Ben-hadad, král aramejský … vytáhl a oblehl Samaří Ben-hadad bylo obecné jméno aramejských králů, vládnoucích zhruba v dnešní Sýrii. Znemná „Hadadův syn“. Hadad byl božstvo bouřky (a tedy i srážek a plodnosti), stejně jako baal; je to stejné božstvo. Izrael je tak trestán „synem boha“, v nějž falešně doufali. Samaří bylo hlavním městem Severního Izraele (hl. městem Judska byl Jeruzalém).
V Samaří nastal veliký hlad, neboť je dlouho obléhali Tehdejší opevnění byla většinou velmi důkladná a často v podstatě nedobytná. Obranná technika byla daleko mocnější, než útočná. (Tak tomu bylo i v evropském středověku). Nejúčinější tedy bylo město vyhladovět.
Ovšem zase, s oblédáním obráci města dopředu počítali, takže města mývala někdy zásoby až na roky. Obležení nepřineslo náhlý šok, ve kterém by se obyvatelé buď vzdali, nebo se rozhodli zemřít v boji, ale velmi pomalé zhrošování situace až k nesnesitelnosti. Změna dost pomalá na to, aby si lidé nevšimli, že se dostali do stavu jako v noční můře. Asi podobně jako je možné uvařit žábu, aniž by si toho všimla, pokud vodu ohříváme postupně (nezkoušel jsem, ale lepší příměr mě nenepadl).
oslí hlava za osmdesát šekelů stříbra a čtvrtka dížky holubího trusu za pět šekelů stříbra Přepočítávání biblické měny je obtížné, zhruba ale můžeme počítat šekel jako 100–200 Kč. Pak by se cena koňské hlavy pohybovala mezi 8 000–16 000 Kč a dížka trusu 500–1 000 Kč. Nevíme ale moc, jak drahé bylo stříbro a kolik lidé brali.
Zajímavější je srovnat s „normální cenou“ po skončení obléhání „míra“ mouky (která stojí šekel) je asi 3kg. 3 kg mouky by dnes stály asi 75 kč. Pak by byla koňská hlava za 6000 a čtvrtka dížky (asi půl litru) trusu za 375 Kč. Kůň bylo nečisté zvíře, které jedl člověk jen v nouzi života. Trus byl pochopitelně stejně znečišťující (jde možná o to, že z trusu se dají vybrat neztrávené části zrnek a semen, jak popisují v moderní době např. vyhnanci na Sibiř za SSSR).
Každopádně se pohybujeme u velmi podřaného masa v řádu tisíců a u trusu v řádu stovek korun. Pododbné ceny při obléhání tehdejších měst popisují i pohanští autoři. Hlad působí Ben-Hadad, baalův syn; ten, který je od baala, údajného dárce prosperity.
Když izraelský král obcházel hradby Tj. aby dodal obráncům odvahy a osobně zkontroloval situaci.
Nepomůže-li ti Hospodin, jak bych ti mohl pomoci já? Jde o uznání Boží moci, ale také o nepřímou výčitku. Bůh by mohl, ale nechce pomoci – je to jeho vina. Král si buď svou vinu za zradu Hospodina příliš nepřipouští – a nebo ji v skrytu bere za příliš velkou na to, aby se Bůh smiloval. Je typické, že člověk svou vinu příliš podceňuje, nebo příliš přeceňuje. Člověk má sklon před Božím zákonem propadat buď lhostejnosti, nebo zoufalství. Svou vinu bere příliš za svou. Buď své zlé jennání bere za správné, nebo za tak se sebou spojené, že ji od něj nejde oddělit. Naproti tomu sv. Pavel říká: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Ř 7, 18nn)
Něčím z humna nebo lisu? Humno je místo, kde se mládtí obilí, lis místo, kde se lisuje víno. Tedy místo vzniku dvou nejzáklanějších potravin, které zastupují všechny ostatní – chleba a vína. I když jsou všichni králové sev. Izraele zproněvěřilí, nejsou „dokonale zlí“; snaží se stále vystupovat jako „otcové“ svých poddaných. Král chce na hradbách udělat gesto a „ženě z lidu“ dát něco málo ze svých zásob. Následný verš mu však odhalí hrůzu bídy, kterou nějaká almužna nemá šanci „zamáznout“.
Dej sem svého syna a dnes jej sníme. Mého syna sníme zítra. Bohužel nejde o nadsázku. Takové chování je bohatě zdokumentováno např. z hladomoru na Ukrajině v třicátých letech, z Číny let padesátých (Velký skok vpřed) i z hladomoru v Sev. Koreji před pouhým desetiletím. Svědci takových událostí dodnes žijí.
