Jozue… vyslal… dva muže jako zvědy. Možná se ptáme proč, když mu Hospodin slíbil, že zemi dostane. Hospodin ale slíbil, že Jozua nenechá padnout, ne že mu vše strčí až pod nos. Jozue tak může plánovat „rozhodně a udatně“, protože ví, že se mu věc určitě podaří, nemusí se bát nezdaru. Říká se „nažraná kočka lépe chytá myši“. Když má člověk plnou důvěru ve smysl svého počínání, obvykle dělá méně chyb, protože se drží jednoho plánu, o kterém je přesvědčen, že vyjde. Jozue si to naplánoval takto: Pošlu tam zvědy a podle toho pak napadnu to město. Mohl si vymyslet i jiný plán – Hospodin zaručuje, že jeho plán vyjde. Přitom to možná nebyl ten nejlepší plán, protože hned v dalším verši čteme, že zvědové byli hned po příchodu do města odhaleni. Ale stejně to nakonec vyšlo. I naše životní plány nemusí být zrovna nejlepší, ale když máme důvěru v Hospodina a svých plánů se držíme, i ne zrovna nejlepší plány často vyjdou.
ona však je vyvedla na střechu a skryla je v pazdeří Pazdeří je odpad po výrobě lněných nebo konopných vláken. Je to něco mezi třískami a slámou, používá se jako podestýlka pod dobytek. Takže něco jako sláma.
Padla na nás hrůza Rachab motivuje k víře a dobrému jednání nejdříve strach z Hospodina. Skutečně, u člověka je bázeň to první, proč v Hospodina věří. Teprve když se člověk Boha bojí a poslouchá Ho, zjišťuje, že to s ním Bůh myslí dobře a že jej miluje. Nejdříve miloval Bůh nás, mi jeho až pak. Proto jsou také Hospodinova zjevení většinou hrozivá, strach jde i z Krista po jeho zmrtvýchvstání, nebo když před tím chodí po vodě atd.
Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi. Obyčejně pohané nechávali každému bohu jen jednu oblast. Jeden bůh měl nebe, druhý zemi. Lidé spíše uctívali ty bohy země, protože země je živila, byla blíž – do nebe daleko. O Bohu nebes si většinou mysleli, že spí nebo odpočívá, že se o nic na zemi nestará. Také dnes lidi většinou zajímají jen pozemské věci. Až když je zle, dochází lidem, že je Hospodin Bohem na nebi i na zemi. K nebi se člověk obrací, až když je mu ouvej. Do té doby mu vyhovuje představa, že Bůh nevidí, co je na zemi, že se o to nezajímá. Teprve pak se ptá „Bože, proč?“
Dejte mi věrohodné znamení, že ponecháte naživu mého otce a matku, mé bratry a sestry i vše, co jim náleží, a že nás vysvobodíte před smrtí. Zde je patrné, že Hospodin nebere člověka přísně jako jedince, jako světské zákony. Když dnes třeba někoho zavřou do vězení, trpí tím i jeho rodina, která nic neprovedla. Ale jinak to dělat nejde. Hospodin je ale moudrý a milosrdný a chápe, že naši nejbližší příbuzní a přátelé jsou jakoby naší součástí. Nemusíme se úzkostně bát o jejich spásu, protože sám Hospodin přece ví, že k nám patří.
Nesmíte však vyzradit toto naše ujednání. Tuto podmínku pak zvědové opakují ještě podruhé. Je trochu otázka, před kým nesmí vyzradit to ujednání. Mírný výklad zní, že tak mluvili z upřímné obavy o Rachab, aby se sama neprozradila a Jerišský král ji nepopravil. A i další podmínky jsou uvedeny proto, že zvědové přísahají a když už člověk slibuje, nemá slibovat něco, co sám nemůže ovlivnit. Co člověk slíbí, za to plně ručí a musí předem počítat s tím, že se může stát něco nečekaného atd. – jeh slib ho stejně dále zavazuje. Možná se zvědové jistí proti tomu, aby je Rachab neprozradila, i když to už mohla dávno. Třetí možnost je, že Rachab nemá prozradit později, po dobytí města, že jí ušetřili, protože všichni obyvatelé mají být vybiti jako prokletí. To by znamenalo, že Boží Zákon neplatí úplně bezpodmínečně, slepě, automaticky. Rachab je sice z prokletého města, ale osvědčila výjimečnou víru, odvahu a milosrdenství: „vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1 Pt 4, 8)
Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku. Zcela jiná odpověď, než dali první zvědové. Toto je skutečně nová generace, plná víry a odhodlání.