Zatímco byl Apollos v Korintě Nejříve Pavel přišel z Korintu do Efezu. Přemlouvali ho, aby zůstal. Pavel slíbil, že se vrátí a vrátil se do Jeruzaléma. Po něm přijel do Efezu Apolos a dařilo se mu tam. Pak se vydal do Korintu, vlastně obráceným směrem v Pavlových stopách.
Zmínka v 1 Kor 1, 12 „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi“ ukazuje, že z působení různých věrozvěstů vznikalo jisté pnutí. Někteří lidé nedovedli odlišit evangelium, které je jediné u všech, od jeho různých zvěstovatelů. Pavla celou dobu provází to, že musí započaté dílo nechat dokončit někoho jiného. Někdy mu v patách jdou lidé, kteří evangelium pokřivují a zněužívají. To není Apollův případ. Přesto je důležité si uvědomit, jak úzko muselo Pavlovi být při pomylšení, že dílo evangelia zanechává lidem, které často ani nezná a za které musí ručit.
přišel do Efezu; tam se setkal Pavel je tedy v Efezu po druhé a vidí vývoj, který nastal po jeho první návštěvě.
Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?“ Oni řekli: „Křtem Janovým.“ Janův křest byl trochu jako novoroční předsevzetí: Člověk v něm přiznával své viny a vyjadřoval touhu začít znovu. Víme ovšem, že z vlastních sil tohle člověku moc dlouho nevydrží.
vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše Potřebujeme se spolehnout, že o změnu nejde jen nám. Že jí někdo ocení, že nás bude pozvedat v našich opětovných selháních. Že celou naši proměnu bude někdo držet v rukou a dovede do konce.
Ježíš je ten, jehož oběť jednak ruší předchozí vinu – proč se nakonec snažit, pokud za sebou táhneme až příliš těžkou minulost, která nás strhává zpět. Jeho oběť má též moc smazat i všechna další selhání. Jde tedy o rozdíl mezi rozhodnutím, že sami sebe napravíme – a tím, že o takové rozhodnutí někdo stojí, uznává je a ze všech sil nás v něm podporuje.
sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení Neděje se při věech křtech (Lýdie a žalářník ve Filipech atd,). Přichází tam, kde je třeba pomoci víře. Ježíš při svém vlastním křtu nemluví ve vytržení! Takové věci jsou vítaným povzbuzením, nikoliv podmínkou pravého křtu.
tvrdošíjně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili Pavel nejedná unáhleně; snáší obtíže po tři měsíce v. 8; že lidé nevěří by se snést dalo. Mnohdy trvá dlouho, než člověk k víře přijde. Ale Pavel musí snášet zesměšňování, které je samotné víry nedůstojné.
To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet Zajímavé je, že dosud Pavel zůstával na jednom místě jen několik týdnů. Náhle zůstává dva roky. Snad ho zkušenost učí, že je třeba působit déle – učí se za pochodu. Efez byl také jedním z největších přístavů a procházelo jím mnoho lidí, takže byl strategicky umístěn a jeho práce tak byla efektivnější. Změna přesto zarazí a zůstvá poněkud otazníkem.
Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky … kterých se dotkl Jo to v zásadě pověrečné jednání, kterému však Bůh ve své milosti vychází vstříc. Připomíná to jednání ženy z Mt 9, 21. Podobně snad můžeme nahlížet na některé mariánské zázraky atd.
Také někteří židovští zaříkávači Židé měli oprávněně respekt tehdějšího světa pro starobilost, racionalitu a spravedlnost svého náboženství. A tam, kde je něco cenného, je přirozeně příležitost ke zneužití. Jako jsou ochotni zneužívat zvěsti SZ, tak dovedou vycítit moc v evangeliu. Evangelium je však moc nad námi, ne moc k našemu použití.
Ježíše znám a o Pavlovi vím. Duchové sdílí suchovní svět a tak znají i jeho hodnoty. Lidé duchovní věci nevidí přímo, ale jen tuší. V jejich srdcích probíhá rozhodování, zda chtějí, aby věci byly tak, jak o nich Zákon a Evangelium svědčí. Duchové věc vidí a již se rozhodli proti.
