Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Chebrónu Izrael je stále ještě „dvanáct bratrů, dvanáct synů Jákoba“ (podle nich se kmeny jmenují). Je to pořád rodina-církev, společenství. V Egyptě prostě celá země patří faraonovi, který pověřuje úředníky. Všechno jde shora. Kde jdou věci jen shora, tam není společenství – lidé se nemusí domlouvat, každý jen sám za sebe poslouchá rozkazy. Ale v Izraeli vede otec rodinu (a musí dbát na její potřeby), stařešina rodu musí zas dbát na jednotlivé rodiny, kmenová rada zas musí brát ohled na jednotlivé rody atd. To je Boží vůle, aby se lidé potřebovali a brali na sebe ohledy a podle boží vůle jsou dnes sborová shromáždění, staršovstva atd.
Hle, jsme tvá krev a tvé tělo. Orientálci používají přehnaných lichotek, tento výrok je zřejmě pouze jedna z nich. Možná ale přeci jen znamená, že se Izraelci chtějí zbavit obtížného vzájemného dohadování a pouze poslouchat jednoho vůdce.
Tobě Hospodin řekl: Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem. Připomeňme, Boží vůle byla, aby byl král pouhým vojvodou=vojevůdcem, tzn. generálem pro případ války. Ve válce je skutečně dobré mít jen jednoho velitele, protože je třeba rychle rozhodovat – a i špatné rozhodnutí je ve válce vždy lepší, než žádné. Běžné věci se ale lépe rozhodují vzájemnou dohodou a kompromisem, i když je to zdlouhavé a zcela spokojen není většinou nikdo.
Už tenkrát, když králem nad námi byl Saul Saul chtěl být králem jako farao, vlastnit zemi – to se ukázalo tehdy, když sám obětoval, jako zástupce všech. Oběť ale nebal úkolem vojáka, za kterého ho Bůh povolal, byl to úkol kněží. Proto Bůh Saula zavrhl. Naproti tomu David dělal doteď přesně to, co Bůh králi nařídil: Bránil lidi a bojoval s nepřáteli. Na Davidovi je poznat, že je pomazaný (srov. Mt 12,33: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci.")
král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu Připomeňme, v orientě neuzavírají smlouvu rovní partneři, ale silnější se slabším. Slabší (izraelští předáci) se zavazují k poslušnosti, silnější (král) se zavazuje jednat s nimi spravedlivě. U jiných národů měl král absolutní moc (srov. Daniel 2 „Mé slovo je příkaz…"). Smlouva Izraele a Davida je odrazem smlouvy Hospodina a Abrahama. Bůh se zavazuje žehnat Abramovi, pokud mu bude poslušný. Falešná božstva pohanů si s lidmi mohla dělat, co chtěla (vzpomeňme na svévolné kousky Dia v řecké mythologii). Smlouvy znamená: Buďte spolehliví a já budu spolehlivý, i když bych nemusel. Je to vždycky milost ke slabšímu, ne já pán-ty pán. Je to milost a výjimka, protože i v demokracii, kdo získá moc, obvykle nebere sám od sebe ohledy, pokud není donucen.
Davidovi bylo třicet let, když se stal králem; kraloval čtyřicet let. David znamená „miláček“. U Davida je téměř vše, jak by si to člověk přál (než vše zničí hřích s Batšebou). Nastupuje na trůn v ideálním věku, kdy má člověk už jistou rozvahu a zároveň ještě dostatek elánu. Kraluje 40 (číslo plnosti; proč, tomu dnes nerozumíme) let do sedmdesátky, která je podnes jistou psychologickou hranicí „aktivního věku“. Kristus rovněž zahajuje své veřejné dílo ve třiceti (jako dokonalý člověk), dokoná je však ve třech letech, vlastně ve třech dnech (srov. Lk 13, 31n)
Král šel se svými muži na Jeruzalém proti Jebúsejcům Město dobyto již v Jozuově době, Izraelci jej však zřejmě neudrželi. Později čteme, že Judejci ho nedokázali dobýt a dále, že Benjamínovci ho nedokázali dobít – město leželo na hranici jejich území, bylo jejich společné. Saul byl z Benjamína, David z Judy. Teprve smířením těchto bratrských kmenů je možné Jeruzalém dobít.
