Tam měl jeden setník Latinsky centurio, česky centurión. Z latinského centum, sto, protože velel přibližně stu vojáků (záleží na tom, v které době). Byl zvolen vojáky, povýšen senátem nebo nadřízenými z nejstatečnějších vojáků. Muselo mu být alespoň třicet a nějakou dobu sloužit. Šel první do bitvy, vláště na nepřátelské hradby.Jeho úkolem bylo také cvičit vojáky a trestat je holí ze dřeva vinné révy, zvanou vitis, která byla také odznakem jeho moci, což předtím sám jako voják zažil. Znal tedy vojnu ,zezdola‘ i ,svrchu‘.
Centurióni tedy téměř vždy měli autoritu. Měli moc i zkušenost zároveň, nerozkazovali nic, co by před tím sami nemuseli plnit. Nebývali už pak povyšováni výše a byli to nejvyšší důstojníci, kteří veleli přímo vojákům: Takže domluvit něco s centuriónem znamenalo, že se to obvykle hned stalo.
otroka, na němž mu velmi záleželo Překvapivé. Protože v Řecku a Římě se s otroky zacházelo velmi zle. Řekové a zvláště Římané velmi dbali na práva a důstojnost lidí, ovšem jen pokud to byli lidé svobodní. Váženost svobodných dosti spočívala na tom, že pod sebou měli spoustu lidí nesvodobných. Tři čtvrtiny obyvatel demokratických Athén byli otroci bez všech práv. Otroci často měli jména jako „Primus, Secundus“ – což znamená „První, Druhý“, tedy pouhá čísla. Nebo třeba „Onezimos“ – „Užitečný“.
Setníka možná otrokovi přiblížila společná válečná zkušenost. Ve válce jsou na sobě spolubojovníci velmi závislí. Když mi někdo v bitvě zachrání život, bude mi jedno, zda je otrok nebo svobodný, chudý nebo bohatý, černý nebo bílý. Jako v podobenství O milosrdném Samařanu je přepadenému člověku jedno, že ten, kdo ho zachránil, je Samařan (L 10, 36n). Ve Spojených státech byla prvním místem, kde bylo zrušeno oddělení černých a bílých, právě armáda; dvacet let před tím, než všude jinde. A dodnes je v mnoha zemích armáda právě to místo, kde mohou lidé z různých menšin nebo chudých poměrů uspět jako jinde ne.
Možná si ovšem setník cenil otroka proto, že viděl už tolik svých blýzkých a vůbec různých lidí zemřít. Draze poznal, že lidský život a lidská blýzkost je zdaleka to nejcennější z pozemských věcí.
poslal k němu židovské starší Izraelští starší se objevují už v Exodu: Jsou první, kterým Mojžíš oznámí, že Hospodin vysvobodí Izrael z Egypta. V zásadě to byli asi nejváženější členové širší rodiny. Jejich slovo mělo v rodině váhu, alezároveň museli dbát na to, co jednotliví členové rodiny potřebují. Podobně jako rodiče v rodině nařizují dětem, ale mají na to právo, protože se o děti starají a myslí na jejich potřeby.
Je hoden, abys mu to udělal Židé původně přijali Římskou vládu v podstatě dobrovolně a s úlevou, protože vytrhla zemi s chaosu. Římané, jako na všech místech, respektovalimístní náboženství. Ale s nástupem císařské moci začal Řím pomalu upadat a s tím i smysl pro povinnost a čest římských úředníků a vojáků. Navíc, řadoví vojáci v Judeji a Galilei z většiny nebyli z Itálie, ale často ze Sýrie a jiných okolních zemí. Často to byli lidé Izraeli tradičně nepřátelští. Mezi teorií a praxí římské vlády byl pobuřující rozdíl.
