beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Skutky 6

Sk 6, 1

V té době, kdy učedníků stále přibývalo Při nepozorné četbě vyznívají skutky apoštolské jako jásavé čtení, plné úspěchů. Všimněme si proto, jak je skoro každá zmínka o zázraku či růstu církve předznamenáním líčení nějaké obtížně řešitelné situace.

začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí Doba, ve které se odehrávají skutky, byla snad ještě více „globalizovaná“, než náš dnešní svět. Řecky se dalo domluvit víceméně všude. Všimněme si, že i apoštolové mají často dvě jména, hebrejské a řecké Tomáš/Dydimus, Kéfa/Petr atd. I v každodenním způsobu života bylo po celé říši mnoho Řeckem ovlivněných věcí; zřejmě v daleko větší míře, než dnes svět ovlivňuje americká kultura. Pořečtělí byli v té době nějak všichni aniž si to skoro uvědomovali. Trochu jako v dnešním Rusku najdeme motorkáře, což je čistě americká věc, kteří „bojují“ proti americe, kovbojské fotografie Putina, který Ameriku haní a nebo v Číně uniformy čínských pilotů, jasně ispirované uniformami pilotů amerických.

Židé byli již od babylónského zajetí (z něhož se nevrátili všichni) a i pozdější emigrací rozšířeni po celém tehdejším civilizovaném světě. („Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu.“ Sk 15, 21) Svoji víru, která se v mnohém zdála „civilizovaným“ lidem barbarská, se snažili vysvětlit a obhájit, jako třeba filosof Filón Alexandrijský. Někdy ve snaze být přijati většinou zacházeli již příliš daleko a svou víru trochu vyprodávali, podobně jako se s tím můžeme setkat dnes u mnoha církví euroamerického světa.

Mohlo by se zdát, že tito řečtí Židé byli „pokrokovější“ než izraelští. Ovšem: Pokud je člověk někde ve většine, třeba jako Žid ve Svaté zemi, dodává to jeho víře jistoty. Pokud je v měnšině, musí si jí mnohdy dodávat sám větší horlivostí. A to nejen kvůli sobě, ale také proto, že z „centra“ se na něj mohou dívat trochu s podezřením, zda se mezi pohany nějak „nenakazil“. Později ve Skutcích a hlavně epištolách častěji čteme o střetech s těmi, „kdo si říkají židé, ale nejsou“ (Zj 2, 9). Může jít právě o ty, kteří si vnitřně právem nebyli svou vírou jisti – o to víc musili být útočnější na venek. To uvidíme již ve v. 9.

Jak čteme, tito Židé mezi Řeky vysrostli. Ovšem nyní jsou v Izraeli. Půjde tedy o lidi, kteří se z náboženského nadšení přestěhovali zpět do svaté země. U takových lidí bývá obvyklé, že realita země bývá jiná, než jak si vysnili. Zde a pak opět ve v. 9 vidíme, že i po přestěhování se zdržují ve skupinách ze svých původních zemí. To se někdy děje i v současném Izraeli, kde se spolu mnohdy více přátelí Židé ze stejné země původu, francouzsští s francouzskými, maročtí s marockými, haličtí s haličskými.

že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl Můžeme se ptát, kde byly děti těch vdov. Proč ty se o ně nestaraly? Je přirozenou povinností dětí starat se o své staré rodiče. Zvláště ve světě bez starobních důchodů. Jak ovšem vidíme, tato povinnost se zanedbávala i v těchto časech, bez ohledu na Zákon. Jako typický příkaz rutinního porušování Zákona jej zmiňuje sám Kristus: „Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ,To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar‘, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce.“ (Mt 15, 5n) Důvodem, tehdy jako dnes, je lakota. Dále to, že staří lidé nám připomínají vlastní stárnutí. Dále to, že člověk nedospěje a přítomnost rodičů mu to nepříjemně připomíná. Dále to, že staří mají někdy sklon nemístěn se plést do rodiny svých dospělých potomků. Zanedbání rodičů byl tedy asi i tehdy rozšířený hřích, se kterým byli lidé smířeni. Dodnes v našich církvích často nápadně velký počet starých žen, pro něž je církev jedinou rodinou.

