podobný rybolov už s ním zažili.

J 21, 13

Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. Jako při nasycení tisíců. Zdá se, že Ježíš měl pro díkůvzdání a společné stolování svá typická gesta, podle kterých jej poznali např. i učedníci při večeři v Emauzích.

I v závěrečném verši je pěkně zobrazeno, jak vypadá společenství pravé lásky. V mnoha věcech už tam stačí jen náznak. Lidé mají společné zážitky, společné myšlenky, společné city. Už stačí jen napovědět. Laskavý člověk se u druhých, ne v nějké úzkosti ale s myslí klidnou, snaží vyčíst, co je jim milé a co nemilé.

J 21, 14

To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Myslí se zjevení v kruhu apoštolů. První je, když se obejví mezi zavřenými dveřmi, když mají strach z nepřátel. Druhé po osmi dnech, kdy podává důkaz Tomášovi.

J 21, 15

Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův… Společné jídlo v Orientě spojuje stolovníky. Dělí se o jedno jídlo které jakoby zůstává jedno i v nich. I v našich krajích je pozvání na oběd pozváním k hlubšímu vztahu. Ježíš se Petra ptá třikrát kvůli jeho trojímu zapření. Aby se věc znovu otevřela a vyřídila, aby nevysela ve vzduchu. (A rozhovor se odehrává u ohně; u ohně dříve Petr Krista zapřel.) Používá proto jeho staré jméno, které dostal před čestným titulem Petr – skála, na které má stát círekv. K věci se ještě jednou vrací, aby se pak k ní už nikdo nikdy nevracel.

miluješ mne víc než ti zde Petr ve své odpovědi vynechá ono „víc než“. Petra známe z evangelií jako toho, kdo mluví i jedná rychleji než ostatní učedníci. První vyzná, že Ježíš je Meijáš, Syn Boží. Ale už tehdy mu Kristus řekne, že toto obdarování není z něj, že Bůh mu dal tu schopnost (Mt 16, 16n). Pro obdarování, které dostal od Boha se Petr stal prvním z apoštolů; nikoliv pro svoje vlastní kvality. A ještě lépe to řekneme obráceně: Proto mu Bůh ten dar dal, aby byl předákem.

Například Jan v tomto svém evangeliu sám o sobě mluví jako o učedníku „kterého Ježíš miloval“. Sám sebe chápe člověk často jako Bohu nejbližšího. Přirozeně, protože svůj vztah k Bohu zná důvěrněji než prožitky druhých. Není na tom tedy nic špatného, pokud se člověk cítí první před Bohem – do chvíle, než tento svůj pocit začne brát jako základ pro to, aby posuzoval lásku druhých k Bohu. Petr té noci, kdy byl Ježíš zatčen, říkal „i kdyby všichni zapřeli, já ne“. Přitom naopak on jediný zapřel. Naše láska k Bohu zůstává bezpečná do chvíle, než nám začne připadat větší než ta našich bratří a sester – a ovšem i než nám začne připadat menší. Můžeme posoudit, zda je o či ono chování vhodné pro křesťana a můžeme o tom mluvit. Ale jaké je hloubka vztahu druhých k Bohu už posoudit nemůžeme. A dalo by se říci, že pokud člověk vůbec k Bohu vztah má, pak už vždy ten nejhlubší.

Pas mé beránky. Jako Petr třikrát zapřel, tak Ježíš nyní třikrát obnovuje jeho pověření a jeho přední místo mezi apoštoly. Petrovo pověření není z něj, jeod Boha – a Bůh nelituje, když se pro něco rozhodl.

Ježíš Petra povolává třikrát, pokaždé trochu jinak. Je těžké rozluštit, proč se výrazy mění a jakým směrem se vyvýjejí. Na jednu stranu je v této první větě užitá zdrobnělina: Starej se o nejmenší. Na druhou stranu je zde výraz beránek, který se používá pro čisté obětní zvíře a pro samotného Krista. Řekli bychom: Beránek je sice malý, ale je to „první mužský potomek“, dědic, následník trůnu. Odpověď asi souvisí s tím, že Petr neřekl, že miluje víc, než ostatní. Nyní mu tedy Kristus říká: Starej se o ty, kteří vypadají malí, ale ve skutečnosti jsou dědicové Boží. Ty víš, že vztah prodavačky k Bohu není méně cenný než vztah profesora. Proto budeš dobrým pastýřem.

Byla by chyba nezamyslet se nad tím, že beránek, samec ve stádu, sám stádo částečně vede. A že zde zřejmě slyšíme i pověření Petra, aby byl pastýřem pastýřů, knížetem apoštolů. Protože je třeba, aby se i o pastýře, o duchovenstvo někdo staral. Petr, který nepovažuje svou lásku k bohu za větší, než je láska ostatních, nebude s pastýři zacházet jinak, než s jinými lidmi. Nebude jim sloužit jako kolegům z oboru ani jako podřízeným. Ale jako těm, kteří jako všichni lidé, jsou v jádru dětmi. Jako těm, jejichž hlubinné touhy a pohnutky jsou v jádru prosté a neliší se od ostatních lidí.

J 21, 16

Šimone, synu Janův, miluješ mne? Ježíš teď, stejně jako Petr ve své odpovědi vynechává „víc než ti zde“. Otázka se soustřeďuje na to, co je to vůbec milovat.

Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Petr odpovídá slabším výrazem mít rád. Dříve totiž Petr Kristu sliboval: „Svůj život za tebe položím.“ (J 13, 37) Láska totiž znamená, že se nám bez druhého nechce žít. A někdy – právě že jen někdy (!) – se může stát, že člověk volí mezi životem svým a životem druhého a protože bez druhého by život za nic nestál, odhodlá se za druhého položit život. Střízlivý člověk však takovou situaci nevyhledává a nehrne se do ní. Protože když položíme život za druhé, zase pak oni budou bez nás sami.