Za druhé, po návratu z babylónského zajetí se Židé z drobrých důvodů drželi stranou od cizinců. Zkáza prvního chrámu a babylónské zajetí přičlo proto, že se Izrael uctíval modly okolních národů a ne Hospodina, že se přizpůsoboval zvykům pohanů. Po tom, co Alexandr Makedonský porazil Peršany ovládla celé středomoří jedna řeská kultura a různí vládcové i odpdalíci v Izraeli se vícekrát snažili předělat Izraelce na Řeky; mnozí toužili po tom, aby byli všichni lidé stejní. Sám Ježíš řekl svým učedníkům: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 10, 5n) Starší tedy říkají: Tento Říman je výjimka z pravidla, ten je slušný, ten si to zaslouží.
miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl Později, ve Skutcích, je právě římský setník Kornélius druhým pokřtěným pohanem (prvním je etiopský dvořan). Židovství bylo v Římské říši, kde lidé často hledali alternativu k „zastaralým“ původním božstvům, celkem populární. Jediný, neviditelný a všudypřítomný Bůh byl vzdáleně podobný jedinému bohu řeckých filosofů. Důraz na dodržování Zákona připomínal zašlé lepší časy římské republiky, jimž se římská společnost čím dál více vzadlovala. Setník jako vzdělaný člověk (setníci museli umět číst a psát, aby mohli číst rozkazy a psát hlášení) a člověk pořádku mohl mít k židovství blýzko. I když v tom samozřejmě stále byl výjimkou, protože pro Římany bylo na židovství zase mnoho věcí odpudivých (zejména obřízka, která jim přišla jako mrzačení; den odpočinku, který jim přišel jako lenost a čisté a nečisté pokrmy, protože třeba prase bylo u Řeků a Římanů zvíře vhodné k oběti bohům).
Ježíš šel s nimi. Vidíme, že Ježíš bere židovské starší vážně. Není anarchistou, který je proti všem autoritám. Káže ale pokání – poznání vlastního hříchu a pokoru – které se týká každého člověka, starší nevyjímaje. To mu starší časem znepřátelí. Důstojnost člověka není v tom, že nedělá chyby. Ale v tom, že se ke svých chybám dovede přiznat a nést jejich nsáledky. Jsou to staší, kteří se později postaví proti Ježíšovi, nikoliv Ježíš, který by se stavěl proti nim.
poslal setník své přátele Vidíme rys vojenského života, který bývá družný. Voják svým životem závisí na spolubojovnících. Vazby mezi vojáky jsou velmi silné. Setníkovi přátelé jsou jeho ,rodina‘.
nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu Slova vstoupila do některých pořadů bohoslužby před Večeři Páně (tzv. Non sum dignus). Nejde o zdvořilostní frázi ani o hranou pokoru, ale o pravdivé sebepoznání. Uvědomme si za prvé, že jde o vojáka. Jehož povoláním je zabíjet lidi. I když i křesťan má přijmout vojenskou službu a chránit tak své bližní, přece každé zabití člověka je hřích (byť nebránit slabé je hřích větší). David, který vedl mnoho válek, nesměl postavit Bohu chrám, i když vedl války na Boží příkaz. Ostatně vidíme dnes, že jsou to dosti často právě vojáci, kdo politikům radí spíše války nezačínat. A že jednou z nějvětších obav policistů bývá, že by museli použít služební zbraň. „Podstatou války je násilí. Vést válku umírněně je imbecilní.“, jak řekl britský admirál J. A. Fiher. To je sice podstata válčení; ale Písmo, jak vidíme ze slov apoštola Pavla i samotného Krista, si na tomto povolání cenní spíše schopnosti podřídit se kázni a obětovat život pro druhé. Násilí není správné – a přece vojáci zahanbují odhodláním snášet námahu a nebezpečí a ochotou se obětovat.
Dále, vojenský život obnáší přehnané chlapáctví, ke kterému patří velká sprostota, „upoštění páry“ během různých pytek atd.
dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv Setník poznal v Ježíšovi ,velitele‘, nejvyšší hodnost. Zejm. proto, že Ježíš může život dát, voják jej může jen vzít.
podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji Setník vlastně shrnuje to, co se v bibli označuje slovem ,spravedlivý‘. Spravedlivý je ten, kdo za někoho odpovídá a někomu se odpovídá. Poroučet mohu jenom tomu, koho dovedu ochránit, o koho se dovedu postarat. A zase když se o mne někdo stará, když bych se bez něj neobešel, musím jej poslouchat.
