Když největší česky historik František Palacký vydával v r. 1848 první část Dějin národu českého, zdůvodnil svoji práci slovy: Od mládí neznal jsem tužby vřelejší ani vyšší pro vezdejší život svůj, nežli abych posloužil milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémžto by jako v zrcadle poznal sebe sám a spamatoval se v tom, čeho mu potřebí jest.
I my chceme-li se tu nejdříve ohlédnout do minulosti, nehodláme se do ní zahledět a docela již ne se nad ni povyšovat. Má nám spíš položit otázku, jsme-li hodni těch, kdo stáli v zápase o přisvojení a poslušnost ryzího evangelia před námi. Louny mají totiž velmi slavnou historii.
Chci se tu pokusit o její vypsání. Že si zdaleka nečiním nárok na úplnost, je samozřejmé. Vždyť vlastně bylo třeba teprve shledávat praménky; zatím na sebe nikdo z předchůdců nevzal podobný úkol. Rád bych tedy pojal tento svazeček jako jakési první vydání: bude-li to možné, budu jej dále doplňovat a upřesňovat. Proto prosím každého, komu se to snad dostane do ruky, jednak o shovívavost v posuzování, ale také budu vděčný za každou radu a upozornění na vše, Čím by práce měla být doplněna. Ti, kdo jsou obeznalí s historií, najdou jistě některé nepřesnosti v první části, slepené z mnoha různorodých pramenů. Pro novější dějiny by mohli pomoci pamětníci ze samého našeho sboru.
Jako navázání na minulost budou připojovány další listy, zaznamenávajíce postupně dění ve sboru počínaje od roku 1962.
V Lounech k 1. červenci 1966.
Josef Šplíchal, farář
Ve d r u h é m o p i s u z června 1967 jsem provedl některé drobnější doplňky jednak ze svých vlastních zdrojů, jednak na základě několika málo upozornění od členů staršovstva.
o historii Loun jsou poměrně hojné. Ovšem situace se hned mění, jakmile se začneme pídit po tom, co právě nás zajímá. Tak již farní archiv je velice kusý a o období některých kazatelů nás ponechává v mnohém tápání. Co je však ještě podivnější: že Louny stály mezi předními husitskými městy, je známé. Ale když se ptáme po vnitřním náboženském životě jeho obyvatel v té doby, prameny mlčí.
Uvedu ty z nich, které se mi dosud dostaly do ruky.
Výbornou základní zbrojnicí mi byla práce slavětínského římskokatolického faráře Františka Štědrého, Dějiny města Loun z r. 1930. Je to soupis převážné většiny listinných památek z lounského archivu a tak studnice, z níž čerpali i mnozí další dějepisci. Mně posloužil hlavně pro vylíčeni náboženského života ve starší době.
Gymnasijní profesor Kamil Linhart uveřejňoval své historické přehledy např. v Almanachu lounské spořitelny 1933 či v Monografii města Loun z r. 1936 (L. v minulosti). U něj se dočteme o nejstarších dějinách města i kraje a také o jeho prehistorii.
Tentýž autor vydal r. 1930 soupis a popis zachovaných Historických památek města Loun.
Husitská kronika Vavřince z Březové je základní zbrojnicí informací o prvnější husitské době z pera přímého účastníka. Vavřinec stojí na stanovisku pražské umírněné husitské strany. V ruce jsem měl vydání z r. 1954.
Kniha Dr Bořivoje Lůžka, archiváře Loun, Po stopách husitství v ústeckém kraji (1959) nelíčí vlastní život lidu v té době, ale zajímá se o průběh husitských válek. Pro vypsání husitských bouří jsem se jej většinou přidržel.
Ve sborovém archivu máme protokoly o schůzích staršovstva z let 1892–23, 1923–38, 1939–47. Dále neúplnou korespondenci od r. 1894. K tomu přistupuje archiv Kostnické jednoty, v některých obdobích dosti zajímavý.
Jubilejní almanach z r. 1881 podává ovšem zprávu jen o mateřském krabčickém sboru.
Památník českobratrské církve evangelické od prof. Františka Bednáře z r. 1924 zaznamenává stručnou zprávu o dějinách Loun i tehdejší přítomnosti sboru zřejmě z pera faráře Jurena.
Br farář Juren vydal také brožuru při příležitosti otevření kostela v r. 1932. V ní je zachycen velmi stručnými daty průběh lounské práce, také přetištěn Husův list Lounským a stať z Karafiátových Pamětí.
Heslovitá data o kazatelích jsou uvedena v Toulově Kronice evangelické rodiny z r. 1931. Chybí v ní však pracovníci jako Fr. Marek, br Hauck a j.
Malé dílčí zprávičky jsou ovšem roztroušeny po časopisech. Z Evangelických listů jsem měl zatím možnost projít r. 1887, 1891, 1892, 1893, 1894, 1895. Také všechny ročníky Českého bratra i Věstník Synodní rady.
O lenešickém sboru Jednoty bratrské napsal senior Janovský z Roudnice v časopise Jednota bratrská 1964 s. 129n. 0 toleranci v Telčích je zpráva od far. Výborného v Kostnických jiskrách 1964 č. 31. V Kostnických jiskrách 1950 č. 50 je informace o 1. evangelisačním koncertu.
To, k čemu jsem zatím došel, bych si časem rád doplnil z dalších zdrojů. Hlavně myslím na následující knihy, i když zřejmě podstatná část jejich materiálu je zpracována v uvedených studiích, které jsem měl v ruce: Pavla Mikšovice Kronika Lounská 1526–1631. Mojžíše Jana Anály města Loun, rukopis lounského archivu. R. Wunš, Dějiny svobodného královského města Loun, 1868. V. Krupka, Lounsko, 1872. Různé časopisy z našeho kraje.
Povodí Ohře bylo jedním z nejstarších osídlených krajů naší vlasti. Kromě toho zde přetínala řeku významná obchodní i časem válečnická stezka k severním hranicím. Tak se tato křižovatka cest od západu k východu a od severu do středu země přímo nabízela za důležité sídliště praobyvatel. S tím však souviselo i to, že se v našem kraji odehrávaly mnohé boje již mezi předhistorickými kmeny.
Nás ovšem zajímá doba, kdy se území dostalo do rukou slovanských. Pás kolem řeky směrem k Postoloprtům držel významný kmen Lučanů. Ten však byl brzy podroben silnějším kmenem Čechů, přicházejícím od středu země. To bylo ještě v době slovansko-pohanské. Lucké území pak patřívalo některému synu pražského knížete: na př. Oldřich, syn Boleslava II. sídlil začátkem devátého století na hradě Drahouši (u Postoloprt). Při zmíněném přechodu přes řeku (dnešní most směrem na Bílinu) vznikla velmi časně víska, která vytvořila základ Loun. Rod knížecích úředníků — pánů z Žerotína, který křižovatku spravoval, měl svoji tvrz v místech, kde dnes stojí kostelík sv. Petra. Však se prostranství pod kostelem dodnes říká Ve vísce.
Za krále Václava I. dochází ke známé kolonizaci země: zakládání královských měst, která byla osazována německým obyvatelstvem. Snad si král v silných městech chtěl vytvořit protiváhu vzmáhající se venkovské šlechty. Asi již Václav (podle Dalimilovy kroniky teprve Přemysl II.) odňal Louny Žerotínům a náhradou jim dal krajinu u Panenského Týnce, kde si postavili hrad. Roku 1253 král povýšil dosavadní vesnici Louny, vzrostlou přílivem cizího obyvatelstva, na královské město. Mělo tedy od začátku ráz silně německý; českému obyvatelstvu byla vyhrazena jediná ulice — Česká, dodnes zachovaná. Převaha německého jazyka trvala téměř až do husitské doby. Ale v širším okolí zde byli Němci osamělí, docházelo tedy míšením obyvatelstva k postupnému počešťování, takže v husitské době tu mezi převážně českým obyvatelstvem bude již jen několik německých rodin. Teprve v letech 1698–1708 je znovu ustanoveno, že mé být každou čtvrtou neděli německé kázání: po Bílé hoře se do vylidněné země opět tlačili Němci. Na úřadech bude potom němčina panovat až do roku 1849.
Hned z první doby křesťanské máme v našem kraji množství archeologických památek. Tak se často setkáváme se znakem kříže na dně vykopaných nádobek. V roce 1929 bylo objeveno velké pohřebiště po levé straně silnice od Dobroměřic k Lenešicím. Mezi jiným tu byl nalezen i kámen s cyrilometodějským křížem na obou stranách. Je zachován v městském muzeu jako svědek cyrilometodějského rázu zbožnosti zdejších křesťanů v desátém století.
Kněžstvo však velmi brzy začalo podléhat touze po moci a bohatství. Postupně se vymaňovalo z podřízenosti knížatům, bylo zprošťováno daňových povinností, podléhalo církevním, nikoli světským soudům atd. O zbohatnutí církve se silně přičinil sám pražský kníže či král. Nedůvěřoval příliš šlechtě z obavy, aby mu v ní nevyrostl nepříjemný konkurent; proto po vyvrácení luckého panství věnoval církvi rozsáhlá území. Ve třináctém století patřily pražskému biskupovi v našem okruhu statky Obora, Slavětín, Veltěže, Pátek. Chlumčany patřily již roku 1178 vyšehradské kapitule. Ostatně hned první písemná zmínka o Lounech je v zakládací listině kolegiátní kapituly vyšehradské, která říká, že král Vratislav dává roku 1088 kapitule přívoz v Lounech a na Otavě v Hoholicích (někdy však bývají vyslovovány pochybnosti o pravosti tohoto dokumentu). Roku 1100 založili mniši benediktini klášter v Postoloprtech, k němuž brzy patřilo na dvacet vsí! Byly tedy Louny záhy kolem dokola obetkány církevními statky; nebude to prospívat ani hospodářskému růstu města ani přízni jeho obyvatel k bohaté církvi.
Z počátku město spravovali královští rychtáři, kteří vládli královým jménem spolu a dvanácti konšely. Roku 1321 si zakoupil Frycek Bér lounskou rychtu dědičně. Tento rychtář založil kolem roku 1330 augustiniánský klášter magdalenitek svaté Anny, který stál dole u mostu přes řeku, a to na levém břehu v Benátkách. Zakladatel daroval klášteru své pozemky v Dobroměřicích, král pak přidal řadu dalších, takže se tento útulek zbožných žen stal vskutku bohatým velkostatkářem. Kupodivu však byl oblíben více než místní klášter dominikánský. Snad hrála svoji roli i skutečnost, že dominikánští mniši byli cizího (německého) původu, kdežto ženský klášter byl jakýmsi zaopatřovacím ústavem pro neprovdané dcery lounských měšťanů, i když se tu často vyskytují jména dcerek z měšťanských německých rodů, uváděných v Žatci a Mostě.
Smíme snad předběhnout celkový časový sled událostí a povědět již zde, že ani za husitských bouří nebyl klášter vypálen. Jeptišky však ze strachu utekly do zahražanského kláštera u Mostu a již se nevrátily. Samotná budova pustla, čemuž napomáhala i sousední řeka svými povodněmi, až se klášter docela rozpadl. Jeho statků potom užívalo město a posílalo jeptiškám podporu na šat a stravu. Roku 1459 udělil král Jiří Lounům právo na správu klášterního majetku (vsi Dobroměřice s dvorem a pozemky, Nečichy, Trhlava, Raná, Oblík). Ale uložil obci povinnost, vystavět z výnosu špitál pro chudé a nemocné. Tu se však roku 1471 přihlásil zakladatelův potomek Jan z Divic a z Klobuk o patronátní právo. Správu majetku ponechal městu, avšak s podmínkou, že ze zisků vystaví kostelík sv. Maří Magdalény, kde se za něj a jeho potomky mají sloužit mše, či v případě, že by potomci zchudli, mají být podporováni. Původně měl být kostelík postaven na místě zbořeného kláštera v Benátkách, ale došlo ke změně a byl vybudován na žateckém předměstí u špitálu. Tam stál až do roku 1834, kdy byl zchátralý zbořen.