Důvod tak hrůzného uvažování jsme naznačili ve v. 25: Člověk si na to, že dělá divné věci zvyká v sérii malých ústupků. Kdyby člověk vůbec nejedl čtyřicet dnů, nesní na konci své dítě. Ale pokud by měl normálního jídlo o maličko méně každý den, po malých krůčcích dojde ke zvrhlé logice, že dítě je nakonec „tělo jeho těla“ a tak ho jde sníst. Děsivé totiž je, že při hladomorech se jedí zejména děti a to často vlastní. Jde o jakési spiknutí silných proti slabým.
Ale když jsem jí druhého dne řekla… Možná jde o děsivou ozvěnu Šalomounova soudu mezi dvěma ženami o dítě. Izraelský král však ženy nemůže rozsoudit, protože nejde ani vyslovit, která z nich jednala hůř. V jistých chvílích se dostáváme už za harnice spravedlnosti a jakýkoliv čin už je nikoliv menší nebo větší zlo, ale pouze zlo.
lid viděl, že má na těle vespod žíněnou suknici Vidíme v působivém náznaku, že Izraelští králové nebyli dokanale zlí, zcela zkažení. Král se zřejmě kál ve svém srdci a přitom to nedával lidem najevo, aby je více nezneklidňoval (žíněné roucho pokání měl pod královskými šaty). Král to zřejmě chtěl s Bohem „zkusit“. Z dalšího verše však vidíme, že možnost obrácení nemáme zcela ve své moci: Člověk má vyznávat své viny a obracet se od nich stále, ne až když se něco děje. Protože když nechává pokání na nejhůř, často pak už kvůli nožství svých předchozích hříchů není schopen věřit, že by je Bůh mohl odpustit, jak jsme zmínili ev v. 27.
Když král vidí, že Bůh se „jen trochu nezlobí“, když vidí intenzitu Božího trestu, pokání rychle vzdává.
Co dopadlo na Samaří je jistě strašlivé. Nicm. proroci to ohlašovali dopředu. A není to přímo Bůh, kdo ten děs působí, ale Aramejci. Bůh „pouze“ odebral Izraeli svou ochranu – Izraelci se domnívali, že se bez ní obejdou. Nyní jsou vystaveni běžnému běhu světa. Jako každý z nás, když hřeší, jedná bezohledně vůči druhému člověku, tak teď Aramejci ve velkém jednají bezohledně s celým Samařím. Hrůzy světa jeou jeho přirozeným stavem; za hrůzami světa stojí stejné smýšlení, které je za našimi hříchy, které si přitom u sebe vždy umíme omluvit. Proč Aramejci přitáhli? Protože mohli. A protože chtěli.
Ať se mnou Bůh udělá, co chce, jestliže Elíša … dnes nepřijde o hlavu. Velmi častý jev, kdy člověk nepřátelství k bohu ventiluje na jeho služebnících. Na Boha nejde vystřelit, nejde mu vypálit dům; jeho službníci jsou vždy po ruce. Ale snad ještě více: Pokud nám nevyhovuje, co Bůh nařizuje, dopouští atd. můžeme si vždy vytvořit Boha podle vlastních představ. V případě Samaří: Boha, který neposlal Elíšu. Který nehrozil dopředu strastem. Boha, který skázu Samaří nedopustil ani jí nemohl zabránit. Boha, kterého netřeba se bát – modlu. A tak odpovědnost za to vše nepadá na Boha, ale na Elíšu. Vezměme již začátek věty „Ať se mnou Bůh udělá, co chce“. Ale jaký Bůh? Jiný, než Elíšův Bůh není. Jiný Bůh, než ten, který mluví své služebníky proroky, skrz církev, není.
starší seděli s ním Opět si povšimněme: Zatímco Elijáš byl pronásledovaný desperát, Elíša je respektovanou osobností se sídlem v hlavním městě. S Elíšou se stýkají nejvyšší kruhy Izraele.
Hle, toto zlo je od Hospodina. Co ještě mohu od Hospodina očekávat? Poněkud matoucí rychlý časový skok: Po tom, co se králi nezdařil atentát na Elíšu, teprve uznává, že jeho nepřítelem není Elíša, ale že pro jeho hřích se mu Bůh sám stal nepřítelem. Jak uvidíme v další kaptitole, po takovém poznání teprve následuje záchrana Samaří. Bohem není Bůh lidských představ, který za nic nemůže; Bůh, který by rád pomohl, ale nemůže. Ale Bůh, který soudí – a slitovává se.