Když to Ježíš uslyšel, podivil se Vidíme, že Ježíš byl nejen pravý Bůh, ale i pravý člověk. A jako každého člověka jej mohlo něco překvapit. Přitom byl jistě vševědoucí. Ale stejně jako u nás, i u něj bylo něco jiného vědět a něco jiného zažít. Jiné je třeba vidět slona v knize či v televizi a vše o něm vědět, jiné stát přímo před ním ve výběhu či v africké savaně. Teoreticky by každý Izraelec měl věřit jako tento voják. Ježíš však prakticky ví, že tomu tak u lidí kolem něj není. Je tedy překvapen.
tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli Dokonce ANI v Izraeli. Tj. Izraelci věří v Boha, jehož nevidí. V tom jsou jsitě lepší než ostatní – ale tak důslední, jako setník, nejsou ani oni. Ježíš to říká zástupům a tím také vysvětluje, proč tomuto setníku vyhoví, když jinak byl „poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Přitom pamatujme, že v praxi skutečně ,výjimka potvrzuje pravidlo‘, nikoliv ,výjimka ruší pravidlo‘.
Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého. Takže vlastně nebylo poznat, že jeho uzdravení způsobil přímo Ježíš! Jako víra hledala to uzdravení, tak zase jen víra mohla rozeznat, že jej způsobil Bůh. Když se člověk silné víry modlí za uzdravení, nepotřebuje, aby se stalo zčista jasna. Po modlitbě vyhledá pomoc lékaře a při uzdravení zase rozezná, že uzdravení prostřednictvím léčby bylo od Boha. Neklade si otázku „a nezabrala by léčby i bez modlitby?“, protože ví, že bez vůle Boží se nestane nic. Že i lékaře povolal k jeho povolání Bůh a také on mu dal poznání toho, co stvořil.
Hned nato… V Lukášově evangeliu po sobě často jednotlivé Ježíšovy výroky a činy jdou jako protiklady. Aby jeden Ježíšův výrok nebo čin nemohl být pochopen jednostranně. Tak i zde následující uzdravení doplňuje, jak je to s oním „tvá víra tě uzdravila“, jež se mnohdy mylně chápe tak, že se každý může uzdravit vlastně silou vůle a kdo ne, je to jeho chyba. To je velmi rouhavá myšlenka.
vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova Písmo pravdivě ukazuje, že v životě mají zlé věci silný sklon se nabalovat. Neštěstí nikdy nechodí samo. Zemřelo dítě a to je samo o sobě strašné. Co horšího, je to jediné dítě. Co horšího, matka je vdova, je na to sama. Už jednu velkou ztrátu zažila. Jenda z nějvětších lží zní „Všechno zlé je pro něco dobré“. Rozhodně to, co se stalo té ženě, není dobré pro nic.
Velký zástup z města ji doprovázel. Tak velká nespravedlnost je pak zřejmá každému soudnému člověku. Vdova spíše nebyla nijak významná, lidé však byli zasaženi tím, jak moc je zlé, co se jí stlo.
bylo mu jí líto Jako jsme ve v. 9 mluvili o Ježíšově podivu na vírou setníka, snad i zde můžeme říci, že Ježíš je zaskočen faktickou krutostí světa, přemožen lítostí. Nic jiného, než smutek, lítost, k takové situaci nepatří. Na nejhlubší rovině nemá zlo žádné „protože“. Podstatou zla je nesmyslnost, nespravedlnost, nevyváženost. Vyšší smysl má dobro, nikoliv zlo. Ježíš je plně podroben údělu člověka; je to Bůh mezi námi. Jako takový může v tuto chvíli cítit jen lítost.