Zmíněný dominikánský klášter byl starší, založený již Václavem I. Byl to vůbec první klášter v oblasti mezi Litoměřicemi a Chebem. Patřil žebravým mnichům a nemohl tedy získávat nemovité jmění. Měl jen tři zahrady a luka. Jinak mniši přijímali nevelké platy od zámožnějších občanů z okolních vsí na sloužení mší za mrtvé a pod. Klášter stával u Pražské brány, na jejímž místě byla v minulém století postavena dívčí škola.
V této rané době již také stál kostelík sv. Petra, který později sehraje tak významnou roli při obnově evangelické církve v Lounech v nové době. Je to asi vůbec nejstarší z lounských kostelů. Písemně se sice poprvé připomíná roku 1359, ale je hodně starší. Původně byl zřejmě postaven v románském slohu, jak dodnes ukazuje jeho půdorys i hlavní loď. Snad tu stál již před povýšením Loun na město jako farní kostel bývalé lounské vsi pod panstvím Žerotínů. V polovině patnáctého století byl přestavěn a od té doby nese dnešní ráz. Za Josefa II. byl zrušen a vlastnili jej jednotliví měštané. Poté jej opět získalo město a stavitel Mocker na něm provedl důkladnou restaurátorskou práci. Ale později se k němu ještě vrátíme.
Také však lounský farní chrám sv. Mikuláše je velmi starý, postavený pravděpodobně před rokem 1253, ovšem ve své dřívější podobě, jež vzala zasvé při velikém požáru města v husitské době. V jejím průběhu budeme sledovat jeho další osudy.
Duchovní správu v nejstarší písemně doložené době vedl plebán, který měl k ruce nejméně dva kaplany či kazatele, jednoho českého a jednoho německého. Prvním známým plebánem je Bohuš, který v létech 1279–90 dostal od pražského biskupa Tobiáše z Bechyně dovoleni, že může opustit faru a studovat na cizí univerzitě. Roku 1342 je tu uváděn farář Heřman z Kynšperka, který dostal zdejší obročí jako dvořan krále Karla IV., ale zřejmě zde duchovní správu nevykonával. Po něm patřila lounská fara Mistru Reinbotovi, který byl tělesným lékařem Karlovým. Ani on v Lounech nebyl, jen bral příjmy z fary, na níž ho zastupoval zdejší rodák Jan Vernher.
Lounská fara byla velmi bohatá, odváděly se z ní dvě kopy papežských desátků, což bylo nejvíc ze všech šedesáti osmi far žateckého děkanství. V létech 1362–82 je tu farář Jindřich. Je zachován soudní zápis, že lounský měšťan Heindličke (původní rodinné jméno bylo Heinlin, tedy doklad počešťování) prodal faráři Jindřichovi jakousi louku, čímž město přišlo o dávky. Jindy měšťan Oldřich Kyfferling a Otka koupili od téhož faráře Jindřicha sto ovcí a šest hromad obilí. Měl louku a chmelnici až v Lužeradech. Desátek vybíral v penězích i v obilí. Měl také svého šafáře Tomce. Jindřichovým nástupcem byl Vavřinec, syn Václava z Březové, známý autor husitské kroniky. Byl to klerik, který se nikdy nestal knězem, nýbrž vstoupil do dvorské služby Václava IV. Lounskou faru od krále dostal v jednadvaceti létech. Zvláštní císařskou bulou mu bylo uděleno svolení užívat dvojího obročí. Byl např. pověřen i správou fary v Běcharech u Jičína, později řady dalších. Funkci kněze však nevykonával, nýbrž fary pronajímal svým zástupcům.
Se skutečností, že knězi patří některá fara i najednou více far či spíše příjmů z nich, aniž by se věnoval farnosti, se v této době setkáváme velmi často. Tak již zde vidíme část známých zlořádů, jež spolupodnítily úsilí husitů o nápravu celé církve i společnosti.
Dobu své nejvyšší slávy ale i vnitřní krásy prožily Louny jistě v období husitském. Tehdy se naše město stalo jedním z předních v celém národním dění. Radikální táborité očekávali jak známo brzký příchod Kristův. Byli přesvědčeni, že při něm zahynou zlí, zatímco dobří budou zachováni, jestliže se utekou do pěti vybraných míst v celém království: Plzně, Žatce, Loun, Slaného a Klatov (Vavřinec z Březové s. 44). V městském muzeu můžeme dodnes uvidět plastiku se známými symboly tří předních bašt husitství v západní části země: Žatec jako slunce, Louny — měsíc (luna!) a Slaný — hvězda. Na hlavní věži chrámu sv. Mikuláše těsně pod vrcholem můžeme také dodnes spatřit vedle městských znaků i husitský kalich. Také městské brány byly ozdobeny pozlaceným kalichem. Odtud byl ovšem v pozdějších dobách odstraněn, ale na jediné, která nám zůstala (mimochodem v minulém století ne příliš vkusně opravena), čteme vedle dvou dalších také žalmový verš: Nisi Dominus custoderit civitatem, frustra vigilat qui custoderit eam
, t.j.: Nebude-li Hospodin střežit město, nadarmo bdí strážný.
Kdybychom se v této době bouří a slávy vypravili do jihočeského Tábora, kde se shromažďovali nejhorlivější z husitů, také tam bychom se setkali se svým krajanem: Matěj Louda z blízkých Chlumčan se stal hejtmanem nad káděmi, do nichž příchozí odevzdávali své jmění. Později se zúčastnil mnoha husitských bitev, rozprav husitských kněží a důležitých poselství. Nakonec však přešel na stranu císaře.
Ale jistě nad jiné vynikajícím svědkem naší slavné minulosti je list Mistra Jana Husa Lounským z roku 1410. Ač je známý jeho obsah a úryvky zdobí i Husovu sochu na lounském náměstí, přece si jej zde celý připomeňme:
Mistr Jan Hus, sluha Boží nehodný, věřícím občanům Lounským milost a pokoj Pána našeho Ježíše Krista.
Třeba jsem Vás, nejdražší, nespatřil tělesnýma svýma očima, nýbrž vnitřníma, nicméně o Vaší pevné víře a lásce k Bohu a jeho evangeliu doslýchám, jak sám Spasitel Vás sjednotil ve víře, pokoji, lásce a poslouchání slova Božího, tak že Vaše svornost a jednomyslnost přede všemi jinými obcemi království Českého v nitru mém složena jest. Zapřísahám tudíž Vás, nejdražší, nechť již jsem Vám osobně neznám, ale upřímný jsa Bohu ku spáse Vaší, milujte se vespolek, stůjte v jednotě, nedejte se nijakým způsobem mezi sebou rozděliti. Neboť ona jednota, která v pravé víře základ má, Bohu spaseny zachová Vás. Bůh uděliž Vám na vzájem skrze milosrdenství své zdaru, abyste mohli vítěziti nad tělem, světem a Ďáblem.
Toho, nejdražší, na paměti mějte, aby nepovstávaly skrze Vás žádné rozkoly, zrady, nepřízně, hněvy atd. Jestli kdo mezi Vámi nesvládný, a rozbrojů rozsévač, toho mezi sebou jako bratra obviňtež. Před soudem sporů nesvádějtež, neboť obě strany velkou pohromu berou na duši, těle i statcích, usilujte spíše stíhati křivdy, které Bohu se dějí, než které Vám. V tom právě, ó žel, vešken svět bloudí, že lide smrtelní více křivdu vlastní, než křivdu proti Bohu stíhati touží. Tuto cestu Antikrist nejvíce upravuje a dobře dláždí, především nám kněžím, kteří (ne)chceme, aby ustanovení lidská přesněji zachovávána byla než slovo Boží. Hle tento kněz, mnich nebo prelát smilní nebo cizoloží, ten zločin bez trestu zůstane, ale jestliže něčemu dle vůle své učí, to chce, aby zachováváno bylo pod kletbou. Podobně lidé světští, jestliže kdo Boha urazí, netrestají, ale jestliže někdo řekne jim:
Páni konšelé, nespravedlivě mne odsuzujete, což dosti často se děje, tu mečem trestají, poněvadž viní soudce z nespravedlnosti.Já však doufám v Pána, že od těchto nehod Vás osvobodí, abyste více zákona jeho ostříhali než ustanovení lidských. Ten když zachováte, nikdo Vám nebude moci škoditi. Pročež, nejdražší, dbejte těch věcí, které jsou věčné a které nikdy nehynou. Dvě zajisté jsou věci: zatracení a život věčný. V zatracení oheň ustavičný, temnoty, trápení nesmírné a s ďábly věčné pálení. V životě pak věčném radost dokonalá, světlo, tam žádné bolesti ani muk a s Bohem a anděly jeho obcování. Jak sv. Pavel praví: čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské (rozumějte tu lidské v plném slova smyslu) nevstoupilo, připravil Bůh těm, kteří jej milují. Blaženi tedy budeme, dokud blaženství onoho užívati budeme, kde dokonalá láska bude; tam zajisté uvidíme, kdo jest vyobcován z církve, zatracen a zlořečen, tam všechny hříchy, nyní v srdci lidském utajené, na jevo vyjdou, tam takové radosti a potěchy dojdeme, které nikdy nebudeme zbaveni, a jestliže zde něco pro Krista vytrpíme, blaženi budeme. Neboť křížem a soužením jako zlato ohněm zkoušeni jsme mistrem, který celý svět z ničeho učinil. Blaženi tedy budeme, jestliže v dobrém až do konce setrváme.
To, nejdražší, vědouce, že svět k horšímu spěje, smrt přede dveřmi jest, a my v krátce odtud se odebrati máme, předně zbožně a svatě, hříchů se zřeknouce, žijte, potom o to se snažte, co jest nebeského, konečně Boha z celého srdce milujte a v něj důvěřujte, poněvadž Vás pro zásluhy Ježíše Krista ve své slávě ozdobí a svého království účastnými učiní. Amen.
(Bohumil Mareš, Husovy listy 30 1911)
Z listu vysvítá, že Lounští přilnuli hned od počátku husitské doby k mistrovi a jeho zásadám. Ale dává nám nahlédnout i do vnitřního života města v tomto období: chválí při jeho obyvatelích pevnou víru, lásku k Bohu a jeho evangeliu, jednotu ve víře, pokoji, lásce, v poslouchání Božího slova, jednomyslnost v podstatných věcech, a to přede všemi jinými obcemi království Českého
. I když písemné památky právě o tomto duchovním dění ve městě jsou velmi skoupé, neznamená to, že zde nebylo zájmu a úsilí o intenzivní náboženský život, ale jen války a politika, jak se snaží dokázat někteří současní historikové. (I práce městského archiváře Dr Bořivoje Lůžka Po stopách husitství v ústeckém kraji je nesena ideou, že zde různé dogmatické spory hrály podružnou úlohu … a … pozornost husitského Žatce a Loun byla poutána většinu času k meči
. Však v této knize jde vlastně o dějiny bojů, ne celé šíře života).
Ovšem brzy skutečně byli Lounští strženi přímo do středu vření bouřlivé doby. U nedaleké Smolnice na tzv. Kalvárii či Táborci se sešel roku 1419 veliký zástup bojovného lidu. V jeho čele stál statečný hejtman Záviš Bradatý a Petr Obrovec spolu s knězem Petrem Špičkou. Zmíněná Husitská kronika Vavřince z Březové nám zachovala svědectví o těchto událostech. Myslí shromážděného lidu táhla dlouho tlumená nespokojenost se zkaženou středověkou církví, představovanou nehodnými kněžími a poživačnými mnichy. Předně proti nim se nyní obrátil jejich hněv.
