Jedna z žen prorockých žáků I když protoctví přichází z Ducha Božího, stejně je třeba se mu učit. Duch Boží působí vnitřní proměnu skrze slova lidí, stejných, jako my. To proto, aby se lidé navzájem potřebovali a měli tak k sobě blíž. A také proto, že se na tom ukazuje pokora toho kterého člověka – zda se dá poučit, nebo ne.
Kdyby k Izraelským králům promlouval přímo hlas z nebe, jistě by poslechli – neměli by ani jinou možnost. Ale když k nim mluvili proroci, jen „nějací lidé kdo ví odkud“, poslouchat se jim nechtělo.
Protočtí žáci se zřejmě učili i, dalo by se říci, technice, jak Duchu Božímu naslouchat. V předchozí kapitole, ve v. 15 potřebuje Elíša hudebníka, aby mohl prorokovat. Proto i dnes nejde opominout takové věci jako bohoslužebnu hudbu, samotný obřad bohoslužeb, prostředí kostela atd. Péčí o tyto věci dáváme najevo, že je pro nás setkání s Bohem vzácnou, posvátnou chvílí. Že tak, jak jsme, nejsme hodni toho, aby k nám Bůh vůbec mluvil.
Tvůj služebník, můj muž, je mrtev. Jak vidno, mnozí Boží služebníci byli ženatí; dokonce mnoho z apoštolů, např. Petr. Člověk vždy slouží Bohu uprostřed svých přirozených vztahů. Někteří proroci a apoštolové, např. Jeremjáš nebo Pavel, však měli úkol natolik náročný, že nemohli zároveň převzít odpovědnost za rodinu.
A teď přišel věřitel, aby si vzal obě mé děti za otroky. Zadluženost je časté biblické téma; jako jedna z nejbědnějších situací. Vidíme, že do potíží dluhů se může dostat i ten, kdo se bojí Hospodina. Proto buďme pomalí v soudech.
Kdo nemohl hradit své dluhy, musel prodat sám sebe nebo své děti.
Pověz mi, co máš doma. Elíšovo řešení, i když zázračné, vychází přece z toho, co je doma. Řešení našich problémů obvykle nepadá z nebe, ale spočívá často v něčem, co nás dosud jen nenapadlo využít a co je při ruce. Problémy málokdy řeší radikální změna; spíše jiný přístup k tomu, co už známe a máme.
vypůjč si venku nádoby ode všech svých sousedů Také když Izraelci vycházejí z Egypta, půjčují si ode všech svých sousedů. Řešení potíží hodně záleží na tom, zda člověk dovede jakž-takž vycházet s lidmi kolem sebe. A zda není příliš hrdý, aby od druhých přijal laskavost a pomoc – která i jeho zavazuje k malým laskavostem a výpomoci v budoucnu.
nespokojuj se s málem nám také ukazuje, že máme od Boha očekávat mnoho. Tedy v tom smyslu, že bychom se neměli bát, že když nám Bůh něco dal, když se nám dobře vede, hned nám za to něco zase vezme. Mnoho lidí, když se jim začne dařit, dostane strach, že přijde něco zlého. Stávají se nedůvěřivými a lakomými. Když se nám dobře daří, máme být rádi, že teď je nám dobře. Tím, že se bojíme, co by mohlo přijít v budoucnu, si nijak nepomůžeme – a ještě si zakzíme, co je teď.
Potom budeš se svými syny žít z toho, co zbude. Olej (a všechny tuky) byl totiž dost nákladná věc. Olej je v bibli synonymem luxusu.
Jednoho dne procházel Elíša Šúnemem. Tam byla znamenitá žena. Čím byla znamenitá, to do velké míry zůstává na naší představivosti. Doslovný předkl zní „velká“, což v hebrejštině může znamenat: urostlá, bohatá, úžasná. Náš překlad dobře vystihuje, že žena mohla být jak hezká na pohled, tak bohatá, tak mít skvělou povahu – a možná vše najednou.
Řekla svému muži: „Hle, vím, že muž Boží, který kolem nás často chodívá, je svatý. Jako Elijáš získává podporu na nečekaném místě – u pohanské ženy, tak Elíša, který je svým způsobem vyděděncem v Izraelském království, najednou získává podporu význačné ženy. Přitom jejich světy jsou od sebe velmi vzdálené.
Dále vidíme, že boj, který probíhal v Izraeli mezi muži, na které se omezovala většina veřejného jednání, probíhá souběžně a skrytě také v srdcích žen a je neméně důležitý.
Udělejme malý zděný pokojík na střeše Domy v Izraely jednak mají ploché střechy, takže se celkem snadno dostavují. Dále, střecha byla v noci nejchladnější místo domu a tak se tam dobře odpočívalo i psalo a přemýšlelo.
Mám se za tebe přimluvit u krále nebo u velitele vojska Vidíme, že Elíša, ač jistě nepopulární, už není vyloženě veřejný nepřítel, jako byl Elijáš za Achaba. V předchozí kapitole ve v. 2–3 vidíme, že nastoupil nový král, který se přeci jen váhavě pokusil o návrat k Hospodinu. Po mnohých divech a zázracích Elijáše i samotného Elíši je nyní prorok někým, koho mocní zřejmě nemají moc rádi, koho se však zároveň bojí a respektují ho.