Sem nevstoupíš, leč bys odstranil slepé a kulhavé. Poněkud záhadný výrok. Nejpravděpodobněji znamená jednoduše to, že Jebúsejci natolik věřili městskému opevnění, že by ho podle nich ubránili i slepí a kulhaví. Jebúsejci se tedy takto Davidovi posmívají. Mnozí, i staří vykladači však soudí, že se tím myslí „modly, které očima nevidí a nohama nechodí“. Tedy jako by Jebúsejci říkali „ještě uvidíš, že modly, kterým říkáš slepé a chromé, mají moc“. To by vysvětlovalo verš 8.
Onoho dne David řekl: „Každý, kdo chce bít Jebúsejce, ať pronikne vodní štolou na ty kulhavé a slepé, které David z duše nenávidí.“ Nejjednodušší výklad bude asi opět nejlepší: Jde o humor. Jebúsejci říkají „David je tak bezmocný, že hradby ubrání i naši slepí a kulhaví“. David odpovídá „všichni v tom městě jsou totiž slepí a kulhaví, mluvili o sobě samých.“ Něco ve stylu školního „kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje“.
ať pronikne vodní štolou David, stejně jako nad Goliášem, opět vítězí lstí. U Goliáše odmítá uznat za nějakou hodnotu, se kterou by se musel prát, vyrovnat, jeho sílu a velikost. Prostě ho na dálku zastřelí prakem. Všichni kolem něj mají pocit, že Goliášova síla je tak důležitá hodnota, že je ji nutno řešit. Pro Davida to hodnota není. Stejně i tentokrát, ostatní jsou ohromeni opevněním Jeruzaléma, pro Davida to důležitá věc není – jde štolou, kterou se do města nosí voda.
Proto se říká: Slepý a kulhavý nevstoupí do Božího domu. Lv 21, 16–24 zakazuje, aby oběť konali postižení kněží. Právem jsme při čtení takových příkazů i dnešního verše znepokojeni. Kristus, pravý Bůh, se chromých a slepých sám dotýkal a považoval toto své jednání za velmi důležité (Lk 15,13n).
Boží slovo se však zde staví proti lidské zálibě v bizarnosti a pitvornosti. Mnoho pohanských náboženství některé druhy kněží kastrovalo (kul Kybélé v Řecku a Římě atd.) nebo jinak mrzačilo. Projevuje se zde sklon lidí vnímat náboženství, dotek se svatým, jako něco nepřirozeného. Jako divný svět, do kterého se občas hodí vstoupit, ale zase z něj rychle vypadnout a žít „normální“ život. Po staletí se bohužel i v křesťanském světě lidé bavili pohledem na mrzáky a znetvořené. Takový zábava byla součástí poutí a cirkusů snad až do poloviny minulého století.
V Písmu jde o to, že nemoc je boží nepřítel. Něco, s čím se nemůžeme jen tak smířit a prohlásit to za normální. S nemocí, kterou nejde léčit, je třeba zápasit pomocí nemocným, ohledy k nim, soucitem, zájmem.
V naší době sledujeme sklon prohlásit věci, s kterými si neumíme poradit, za přirozené. Mnozí říkají: Nelitujte mě, nechci soucit. Ale soucit, což je spojení lásky k člověku a nenávisti k nemoci, bolesti, bídě atd. je jeden z hlavních motivů dobrého jednání. V soucitu si říkáme: „Bože, co kdyby se to stalo mě?“. Tím ale právě ve své duši připouštíme, že až na nemoc je ten druhý jako my, cítí stejně. Bez soucitu jsou pro nás nemocní kuriozitou, jiným druhem. Druhem, který má jinou „přirozenost“ než my.
Týrský král Chíram poslal k Davidovi posly; poslal mu cedrové dřevo… Týr byl přístav, městský stát – velmi malý, vojensky nevýznamný, ale díky obchodu velmi bohatý a vlivný. Král vycítil, že v Davidovi povstává mocný vládce, že Izrael nabude na významu – obchodníci jsou zvyklí myslet několik tahů dopředu. Proto si chce Davida naklonit, být s ním za dobře. Cedrové dřevo voní, odpuzuje moly a je vhodné na stavby. Chíram posílá také řemeslníky – stavební postupy se tajily, střežily jako poklad. Izraelci zřejmě neměli znalosti na tak velkou stavbu jako královský palác.