První obětí se stal lounský dominikánský klášter, založený téměř současně s městem (1253), jak jsme si již pověděli. Budova byla zničena, aby už nikdy nebyla obnovena. Z Loun táhl dav lidu, mezi nímž byli vedle obyvatel města a okolí i mnozí Slánští a Žatečtí, k Postoloprtům. Zde se stal jejich obětí klášter, zvaný Porta apostolorum (A-postol-porta — Brána apoštolů), v té době jeden z nejmocnějších v celé zemi a v našem kraji z nejbohatších držitelů pozemků. Po jeho vypálení zamířili k Ročovu, aby zničili tamní klášter mnichů augustiniánských. Zatím se však doslechli, že Praze hrozí nebezpečí od Zikmundových vojsk, i vydali se Pražanům na pomoc. Cestou se k zástupu přidali další Slánští. V čele celého zástupu nesli bojovníci své městské korouhve a husitské prapory s kalichem na černém podkladě. I cestou obraceli svůj hněv proti všemu, co se jim zdálo porušovat obraz ryzího křesťanství.
Po příchodu do Prahy skutečně vydatně pomohli proti náporu Zikmundových vojsk. Zúčastnili se i pověstné bitvy na Vítkově 14. července a pod Vyšehradem 1. listopadu 1420. Ale když bylo nebezpečí odvráceno, působili při dalším pobytu ve městě svou prudkostí spíš různé nesnáze. Zvláště o lounských ženách kronikář sděluje, že strhávaly na ulicích pražským ženám a dívkám roušky a závoje jako známky marnivosti, až se obrátily proti klášteru sv. Kateřiny, jejž vyplenily. Přitom prý dvacet sedm lounských žen zahynulo pod padající zdí. Později byli zaměstnáni hlídáním příkopů pražského hradu: jejich úkolem bylo zamezit dodávky potravin hradní posádce Zikmundovců.
Zatím však došly pražských bojovníků nové zprávy z Loun: Zikmund se svými vojsky ovládl Slaný, odkud poslal do Loun posly se lživým tvrzením, že se Praha poddala a se žádostí, otevřít městské brány Zikmundovcům. Město, odříznuté od pravdivých informací, uvěřilo záludným zprávám a posádku vpustilo. Pravděpodobně se o to přičinily zvlášť bohaté katolické rodiny, které dosud měly značný vliv. Okamžitě byli z města vyhnáni kališníci a zakázáno vysluhování podobojí.
Poté se Zikmund snažil podobným zákeřným způsobem dostat i do Žatce. Ohrožení žatečtí se obrátili o pomoc k Žižkovi, který se skutečně vypravil se spojenými vojsky pražsko-táborskými do našeho kraje. Jeho hněv postihl hlavně chomutovské Němce známou výpravou z r. 1421, kdy Žižkova vojska v ulicích pobila množství lidu a město spálila. Zpráva o katastrofě se rychle roznesla a vzbudila poplach i v Lounech: zde zůstala jen zikmundovská posádka, zatímco Zikmund s hlavním stanem a táborem vojska dlel v Kutné hoře. Posádka si uvědomila, že nemůže počítat s rychlou pomocí od Kutné hory, kdyby se sem Žižka obrátil. Tak došlo k náhlému převratu, lounští radikálové se opět ujali vedení města, sesadili katolické konšely, vyhnali proradné katolické měšťany i s posádkou a otevřeli brány Žižkovým vojskům od Chomutova. V té chvíli se také vraceli lounští bojovníci z Prahy. Žižka sám tehdy do Loun nepřišel, ale jeho vojska tu byla při vítána s nadšením.
Zatím došlo k čáslavskému sněmu, na němž stavové rozhodně odmítli Zikmundův nárok na český trůn. Ze sněmu byla také zaslána pohrůžka saským knížatům, aby ukončili ohrožování země. Ale nájezdy se spíš rozmnožovaly a zesilovaly. Ohniskem se staly právě severní Čechy. Tu Louny a Zatec opět požádaly Pražany o pomoc. Táhla tedy pražská vojska v červenci 1421 znovu do našeho kraje. V čele vojska byl Jan Želivský, který cestou burcoval plamennými řečmi svědomí obyvatel. K pražskému vojsku se přidali i Lounští a Žatečtí. Táhli společně na klášter v Doksanech, který zničili. Potom obsadili klášter v Oseku a město Duchcov.
S dalšími posilami Pražanů začali koncem července obléhat Most. Dvanáct dní trvalo obležení, provázené vzájemnými tvrdými výpady. Německému Mostu přišli na pomoc Sasové, k nimž se připojili i někteří čeští katoličtí páni. Hlavní bitva, svedená 5. srpna, byla nerozhodná; ale tu v noci náhle vznikla panika a pražské vojsko se nepochopitelně rozprchlo. Žižka právě dlel v Praze, kde si léčil druhé oko. Jakmile se doslechl o mostecké porážce, ihned vytáhl na pomoc. Jeho zásahu však již nebylo třeba: saská vojska utekla, sotva se dověděla o jeho blízkosti. Dorazil tedy jen k Lounům a tehdy se jedinkrát zastavil v našem městě — s ohromným nadšením vítaný obávaný slepý vojevůdce.
Sasové se ovšem nevzdali úsilí o podrobení Žatce a Loun. Nové dalekosáhlé plány chystali již v roce 1422. Tehdy sem přitáhli na pomoc Pražané v čele se Zikmundem Korybutovičem, vůdcem husitského pravého křídla, který se pokusil v říjnu sjednat v Lounech mír se zástupci saských knížat. Rád by byl měl volné ruce i proti táborským radikálům, ale jednání nevedlo k cíli. A moc husitských radikálů rostla: na jaře 1425 přitáhlo táborské vojsko spolu s žateckými a Lounskými ke Slanému a obsadilo je. Brzy však došlo ke smíru mezi Pražany a Tábory jednáním u Vožice; Louny tu byly zastoupeny měšťanem Kříštanem.
Však bylo velmi třeba jednoty proti německému ohrožení. Cd roku 1426 se stal vůdcem lounsko-žateckých vojsk Jakoubek z Vřesovic (Březovice na Moravě). Často se s ním setkáme v bojích husitských vojsk zvlášť v našem kraji. Byl to nadšený a zkušený bojovník, snad dříve sloužíval u žoldu spolu s Žižkou. Ale jeho slabostí, jíž později silně podléhal, byla touha po osobní moci a bohatství; z mnoha bitev se mu podařilo shromáždit obrovský majetek. V létě 1426 došlo k slavné bitvě u Ústí. Byla to jedna z největších husitských bitev: zúčastnilo se jí na dvacet tisíc Čechů a asi třicet tisíc Němců. Byla to poslední bitva, v níž se spojily všechny husitské strany: vojsko lounsko-žatecké vedl zmíněný Jakoubek, Prokop Holý velel Táborům a Sirotkům, a Pražané spolu s českým panstvem táhli pod Zikmundem Korybutem. K hlavní bitvě Na Běháni došlo v neděli 16. Června. Tehdy se znovu skvěle osvědčila taktika vozové hradby. Došlo k hrozné porážce Sasů. Vrchní velení na české straně bylo asi v rukou Prokopa Holého. Správa města byla po dobytí svěřena Jakoubkovi.
Po bitvě u Ústí radikální strana táborská, k níž stále patřily i Louny a Žatec, dále sílila, až se stala přední mocí v zemi. V létech 1427–28 ovládl Jakoubek s lounsko-žateckými téměř celé severozápadní Čechy. V roce 1429 se dokonce s lounskými bojovníky setkáváme v mohutném vojsku, táhnoucím za hranice, kde po těžkém boji dobývá Drážďany. Je doba husitských spanilých jízd. Později směřují do západních Čech, kde trvá v Plzni silná protihusitská bašta. Jakoubek si vybudoval své sídlo ve Žluticích, kde také roku 1433 hostil české poselstvo, vracející se s Prokopem Holým v čele z Basilejského koncilu, aby v jednání pokračovalo na domácí půdě.
A tu se podařilo natolik rozdmychat spory ve vlastních řadách husitů, až došlo roku 1434 k bitvě u Lipan. Znamenala těžkou porážku Táborů, na jejichž straně stáli i Lounští a Žatečtí. Tato událost znamenala podstatnou změnu pro vývoj celého národního dění. Když v následujícím roce 1435 došlo v Brně k jednání se Zikmundem, tu lounští delegáti, snad zbohatlí měšťané, jakoby zapomněli na všechnu svoji bývalou rozhodnost a záleželo jim jen na tom, aby od císaře dosáhli potvrzení majetku, jehož ve válkách nabyli. Tehdy byl také lounský farář Beneš vyslán k volbě arcibiskupa Rokycany: svědectví o tom, jak se bývalí radikálové smiřují s širokým proudem husitství.
A roku 1437 se císař Zikmund vracel ze sněmu v Chebu přes Žatec do Prahy. Žatečtí mu vyšli vstříc a složili mu přísahu věrnosti. Jakoubka, který se mu již předtím snažil všemožně zalichotit, tu císař ustanovil krajským hejtmanem. A 2. srpna Zikmund přijel do Loun, kde byl halasně přivítán a po dvanáct dní hoštěn! Však se mu tu také velmi líbilo: V Žatci jsem byl nemocen, u Vás jsem zdráv, máte zde dobré povětří.
Když mu pak obec chtěla složit přísahu věrnosti po příkladu Žatce, odmítl to. Prý toho není třeba, neboť se z chování obce na vlastní oči přesvědčil, jak mu je nakloněna. Jak jen mohlo dojít k tomuto obratu? Je to snad toliko vnější tvářnost a vše staré bouří pod povrchem? Anebo si válečnické zisky podmanily naše předky tak, že nestáli o nic, než aby jim je císař potvrdil?
Po Zikmundově smrti r. 1437 si levější křídlo národa zvolilo za krále polského Kazimíra, kdežto pravice rakouského Albrechta. A znovu došlo k bojům mezi oběma stranami. Jakoubek z Vřesovic se již zcela postavil do služeb Albrechtových, čímž se stal protivníkem bývalých svých Lounských. Roku 1348 došlo k bitvě u Želenic (nedaleko Žiliny). A tu proti sobě stáli Jakoubek s německými vojsky na jedné, a Lounští a Žatečtí na druhé straně. Jakoubek využil toho, čemu se naučil v husitském vojsku, vylákal protivníky z vozové hradby, pak je obklíčil a porazil. Padlo tu 124 lounských občanů, 182 jich bylo odvedeno do německého zajetí. Nato Jakoubek dostal přímé pověření, aby se zmocnil Loun! Přitáhl tedy k městu od východu, obsadil návrší pod Blšanským vrchem a začal útočit. Louny však dostaly posilu vedenou knězem Bedřichem ze Strážnice a Václavem Cardou z Petrovic, a ubránily se.
Avšak ještě po řadu let stály Louny a Žatec proti rakouské straně Albrechtově a ani po jeho smrti 1439 se nechtěly připojit k dalšímu kandidátu panské strany. Roku 1440 byla svolána synoda do Kutné Hory, aby smířila svárlivé husity. Táboři již byli ochotni smířit se s umírněnou většinou. Ale zástupci Loun a Žatce odmítali i nyní a tak představovali poslední zbytky radikalismu v zemi. Snad v pozadí jejich neústupnosti stál Václav Koranda, který dříve působil jako kazatel v Žatci, a radikál Václav z Dráchova, který se po vypovězení z betlémské kaple stal kazatelem v Lounech.
Po nástupu Jiřího Poděbradského za vůdce utrakvistů se naše dvě města nejdříve přiklonila na jeho stranu a stala se oporou jeho snah na severozápadě Čech. Jiří měl stálé nesnáze se saskými knížaty, jimž sloužil Most za opěrný bod. V září 1450 proti nim Jiří vytáhl s velikým vojskem a při té příležitosti se zastavil i v Lounech. Pokračoval pak až do Míšně. Když byl roku 1452 zvolen zemským správcem, vynaložil všechno úsilí na dosažení jednoty země. Proto se postavil vojensky i proti Táboru, ale tím si znepřátelil Louny a Žatec. Tu v září 1452 vytáhl proti našim dvěma městům: nejdříve se mu vzdali Žatečtí a posléze Lounští jako poslední Jiříkův odpůrce. Tím také padla poslední bašta radikálního táborství v zemi.