Ne, můj pane, muži Boží, nelži své služebnici! Je zřetelné, že žena je se svým osudem již smířena. Mnohdy, když dlouho snášíme něco zlého, zvykneme si na to. A vlastně už si nedovedeme předtsavit, že bychom se se svým smutným údělem rozloučili.
Řeklo svému otci: „Má hlava, ach, má hlava!“ Všimněme si živosti líčení příběhu. Podobně lidé vyprávějí příběhy o nemocech – dítě, zmatené bolestí, vyběhne za otcem. Ten je dá donést k matce. Cítíme ten zmatek z náhlého onemocnění dítěte.
Ona řekla: „V pořádku.“ Již podruhé říká ona žena pouze „v pořádku“, stejně jako když se jí ptal její muž, proč jde za mužem Božím, když nesjou svátky. Celou dobu sledujeme ženu, která má pouze jediný cíl – zachránit své dítě a směrem k tomu cíli se nenchá ničím zastavit. Ignoruje vše a všechny, jen aby se k Elíšovi dostala.
Za jejím pokorným, nenápadným vystupováním se skrývá obrovská vůle, která se tímto způsobem dovede uplatnit lépe, než kdyby hlasitě hořekovala a křičela. Její muž ani Géchazí ji nejspíš neberou vážně a ona přitom jde zcela neomylně za svým.
Nech ji, má hořko v duši. Sitauce, ve které se žena drží prorokových nohou, by byla extrémní, jaksi „trapná“ i v dnešní době. Ve starém orientě byla podle všeho společenská norma kdo koho se jak může dotýkat ještě přísnější. A k tomu ještě přistupuje, že Elíša je muž Boží, svatý, nedotknutelný.
Elíša nám však ukazuje, že nad podobné situace se dá povznést, když si umíme představit duševní stav druhého člověka. A nebrat věc osobně, být jaksi nepřítomen.
Elíša poslal svého mládence napřed asi zřejmě právě proto, že chtěl zabránit podobné „nepředloženosti“. Jeho osobní důstojnost však není tak důležitá, aby nezbylo místo pro soucit.
Hospodin mi to zatajil a neoznámil mi to. Prorok rpohodně nebyl nějaký vševěd. Obecně, všichni ti, kteří byli vedeni Duchem, věděli vše, co bylo potřebné pro spásu – ale nebyli vševědoucí. A tak je tomu dodnes s církví: Vše, co je potřebné pro spásu, víme. V mnoha méně podstatných oblastech mohou jiní, třeba i naši nepřátelé, vědět více a lépe.
Vzpomeňme, že i samotného Božího Syna zaskočí Lazarova smrt, takže dokonce pláče u jeho hrobu.
Což jsem si syna od svého pána vyžádala? Což jsem neříkala, abys mě nešálil? Žena zde vystihuje hluboký lidský pocit. Bojíme se, a celkem oprávněně, že štěstí zde na zemi není nastálo. Časem si ho proto už vlastně ani nepřejeme. Raději nemít než mít a pak o to přijít. A co k tomu dodat? Vlastně má svým způsoem pravdu.
Ovšem, nakonec nic na tomto světě není na stálo. Proto každý dobrý čas, i třeba jen hodina, kdy se stalo něco dobrého, kdy nám někdo udělal radost, kdy jsme my někomu udělali radost, kdy jsme dočasně někomu pomohli, má smysl – i kdyby to nakonec dopadlo špatně.
Moudrý kazatel říká: A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledává, co zašlo.
I kdyby dobrá věc neměla na zemi trvání, zůstává v paměti Boží, zapsána v jeho knize, nezaniká. A bude obnovena při obnově všeho.
Žena nemá celou pravdu: Elíša ji přece nešálil – syna opravdu měla a čteme, že „dítě vyrostlo“. Se synem tedy zažila čas, který byl skutečně dobrý a počítá se.
Ale chlapcova matka řekla: „Jakože živ je Hospodin a jakože živa je tvá duše, nepustím se tě!“ Ženina víra je slabá – věří, že jen skrze Elijáše může dítě ožít – ale přece je to víra. I slabá víra už je víra. A i při tom, jak si žena hořce stěžuje, přeci jen slabě věří, že ten dobrý čas od Boha bude mít pokračování a trvání, jak jsme to řekli u předchozího verše.
Tak nám dnešní příběh ukazuje dvě stránky skutečnosti: Na jednu stranu někdy cítíme od Boha jakoby nespravedlnost, křivdu, za to, co se nám stalo – a těžko ten pocit popřít, mnohokrát ostatně zaznívá i v Žalmech; je to hlavní téma knihy Jób. Nemusíme ten pocit v sobě dusit, pokud mluvíme k Bohu, pokud nepřestaneme pro pocit křivdy mluvit k Bohu.