Ale opět se můžeme ptát: Pokud bylo řeckým Židům líto jejich vdov, proč jim něco nedali sami? Možná narážíme na to, že společné vlastnictví je prostě proti přirozenosti člověka a nikdy dlouho nefunguje. O společném majetku čteme u Jeruzalémské církve, u jiných církví už ne. Pokud na chudé všichni přispíváme, pokud jsme kvůli chudým třeba prodali celé pole – proč bychom se měli starat my? A se církev postará. Podobně dnes nemáme nějaké větší hnutí krmit chudé kolem nás, protože víme, že mají vždy nárok na alespoň nějakou dávku. Kdo dnes obdarovává žebráka, ukazuje tím velkorysost a zdrženlivost. Protože to dělá s vědomím, že žebrák by dostal i jinde (od státu).

Majetkem člověk vyjadřuje svojí osobitost; dá si třeba, na co má chuť, v čas, který chce. Ve společné jídelně musí být v daný čas a jíst co dostabe, i kdyby toho bylo hodně. Společné stravování proto vždy bude spojeno s jistou nespokojeností. Třeba i bez skutečného důvodu; ale člověk chce dát najevo svou osobitost. Je tedy těžko zjistitelné, zda se vdovám skutečně křivdilo. Člověk má vždy sklon se nějak vymezit proti uniformitě, třeba i planým stěžováním.

Sk 6, 2

Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Protože, co podnítilo církev k tomu, že se o vdovy vůbec starala? A že mnozí dávali ve prospěch chudých? Právě kázání apoštolů. Je zlé, když slovo zůstává bez činu. Ale bez toho slova by k činu nebyl důvod, podnět.

Sk 6, 3

vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti Jsou plni Ducha, mohli bychom říci ti, kteří věc vidí z Božího pohledu, jakoby z výšky. Začalo to pomocí vdovám. Z čistě lidského, funkčího pohledu: Proč pomáhat nějakým starým ženám, které ani nepracují, ani už nebudou mít děti atd. U nemocného je časem vidět uzdravení, dítě vyroste atd. Ale u vdov se vlastně časem bude vše zhrošovat. U dobročinnosti či státní péče vidíme jistý sklon více pomáhat, řekněme, dětem, pacientům, u kterých je naděje na uzdravení atd. O dost menší je chuť dávat peníze strace nebo třeba na psychiatrické léčebny, protože tam se dostavují daleko menší viditelné výsledky. Nový diakoni mají být ti, kteří se na věc dívají jako Bůh, který vidí všechny dny člověka najednou, u kterého není tak důležité, co se zítra stane s člověkem, kterému dnes bylo učiněno dobře.

Druhá věc, diakoni mají být plni Ducha, aby věděli, co je vůbec dobré pro člověka. Pro medicínu je cílem plnně funkčí tělo i psychika. Ale je nějaká výhra člověk úplně zdravý, nakrmený, přitom ale sobecký a zlomyslný? Když Kristus v Mt 12, 29 obajsňuje, proč uzdravuje, říká: „Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům.“ Lidé musí být zbaveni hladu, nouze a bolestí, které na ně doléhají, aby byli vůbec schopni slyšet evangelium. Pohoda těla i duše není cíl, ale prostředek k tomu, aby člověk mohl slyšet Boha.

Diakoni mají být také plní moudrosti. Moudrost je v Písmu spojena s tajemstvím, s hádankou a příslovím. Tedy tak trochu s věcmi, které lze poznat, ale nejde přímo vyslovit. S praktickým životním poznáním, které si někdy člověk musí nechat pro sebe. Diakoni budou pomáhat slabým – je důležité, aby jim jejich slabost nedávali příliš najevo. Přijímat od druhých pomoc je trochu ponižující. Potřební se tomu někdy brání tak, že se tváří jako by byla povinnost druhých jim pomáhat. Jako by měli na pomoc nezadatelné právo. Vždyť právě na začátku se učedníci přou o to, že se některým vdovám dává míň – nemuselo se jim ale dávat vůbec nic; ti, kteří na chudé dávali, dávali ze svého upřímného srdce, ne z povinnosti. Pokud má dále pomoc chudým fungovat, musí ji konat ti, kdo dovedou almužnou neponížit, nevyvolat hněv.

Sk 6, 4

budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova Což je práce, kterou je těžké nějak vykázat. Jistě apoštolé netrávili den nepřetržitým odříkáváním modlitby, přerušovaným jen kázáním. Jde spíše o to, že pro kázání slova je dobré mít trochu odstup. Nebý pohlcen současnou starostí – protože pak by člověk kázal jen o tom, co zrovna jeho trápí. Jen o tom, co je zrovna i v novinách a televizi. Apoštolové, protože nyní mají čas, který ostatní nemají, si mohou dovolit přemýšlet o věcech trochu jinak. Všimněme si, že lidé plně zepřažení v nějké práci mají sklon uchylovat se k rutině, která se jim nechce měnit. Např. ve školství nebývají starší učitelé vůbec nadšeni ze změn, které přináší ještě „neopotřebovaný“ kolega. Podobně mladá zdravotní sestra, která o nemocné pečuje s větší citlivostí, nebude na svém oddělení moc oblíbená.