Ale ještě nebylo ukončeno jednání se Saskem. Pokračovalo v Teplicích a začátkem r. 1454 v Lounech: českého krále Ladislava zde zastupoval Jiří Poděbradský, delegaci saské strany vedl Vilém Saský. Ale Němci nebyli ochotni uznat český nárok na léna (hrady a města) za hranicemi. V srpnu 1454 došlo konečně k definitivnímu vyřízení Mostu, který jako opěrný bod němectví na českém území neustále podněcoval Sasy k troufalosti. Jeho význam a postaveni si můžeme objasnit i na tom, že sem papež Martin V. poslal minoritského mnicha Jana Kapistrána, aby přivedl kacířský lid do lůna církve. Most si vybral jako bezpečný výchozí bod proti Lounům a Žatci, táborstvím zakořeněným a zapleveleným místům
, Bouřil zde proti utrakvistům a kompaktátům jako ďábelskému a kacířskému učení
. Napsal také rozsáhlou Apologii proti Rokycanovi, jejž nazval arcikacířem, až musel být Jiříkem na Rokycanovu žádost přísně napomenut. V Mostě pobyl od března do července 1452. A k tomuto městu tedy Jiří 1454 přitáhl s vojskem. Během obléhání vznikl pojednou uvnitř hradeb veliký požár, což Jiříkovým vojskům umožnilo obsazení a porážku města.
Jistě nebude bez zajímavosti uvedeme-li si zde na konci stručného nástinu průběhu husitských válek v našem kraji, k jakým hospodářským změnám během nich došlo: V roce 1450 patřily Lounům tyto vsi: Dobroměřice, Břvany, Postoloprty, Smolnice, Brloh, Nová Ves, Skupice, Hříškov, Malnice, Počeradec, Sinutec, Levunice, Kamenná Voda, Březno, Raná, Mnichovský Týnec, Odolice, Vyškov, Mnichov, Vrbka, Lenešice, Deštnice, Pochválov, Lelitice, Trhlavy. Celkem dvacet pět obcí, získaných potem válečným
. Nejvíc z nich před válkami patřilo klášterům v Postoloprtech, Oseku, Roudnici a Lounech. Roku 1453 se na zemském sněmu jednalo o revizi majetku, a na všechny državy měly být předloženy řádné doklady. Tehdy Jiřík jako zemský správce odňal Lounům osmnáct vsí. Později však město získalo zase jiné, takže před Bílou Horou patřilo k nejbohatším v celém českém království.
Ale opusťme místa bojů a obraťme již svoji pozornost k ná boženskému životu Loun v husitské době, z nějž si ovšem zatím dovedeme uvést jen kusé střípky.
Při čtení Husova listu jsme si pověděli, že Lounští velmi záhy stáli ne straně nového hnutí, a jejich spojení po většinu času s Tábority dosvědčuje, že tak nečinili s polovičatou opatrností. Tak již v roce 1416 se celá lounská obec usnesla zaslat dotaz univerzitním mistrům, zda je správné přijímání z kalicha, neurčitá odpověď však napovídá, že v Praze v té věci dosud nebyla jednota.
Posledním katolickým farářem ve městě byl jakýsi Mařík, který tu však je ještě v r. 1422. Do roku 1419 tu byl farářem zmiňovaný Vavřinec z Březové, slavný husitský kronikář. Z prvních husitských farářů je i Bartoš, s nímž jsme se setkali r. 1435 mezi voliči M. J. Rokycany za arcibiskupa.
Kolem roku 1440 byl z Prahy vypovězen husitský radikální kněz Václav Dráchovský z Dráchova. Byl to nejprve spolustudent, potom věrný druh Rokycanův. Od roku 1429 byl kazatelem v Betlémské kapli. Po vypovězení z Prahy se uchýlil do Loun. 1448 se vrátil do Prahy a zůstal zde již do smrti. Asi není náhodné, že to nebyl poslední radikál, vypovězený z Prahy, který se uchýlil právě do našeho města.
V létech 1452–71 tu působil farář Šimon, o němž dokumenty zachovaly pěkné svědectví, že byl poctivý a vzdělaný, k tomu se po všechny dny od svého mládí dobře choval
. Na kněze byl vysvěcen od legáta Basilejského sněmu Filiberta, biskupa kostnického. Někdy v těchto létech byl také přestavěn starobylý kostelík sv. Petra, v němž pak několikrát kázal Jan Rokycana.
V osmdesátých létech patnáctého století byla vedena stále nová jednání s katolíky v zemi, a Lounští při tom zřídka chyběli: tak na př. bylo r. 1482 ve Slaném zvoleno deset utrakvistických mluvčích, mezi nimi i Mikeš z Loun. Smír s katolíky byl však uzavřen teprve na sněmu v Kutné Hoře ve smyslu vzájemné snášenlivosti na základě Kompaktát, ale s vyloučením Pikartů, t.j. Jednoty bratrské.
V roce 1499 v Lounech zemřel další významný vyděděnec, který zde našel útočitě: administrátor konsistoře podobojí Mistr Jakub Stříbrský. Byl opatem slovanského kláštera v Emauzích, ale později byl zbaven funkce a zbytek života strávil v Lounech.
Velmi brzy po vystoupení Martina Luthera se v Lounech stejně jako v celé zemi projevuje ohlas jeho učení: již roku 1518 napomíná král Ferdinand Lounské, aby se neoddávali kacířským novotám. Od roku 1520 do 1525 je zde farářem Jindřich, který dříve působil u sv. Jindřicha v Praze: r. 1523 byl zvolen za administrátora církve podobojí (spolu s Havlem Caherou ze Žatce, farářem týnským, Mistrem Janem Kubatou a Janem z Českého Brodu).
Současně s ním sem 1520 přišel jako špitálský kněz Havel Cahera, vášnivý stoupenec Lutherův. Byl to muž vynikajících znalostí, už jako kaplan se stal mistrem svobodných umění. Roku 1522 z Loun odešel a jako farář litoměřický se odebral k Lutherovi do Wittenbergu. V létech 1523 a 1524 byl do stavů dvakrát zvolen za administrátora podobojí. Ale král Ferdinand ho vypověděl pro bouřlivá kázání ze země. Zemřel v cizině.
V létech 1526–39 tu byl Mistr Martin Klatovský, opět smýšlením luterán. Později byl zvolen za kazatele v Betlémské kapli a administrátorem konsistoře: z této funkce vymohl lounskému faráři titul děkana, uváděný od r. 1540.
1548–51 tu byl děkanem Matěj Hruška. Také on byl obžalován u císaře z nepravověrnosti: jeho kázání v sobě obsahovala luterské bludy
. Ale žaloba uvázla na písku, protože i ti, kdo jej měli soudit, se nakloňovali k těmto bludům
: celkový vývoj u nás směřoval k novoutrakvismu. Hruškovým kaplanem byl Moravan Pavel z Telče. O něm zase víme, že byl ženatý, jak se to již v církvi podobojí stávalo pravidlem. R. 1562 byla po nástupu císaře Maxmiliána od stavů podobojí volena nová konzistoř. Byl zvolen za administrátora lounský rodák Matěj Lounský, nejdříve farář v Žatci, pak v Nymburce. I on byl novoutrakvista — studoval ve Wittenbergu, ale právě to se císaři nelíbilo a proto jej nepotvrdil (Hrejsa, Dějiny V 323n).
R. 1565 byl do Loun poslán jeden ze dvanácti mládenců podobojí, vysvěcených na kněžství katolickým arcibiskupem. Došlo k tomu tak, že starohusité měli veliký nedostatek kněží, až si konečně nyní vymohli na arcibiskupovi vysvěcení dvanácti. Ti však museli slíbit arcibiskupovi poslušnost. Roku 1571 sem přichází novy děkan Jiří Nosálovský. Na něm pozorujeme úpadek pozdějšího husitství, jak se projevuje v průběhu XVI. století. Dostával půlletně tři kopy od sv. Mikuláše, 5 kop od sv. Petra, 2 kopy od Matky Boží, 5 kop ze špitálu. Písař městské účetní knihy o něm podává charakteristiku řeckými slovy: Γαστρι ξαρισμηνος εωλεϑο
— milovav břicho zahynul
.
Degenerující staré husitství je postupně vystřídáváno směrem luterským a také již kalvínským. K tomuto nejnovějšímu směru se přikláněl děkan Jan Hořický, dříve farář ve Stříbře, který zde působil kolem r. 1580. Zdá se však, že se celé město začalo přiklánět ke kalvínskému rázu reformace.
O Hořickém se dovídáme, že první léta konal své povinnosti řádně
, t.j. v linii dosavadních tradic. Ale kolem r. 1587 opustil řády církve a choval se jako pikart
. Konzistoř ho žalovala a samým císařem mu bylo přísně nakázáno, aby sloužil mši v ornátě,
zanechal obrátky
(někteří projevovali své kalvínství tím, že místo pozdvihování hostie se obrátili ke shromáždění a pronesli biblická slova ustanovení večeře Páně) a pozdvihování svátosti konal starobylým způsobem. Na Velký pátek aby tělo Boží do hrobu vnesl a na jitřní o velké noci zase z hrobu vynesl a s procesím šel a jiné obřady aby zachovával.
Děkan však neposlechl, ale posměšně vzkázal po poslu, že se dostaví k odpovídání. Konzistoř vznesla nové stížnosti. Když se konečně dostavil, uváděl, že prý Lounští sami nechtí mít předepsané obřady. Když jej pak konzistoř chtěla z města vyzdvihnouti
, pohrozili lounští zástupci, že se celá jejich obec vzbouří. Konzistoř tedy děkana přiměla k písemnému prohlášení, že bude zachovávat všechny církevní řády. Po návratu se však r. 1590 na čas odstěhoval do Smolnice.
Ale město zůstávalo v kalvínském bludu
, lounští měšťané nešetřili dokonce darů, aby administrátora podobojí spokojili
, Hořický se po roce vrátil do Loun a roku 1596 zde zemřel, pochován v kostele sv. Mikuláše.
V této době jsou již téměř celé Čechy a ještě více Morava protestantské, katolictví hrozí zánik. Tehdy v druhé polovině XVI. století jsou do země povoláni jezuité a dochází k napětí, vzájemným potyčkám, posměchu, napadání. Zostření situace se ovšem projeví i v Lounech. Obyvatelé jsou káráni administrátorem konzistoře, že vypudili kněze Jiřího. Nejde jen o nespokojenost s úpadkem mravů pozdějších husitských kněží, ale horlivost pro nové věci. Jeden z předních lounských měšťanů řekl, že by kněze, který by šel s procesím neb vystavoval monstranci, zbil kyjem.
Však r. 1573 chtěl z Loun odejít děkan Havel Turnovský, protože prý Lounští nestojí o mšení a Turnovského si znelíbili pro jeho — luteránství! Když šel do chrámu, hodil po něm kdosi kamenem — ale chybil se (Hrejsa, Dějiny VI 208). Posledním utrakvistickým knězem v Lounech byl 1620–21 Jan Scenophilus Heřmanoměstský. Ale to se již blížíme k těžkým událostem ze začátku XVII. století a dříve ještě se chceme ohlédnout na širší život husitského města.
Byla to doba i významného vnějšího rozkvětu Loun, a to již od let panování krále Vladislava. Tehdy byla postavena Pražská a dodnes zachovaná Žatecká brána, obě byly opatřeny pozlacenými husitskými kalichy. Roku 1518 dochází k velikému požáru města, při němž shořel i kostel kromě hlavní věže: do té doby na ní býval orloj, ale i ten podlehl ohni.
