beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Skutky 9

Sk 9, 1

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Konkrétnější důvod podáví asi kap. 6, 13n: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.“ Ale to byla jen záminka, která byla použita již v procesu s Ježíšem. Pochází z rozmluvy po Ježíšově vyhnání prodavačů z chrámu v J 2, 13–23. Zde se Ježíš ve skutečnosti kvůli znesvěcení chrámu rozčílí. A terpve když se ho ptají „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“, odpovídá Ježíš: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Chrám byl i pro Ježíše posvátný; stejně tak první církev se scházela v chrámě a apoštolové tam kázali. Do chrámu se chodili modlit atd.

Proč si na tuhle větu všichni vzpomínali je poznat z odpovědi, kterou tehdy Ježíšovi dali: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ MY jsme ten chrám postavili. Ježíš připomínal lidem, že ne Bůh od nich něco potřebuje, ale že oni potřebují Boha. Že každý bohu dluží. Každý, i ten nejlepší, stále potřebuje Boží odpuštění, které přichází právě v Ježíši. A shovívavost, kterou člověk od Boha dostává, může oplácet jen modlitbou – a shovívavostí k druhým lidem. Kdežto ti, kteří Ježíše nenáviděli, v sobě živili pocit, že pro Boha udělali dost – i chrám mu budovali celých čtyřicet šest let. Takže Bůh už po nich nemůže více chtít. Sám Ježíš to vykládá v podobenství O zlých vinařích, Mt 21, 33–46.

Sk 9, 2

vyžádal si od něho doporučující listy Saul byl v té době zřejmě tím typem člověka, do kterého starší generace vkládá naděje, že půjde stejnou cestou, jako oni. Byl asi pro tehdější náboženské špičky něco jako „korunní princ“. Proto má dobré stiky s veleknězem. Pavel byl žákem Gamaliela, význačného židosvkého myslitele té doby. Byl ze starobylé farizejské rodiny a zároveň římský občan. Jako urozený člověk a nadaný student měl přístup do nejvyšších kruhů.

přivést je v poutech do Jeruzaléma Judea byla Římská provincie, ale jako v mnoha jiných provinciích, ani zde neřídili Římané všechno. Šlo jim hlavně o to, aby byl v provincii klid a aby se vybíraly daně. Urážka místního náboženství obvykle vyvolává velké pobouření lidí. Římané proto dali velekněžím pravomoc dělat pořádek v náboženských věcech. Měli pravomoc ukládat tělesné tresty, pranýřovat. Zatčené křesťany tak zřejmě čekalo bičování v synagóze (viz Mt 10, 17).

Sk 9, 3

když už byl blízko Damašku Díky zničení Severního Izraele Asyřany a Judy Babylóňany byli Izraelci rozptýleni do světa. Ne všichni se pak vrátili do Izraele. A někteří zase odcházeli ze země za obživou a právě se chytali tam, kde už byli jiní Židé. Mezi vlastními se člověku lépe začíná než v úplně cizím prostředí. Proto i v Damašku, který je hlavním městem dnešní Sýrie a byl velkým městem i tehdy, žilo mnoho tisíc Židů.

Již jsme viděli – na příkladu Štěpána, který kázal řecky mluvícím Židům – a ještě uvidíme, že při působení mezi mimoizraelskými Židy měla církev obvykle větší problémy, než v Izraeli. I sám Saul/Pavel byl z Tarsu, města v dnešním Turecku. Jednak asi panovala větší obava, že se lidé mimo Izrael nechají „zkazit“. Jednak lidé žijící či narození mimo Izrael měli tím větší potřebu velkou horlivostí dokázat, že jsou „praví Izraelci“.

Sk 9, 4

Padl na zem Ukazuje se, že ten ukřižovaný, předáky zavržený Ježíš je ve skutečnosti Pán všeho. Je to trochu jako Exodus 20, 18n: „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: ,Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.'“ Když Bůh promluví přímo z nebe, každý uposlechne. Také proto je Pavel následně poslán za Ananiášem, aby přijal slovo o Kristu od člověka: Aby poznal, že je to slovo Boží, i když mu jej říká prostý člověk.

Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Jak jsme řekli již u v. 1, i když se pronásledovatelé církve odvolávali na různé záminky, jako že Kristus chtěl zbořit chrám atd., jejich nejhlubší pohnutky byly jiné. Kristus i křesťané upomínali svět na jeho hřích, na nedostatečnost před Bohem. Kristus tedy jakoby říkal: Zeptej se sám sebe, proč mne ve skutečnosti pronásleduješ.

Sk 9, 5

Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Tj. ve skutečnosti nebojuješ proti lidem, ale proti Bohu. Vidíme také, jak se Kristus zastává své církve v tomto světě: Útoky na své učedníky bere jako útoky na sebe samého. Jako už Bůh říká Abramovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.“ (Ex 12,3) Kristus je osobně na straně svých věrných.

Sk 9, 7

slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho Všichni na cestě jsou svědky stejné události. Ale jen Pavla (alespoň co čteme) to setkání promění. Bůh dává svou moc najevo všem, např. když přemýšlíme o důmyslnosti jeho stvoření; jen někdo ale kromě moci Boží pozná i to, že jej Bůh oslovuje. Všichni (alespoň v skrytu duše) vidí, že je Bůh mocný. Ale jen ti, kterým se Bůh dal poznat, poznávají kromě jeho moci i jeho milosrdenství.

Sk 9, 8

otevřel oči, ale nic neviděl Podstatou zázraku je nezvyklost – v našem jazyce pochází ze ,zazračit se‘, náhle a překvapivě se objevit. Podobně anglické ,woder‘ – značí ltéž ,lámat si hlavu‘. Zázrak je událost, kterou nemůžeme zařadit do naší běžné zkušenosti, kterou nemáme s čím porovnat. Proto k zázraku patří i to, že je nám skryto, jak jej Bůh technicky provedl. Bůh může užít přírodního jevu, který je fyzikálně vysvětlitelný, ale nezvyklý. Bůh může využít i nezvyklého fungování lidské psychiky, takže se fyzicky nemusí stát nic. A ovšem Bůh může i ignorovat přírodní ,zákony‘, protože ty, na rozdíl od smlouvy s člověkem, pro něj nejsou zavazující.

Neznáme tedy technický důvod Pavlovy slepoty. U zázraku je vždy hlavní částí to, jak jej daný člověk prožil. Nynější Pavlova slepota tak může býtb znamením jeho předchozí zaslepenosti, ve které dříve pronásledoval církev. Nyní Pavel tělesně nevidí, ale duchovně vidí více, než dříve. Dále, Pavel je nyní oslněn, oslepen září Krista. Co pro něj dříve mělo cenu, co poutalo jeho pozornost, to mu nyní nestojí za pozornost, to nevnímá. Jak sám Pavel píše v Fp 3, 3b-9: „…Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic…“

Sk 9, 9

Po tři dny … nic nejedl a nepil. Po Saulově hříchu následuje pokání. Boží odpuštění znamená, že je před Bohem smazána naše vina, že nám ji Bůh již nepočítá a nebude ji připomínat. Neznamená ovšem, že nemáme prožívat lítost, příp. že nemáme v tomto světě nést trest.

Sk 9, 12

jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl. Jak jsme zmínili u v. 4, po přímém Božím zjevení je stejně třeba, aby Pavel přijal svědectví od člověka, stejného jako on (a spíše méně vzdělaného a urozeného, než je on); tak totiž ukáže, že tomu slovu rozumí a že se mu to slovo líbí, když je přijme, i když není provázeno světlem a hlasem z nebe.

Ananiáš má být také tím, kdo oznámí Pavlovi konec jeho pokání, jak uvidíme ve v. 17. Když už totiž dojdeme k vyznání viny, tak pak zase obvykle neznáme míru lítosti, jakou bychom měli projevit a máme pocit, že bychom do konce života měli ,sedět v koutě‘. A jen druzí lidé, nejl. služebníci církve, nám mohou říci: Pokání už bylo dost, už to stačí. Člověk sám je na sebe buď příliš mírný, buď příliš přísný.