Co zde apoštolové říkají je velmi důležité zejm. v našem čase, kdy mnohý duchovní přizná, že pro množství aktivit je kázání to, čemu se věnuje jako poslednímu. To musí mít časem dopad na výsledek.

Sk 6, 5

Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo Možná svým způsobem vtipný postřeh o lidské povaze: Celé shromáždění bylo rádo, že bude věc konečně dělat někdo kompetentní. Nebo, celé shromáždění bylo rádo, že se tíha problému „sveze“ na oněch sedm dikonů.

zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého Na rodzíl od mnoha jiných, v našich církvích jsou podle apoštolského příkazu právě takto voleni. Je však třeba dodat, že volba má poněkud jiný smysl, něž jak se běžně chápe v demokracii: V demokracii má člověk moc z lidí a jim se odpovídá. Kdežto církevní volbou uznávají věřící u zvoleného, že je s ním moc Boží a že se Bohu bude odpovídat. Jaksi říkají: U tohoto poznáváme, že nemluví ze sebe a že jeho řády nejsou jeho vlastní řády.

Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše Bez výjimky řecká jména. Možná tedy protože si řečtí Židé stěžovali, právě oni dostali příležitost dělat nyní věci jinak.

Sk 6, 6

Přivedli je před apoštoly Jako dodnes právě v našich církvích, nestačí volba, je nutné potvrzení od ostatních služebníků Božích. Je to jednak pojistka proti výstřelkům momentálních nálad, které můžeme snadno rozeznat u světských voleb, kdy lidé dosti často někoho volí z protestu, aniž by si jej sami přáli. Dále tím nově zvolení služebníci dostávají od počátku autoritu od apoštolů: Nebudou muset nejdříve něco dokázat, aby si jich lidé vážili. Kdyby byla jejich důstojnost z nich, snadno by jejich práce skončila v tom, že se budou hlavně snažit zajistit si popularitu u lidí, jak se opět často stává u světských voleb.

vložili na ně ruce Dosud zachovávaný apoštolský způsob ustanovení do duchovní služby.

Sk 6, 7

Také mnoho kněží přijalo víru. Je dobré skutky číst pozorně, abychom se zbavili falšené představy, že vznik církve byl nějakým ostrým seknutím, kterým byl „ukončen“ Izrael. Stará smlouva svým způsobem plynule navázala na novou. Vidíme také, jak Zákon, a to i Zákon o obřadech a obětech ukazuje jasně na Krista a vede ke Kristu. Kristus je Beránek Boží a oběť smíření a kněží velmi dobře rozuměli tomu, co to v celé hlouce znamená.

Sk 6, 8

Štěpán … činil mezi lidem veliké divy Ač by původně pověřen dosti všední prací pečovat v církvi o potřebné, dostalo se mu i jiných darů. Bůh totiž vždy dává o něco navíc. Je psáno „můj kalich plníš, až přetéká“ a „kdo má, tomu bude přidáno“.

Sk 6, 9

proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze … Kyrénských a Alexandrijských … z Kilikie a z Asie Jak jsme zmínili ve v. 1, člověk, žijící v menšině, v cizím náboženském prostředí, má větší sklon k hoslivosti. A podobně člověk, který se na víru obrátil nedávno a pod. Důvodem jsou vnitřní pochybnosti, které člověk, který je od dětství oblkopen stejně smýšlejícími, pro kterého je zbožnost od počátku součástí života, nemá. Náboženské násilí propuká vždy v hlubiné nejistoty, která víra je vlastně pravá: Tak tomu bylo i v době dvojpapežství, v době reformace, kdy náhle neblo úplně jasné, která církev je ta pravá. Dnešní muslimští teroristé jsou snad bez výjimky lidé, kteří znají světskou západní kulturu a jsou jí přitahováni. Vnitřních pochyb se člověk nejlépe zbaví vnější agresí. Později uvidíme, jak se Pavel hned po svém obrácení začne s velkou vervou se všemi hádat o pravdě křesťanství. Dnes vídáme, že nejkritičtější jsou ke společnosti na jednu stranu rychle vymírající liberální církve, na druhou stranu různé malé církvičky. Stabilní větší církve, aniž by se zříkaly svého slova ve společnosti, nemají takový sklon vyhledávat různé „horké kauzy“.