Město se rychle rozhodlo svůj hlavní chrám obnovit. Po počátečních potížích se podařilo získat vynikajícího Beneše Rejta z Pístova, stavitele vladislavského sálu na pražském hradě a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře ve slohu pozdní gotiky. Jeho zásluhou se lounský sv. Mikuláš stal jednou z nejkrásnějších staveb své doby u nás: čistotou slohu jej někteří znalci stavějí i nad honosnou katedrálu kutnohorskou. Mistr Beneš vypracoval plány, ale z počátku tu sám nepracoval, byv vázán jinými povinnostmi. Teprve v roce 1524 přišel do Loun a zůstal zde až do r. 1534, kdy zemřel. Byl také v novém chrámu pochován. Jednotností koncepce, smělostí stavby při její jednoduchosti, ladnou členitostí vnější a zvláště smělým klenutím vnitřním znamená toto dílo vrchol umění Benešova a dosahuje špiček stavitelského umění vůbec. Zachovaná hlavní věž byla pojata do nové stavby. V ní býval byt hlásného a ochoz s cimbuřím. Na jeho ozubí jsou vytesané znaky města a na prostředním po všech čtyřech stranách husitský kalich. Beneš Rejt dostal od své lounské doby přívlastek lounský
.
Z dalších gotických památek stojí za zmínku zachovaný dům rytířů Sokolů z Mor, dnešní muzeum. Původně byl ozdoben dvěma sochami mužů v baretech a dlouhém oděvu — snad M. Jana Husa a Jeronýma Pražského.
Značný zásah do blahobytu i kulturního rozmachu města přinesla Šmalkaldská válka v létech 1546–47. Louny se jako jiná královské města provinily proti králi Ferdinandovi tím, že jej opustily a pomáhaly protestantskému knížeti Fridrichovi Saskému proti Ferdinandovu bratru císaři Karlu V. Za trest jim byla obmezena některá privilegia, byl ustanoven královský purkmistr, zrušeny cechy atd. Po válce došlo k velmi tvrdému postupu hlavně proti Jednotě bratrské v celých Čechách i na Moravě.
Typickým dokladem rozkvětu města v této době po vnější i vnitřní stránce jsou i jeho školy. Město jimi v XVI. století proslulo po celé zemi tak, že mu dokonce i Daniel Adam z Veleslavína připsal svůj latinsko-český slovník. Říkávalo se prý, že tu tehdy i sedláci za pluhem četli řecké a latinské klasiky. Lounská škola spadala pod přímý dozor pražské univerzity. Tehdy platilo pravidlo, že absolventi univerzity dříve než se mohli stát jejími učiteli, museli na čas přijmout místo na některé venkovské Škole. Tak v Lounech působili vynikající humanisté a spisovatelé. V čele stál rektor či magister scholae — ředitel, mistr školy. Jejími rektory byli většinou mistři (doktoři) či bakaláři, kteří časem dosáhli mistrovského titulu. Rektorovi stál po boku kantor, to znamená vlastně zpěvák, což tehdy jistě vystihovalo jeho nejvlastnější úkol, totiž cvičit mládež ve zpěvu — ovšem že chrámovém. Tato tradice trvala již z katolického období, ale při vyvýšení zpěvu v husitské církvi byla ještě znásobena, i kantoři byli dobře kvalifikováni a proto byly lounské školy zdaleka vyhledávány. Později měla škola ještě dva pomocníky, totiž bakaláře, což byl náměstek rektora, a kustoše — strážce, který cvičil děti ve čtení a přednášení a pomáhal při hře na varhany.
Z učitelů vynikl Pavel Pressius Kouřimský (původním jménem Přáza, v době humanismu polatinštělé), který přišel z Lutherova Wittenberga jako mistr svobodných umění a byl přijat na pražské fakultě. Byl to luterán, ale silně se klonil k Jednotě bratrské. Roku 1575 byl pověřen spolusepsáním České konfese; tehdy byl i děkanem fakulty, ale vzdal se funkce, pak byl německým kazatelem v Kutné Hoře, odkud odešel do Štýrska, kde se stal superintendantem. V Lounech působil 1569–70.
Roku 1574 sem přišel ze Slaného Mistr Matyáš Gryllus, který byl členem Jednoty bratrské. Ale v Lounech pobyl jen půl roku. 1576 tu nastoupil M. Jan Rosacius Sušický, který po čtyřech létech odešel a stal se profesorem univerzity.
Avšak i tato skvělá řada byla narušena některými jmény méně dobré pověsti. Tak sem r. 1579 přišel z Kolína Řehoř Zhorský Kladrubský. Opustil však učitelství, oženil se tu a stal se městským písařem. Dne 25. října 1619 vítal v Lounech latinskou řečí zimního
krále Fridricha, který mu německy odpověděl. Po obsazení města Albrechtem z Valdštejna byl dán s předními městskými osobami do vězení. Byl třikrát ženat; potřetí byl oddán již prvním lounským katolickým farářem po roce 1620 Václavem Leitnerem z Hluboké. R. 1625 pak vykonal zpověď a přijal s mnohými čelnými měšťany velebnou svátost podle nařízení katolické církve
. Kronikář Mikšovic o něm napsal, že mu říkali omnibus placeto — zalib se všem. Hleděl se každému připochlebiti
.
Po Zhorském sem přišel Mikuláš Troilus Hagiochoranus. Byl správcem zdejší školy do r. 1602, pak se stal děkanem na pražské univerzitě až do dubna 1620: byl jejím posledním rektorem v létech 1621–22. Pro víru se potom vystěhoval do Perna, kde roku 1631 šedesátiletý zemřel.
A tento výběr postav, které nás zaujaly, ukončíme zmíněním ještě jediné, která kolem sebe šířila méně světla. Roku 1603–04 tu byl jako pomocný učitel a 1605–07 jako správce školy Jan Columella Stříbrský. Mikšovicova kronika jej líčí opět velmi nepříznivě. Spravoval prý školu velmi nepříkladně, s neřádem znamenitým. Mládež byla tehdy rozpustilá, sousedův a dobrodincův svých si nevážila a co ta škola na místě stojí, nepoznala takového neřádu jako za něho.
Roku 1607 opustil školu a stal se knězem; první slavnostní mši sloužil v Ranné. Po bělohorské bitvě se vrátil ke katolické církvi a 3. října 1627 složil veřejné vyznání víry po velkém kázání v kostele sv. Mikuláše. Podle výpovědi děkana Ondřeje Hortensia z Vidova vším hlasem oznámil, že katolická víra je pravá, starožitná a samospasitelná, od kteréž že do smrti odstoupiti nemíní a že věří jako sv. Pavel
(!).
V této souvislosti můžeme také zmínit tzv. kůry literátů, t.j. pěveckých sborů, jež měly za úkol zpěvem obohatit služby boží. Byly tu kůry dva, latinský a český. První zpráva o nich je již z r. 1515. V roce 1530 lounský měšťan Ondřej pořídil latinským literátům dva kancionály na pergamenu psané, ozdobně zlatem vypravené (malířem Pavlem Mělnickým). Od r. 1541 jsou uváděni také literáti čeští. R. 1561 jim město věnovalo zvláštní kůr čili kruchtu. Ti dostali vzácný český kancionál, zhotovený písařem Janem Táborským z Klokotské Hory. V r. 1620 byl kancionál odvezen na prozkoumání jezuitů, kteří z něj odstranili píseň K svatému Mistru Janu Husovi
. Poté se zatoulal, stal se soukromým majetkem, až jej v osmdesátých létech minulého století obec koupila zpět. V tomto husitském kancionálu je i celostránková malba sv. Václava s praporcem, sedícím na koni. Však tato vzácná památka nese název Husitský a svatováclavský kancionál. Oba kancionály jsou uloženy v městském muzeu.
Již několikrát jsme se s jejím jménem setkali při sledování lounské historie, bezpochyby by vyprávění o tomto z nejkrásnějších květů našich dějin mohlo patřit k nejzajímavějším kapitolám — kdybychom pro ni měli dostatek historických dokumentů. Musíme se však i zde spokojit jen s několika náznaky a kusými zmínkami.
V Lounech samotných jako královském městě nesměla mít Jednota svůj sbor. V městě samém i v okolí se však velmi brzy našla řada opravdových mužů i žen, kteří byli právě zápalem mladé Jednoty přitaženi. Tak došlo k vytvoření sboru v nedalekých Lenešicích. Vznikl velmi záhy, již 1468 je uváděn a označován mezi prvními sbory Jednoty jako ten nejhlavnější
. K tomu sboru ze všech jiných hledí
(Přídavek ke Spisku Víta z Krupé, Goll, Zprávy o zasedáních královské české společnosti nauk 1878 s. 169 (dle Ferd Hrejsy, Sborové J.Br.)). Zakladatelem sboru byl sám původce Jednoty B. Řehoř, který přišel do Lenešic po propuštění z pražského vězení r. 1461. V našem kraji byl znovu zatčen a na čas uvězněn v Teplicích. Proč se uchýlil právě do našeho kraje? Asi zde měl již dříve skupinku věrných.
Po Řehořovi se stal asi r.1467 správcem lenešického sboru B. Eliáš z Chřenovic, stejně tak významný pracovník Jednoty: Vždyť patřil mezi tři kněze, k jejichž volbě Jednota přistoupila významným krokem dne 26. března 1467 ve Lhotce u Rychnova. Tehdy padl los na rolnického syna B. Matěje z Kunvaldu, Eliáše z Chřenovic na Moravě, který byl mlynářem, a krejčího Tůmu z Přelouče. B. Tůma pak spravoval sbory na Moravě, B. Matěj zůstal v Rychnově a B. Eliáš byl pověřen vedením sboru v Lenešicích. Byl to tichý pracovník, netlačil se do popředí ani v úzké radě, jejímž členěn zůstal až do smrti. Později byl však z Loun poslán do Multánska, aby se staral o Bratry, kteří se tam vystěhovali.
Lenešice byly současně střediskem celé západočeské diaspory, Dála se odtud péče o členy Jednoty v širokém okolí: samozřejmě v Lounech, ale i Žatci, Teplicích, v Bílině, Mostě, Klášterci nad Ohří. Dokonce i členové Jednoty v Praze patřili k lenešickému sboru! V sídle sboru měli Bratří Sborový dům. Prý se ještě donedávna říkalo v Lenešicích na jednom místě Na sboru (cite podle čs faráře Petržilky). Pavel Stránský píše v knize O státě českém, že si Bratří brzy po založení sboru postavili v Lenešicích chrám (Krofta, Listy 354). V jednotlivých stanicích
se scházeli v soukromých domech.
Tak nám tradice zachovala zprávu, že i v samotných Lounech byla řada členů Jednoty, kteří se scházeli ke svým shromážděním kolem roku 1435 v památném domě Daliborce na náměstí. Dnes je to jediný krásně zachovaný renezanční dům ve městě. (Je v něm umístěn městský a okresní archiv).
Lenešice zůstaly důležitým sborem Jednoty do začátku XVI. století. Ještě v roce 1509 byli čtyři bratří z tohoto sboru členy bratrské delegace k nejvyšším zemským úřadům: sedlák Šimon a švec Štěrba z Lenešic, déle mlynář Jiří a kovář Štěpán z Klášterce nad Ohří (Müller/Bartoš, Dějiny J.br. 234).
Ale po prvním desetiletí XVI. století Lenešice ustupují do pozadí, ztrácejí své prvenství, sbor se menší až zcela zanikne. Je nám to dodnes nevysvětlitelné a zbývají jen dohady, co k tomu vedlo. Autor vynikající knihy o dějinách Jednoty Gindely soudí, že sbor zanikl pronásledováním. (V Aktech Jednoty VI 293b je zmínka, že na př. již 1468 došlo k rozsáhlému věznění členů Jednoty, které postihlo i lounské bratry. Dle Historie fratrum I 278 se dostavili roku 1509 k zodpovídání do Prahy i Bratří Simeon a Štěrba z Lenešic). Bratr senior Janovský z Roudnice hledá vysvětlení spíš v nástupu světové reformace. Bratří se začali přidávat k očištěné církvi podobojí, v niž nyní nacházeli totéž co v Jednotě, a přitom bez pronásledování. Nesnadno tuto při rozhodnout: stejně s pronásledováním jako s novoutrakvismem se setkávaly i jiné sbory, a trvaly dál. V každém případě myslíme na to, jak radostný jistě byl pro lenešické bratry rozběh a jak přetěžký musel být konec.