Sk 9, 13

mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím Odpuštění nespočívá v zlehčení hříchu; děje se navzdory plné vážnosti hříchu. To, že se Pavel skutečně obrátil, je ten hlavní zázrak v příběhu – protože lidé se většinou nemění. Jen nejvyšší cena, totiž obětování samotného Božího Syna, může vymazat hřích u těch, kteří věří. Protože Bůh je dokonale spravedlivý. Proto nemá Ananiáš žádný problém vznést směrem k Bohu námitku.

Sk 9, 15

je mým nástrojem … aby nesl mé jméno národům Pavel, který se takto proměnil, bude umět dobře vstihnout zápas starého a nového člověka v nás. Neponese pohanům svěst ve stylu „vy nakonec nejste tak špatní“. Ale ví, že když Bůh jeho samého obrátil od velké špatnosti, může způsobit i obrácení pohanů od jejich špatného života. Pavel nyní ví, že Bohu není nic nemožné.

Sk 9, 16

co všechno musí podstoupit pro mé jméno Snad rozumíme dobře, že Bůh takto dává Ananiášovi jisté zadostiučinění. Pavel, když mu bylo tolik odpuštěno, bude také mnoho milovat: Bude se více namáhat než ostatní apoštolové a bude snášet více trápení, než oni; jak o tom později i sám píše (srov. 1 Kor 15, 9n).

Sk 9, 17

Ježíš, … chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým Vidíme, že služebnívi církve mají pravomoc, ba úkol, ,oficiálně, úředně‘ vyhlašovat odpuštění hříchů. Ananiáš přináší Pavlovi odpuštění hříchů obřadním gestem vzkládání rukou.

Sk 9, 18

zase viděl a hned se dal pokřtít Křtem mu začíná nový život, křtem věc nekončí, ale začíná. Bude muset vidět lidi kolem sebe, jejich starosti i radosti. Bude si muset všímat siatuace a chápat ji, aby byl věrohodným svědkem evangelia. Neboť „Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší.“ (Př 19, 2n)

Sk 9, 19

Pak přijal pokrm Písmo napořád používá to, že se člověk nají, jako znamení návratu do normálu. Při vytržení či naopak velkém žalu nemá člověk chuť jíst; v teplém podnebí středomoří je tento efekt ještě silněšjí než v podnebí našem. Zde člověk zapomíná jíst snadněji. Že se člověk nají také znamená narovnání vztahu s Bohem, protože jídlem přijímáme Boží péči, jsme hosty u Božího stolu – a tedy dáváme najevo, že již s Bohem nemáme konflikt.

a síla se mu vrátila Trochu stranou: Z biblických příběhů získáváme i prostý poznatek, že pravidlený příjem potravy má podstatný vliv na náš duševní stav. Soušasná medicína někdy mluví o dnes často porovozovaných dietách a běžně nepravidelném příjemu potravy jako o jedné z možných příčin nezvyklé rozšířenosti depresivních poruch nálad v našem čase.

Sk 9, 20

hned začal v synagógách kázat Což poněkud zaráží, když byl ještě včera pronásledovatelem. Nicm., Pavel měl pro kázání výborné předpoklady: Byl vyučen v Písmu, jak poznáváme z jeho listů, byl slušně obeznámen s filosofií, poezií a divadlem. Pavel zná obsah – Písmo, umí logicky uvažovat, umí to i pěkně podat.

Sk 9, 21

kdo ho slyšeli, žasli Nicm., jeho obrácení spíše mate. Chceme se vě světě vyznat a tak nás změny v povahách a životech lidí moc netěší.

Sk 9, 22

svými důkazy … přiváděl do úzkých Příliš dokonalé argumenty, které nenechávají protivníku možnost, aby z debaty se ctí vycouval, které takříkajíc nutí přiznat plnou pravdu řečníku, obvykle nepřesvědčí, ale vyvolají (iracionální) hněv. V češtině se užívá příměru „utlouci argumenty“. Později, jak vidíme např. na začátku listu Římanům, se Pavel naučí nejdříve vycházet ze skušenosti lidí, přiznat jim část (ovšem nedostačující část) pravdy.

Sk 9, 23

uradili se, že Saula zabijí Že máme pravdu tak nikterak nezaručuje, že vyhrajeme. Proti argumentům lze ještě vždy užít podlosti a násilí.