Sk 6, 10

Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti Zde vidíme: Že máme dobré argumenty ještě neznamená, že jsme vyhráli. Pokud někomu dokážeme, že se zcela mílí, bývá tím obvykle uražen a přechází do útoku. Je smutné, že právě lidé, kteří přesně a pravdivě argumentují, obvykle mnoho lidí nepřesvědčí a spíše si vyslouží nenávist – právě proto, že všichni vědí, že mají pravdu. Lidé mají obvykle bohužel daleko raději mlhavé řeči, které jím umožňují ze sporu odejíst s pocitem, že nějakým způsobem pořád mají svou pravdu.

Sk 6, 11

Navedli tedy několik mužů Opakuje se stejná podlost, jako v utrpení Krista. Štěpánovi nápřátelé nemají dost odvahy, aby se s ním třeba prostě poprali. Nepřiznají, že je to jejich hněv. Přejí si za každou cenu, aby byl Štěpán „objektivně“, třetí stranou, prohlášen za rouhače.

Sk 6, 12

Tím pobouřili lid a starší se zákoníky V evangeliích i zde stále vidíme, jak je přízeň lidu, přízeň davu, vrtkavá. Pár veršů nazpátek můžeme číst, jak byli učedníci všem milí, jak je všichni chválili. Nyní jsou všichni proti. Stejně to bylo u Krista. Ukazuje se, že „přirozené morální autority“, farizeové a zákoníci, na tom nejsou lépe. Asi právě proto, že jejich autorita je přirozená, že je z lidí. Aby si ji zachovali, musí si myslet a říkat to samé, co lid. I v naší současné společnosti požívají autority různí písničkáři a herci, kteří v podstatě jen vytříbenějšími slovy říkají to, co lidé nad hospodským stolem či na autobusové zastávce.

Sk 6, 14

řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám Objevilo se již v obžalobě samotného Krista. Je to překroucení tohoto rozhovoru: Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ (Jan 2, 18n) Ježíš vašk neřekl zbořím, ale „zbořte“. A to ještě když si sami žádali znamení.

Bývá to tak často, že záminka proti cíkrvi (i proti spravedlivému člověku) bývá nevěcná. Jeden výrok, jedno signální slovo. Protože člověk celkem přirozeně používá někdy silnější výrazy a nadnesená přirovnání, jde takto chytit téměř každého. Člověk by musel mluvit naprosto nezáživně a neutrálně, aby na něj nějaký takový výrok nebylo možné vytáhnout. Bohužel, mnoho lidí to tak skutečně dělá.

Vidíme, že protože je sama Štěpánova věc jasná pravda, je jej třeba napadnout za něco jiného.

Sk 6, 15

jeho tvář je jako tvář anděla

V našem čase je velmi přetěžován důraz na to, že důležité věci jsou neviditelné. Že do duše člověku nevidíme. To ovšem není úplně pravda. Duše člověka se projevuje na jeho tváři. Těžko bychom vůbec odhladli, co se v lidech děje, kdyby neměli tvář. To je dobře vidět na tom, že už telefonický hovor bývá matoucí; o to více vedou k nepochopení e-maily a SMS a člověk by přes ně raději neměl řešit nic lidsky důležitého.

Ale člověk sám v sobě také mnoho zápasí. Se strachem, nedůvěrou, rozpaky. A tak se na tváři člověka nezračí všechny jeho pocity. Jeden jako by překryl druhý. Člověk se může mračit, my si myslíme, že se mu něco nelíbí – ve skutečnosti se třeba jen soustředí. Nebo v něm právě probíhá boj se sebou samým, možná se právě zlobí třeba sám na sebe.

Štěpánova tvář ale byla jako tvář anděla, protože si byl jistý vzkříšením Krista. To byla jeho radost a naděje, kterou nepotřeboval skrývat. Neměl špatné svědomí, které by musel zakrývat. Nebál se rady, před kterou stál. Nic nebránilo tomu, co bylo v jeho duši, aby bylo vidět také na tváři. Učitelé církve uvádějí, že právě tak bude člověk vypadat po vzkříšení: Krása duše bude vidět z vnějšku, bude se zrcadlit na tváři. Čteme dříve o Kristu, že byl takto proměněn na hoře. A když čteme o vzkříšení, jak Krista učedníci nepoznali, je to také tím, že prostě vypadal hodně dobře. I v další kapitole ostatně Štěpán v mnohém napodobí Krista.

© Tomáš Pavelka 2006–2015