Přistoupil k márám a dotkl se jich V křiklavém rozdílu proti otroku setníka, jejž uzdravil slovem na dálku. Lze soudit, že Ježíš dotekem ze sebe vydává sílu, něco jej to stojí (viz Mk 5, 30). Vdova jej přitom o vzkříšení syna nežádala, o její víře také nepadlo ani slovo. Ježíš svým činem sdílí naše rozhorčení nad nepochopitelným zlem ve světě, na kterém ale, nad rozdíl od nás, nemá podíl, protože je bez hříchu.
Chlapče, pravím ti, vstaň! Jak očekával setník v předchozím zázraku, Ježíšovo slovo se prostě stane. Mrtvý jej samozřejmě nemohl slyšet. Jde ale o to, že co Ježíš řekne, se prostě děje, stane realitou.
Bůh navštívil svůj lid Jde skutečně o výjimečný zásah shůry do toho, jak to na světě chodí. Ježíš míří do Jeruzaléma, aby smrt a nespravedlnsot tohoto světa přemohl natrvalo por každého, kdo věří.
O tom všem se dověděl Jan Který je v tuto chvíli ve vězení krále Heroda, protože ho káral za to, že přebral manželku svému bratrovi.
Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Jan byl veliký prorok, zejm.proto, že nikomu nestranil. Káral jak opovrhované celníky a nevěstky, tak tzv. ,'slušné lidi‘, kteří si na sobě zakládali a ostaními opovhovali (viz Mt ,3–7), tak samotného vládce. Jak ,ty dole‘, tak ,ty nahoře‘, tak střed. To je nezvyklé.
Jako není žádný člověk dokobalý, tak také žádný člověk není dokonale špatný, ale vždy má nějakou jednotlivou dobrou vlastnost. Lidé ,nahoře‘ mývají vůli,houževnatost, nápady. Proto víceméně právem kritizují pasivitu ,mas‘. Spodina společnosti zase jasně vidí intrikánství boháčů, které by jim nikdy před úřady a často ani před stejně postavenými nemohlo projít. Lidé uprostředmají pocit, že unikli obojímu, ale spíše z části sdílení vady těch nad nimi i pod nimi. Jan jako pravý prorok si nevybral žádnou z těchto stran, aby s ní v zádech kritizoval ty ostatní.
Pochybuje však o Ježíši. Jan jako prorok ohlásil soud nade všemi a pokání jako přípravu na tento soud. Nyní čeká proměnu celého světa. A Ježíš zatím sice koná velmi mocné činy, jako vzkříšení mrtvého, ale týkají se jen jednotlivých lidí, ne celého světa. Ježíšova moc je nepochybně přesvědčivá; to, jak jí užívá jen v jednotlivých případech však asi vyvolává pochyby.
zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí… Ježíšovu odpověď můžeme chápat takto: Není nakonec vždy důležitější proměna života jednoho člověka než proměna celého světa. Dnes žijeme ve velmi bohaté a bezpečné společnosti a přece známe případy lidí, ktré jsou zcela zoufalé. Přece sami někdy stojíme před problémy, které se zdají být nad naše síly. Mé osobní trápení, pokud má nějaký reálný základ, my vždy přijde největší.
Na co jste vyšli se na poušť podívat? Kristus sice Janovi odpověděl rázně, ale nyní, když Janovi poslové odešli, obhajuje Jana před zástupy. Jakoby řekl: „Ano, je od rány, ale co jste čekali?“
Na rákos, kterým kývá vítr? Tedy, někdo kdo žije na poušti asi nebude zrovna ,slečinka‘. Když hledáte někoho, kdo žije na poušti, asi potřebujete i odpovídající, drsné poselství. Povšimněme si, jako zálibu má dnešní vzdělaný, zjemnělý, pohodlný člověk v různých přírodních národech a jejich syrovém životě.
Člověka oblečeného do drahých šatů? Jinými slovy v podstatě totéž, co předchozí obraz. Kristus naznačuje, že kdo hledá Jana, podvědomě si asi položil otázku, co je skutečný úspěch v životě. Mělo by to být přece dostat se (jako vládce nebo jako lokaj) do královského paláce – ale kupodivu, k takovým lidem nikdo z posluchačů nevzhlíží.