Doba slávy a rozkvětu Loun uvnitř i vně se však chýlí ke svému konci, přichází třicetiletá válka. Obyvatelé města byli téměř výhradně kališníky a proto byli také nadšeni rebelií z r. 1618. Srdečně ve městě vítali zvoleného reformovaného (kalvínského) krále Fridricha Falckého, když se přes ně ubíral do Prahy. Jeho volba odpovídala skutečnosti, že v celé zemi nabýval vrchu reformovaný směr, jak jsme již sledovali. Ale brzy došlo k osudné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
Už před bitvou pospíšil Albrecht z Valdštejna s vojskem k Lounům, aby se nemohly připojit ke stavovským vojskům a zaskočit snad císařské, kteří táhli od Rakovníka ku Praze. Město uzavřelo před Albrechtem brány, ale protože nebylo připraveno, pod hrozbou útoku kapitulovalo. I tak byla vypálena předměstí. Do města přitáhla spousta vojska, jež řádilo uvnitř i v okolí jako v nepřátelské zemi. Valdštejn vynutil na městu obrovské výplatné a ještě při odjezdu vydřel na obci sumu dvou tisíc grošů, jež mu spláceli ve víně, které za ním museli dodatečně vozit! Ihned byly zavedeny katolické bohoslužby a církevní slavnosti.
Roku 1623 bylo v Lounech ubytováno císařské vojsko pod kapitánem Janem Beelem: usadili se u nekatolických měšťanů, kteří také brzy začali přestupovat ke katolické církvi. Přijeli i císařští komisaři, kteří přijali od městské rady slib věrnosti císaři Ferdinandovi. Ale širší vrstvy občanstva zůstávaly dosud při staré víře.
Situace se podstatně změnila teprve od roku 1625 po příchodu jízdního vojska, jež vedl španělský dobrodruh Don Martín Huerta de Hoeff. S jeho příchodem (27. 8.) začalo radikální pokatoličování. Všichni občané byli předvoláni na radnici a sděleno jim, že nebudou propuštěni dříve než složí přísahu na katolickou víru. Huerta jim sdělil, že páni purkmistr a jiní představení se již v jednostejném katolickém náboženství srovnávají, proto aby i celá obec beze všeho rozpakování a odkladu přistoupila. Kolem svolaných měšťanů se rozestavěli vojáci s puškami, byly uzavřeny všechny brány a a přítomným sděleno, že kdo nepřestoupí, budou biti holemi, dáni do pout a odvedeni do temných žalářů. Potom byli po jedné osobě voláni před komisi a každému jednotlivě předložena otázka, chce-li se s jeho milostí císařskou v náboženství srovnati. Za těchto okolností se pod pohrůžkami začali zpovídat, někteří hned, jiní žádali o povolení lhůty dvou až čtyř neděl, byl jim však povolen jen týden. Zvlášť některé ženy (!) to odkládaly až do posledního možného dne.
Dokonce se při tomto všemožném nátlaku našli i takoví, kdo nechtěli v žádném případě podlehnout. Tak je uváděn kotlář Jan Moc, který prohlásil, že katolíkem být nemůže, že chce věřit, jak věřili jeho rodiče. Tu Don Huerta hned poslal pro profousa, který ho zatkl a nechal dát do pout. Tehdy kotlář hned odpověděl, že bude tedy katolíkem. Ale přece ho zavřeli, zakázali mu návštěvy, nechali jej bez jídla a pití. Po těchto akcích začali jezuité zpovídat a k pátému září hlásili již sto třicet osm obrácených
. Všem občanům bylo také rozkázáno přinést veškeré knihy, které chomutovští jezuité prohlédli a ty z nich, které uznali za kacířské, odvezli na jednom plném kočáru do jezuitské koleje v Chomutově.
Don Martín se snažil také změnit vnější vzhled města. Z obou městských bran dal otlouct v kameni vytesané a pozlacené kalichy, které je zdobily již od r. 1421. Z kostela byly vyházeny náhrobky nekatolických pánů, mezi nimi i Beneše Rejta, který byl pokládán za českého bratra! Na oltář byla udělána nová archa, byla zbořena kruchta českých literátů, oni sami však zůstali: zřejmě nesla některé odznaky církve podobojí. Stejně tak i oltář připomínal husitskou dobu. Město bylo potrestáno odnětím vsí Dobroměřic, Rané, Hrádku, Chrabřic a Nečist.
Za těchto nesnesitelných okolností se hned v této první době rozhodli někteří obyvatelé opustit město. Je uváděn Jan Václav Písecký, Jan Santman, Václav Užidil, Jan Vávrovic, Jiří Voda, Kateřina Vodňanská a Jan Želický. Kateřina přišla odnětím statků o všechen svůj majetek. Byla rozená Zákostelecká z Bílejova. Její druhý manžel Jan Kutnauer byl 21. června 1621 oběšen na Staroměstském náměstí. Jejím majetkem byl i Červený dvůr. S třetím manželem Janem Vodňanským odešla do Německa. Tito naši exulanti dali svým odchodem výraz nejen hrůze z prožitých událostí, ale i přesvědčení, že poznaná pravda je nade všecky statky.
Prvním katolickým děkanem se stal stařičký Václav Leitner. který sem přišel z Vrbna. Již v říjnu 1624 oznámil, že bude křtít latinsky, oddávat a pohřbívat jen katolíky. Ale dílo protireformace se nedařilo: stěžuje si na dva dravce
, kteří mu prý práci ztěžují — totiž farář dobroměřický a ranský.
Po Leitnerovi nastoupil Ondřej Hortensius (polatinštělý Zahrádka), který sem přišel z Královic u Plas. Ani jemu se nedařilo pracovat mezi nově obrácenými katolíky — a není divu, když vzpomeneme, jakým způsobem se toto převracení lidí dálo. Začalo spíš tak nechvalně známé křivení páteře než upřímná změna myslí i srdcí. Ještě 26. února 1630 musela být celá obec svolána na radnici k prozkoumání podivné záležitosti: někdo roztrhal patent Jeho svatosti papežské
, přilepený na kostelních dveřích proti faře a k tomu napsal křídou nenáležité písmo
na farních a kostelních dveřích i na kapli a jinde. Byl tedy učiněn naléhavý dotaz, zda o tom kdo ví a aby vše oznámil. Všichni však Boha sobě za svědka berouce ujišťovali, že o tom nic nevědí. K tomu museli i složit přísahu a opakovat ji po městském písaři. Nic však nebylo zjištěno.
Dále přijel 21. září 1628 do Loun komisař pro rekatolisaci Ferdinand Kolovrat na Hokově spolu s jedním jezuitou a rozkázali, aby přišla k přijímáni pod jednou všechna čeládka: hlavně kopáči z vinic na odlehlejších místech se vymykali násilnému převracení, byli tajně navštěvováni od predikantů a přijímali podobojí.
Roku 1634 sem přišel děkan August Vágner. Ten počítá po dvou létech práce, že je zde ještě třicet jedna osoba zjevně kacířská, ale připojuje, že jen mezi triviales, t.j. neurozenými. Znovu nám tedy potvrzuje, že nejvíce věrnosti zachovali právě nejprostší.
Faráři se v této době rekatolizace rychle střídají a obyvatelé města si na ně nezřídka stěžují. Tak je vytýkáno Štěpánu Zebeusovi, který tu nastoupil 1634, že nekáže (!), a proto je po půl roce odvolán. Po něm tu byl Jan Tlappa z Veinberku. Na toho zase přišla stížnost farníků, že jim nadává kacířů a rebelantů, kostelníka zbil holí, hrobníka udeřil klíčem do hlavy, rád si přisvojuje zádušní věci jako kalichy a jiné, dva konšely z děkanství vyhnal a potupně o nich mluví.
Prosili tedy o jiného. Slíbil k nim přijít Marek Ignác Faber, farář u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském. Ke sv. Jindřichu jej určil arcibiskup, ale Pražané vzali klíče, zavřeli kostel i faru a křížovníka tam prostě nepustili. Do Loun přišel 1643. Měl za kaplana Jana Oticha, který se zase pro pranice dostal do vězení.
V září 1652 byla podána stížnost na jakéhosi Salomona Ecksteina z Annaberku, který prý na lounském trhu prodává kacířské kalendáře! A znovu roku 1656 tu jsou uváděni někteří nekatolíci, tentokrát mezi vojáky, kteří se zde usadili přiženěním. V roce 1668 žádali Lounští konzistoř o navrácení kolatury far i kostelů. Císař Leopold svolil — s podmínkou, dokud setrvají ve svaté víře, samospasitelné, římsko katolické, ve které nyní upevněni jsou.
Bez příčiny by sotva tuto podmínku uváděl.
Třicetiletá válka přinesla mnoho útrap, ale také nechala zablýsknout světélku naděje. V roce 1631 obsadilo Louny saské vojsko a s ním se vracelo mnoho uprchlých či vystěhovaných nekatolíků. Spoléhali, že se již vrací vláda jejich věcí do jejich rukou
, ale byli těžce zklamáni. Mezi dočasnými navrátilci se setkáváme se známým již Janem Santmanem, který opustil město brzy po prvních persekucích. Nyní však byl chycen, když vybíral po kraji kontribuci pro vojsko, a zahynul ve vězení. Saské vojsko bylo brzy vytlačeno císařským, potom přišli Švédové a město vypálili, po nich znovu přitáhli císařští a ještě jednou Švédové a znovu vypálili město.
Nájezdy a nájezdy, kontribuce pro vojsko i jízdu. Z počátku se mnozí venkovští obyvatelé utíkali do města, ale když bylo spláleno a nastal hlad, utíkali všichni do lesů, hynuli hladem, zimou a nemocemi. Roku 1639 se sedláci z třiceti okolních vsi spojili s lounskou chudinou a vrhli se na Nový hrad, který patřil strahovskému klášteru, aby jej vydrancovali.
Koncem třicetileté války byly Louny zpola opuštěné, domy pobořené a vypálené, město zadlužené. Císařský komisař Karel z Lichtenštejna zabavil ve prospěch královské komory všecky statky, které patřily Lounům; r. 1623 byly postoupeny katolickému pánu Volfovi Illburovi z Vřesovic. Byl to dobrodružný Sas, který tehdy skoupil spoustu majetku ve městě i okolí. Později však statky přecházely na jiné majitele. Snadno se tehdy spekulantům bohatlo. V roce 1630 bylo všech usedlých sousedů v Lounech jen 108, r. 1634 již jen 33! Roku 1646 Adolf Schen z Schenau našel předměstí vypálená, v jedné části města polovinu spálenou, v druhé jen šest domů celých. Počet usedlíků, schopných kontribuce, stanovil v tomto roce na pouhých šest! Pan Kryštof Erhard Vayšlic našel roku 1649 jen tři schopné usedlíky! Dle fasciklů v lounském archivu činily výdaje za celou dobu třicetileté války 840.985 kop 45 grošů 2 denáry, což platil celkem dvě stě jeden usedlík. Kopa bývá odhadována na našich sedmdesát korun: bylo by to tedy asi 59 dnešních milionů.