Sk 9, 24

on se o jejich úkladech dověděl Kristovi učedníci utrpení, natož pak smrt nevyhledávají; jen se jimi nenechají zastrašit. Pavel a nakonec i sám Kristus, mnohokrát velmi chytře unikli léčkám. Utrpení a smrt nejsou cílem křesťanství, cílem křesťanství je jejich porážka.

Sk 9, 25

spustili ho učedníci dolů z hradeb v koši po provazech Pavel zřejmě nebyl schopen/bál se po provazech sešplhat. Zajímavé je, že později ve svém listě na událost vzpomíná jako na něco, co dokazuje jeho slabost. Zřejmě to tedy pro něj byl trapný, ponižující zážitek (viz 2 Kor 11, 30–33)

Sk 9, 26

Když přišel do Jeruzaléma V Gal 1, 18 Pavel upřesňuje, že do Jeruzaléma se vydal až po třech letech. Udává v tomto mezidobí cestu do Arábie a návrat do Damašku. Jak dlouho z toho Pavel pobyl v Damašku, v Arábii a zda se útěk v koši uskutečnil za jeho prvního či až druhého pobytu v Damašku je těžko říci. Ale také to není nijak zvlášť podstatné. Proto Lukáš věc přechází (možná o ní sám ani neslyšel).

nevěřili, že k nim patří Což je pochopitelné. Znovu připomínáme: Obrácění člověka je větší div – a působí větší podiv – než znamení na nebi a pod.

Sk 9, 27

Tu se ho ujal Barnabáš Poprvé zmíněn v Sk 4, 36 jako levita (Izarelec z kněžského kmene), původem z Kypru. Je možné, že Pavla osobně znal, protože to byl jednak také řecký Žid, jendak levita, tj. člověk z kněžské vrstvy – mohl se dříve pohyboavt ve stejncýh kruzích jako Saul/Pavel, který se znal s veleknězem. To mohlo přispět k tomu, že dříve než ostatní rozeznal Pavlovu upřímnost. Sk 11, 24 o Barnabášovi uvádí, že „to byl muž dobrý, plný Ducha svatého a víry“. Všimněme si, písmo v klidu přizná, že někdo pochopil něco dříve, než apoštolové; že možná měl někdo i o něco více víry a laskavosti, než uni. A to zároveň ovšem nijak neruší přední postavení apoštolů, protože jej měli od Boha, ne z lidí.

Sk 9, 28

Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet Když ale uč církev Pavla přijme, pak zase bez všech výhrad. Pavel je nyní pro všechny „uvnitř“, jeden z nás. Zde příklad pro nás, že mezi těmi, kteří UŽ patří do společenství církve, nemáme dělat rozdílu.

Sk 9, 29

přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít Stejná situace jako ve v. 22.

Sk 9, 30

doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu Snad z textu cítíme dobře, že Jeruzalémští Pavla raději „vypakovali“ pryč, protože jeho kázání, ač pravdivé, svým, stylem napřinášelo prospěch a ohrožovalo Pavla i celou církev. K tomu opět ve v. 22. Pavel pozdějších kapitol Skutků a Pavel listů je již obratnější.

Sk 9, 31

A tak církev … měla klid, vnitřně i navenek rostla Z textu je cítit snad nevědomá, snad vědomá, jemná ironie. Když je Pavel pryč, vše je ve větším klidu a církev nakonec roste i bez Pavlova horlivého kázání. O Pavlovi však za čas opět uslyšíme. A to jako o člověku, který přinesl evangelium většině tehdejšího světa a v posledu i nám. Vidíme ho zde však jako člověka z masa a kostí, s jeho temnou minulostí, rozpačitými začátky – jak o sobě nakonec sám mluví ve svých listech. Pavel, ani Petr ani Jakub nejsou dokonalými lidmi. Dokonalý člověk je jen Ježíš Kristus, Syn Boží. Apoštolové jsou jen služebníci – i když nezpochybnitelně Bohem pověření a ustavení služebníci, jimž náleží naše úcta.

© Tomáš Pavelka 2006–2015