Proroka? Jan vystoupil asi pět set let od vzniku poslední prorocké knihy SZ. Tedy od doby vdálené tehdejším lidem jako nám dnes 16. století. Samozřejmě ve vzduchu vysí otázka „může se ještě dnes objevit někdo jako z doby před pěti sty lety“? Ježíš na tuto otázku odpovídá kladně.
Hle, já posílám posla před tvou tváří Citace z Malachiáše 3,1, z posledního proroka SZ. Původní znění je: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno.“
mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan O Janově velikosti viz v. 19.
avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší Protože to, co proroci ohlašovali, se v Kristu již stalo. Také proto, že kdo je v království Božím ví, že proměna člověka se děje skrze milost, kterou přinesl sám Syn Boží obětí na kříži. Jde orozdíl mezi náznakem, předobrazem v SZ a plným odhalením skutečnosti v Kristu.
i celníci dali Bohu za pravdu Tj. uznali, že hřích, za který je Jan kárá, je skutečně jejich, že je to jejich vina a odpovědnost.
farizeové a zákoníci … se nedali pokřtít od Jana Tj. problém farizeů a zákoníků není nijak zvlášť odlišné učení a přístup, než ten, co měl sám Ježíš. Ale to, že odmítli uznat, že i oni jsou hříšníci, kteří hřeší ze své zlé vůle. Úmyslný hřích byl pro ně něco, co se týká druhých lidí, ale ne jich. Uznávali Jana jen jako toho, kdo kárá lidi, se kterými sami nesouhlasí. Byli jaksi těmi lidmi uprostřed, kteří se dodnes domnívají, že se jich netýká ani hřích lůzy, ani hřích vrchnosti. Takový sklon má dodnes často většina lidí.
Jsou jako děti, které sedí na tržišti Tj. postoj té doby vůči Janovi i Ježíšovy je vnitřně nelogický. Když kritizují jednoho, nemohou logicky zároveň kritizovat druhého; ale stejně to dělají. Na Janovi i na Kristu vadí všem nakonec to, že nejsou úplně stejní, jako většina.
nepil víno – říkáte: ,Je posedlý.‘ Janova střídmost se zdála přehnaná. Byl vnímán jako ,fanatik‘.
jí a pije – říkáte: ,Hle, milovník hodů‘ A Kristus byl zase příliš ,nromální‘. Je-li proroko, neměl by být trochu jiný, něž běžný člověk?
moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí Jak by to tedy mělo znít správně? ,Tak akorát radikální‘, ,umírněný fanatik‘ – zní samozřejmě jako zjevný nesmysl. Stejně tak jako ,málo normální‘ nebo ,extrémně normální‘.
Samozřejmě, když má někdo burcovat, musí to být ,poděs‘, ,jurodivý‘, ,radikál‘. Jinak si tohonikdo nevšimne. Jinak je to jen hra na společenskou kritiku, jakou ostatně zažíváme zhusta u dnešních umělců: Týká se vždy někoho jiného, než posluchačů. Buď právě jen ,zkorumpovaných politiků‘, nebo ,nepřizpůsobavých‘, jenom nás ne. A tak může člověk zůstat v klidu. Ovšem pokud chce zůstat v klidu, především nepotřebuje proroka.
Pokud pak chceme vzor normálního života, musí být opravdu úplně normální se vším všudy. Je zde Ježíš jako dkonalý člověk, jako prvotina nového stvoření. Jako takový se samozřejmě rád napije, dobře nají. Jako takový má rád, když ho někdo natře vonným olejem (viz v. 46, je to kulturní zvláštnost středomoří). Jako normální člověk má Ježíš i cosi jako humor (podobenství jsou podobná našim anekdotám), jako takový je občas unavený a má všech lidí plné zuby, potřebuje být sám. Jako normální je občas není překvapen (viz v. 9) nebo z něčeho dojatý (viz v. 13).