Tak po slavném období vrcholného rozkvětu nastoupila doba pouhého živoření, jen několik málo rodin mohlo slušně žít. A s úpadkem hospodářským přišel i kulturní a sociální: slavné lounské školy hluboko poklesly, řemesla téměř vyhynula — pro řemeslníky se zbylí měšťané obraceli do Žatce a Chomutova, ke všemu přišla roku 1680 i epidemie cholery; v Lounech zemřelo 864 obyvatel z těch, kteří se sem začali vracet. Také český jazyk ustupoval, zvlášť zámožnější vrstvy měšťanstva se začaly rychle poněmčovat.
Tato situace začala být nakonec nepříjemná i samotnému císaři: město z nějž zbyla jen ruina, jehož většina rodin zmizela, nahrazena všelijakými přivandrovalci, cizinci a vzdálenými příbuznými, nebylo ani schopné platiti daně. Královskému městu Lounům hrozilo, že upadne v pouhou vesnici, která nebude nic znamenat ani pro císařské důchody. Proto mu byly císařovou rezolucí z roku 1684 vráceny alespoň zádušní statky a tehdy nastalo určité zlepšeni hospodářské situace.
Husitské kdysi město se tak po Bílé hoře stalo postupem času silně katolickým, již v roce 1673 byla postavena na pražském předměstí socha P. Marie, brzy však byla přenesena na náměstí, kde podnes stojí proti staré radnici. Roku 1714 se u ní konaly bohoslužby, když se pro morovou epidemii nesmělo do chrámu. Je kopií Bendlovy sochy na mariánském sloupu, který stál na Staroměstském náměstí v Praze a byl po první válce stržen. Na podstavci lounské sochy je nápis: Mater Dei, tuae sis protectrix Lunae
— Matko Boží, buď ochranitelkou svých (!) Loun.
Chrám sv. Mikuláše byl v XVI. a začátkem XVII. století opatřen novými oltáři a barokními sochami svatých. Tento ráz byl již zcela cizí husitské zbožnosti. Nová výzdoba chrámu zůstala až do r. 1864–85, kdy to vše bylo při generální opravě za starosty Hilberta odstraněno jako nestylové: zbyl jen dřevěný oltář, vynikající řezbářské dílo. Opravu tehdy řídil věhlasný architekt Mocker, m.j. i stavitel obecního domu pražského. Těmito změnami bylo smazáno vše, co Louny kdysi povzneslo mezi přední města království. Vše?
Osvícený císař Josef II. vydal celou řadu důležitých nařízení. Podle jednoho byl na př. zrušen i kostel sv. Petra, kaple Matky Boží i U čtrnácti pomocníků. Řadu let měl na hřbitově u tohoto nejmladšího kostelíka svoji chýši poustevník, který byl nyní přinucen vzdát se svého postavení a stal se místním hrobníkem.
Náš však hlavně zajímá, ze císař dal tolerančním patentem z 13. října 1781 možnost všem tajným evangelíkům, aby se přihlásili k jedné z obou větví světové reformace, ať rázu luterského (agšburského) či kalvínského (helvetského/reformovaného). S nadšením bylo toto uvolnění přivítáno v krajích našeho Polabí, Českomoravské vysočiny, moravského Valašska a jinde. Začaly vznikat sbory, které vytvoří základ naší dnešní církve. Ale v našem kraji zůstal císařův patent bez odezvy. Rekatolisace byla důkladná.
A přece byl nalezen v knize dekretů peruckého panství, uložené v zemském archivu, zápis o hromadném přestupu tajných evangelíků v obci Telcích po vydání tolerančního patentu
. Napsal nám o něm farář Jindřich Výborný z Ranné v Kostnických jiskrách 1964 č. 31 podle Sborníku Lounský kraj XII. č. 3. Bylo to celkem osm rodin, tedy šestnáct osob, jež se přihlásily k evangelické církvi augšpurského vyznání.
K přestupu došlo teprv roku 1783, vrchnostenský úřad se asi snažil jednání zdržet. A tehdy již bylo přihlašování ztíženo tím, že se všichni museli nejdříve podrobit šestinedělnímu cvičení u katolického faráře v Račiněvsi u Roudnice. Teprve když cvičení přestáli, byl proveden přestup. Jako potvrzení jim byly vydány Hlásné listy:
Poněvadž Matěj Krupka (a ostatní) ze vsi Telce, k zdejšímu panství poddaný, kterak po vystaným 6nedělním cvičení se předce k augšburskýmu náboženství dnes níže psaného dne a roku hlásil, pročež se jemu dle nejvyššího nařízení přítomný hlásný list uděluje.
V Peruci dne 21. listopadu 1783. František Folkman, hospodářský direktor
V nové době však nevíme o žádném evangelíku v obci. Šlo o příliš malý hlouček než aby mohl vytvořit samostatný sbor, a vzdálenost k návštěvě nejbližšího, chrámu i z druhé strany k pastorační péči příliš veliká.
Avšak i kromě tohoto hloučku v Telcích se můžeme setkat alespoň se zmínkou o hrstce skrytého semene
, jež se udržela nedaleko města ještě dlouho do doby Temna: Mezi vinaři pod Oblíkem, vévodícím celému kraji jako velkolepá ozdoba. Je zvláštní, že na tomto kopci byl v husitské době r. 1506 otevřen kostelík; světil jej tehdy italský biskup Filip z Villa novy, který světil na kněze utrakvistické kandidáty v Čechách. Ale dalších zmínek o kostelíku není. Až v době protireformace r. 1667 tu byla postavena kaplička, která však byla od sekty kacířské
zničena! A zde pod Oblíkem mezi nejprostšími obyvateli kraje, lesními zřízenci, vinaři a ovčáky se nejdéle udržela tajná víra
. Není přímo nápadná blízkost někdejšímu středisku Jednoty, Lenešicím? Ostatně hned v začátcích rekatolizace přicházely nejčastější stížnosti právě na tuto oblast.
V polovině XVIII. století za Karla VI. byly vydávány stále nové přísné patenty proti protestantům, a tu v oborské farní kronice nacházíme záznam, že tamější rychtář navštěvoval schůzky nekatolíků, jež se konaly v noci v jakémsi vinném sklepě někde u Rané! A ještě v roce 1748 se vynoří hlášení, že se scházejí houfy lidu z Velhoty a okolí k mariánskému obrazu, který byl chován na dutém sloupu. Konali tu prý pobožnosti a nosili obrazu oběti. Po vyšetřování celé záležitosti to konzistoř přísně zakázala. Zdá se, že za tím tušila něco jiného; snad šlo o zvláštní záminku schůzek zcela jiného rázu…(Okres lounský, popis, pověsti a příběhy. 1920). Tak snad i v tomto kraji dřímal pod povrchem pramének jiného života. Nedívali se přece alespoň někteří k husitským kalichům na vrcholku věže sv. Mikuláše, jež Don Huerta nedokázal odstranit?
Jozefínskými reformami (zvláště zrušením nevolnictví) došlo sice ke značnému uvolnění, ale přece ani XVIII. a XIX. století nebylo ještě prosto událostí, jež znamenaly pro kraj nová břemena a ochuzení. Tak během napoleonských válek prošly městem nesčetné zástupy vojska, což bylo provázeno odvody mladých mužů, vymáháním sena, slámy, obilí atd. V roce 1813 se v souvislosti s bitvou u Bohosudova sešli v Lounech slavné osobnosti: rakouský císař František I. bydlel v hostinci U tří lip, v jiném domě se usadil car Alexandr I. a v dalším německý král Fridrich Vilém III. Přijela sem i francouzská císařovna Marie Ludvika. Ale mocnáři mezi sebou vedou jen válečné porady, jež jsou sotva komu na prospěch. Ještě v roce 1866 poznamenala naše město těžce válka prusko-rakouská: přitáhla sem asi 1200-členná posádka saského vojska, potom Prusové, a s vojskem nové rekvizice a co horšího, i cholera: zemřelo tehdy 65 lidí a mnozí jiní utíkali na venkov.
Od revolučního roku 1848 bychom mohli očekávat rozhodný zlom ze situace, do jaké se město dostalo po třicetileté válce. Ale ve skutečnosti se ani tímto důležitým rokem mnoho nezměnilo. Jednak můžeme pozorovat opatrnost a strach, vyvolaný tvrdým reakčním Bachovým režimem. Ale k němu se připojuje i zevnitř konzervatismus obnovené městské samosprávy: brání se novotám, na radnici se ještě 1850–1861 úřaduje německy, i okresnímu úřadu do Žatce se píše německy, zatímco jeho odpovědi přicházejí česky! Česky se na radnici začalo úřadovat teprve r. 1864: příznačné je, že to bylo možné již dříve, ale nebylo zde úředníka, který by slušně ovládal český jazyk.
Teprve od roku 1861 dochází k probuzení ve městě i okolí. Veliké nadšení Louňanů provází tehdejší vůdce národního života Palackého a Riegra. Ve druhé polovině století město prodělává silný hospodářský růst: od r. 1870 se staví dráha pražsko-duchcovská, což sem přivede množství dělníků i později zaměstnanců. Louny rostou: ještě v r. 1870 měly jen 3843 obyvatel, r. 1880 již 5561.
A tehdy se také zde probouzí Protirakouská nálada, které se soustředí hlavně v organisaci Sokola (založen 1863). Je uspořádán veliký zájezd ke kladení základního kamene Národního divadla v květnu 1868; v červnu téhož roku se koná oslava sedmdesátých narozenin Františka Palackého, který přijíždí do našeho města a je nadšeně vítán. Dne 12. července 1868 se koná mohutný tábor lidu na Pravdě, jehož se zúčastní dvanáctitisícový zástup. Ale slavnost měla neblahé dozvuky v zatýkání účastníků. (0 události napsal Jakub Arbes v Pláči koruny české). V červenci odejel těž zástupce Sokola Jan Hainc s českým poselstvem do Kostnice položit věnec na Husův památník.
Učitelstvo se nechtělo podílet na práci nové okresní školní rady, jež neměla pochopení pro vanutí v národě. Dva učitelé byli sesazeni. Tu přijal funkci okresního okolního inspektora děkan Linhart, načež byla proti němu uspořádána demonstrace, při níž byla vytlučena okna fary. Pro zjednání klidu byli do města povoláni husaři, kteří tu zůstali až do roku 1870.
V roce 1875 se začala pálit hranice v předvečer výročí upálení M. J. Husa: účastnící z Loun i okolí se k této příležitosti scházeli na Oblíku. Ale hned poté byla slavnost pro celé Čechy zakázána. V roce 1887 se po celé zemi konaly sbírky na stavbu Husova pomníku: Louny přispěly 444 zlatými. Roku 1877 při volbách do zemského sněmu zvítězil v Lounech mladočech Dr Grégr. I ve městské správě nastupují pronikaví mladočeši.
Roku 1881 byl zvolen starostou Dr Hilbert. Jeho osmnáctileté období znamenalo prudký rozvoj města. Byla postavena nová radnice (na místě 1886 strženého starobylého hostince U tří lip), důkladnou obnovou prošel chrám sv. Mikuláše, byl postaven i nový akciový cukrovar a zřízeny železniční dílny, což přinese značný hospodářský vliv. Do roku 1878 spadá i rusko-turecká válka, kterou všichni Slované sledovali s napětím. V březnu toho roku lounské městské zastupitelstvo usneslo rezoluci kritizující, že papež Pius X. v boji za osvobození balkánských Slovanů, kteří jsou křesťany, straní tureckým mohamedánům. A proto že se Louhy nezúčastní papežových oslav k jubileu. Vyšší úřady zastupitelstvo pro tento krok rozpustily.
Uvedli jsme si některé detaily života probouzejícího se národa v druhé polovině minulého století, abychom si všimli, jak se tu v pozadí připravovala i náboženská situace v novější době. Rostla nepřízeň ke katolické církvi, nesená často politickými motivy. Brzy přinese své ovoce v houfném útěku od Říma, ne však vždy v silné touze náboženské.