Petr tehdy přesvědčoval Krista, že za něj položí život – přitom Kristus byl ten, kdo pak položil život za něj a za všechny, kdo věří. Každá lidská oběť je věc nouze; věc, která není ze samé podstaty nutná. Jen Kristova oběť je nutná pro naši spásu. Jen Kristova oběť je oběť polde Zákona. Trest za hřích totiž musel přijít. A stejně tak jej mohl na sebe vzít jen někdo bez hříchu. U hříšného člověka, i kdyby umřel za své nejbližší (což je výraz velké lásky), je smrt sama pořád jen trestem za hřích – každý musí stejně jednou zemřít. Jen Kristus umírá zcela dobrovolně. A zároveň ne zbytečně, ale proto, aby naplnil Zákon.

A tak můžeme říci, že u nás není tak velký rozdíl, zda za druhého zemřeme, když jej třeba taháme z hořícího domu a nebo když žijeme a pro něj po celý život třeba snášíme nepříjmenosti, aniž by nás zahubily. Tak či onak, náš život, jak je, směřuje k záhubě; „…dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (L 23, 41)

I jiní lidé jsou schopni zemřít za druhého, museli by však zemřít stejně. Ježíš zemřít nemusel. Jeho oběť je ta ediná pravá. A proto se po člověku žádá milosrdenství a ne oběť. Člověk nemusí hned milovat. Stačí mít druhé rád.

Buď pastýřem mých ovcí! V první výzvě říká Ježíš, doslovně přeloženo, zhruba „krm mé beránky“; toto slovo znamená „starej se o“ mé ovce. Pokud Ježíšův výrok nějak přímo souvisí s jeho otázkou, pak možná takto: Protože víš, že ne ty, ale já jsem ten, který se obětuje a ne ty; protože víš, že ovce chráním já, ne ty – proto můžeš být dobrým pastýřem. Ne ty je neseš na ramenou, ale já. Dělej svou povinnost, ale výsledek není na tobě.

J 21, 17

Šimone, synu Janův, máš mne rád? Ježíš si jakoby ověřuje pravdivost i toho poměrně zdrženlivého, střízlivého vyznání „mám tě rád“. Není tedy divu, že je Petr zarmoucen, protože tentokrát se už snažil nepřehánět, nepřeceňovat hloubku svých citů.

Ukazuje se asi, že i slovo „mám rád“ je docela silné a zavazující. Že má nědko někoho rád pozná se na tom, jak o něm mluví a že je ochoten pro něj něco udělat. Že má člověk někoho rád, pozná se na tom, že mu přeje dobré a raduje se z jeho radosti. Koho máme rádi je takříkajíc „náš kůň“ – někdo, na jehož úspěch si chceme vsadit, i když úspěchu zatím nic nenasvědčuje. Koho máme rádi, u toho si přejeme, aby se mu dobře vedlo. Že nás má někdo rád se dá vždy doložit alespoň na něčem malém, co pro nás udělal. Ten, kdo má rád nás, po nás ovšem takové důkazy nechce, sám to ví. Proto Petr odpoví Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“

Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ Ten, kdo ví, že mít někoho rád s sebou vždy nese také potřebu někdy pro něj něco malého udělat či alespoň něco málo obětovat, omezit se trochu kvůli druhému, bude dobrým pastýřem. Můžeme vzpomenou na milosrdného Samařana, který přepadeného a bezvládného ošetří, odveze do hostince a ne úplně málo za něj zaplatí – ale domů si ho nebere; ani svou obchodní cestu kvůli němu nepřeruší. Mít rád není oběť.

J 21, 18

až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš Podle věrohodné církevní tradice byl Petr ukřižován v Římě za císaře Nerona. Není to však stejná věc, jako oběť Kristova. Ježíš se za nás sám vydal na vrcholu života, v nějakých 33 letech. Není již potřeba další oběti, oběť Syna Božího stačí. Kristus učinil dost. Kdežto Petr zestárl v církevní službě a ani tak nebyla práce hotová. Kristus šel smrti vstříc a porazil ji. Na nás smrt prostě někde čeká; nám netřeba se do utrpení a obětí hrdnout. Pokud nsáledujeme Krista, přijdou dříve či později samy.

J 21, 21

Pane, co bude s ním? Tedy s Janem, který nám zapsal toto evangelium. Opět dle věrohodné tradice Jan jako jediný z apoštolů nezemřel násilnou, mučednickou msrtí. To neznamená, že měl Krista méně rád. Jednomu se přihodí tak, druhému jinak. Protože, oproti tomu, co tvrdí lidová moudra, smrt NENÍ spravedlivá. I to je na ní zlé, že je náhodná. Důležité je, že je Kristem poražena.

J 21, 22

Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Není na místě posuzovat velikosti těžkostí, obětí druhých lidí. Asi podobně, jako neměl Petr právo říkat, zda Krista miluje více, než ostatní učedníci. Trápení podstupujeme z nezbytí – někdy jinak lásku osvědčit nejde. Pokud Petr pro Krista zemře – pka proto, že by bez něj stejně nemohl žít. Nemohl by žít, kdyby ho zapřel. Smrt zůstává nepřítelem. A pokud má Petr Jana rád, měl by být i rád, že Jan na Kříž nepůjde.

J 21, 23

Ježíš však neřekl, že nezemře Jan sepisoval evangelium možná jako poslední, rozhodně však v době, kdy již někteří učedníci zemřeli. I když jej nečeká mučednictví, smrt je před ním stále. Jako nepřítel – ovšem jako poražený nepřítel!

© Tomáš Pavelka 2006–2015