Ježíšova řeč nám ukazuje, že pro spravedlivého je bežné, že je pro jedny moc radiklální, pro druhé příliš umírněný. Pro jedny moc konzervativní, pro druhé příliš liberální atd. Často to může znamenat, že má prostě pravdu.
Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Farizeové totiž Ježíše, zejm. z počátku, uznávali. Ovšem jako kolegu, nikoliv jako Pána, jak ukazuje následující příběh.
Není to překvapení. Ježíš byl většinou své theologie i etických zásad farizeům ze všech směrů své doby nejbliží. Obdobu Ježíšových výroků najdeme často i v Talmudu, který učení rabínů té doby zahrnuje. I v evangeliích samotných někdy farizeové říkají to samé, co Ježíš, jako např. dvojpřikázání lásky (viz Mk 12, 32nn) Křesťanství samo se odžidoství příliš neliší etikou, ale spíše pochopením Písma a sebe sama.
posadil se ke stolu I dnes nezveme domů na oběd/věčeři libovolné lidi; je to celkem velký stupeň důvěrnosti. V Ježíšově čase pak bylo každé společné jídlo bráno trochu jako bohoslužba, protože zvířata byla vždy proážena rituálním způsobem. Byl v tom náznak oběti, ze které jí společně Bůh, kněz i obětníci – jak tomu bylo u obětních hodů SZ. SPolečnost u stolu byla malá církev.
V tom městě byla žena hříšnice. Není přímo konstatováno, v čem byl její hřích a je maličko legrační, že církevní umění i obecná představivost tu ženu okamžitě vidí v drtivé většině jako luxusní prostitutku. Ovšem nemohla být jejím hříchem třeba jízlivost, pomlouvačnost, intrikánství, citové vyděračství atd.? Nemuselo to být nutně nějaká ,Femme fatale‘ ale třeba i ,zlá čarodějnice‘. Hřích naprosto nemusí vždy souviset se sexem; ba většina hříchů se týká jiných věcí.
přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje Nicm. že vlastní zrovna takovou věc tomu dává určitý racionální základ. Už sama nádoba je z drahého materiálu: Alabasrt, česky také úběl, je odrůdou sádrovce (hydratovaný síran vápenatý). Je to světlý, průsvitný, měkký kámen, do kterého se snadno ryje. Lahvička tedy vypadala jako z bílého, měkkého skla, teplého na dotek.
Vzácný olej byl olej, ve kterém byl rozpuštěn parfém. Látky, ze kterých se dělají parfémy, jsou velmi vzácné doteď; neředěný parfém v u nás ani není k dostání v běžných obchodech; i poloparfém, tj. ředěný parfém, je méně častý a je nejdražší formou voňavek. Dne se parfémy neředí olejem, ale lihem. Pro zajímavost, další odstupňování síly je: parfémová voda, toaletní voda, kolínská voda a nejslabší a nejlevnější deodorant.
Parfémy patřily k vůbec nejdražší myslitelné věci té doby. Taková lahvička mohla stát jako roční průměrný plat; i dalko více. Kde se tedy vzala v domácnosti v galilejském zapadákově vyvolává rozpaky. Asi jako Chanel číslo 5 v Litvínově. Celkem snadno tedy mohlo jít o ,pracovní pomůcku‘ prostitutky, která si ji díky svým ziskůmmohla dovolit. Nicméně stále mohla být hčíchem té ženy třeba lakota a ta mohla být i důvodem, proč má takovui drahocennost.
pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala… Zvláště u nás s naší spíše severskou, zdrženlivou kulturou, vyvolává scéna silné rozpaky. Orientálci, ale v podstatě už i románské národy z našeho pohledu vyhlíží přehnaně spontánně, afektovaně. Jsou zvyklí se daleko více navzájem dotýkat. Chytat se něčích nohou nebo kolenou bylo ve středomoří přímou obdobou toho, když my si před někým klekneme. Scéna proto na přihlížející nepůsobí tak sexuálně, jako na nás.
farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu Vidíme nezanedbatelný respekt, který farizeus k Ježíši jako učiteli Zákona přeci jen má. Nedovolí si kárat jej ve vlastním domě u vlastního stolu, kam jej sám pozval.
