I vystoupil Abram z Egypta … do Negebu Poušt v jižní „trojúhelníku“ dnešního izraele. Abramje pastevec. Pastevectví vzniklo souběžně se zemědělstvím jako „doplňková výroba“. Konfliktymezi pastveci a zemědělci jsou staré jako lidstvo samo a např. na jižní hranici Sahary trvají dodnes. Pro zachování míru je lepší, když se pastevec drží vpustinách. Abram je v zaslíbené zemi zatím jen hostem.
Abram byl velice zámožný Jako takový mohl svobodně jednat, i proto je jeho příběh zajímavý. Abram neuctívá Hospodina kvůli nouzi. Ale jako toho, kdo dává smysl jeho životu. Jako toho, kdo mu zaslíbil syna – zachování jeho jména a tím v náznaku věčný život.
Postupoval po stanovištích Postupuje od jedné oázy k druhé. Kromě míst kolem Jordánu je všude poušť. Ne písečná, ale kamenitá, rostly tam spíše suché rostliny, bodláky. V oázách byly prameny, kde se mohly napít lidé i ovce. Lidé se tam společně mohli bránit loupežníkům a dravým šelmám.
k místu, kde předtím postavil oltář Abram uctívá Hospodinovo jméno na stejném místě jako předtím. I když je Bůh všude, člověk má zvláštní, pro Boha vyhrazená místa, kde jej uctívá. Bývají to místa, která „dávají smysl“ – mají jasný střed, lze se podle nich orientovat. Tedy kopce, samostatně stojící velké stromy, místa, kde jsou prameny atd. Stejně tak chrámy a dnes kostely mají jasnou osu. Je jasně poznat, kde je vepředu, kde vzadu. Kde bude vchod a kde oltář.
Je tomu tak proto, že Bůh vyžaduje pozornost, soustředění. V rozhovoru s bohem se mluví o důležitých věcech.
oltář Stůl, „podstavec“ pro oběť (aby neležela na zemi, která zněčišťuje. Podle zákona měl být z hlíny nebo neopracovaný chkamenů. V rozích měl rohy, směřující vrzhůru. Jednak z praktických důvodů, jako „zábradlí“, které naoltáři drželo dříví, jednak jako znamení moci (rohy jsou v Písmu znamením moci).
došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova Abram a Lot proti sobě nic nemají – přou se jen jejich pastýři. Znakem dospělosti je odpovědnost za další lidi. Člověk, který má odpovědnost za další lidi potřebuje volnost jednání. Proto lidé zakládají oddělené domácnosti. Někdy našemu přátelství s druhými lidmi prospívá jistý odstup – když je nevidíme pořád.
jsme muži bratři Bratr je v orientě inflační slovo, používá se velmi obecně. Abram a Lot jsou příbuzní a nejsou od sebe extrémně daleko věkem, proto jsou bratři.
Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Abram dává Lotovi vybrat. Není to zkouška, jako v pohádkách, kde je pravá princezna oblečená v hadrech a falešná v krásných šatech. Abram mu dává skutečně vybrat. Kdyby si Lot vybral pustiny, šel by Abram místo něj do úrodného údolí Jordánu. Vtip je spíše v tom, že Abram si může DOVOLIT dát Lotovi vybrat – nemusí se za každou cenu rvát dopředu, ví, že Bůh s ním bude i ve skromějších poměrech. Křesťan po jeho vzoru nemusí urvat všechno pro sebe, nemusí být všude první, Bůh s ním bude vždy – i když samozřejmě má možnost i usilovat o pohodlnější, lepší život. Ale nemusí ho mít nutně.
je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova Oblast kolem Jordánu je dobrá k životu, skutečně lepší než pustny kolem, je jako „zahrada Hospodinova“. To ale znamená, že tam chce žít každý. A když tam chce žít každý, všichni se tam nevejdou. Prosadí se tedy ti s ostřejšími lokty, bezohlední. Tak je to dodnes všude, kde jsou peníze, moc, sláva, pohodlný život – to by chtěli všichni a tak se na taková místa tlačí. Nakonec se tam přirozeně prosadí spíše zlí, úskoční lidé. Proto je život v politice, ve velkém byznysu, v populární hudbě, v televizi nebo u filmu drsný. Lot v Sodomě přesto zůstává spravedlivým – stejně tak i v politice, světě peněz a médií najdeme i poctivé lidi. Číhá zde na ně však mnoho nástrah.
Rozhlédni se z míst a, na němž jsi Přestože si Lot vybral území u Jordánu, Abram se má na boží pokyn podívat na sever i na jih, na východ i na západ – tedy kam oko dohlédne, všude kolem. Abramovi patří i to bohaté uzemí u Jordánu, které si vybral Lot. Bohu patří celá země a stejně tak i věřícím patří už teď celý svět. Abram má projít zemi křížem krážem. Tak i my, jako křesťané, kamkoliv přijdeme, máme se tam cítit tak, že je to už naše, že to jednou dostaneme za dědictví. Křesťan se nikde nemůže cítit úplně cize. Zároveň se všude chová odpovědně – jako nikdo neničí to, co mu patří, nebude přece ničit to, co mu jednou BUDE patřit. Můžeme mít radost z hezkého místa, protože je hezké – nemusí být nutně naše. Můžeme ostatně spatřit, že lidé mají radost, když má někdo pěknou zahrádku nebo opravený dům, i když to není jejich – ale jejich město či vesnice se tím stává hezčím.
tvého potomstva bude jako prachu země Z Abrahama vzešel Izrael, ale též Ismaelci – Arabové a přes vnuka Ezaua Édomci. Myslí se však ponejvíce na ty, kteří následují Abrahama ve víře v Hospodina, kteří se v něm a jeho rodině do dnešních dnů poznávají.