Na druhou stranu, vzkříšení, obnova světa, jsou neméně skutečné, než naše pocity. Je dokonce skutečnější. Hořkost pomine, ale nové nebe a nová země tu budou na věky. Jak stojí psáno v Žalmu 30:
Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost, neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá.
Elíša vešel do domu, a hle, mrtvý chlapec byl uložen na jeho lůžku. Písmo vždy malým detailem dovede vykreslit velké drama. I když je Elijáš muž Boží, i když zná své poslání, i pro něj, úplně stejně jako pro nás, musí být šok, když ve své ložnici najde mrtvé tělo.
položil se na dítě, vložil svá ústa na jeho ústa, své oči na jeho oči a své dlaně na jeho dlaně Podivně morbidní popis oživování chlapce ukazuje, že zázrak není nějaké lusknutí prsty, které automaticky vařeší problém.
Elíša musí něco dělat, aby vůbec věřil, že chlapec ožije. Musí vidět, že se něco děje. V následujícím verši Elijáš prochází domem „sem tam“, zřejmě v nervozitě či rozrušení. Bojuje sám s sobě boj víry.
Málo citovaná místa z evangelií nám ukazují chvíli, kdy i Ježíš „musí něco dělat“, aby vybojoval boj víry:
Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená `otevři se!` I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Marek 7, 32–35)
A o kapitolu dále dokonce uzdravení (opět za pomoci slin), které se dokonce nepodaří hned na poprvé:
I vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice; potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“ On pozvedl oči a řekl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy a chodí.“ Potom mu znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně. (Marek 7, 23–25)
I když uzdravení a jiné dobré proměny působí moc Boží, přece nepodceňujme vnější formy, které pomáhají naší víře: Postoj při modlitbě, způsob, jakým se uděluje požehnání atd.
vrátil se Elíša do Gilgálu. Proročtí žáci seděli před ním. Gilgál znamená „kruh z kamenů“. Může to být ten kamenný kruh, který dal postavit Jozue na památku přechodu Jordánu. Takový kruh může sloužit jako dobrá posluchárna, asi jako antický amfiteátr.
rozkrájel to do hrnce na polévku, aniž to kdo znal Jen tak pro zajímavost, podobným způsobem u nás začal sběr hub: Totiž v době hladu jako zde (v. 38) lidé zkoušeli jíst i to, co neznali. Pokud se napletu, houby se u nás začaly ve většině sbírat až relativně pozdě, snad až v 17–18 století v době neúrod.
„Dejte sem mouku.“ Nasypal ji do hrnce Jako v kap. 5, v. 21 uzravuje elíša vodu solí, tak zde zase polévku moukou. Platí to, co jsme řekli k v. 34 – něco hmataleného vždy pomáhá víře. Kromě toho ale skutečně fungují i nějaké chemické reakce. Sůl i mouka skutečně mohou s něčím reagovat. Není vyloučeno, že Elijáš měl kromě duchovního vzdělání i další, „technické“ vědomosti. Svědčí o pokoře člověka, pokud žádný obor poznání není „pod jeho úroveň“. Všimněme si například, kolik vědců 18–19. století bylo zároveň duchovními.
Dodnes je dobré, pokud můžeme duchovní službu bližním doplnit i schopností jim něco opravit nebo jim poradit s něčím na domě atd. Ve sklíčenosti duše na lidi často tím víc doráží, že jim doma něco nefunguje, že jim vlhne zeď a pod.
Je tedy možné, že Elíša byl i zdatný intuitivní chemik. Nikdo nemůže Bohu diktovat, jakým způsobem činí své divy – nemusí to být mimo běžné přírodní zákony. Div spočívá v tom, že se mu lidé diví, zázrak v tom, že se „zazračí“, zasvítí, ukáže. Když nám někdo opraví přístroj, kterému vůbec nerozumíme, přijde nám to jako zázrak – a vlastně je to zázrak.
Budou jíst a ještě zůstane. Poslední z divů v této kapitole je předznamenáním Kristova zázračného nasycení sedmi tisíc. A jako jsme u předchozího divu poznamenali, že se klidně mohl odehrát „přirozeně“ a přece je to div – zrovna tak platí, že Bůh není omezen žádnými tzv. přírodními zákony. Ani zákonem zachování hmoty či jak se jmenuje.
Bůh zložil praidla přírodě. Ale na rozdíl od smlouvy s člověkem jeho samého nic nezavazuje tato pravidla dodržovat – nejsou to přece pravidla pro něj. Lidé, kteří argumentují tím, že Bůh přece nebude porušovat vlastní zákony, tento rozdíl nechápou. Je to jako kdybychom dětem nakázali, že mají chodit v osm spát a proto pak ovšem také museli v osm zalehnout a zhasnout – to je zcela absurdní.
Bůh tedy ve svých činech není vázán žádnými zákony fyziky. Pro Boha vlastně neplatí rozdíl přirozené/nadpřirozené. Něco může udělat pro nás pochopitelnou, přirozenou cestou – a přece je to zázrak. A stejně tak může udělat něco, co je jinak ve světě nemožné. Není ničím vázán.