co to je za ženu, která se ho dotýká Rozdíl ve způsobech orintálců jsme popsali již ve v. 38. Třeba dodat, že zde hranice také je, ale probíhá jinak: Svaté osoby se hříšnice neměla dotknou vůbec, ani mu, řekněme, podat ruku. Když už se Ježíše dotýká, je celkem jedno, jak. A vezměme si, že kdybychom dnes viděli ženu před někým jen klečet, i tak by nám to přišlo jaksi neslušné. Co v textu skutečně je, že celé to bylo jaksi trpané, i když méně trapné, než by to bylo v našich podmínkách.
Šimone, chci ti něco povědět. Povšimněme si, že rozmluva je vedena dosti srdečně, přátelsky. Vztah Ježíše a farizeů se mení k horšímu zhruba úměrně k tomu, jak seJežíš blíží Judsku a Jeruzalému. Zde je ještě poměrně srdečný.
Jeden věřitel měl dva dlužníky. Zadluženost je v podstatě běžný stav celého starověku a svým způsobem běžný lidký stav vůbec. Lidé se navzájem potřebují; své povinnosti jeden k druhému však zhusta neplní, jsou si stále navzájem dlužni a nemusí to být jen peníze. Ale začasto vděčnost, ocenění druhého, laskavost, sebenáhled atd.
ten, kterému odpustil víc Tím se i vysvětluje role Jana Křtitele. Aby lidé ocenili Krista, musí vůbec vědět, jak velký je jejich hřích. Kdo neví, že se vážně provinil, nemá ani potřebu odpuštění. Kdo netuší, že je zaprodán peklu, nepotřebuje Vykupitele. Kdo neví, že je otrokem hříchu, nepotřebuje vysvobození.
Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal Pohostinství je v podstatě nejzákladnější zákon,který funguje i tam, kde jinak žádná pravidla nejsou. Tak např. v mongolských pustinách či afgánských horách. Porušení posvátnosti pohostinství je hlavním hříchem sodomských atd. Ježíš tedy upozorňuje zákonníka, že on sám může při vší vytříbenosti porušovat pravdilo staré jako samo lidstvo. Někdy eticky uvažujeme o celé planetě, o kácení pralesů atd. a přitom se k lidem kolem sebe chováme jako sprostí hulváti.
Ježíš popisuje pro nás dosti zvláštní prvky orientální pohostinnosti. Lidé si po vstupu do domu myli nohy a tím se dávalo najevo, že jsou na svého druhu posvátném místě (jako Mojžíš se má zout u hořícího keře) – a tedy v bezpečí, v podohlí.
Nepomazal jsi mou hlavu olejem Opět podivnost zejm. starověkého středomoří. Namazat si halvu alespoň trochu voňavým olejem nebo se jím natřít po koupeli bylo bráno jako něco tak základního, jako pro nás mýdlo nebo zubní pasta. Nebo spíše, mazání hlavy olejem fungovalo jako hřeben, jako způsob, jak si upravit účes (jako dnes vlasový gel, tužidlo). Je to obdoba toho, když se dnes potřebujeme vždy po nějaké době osprchovat. Pokud bychom nemohli, velmi bychom trpěli. Stejně to měli orintálci s vonným olejem. Jde o základní pocit tělesné pohody, jako u nás sprcha.
Komu se málo odpouští, málo miluje. To platí i pro mezilidské vztahy. Nejde o to, že je na nás někdo měkký a snese všechno. Může se na nás třeba i snadno rozhněvat – ale jde o to, že nás nakonec vždy, třeba po trestu, třeba po našem dlouhém pokání, nakonec přijme zpět.
A opět je to stále i odpověď na Křtitlovu otázku: Křtitel mluvil o hříchu, aby si všichni uvědomili, jak vážně na tom jsou. Ti, kteří vzali vážně Křtitele, věří Ježíši a milují jej, protože vědí, z jak velkého problému je dostal – zahcránil nás svou obětí všechny z pekla.