Tak velká rozdíl v tom ale vlastně není: Nevím jistě, ale chtěl/nechtěl bych, aby to tak bylo – to je víra/nevíra. Vím jistě, a chci/nechci aby to tak bylo – tak je tomu u duchů dobrých a zlých.
tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran Místo má zřejmě kromě naučení proti zneužívání Božího jména i pobavit.
vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání Není ani dnes zcela nezvyklé, že lidé, kteří se zajímají o duchovní věci, začínají spiritismem, magií a pod. Duchovní otevřenost sama o sobě je „otevřenost na obě strany“. Být hledačem není samo o sobě pozitivem, protože hledač se zajímá o zlé stejně jako o dobré.
Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných V přepočtu přes milion Kč. Doposud si můžeme všimnout, že magie je vždy spojena s vysokými finančímu úhradami. Že je drahá z části posiluje důvěru v ni; úvaha zní „když to tolik stojí, tak to přece musí fungovat“.
půjde přes Makedonii a Achaju do Jeruzaléma Tedy jednak přes místa, kde před tím působil (a v Achaji po něm také Apollos). Jednak Pavel stále uznává Jeruzalém (a apoštoly) jako centrum církve a jako svaté město. Jako svého druhu domov. Na cestě do Jeruzaléma je již potřetí.
potom musím také do Říma Tam nakonec Pavel velmi ravděpodobně zemřel mučednickou smrtí. Jeho nečekaná cesta do Říma zabírá poslední část skutků a skutky jí končí.
výrobce stříbrných napodobenin Artemidina chrámu Tedy vlastně suvenýrů pro turisty, podobně jako dnes.
nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic Osobní prospěch je na prvním místě a tak se zdá postoj zlatníka vychytralý. Jenže nakonec je na Artemidě stejně závislý. Takové je pohanství i hřích: Člověk sám sebe přesvědčuje, že sleduje vlastní prospěch, ale ve skutečnosti je otrokem model a otrokem hříchu.
Pobouření se rozšířilo na celé město. Náhlá hnutí mysli jsou pro města římské říše typická, jak potvrzují mnozí dějepisci té doby.
Lidé se hromadně hnali do divadla Obří amfiteátr, zbudovaný ve skále, v Efezu dodnes stojí.
vlekli s sebou Makedonce Gaia a Aristarcha Jako na mnohých místech skutků, za Pavla (a jiné apoštoly) to odnášejí jejich následovníci. To muselo šiřitelům evangelia přinášet velké dilema – a je tomu tak u misie dodnes. Člověk by lépe snesl vlastní pronásledování něž to, že jsou kvůli němu pronásledováni jiní, často i čerstvě uvěřilí.
Také někteří vysocí úředníci provincie, kteří mu byli nakloněni Vydíme, že evangelium netrpí jen samá protivenství. Setkává se i se sympatiemi – což neznamená, že je ten nebo onen získán pro spásu. Jen to, že neznamená být nenáviděn ode všech a nezakusit od nikoho laskavost.
většina nevěděla, proč se vůbec sešli I v našem čase vidíme běžně, že na velká srocení si mnozí přinášejí svou agendu celkem bez souvislosti. Na shromážděních proti válce v Iráku bylo možné spatřit odpůrce kožešinových oděvů a pod. …
Když však poznali, že je to Žid V prvním století často trpí učedníci dvojnáson – jako Židé a od Židů. Jsou menšinou v menšině.
Teprve městský tajemník uklidnil zástup Na mnoha místech skutků nahrává evangeliu, že státní úředníci prostě nechtějí mít potíže. Systém fungoval tak, že sám výskyt „problémů“ znamenal mínus pro státního úředníka – ne to, zda je řešil úspěšně či neúspěšně. Na mnoha místech si tak římská zpráva nechce nechat „zkazit záznamy“.
Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid Úředník nepřímo naznačuje moudrou věc: Kdo nemá o své věci pochyby, jen tak se nerozčílí. Je to trochu obdoba odpovědi v osobních sporech typu „ty mě nemůžeš urazit“. K fanatickému jednání mají sklon lidé s pochybnostmi o své víře. Kovaní věřící se tak snadno rozdráždit nenechají.
oni se nedopustili ani svatokrádeže, ani netupili naši bohyni Víru jiných netřeba urážet či zesměšňovat. Stačí říci, že je planá, falešná. I to, po pravdě řečeno stačí k vyvolání jejich hněvu.
k tomu jsou soudní dny Řádné jednání, kde má člověk na svou řeč vymezený čas a pak musí přenechat hlas druhé straně, kde je hovor moderován, nevyhovuje manipulátorům a křiklounům. I zde vidíme, jak je důležié při spravedlivém jednání dodžovat vždy nějaký protokol.