David poznal, že jej Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem a že kvůli svému izraelskému lidu povznese jeho království. Ošemetné místo. Z toho, že se nám daří, nemůžeme jednoduše odvozovat, že je Bůh na naší straně. Spíše jde o to, že se začíná dařit celému Izraeli a z toho David poznává, že je na svém místě. Tato věta chce říci, že si David před tím nebyl jist – král Saul ho pronásledoval, když David nastoupil v Judsku na trůn, ještě tu byl jeho právoplatný dědic. Jde o to, že David nedosahuje moci vlastní vůlí, nešplhá na vrchol, ale přijímá úkol od Hospodina. V životě je potíž v tom, že někteří po moci touží a udělají pro ni všechno, jiní se jí ale zase bojí a nechtějí se jí ujmout, ani"i když je to třeba. David má nad sebou nadhled – nyní pochopil, že je svému lidu opravdu prospěšný.
Po svém příchodu z Chebrónu si vzal David další ženiny a ženy Zejm. z „reprezentativních, státnických“ důvodů. V orientě byl král jakýsi „kohout“. Zákoník pro krále v Dt 17,17 uvádí: „Také ať nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha.“ Není vyloženě řečeno, že si David vzal mnoho žen – a je těžké určit, co je vlastně už mnoho. Vidíme, že David pod dojmem úspěchu trochu rozvazuje. Ještě se nedopouští hříchu, ale už dělá něco, co by mohlo špatně dopadnout – a dopadne, Batšeba způsobí jeho pád. Jeho četné děti pak spolu budou bojovat – i s Davidem samotným. Přejeme Davidovi jeho úspěch – to je tak trochu smysl jeho příběhu, ukázat nejen utrpení pro Boha, ale i radostný život s Bohem. V náznacích ale také vidíme, jak se v úspěchu ukrývá pokušení – a téměř neodolatelné. V podstatě každý, kdo získá moc, stane se trochu „papalášem“; jeho nové postavení si to prostě nějak žádá. Skoro se nestává, že by moc člověka vůbec nezměnila.
Když Pelištejci uslyšeli, že byl David pomazán za krále nad Izraelem Preventivní úder. Král se jednak nevolil jen tak, ale proto, aby rozšiřoval říši, vedl války. Jednak už znají, z vlastních služeb, Davida jako schopného vojevůdce. Lépe udeřit hned, dokud ještě není připraven, dokud ještě nemá všechno pevně v rukou.
David se doptával Hospodina: „Mám proti Pelištejcům vytáhnout? Jak už jsme řekli, v Davidově životě se věci dějí tak, jak bychom si sami přáli. Kéž bychom měli tak jasnou odpověď v nejasných chvílích. David ovšem také Boží odpověděli bezmezně věřil, zcela se na Boha spolehl. Bůh mu nejspíše neodpovídal hlasem z nebe, ale pomocí losů urím a tumím. I pro nás je snad přípustné ve chvílích opravdu extrémní nerozhodnosti (ve které byl právě David, nezapomeňme) použít modlitbu a los – a ovšem pak se rozhodnutím zcela řídit, nepochybovat, nést následky. Náš život naštěstí téměř nepřináší situace, ve kterých by se nedalo rozhodnout na základě učení Krista a celého Písma nebo na základě rady bratří a sester. Přes to, že taková situace může v životě nastat, nemůžeme zcela vyloučit.
Pelištejci tam zanechali své modlářské stvůry; David a jeho muži je odnesli. Jako trofej. Kniha Paralipomenon pak upřesňuje, že je David spálil.
Když se David doptával Hospodina, on odpověděl: „Netáhni. Obejdi je zezadu…“ David moudře nečeká, že mu Bůh bude vždy pomáhat stejným způsobem. Jednou vyšlo – pokaždé musí. To by vlastně znamenalo, že jsme ovládli nějaké kouzlo; Bůh nám je prozradil a my už je nepotřebujeme. Davida utvrzuje Bůh ve věci, která je vlastně logická – nepřítel bude čekat stejný postup a dobře se na něj připraví. Takže je třeba vymyslet něco nového. Hospodin jednak dává Davidovi inspiraci: Odkud jsou dobré nápady, ne-li od Boha? Dokud nás nenapadnou, z toho, co víme, nedovedeme dát nic dohromady, sedíme „nad prázdným papírem“. A najednou víme a divíme se, že jsme na to nepřišli dřív. David tedy dostal nápad od Boha, jednoduchý nápad. – Důležitější je ujištění, že Bůh bude s ním, že věc vyjde.
David je nám příkladem. Někdy máme sklon tesknit nad tím, jak to dřív šlo. Ale nikde není řečeno, ženám Bůh musí pomáhat stále stejným způsobem. Je to živý Bůh a někdy nám věci nejdou pouze pro to, že tvrdohlavě trváme na tom, co jednou vyšlo. Přitom Bůh je připraven dát nám i nové nápady a podpořit nás v nich.