Obnova evangelické církve je spojena s prací známého Jana Karafiáta, jehož Pamětem vděčíme za podrobnou zprávu o jejích začátcích. Jistě bude nejlépe, když si ji zde doslovně uvedeme. Karafiát se narodil roku 1846 v Jimramově. Po bohosloveckých studiích v německém Güterslohu, Berlíně, Bonnu, rakouské Vídni a anglickém Edinburghu nejdříve přijal místo vychovatele v Kolíně nad Rýnem. Od července 1870 do října 1871 byl vikářem krabčického faráře Šuberta, pověřeným hlavně prací v nově založené roudnické kazatelské stanici. Odtud odešel na učitelský ústav do Čáslavi a potom na Velkou (hrubou) Lhotu u Vsetína. Po dvaceti létech se odstěhoval do Prahy, kde konal shromáždění ve svém bytě. Tehdy také zastupoval v době nemoci vinohradského faráře Starka. Do Loun přijížděl v létech 1870/71 jako pětadvacetiletý vikář z Roudnice.
Pokud jde o podnět k jeho práci v Lounech, Karafiát sám uvádí pozvání některých bratří z okolních vsí. Avšak jeden z nejstarších pamětníků lounského sborečku (dávno zemřelý br Karel Mareš v písemné informaci, podávané kolem r. 1902 faráři Lub. Tardymu) sděluje, že prý sama městská rada jsouc v nějaké nevůli se zemřelým katolickým děkanem (Linhartem), požádala krabčický farní úřad o vyslání kazatele do Loun
. Těžko dnes rozhodneme, jak dalece je tato tradice spolehlivá. V každém případe lze soudit, ze duchovní hledání v nové době nebylo izolováno od celého kulturně-politického (národnostního) vření ve městě i okolí, jak jsme se s ním setkali v minulé kapitole. Není asi náhodou, že mezi prvními hledači Karafiát uvádí rodinu Petržilkovu, které však nebyla získána jeho čistou reformovanou zbožností, naopak později se zapojila do díla československé církve, v počátcích nábožensky silně bezvýrazné.
Karafiát tedy píše ve III. svazku Pamětí spisovatele Broučků na str. 107 až 123:
Práce Lounská. Jak na tuto práci Lounskou došlo? Patrně pouhým Božím řízením. Já jsem v té věci neučinil sám od sebe nejmenšího kroku, aniž mi co takového i jen z daleka napadlo. Hleděl jsem si ve své první lásce své nejbližší práce, a byl bych si i na dále jen jí samé hleděl. Přišla však ta Lounská práce, jako všem ostatním zúčastněným, i mně samému velice vhod, i když jsem si plně toho tenkrát ještě nebyl vědom. Kontinentální společnost zajisté, která mne vydržovala, ač neměla nic proti mé práci Roudnické, přála si předně a nejprve vidět právě takovouto práci Lounskou. A Pán Bůh ji ráčil skutečně poslat.
Kdo z lidí byl této Lounské práce vlastním původcem, nedovedu přesně říci. Mně na tom tenkrát nezáleželo. Stačiloť mi, že oni si přáli, abych jim přišel kázat evangelium; neboť jsem v tom viděl vůli Boží, abych šel a kázal. Nyní pak jednoduše vypravuji, jak se tenkrát věci sběhly. První jména v této historii jsou dva bratři Petržilkové ve Vrbně nad lesy a Vraný v Peruci. Vraný, půdomistr v cukrovaru hraběte Thuna, byl evangelík, rolníci Petržilkové byli katolíci. Má domněnka jest dnes ta, ze původní hnutí v této věci pošlo z Vrbna, a že ten evangelík katolíkům tak dalece ukazoval jen cestu, že jim dával informaci, Mně aspoň se tento Vraný později úplně ztratil.
První setkání s bratry Petržílkovými
Tu mám před sebou první lístek týkající se té věci, ze dne 1. srpna 1870:
Dávám na vědomost, že dne 3. srpna, totiž ve středu, ráno o pul deváté, budu na jisto Vašnosti očekávat na postě v Libochovicích, odkudž s příležitostí pojedeme k Peruci. Já pak jsem na tento návrh ihned přistoupil, protože se nám jednalo o to, abych na místě slyšel a viděl, co se vlastně obmýšlí, a co by se dalo provést, neb nedalo. V uvozovkách pak tuto uvádím, co jsem o těchto věcech do svého deníku zapsal, hned jak ony se staly. Měním a překládám jen to, co by všechněm srozumitelné nebylo.Ve středu, dne 3. srpna, jel jsem ráno v šest hodin poštou do Libochovic, kde na mne Vraný z Peruce, nějaký Vanča a mladší Petržilka z Vrbna s kočárem čekali. Odejeli jsme přes Peruc do Vrbna ke staršímu Petržílkovi. Čekal na nás s obědem, jeho žena byla chladná, ale ochotná. Po obědě se jich několik sešlo k rozmluvě.
Chtějí se Katolické církve zříci, a hlásit se k evangelické. Sdělil jsem jim ochotu, kdykoli a kdekoli jim čisté znovuzrozující evangelium zvěstovat. Nezdáli se o něm mnoho vědět, ale práce přípravné už započaly, ledasco se zbořilo, a nejedna obtíž jest odstraněna.
Starší Petržilka zdá se skutečně hledat něco nového, a obíral se již Biblí. Vzal jsem ji do ruky, a mluvil jsem dlouhý čas o mnohém, čemuž i hospodyně byla přítomná, přišedši si sama k nám přisednout. 0 ní vypravoval mladší Petržílka již v Libochovicích, že nechce staré pro nové opustit. Usnesli jsme se na tom, že přijedu, dá-li Pán, dne 4. září do Loun kázat, že oni si zatím vše obstarají, a mně současně o tom podají zprávu. Oni mají pevnou důvěru, že založí nový evangelický sbor. I ta myšlénka je neděsila, když jsem řekl, že čím více se jich do Loun dostaví, dříve nebo později tím větší bude tříbení.
Mně bylo mezi těmi lidmi chvílemi i úzko, a jestli se Duch Boží ží mocným býti neukáže při mně i při nich, bude vše marné. Poručil jsem vše Pánu Bohu, a šel jsem s Vraným krásnou cestou v průvodu několika Vrbenských do Peruce na noc. Večer vzal Vraný modlitby, a stoje četl stojícím modlitbu, načež všichni říkali nahlas Otčenáš.
Byliť ti lidé všichni velmi úslužní, zvlášť pak Vraný, třebaže se moci znovuzrozujícího evangelia při nich jinak ještě nejeví. Ráno mne mladý Vraný zavedl do Libochovic na poštu.
Mimořádnou radost z těchto nenadále otevřených dveří měl farář Šubert, a toužebně čekal, kterak věci dále dopadnou. Stále jsme je připomínali Pánu, a mnoho o nich rokujíce, také jsme dělali, co se slušně dalo dělat. Aby byl při těchto prvních službách Božích také nějaký zpěv, dali jsme na lístku natisknout šest písní, které se účastníkům těch služeb Božích rozdávaly.
A tu mám velice zajímavý úřední přípis lečického faráře Jana Kašpara ze dne 16. srpna, kterým mne on žádá, abych dne 4. září, a pokud bude možná, i příště konal za něho služby Boží v Lounech. Arciť jsem ten list napsal já, a Kašpar jej podepsal. Bylať to Šubertova opatrnost. Tenkrát zajisté nebylo veřejné mínění ustáleno, zdali Louny přináležejí k farnosti Krabčické anebo Lečické. Kdyby byl v Lečicích býval tehdy farářem mladší energický muž, nepochybně by dnes Louny patřily k Lečicím. My pak jsme v Roudnici počítali i s možností, že nám bude politický úřad v Lounech překážet, a že by mohl jmenovitě říci: Louny patří k Lečicím, proto jsem měl s sebou v kapse tento úřední přípis z Lečic, abych se nepotřeboval s hejtmanem přít, a aby ujednané služby Boží nikterak nebyly znemožněny. Přičemž také vychází krásně na jevo, jak tehdy o parochiálním právu smýšlel i farář Lečický i Krabčický. A tak i Šolín Vysocký časem Šubertovi napsal, aby kázal ve farnosti Vysocké, kdy a kde se mu to hodí, ač se tenkrát našel i reformovaný farář, který pokládal svou farnost za revír, ve kterém smí střílet jedině on.
První bohoslužby — září
Překážky se — skoro bych řekl, jak se samo sebou rozumí — skutečně dostavily. Já jsem zajisté zavčas ohlásil, že se dne 4. září v Roudnici služby Boží konat nebudou, protože mám v ten den kázat v Lounech. V pátek pak, před mým odjezdem, přinese mi ráno nějaký cizí člověk lístek, ve kterémž mi Petržilka sděluje,
že sál nemají. A odpoledne přišel z Loun od statkáře Drtiny který se byl mezitím také začal o věc zajímat, tento telegram:Petržilka neobstaral ničeho. Hned po obdržení Vašeho listu ujal jsem se věci. Žádost podána pozdě. Nepovoleno.— Na to jsem já ihned telegrafem odpověděl:Děkuji. Použijeme příbytek některého našince, jest jich tam několik. Přijedu zítra odpoledne.V samý pak večer přišel od Drtiny telegram druhý:Žádosti naší není vyhověno. Nepřijíždějte. Ostatní Vám sdělím písemně.— Dále vypravuji dle svého deníku: Večer mi bylo velmi úzko. Nevěděl jsem, co mám dělat, a srdečně jsem si zaplakal. Dobře jsem nespal, a projímala mne zima.V sobotu dne 3. září vstal jsem s myslí poněkud lepší. Vždyť kvůli sobě tam nejedu, má věc to není. Jel jsem poštou do Libochovic, a odtud jsem šel pěšky do Loun. Posla jsem našel, který mi nesl kufříček, povoz však jsem dostat nemohl. — Navštívil jsem Drtinu a tři tamní evangelíky, a dal jsem upravit zamluvený již sál. Odpoledne ležel v něm ještě chmel, a ráno jsme tam chtěli držet služby Boží. Dali se ihned do práce, ale vše se musilo jen improvisovat. — K páté hodině šel jsem (do bytu) k okresnímu hejtmanovi Bohdaneckému. Byl ještě v kanceláři, ale jeho panička, rozená Maďarka, mne zadržela, abych za ním do kanceláře nechodil. Zasedli jsme si, a mile jsme německy rozmlouvali. Já jsem si s jejich malou dceruškou Olgou pohrával. Když pak hejtman přišel, měl jsem svou věc už vyřízenou.
Všeho nedorozumění byl vinen Drtina. Žádal o dovolení, dva dny před schůzí, na základě pak § 2. spolčovacího zákona hejtman nemohl hned dáti svolení, načež Drtina telegrafoval, a všude oznamoval, že služby Boží nebudou. Když pak jsem, proti očekávání, přece přišel, předešel jsem, nevěda ovšem, demonstracím. Chtěliť zajisté čtyři jet pro mne do Libochovic, s ostatní mne in corpore očekávat. Řekl jsem panu Bohdaneckému hned zpočátku, že na každý pád služby Boží konat budu. Ta přímost ho patrně zarazila, a on nahlížel, že zde spolčovací zákon neplatí. Pan děkan prý by to měl rád odpoledne, ale co jest mi do pana děkana? I omluvil se pan Bohdanecký, a že honem ještě bude telegrafovat k místodržitelství.
V neděli ráno pak, sotva že jsem vstal, byl on už u mne. Telegraf jej v noci vyburcoval. Z Prahy odpověděli:
Bez nejmenších překážek, služby Boží excurrendo.A on sám že se jich zúčastní. Brzo nato přišel evangelík Sloboda a nějaký pan Vatky říci mi dobrý den a přivítat mne. Časně pak jsem šel od Tří lip k Červenému orlu, abych, co scházelo, ještě upravil. Za kazatelnu mně sloužil stupeň, který jsem dole v hostinci ve velkém výklenku u okna vypátral. Velká pak většina obecenstva musela stát. Jinak šlo vše dobře, třebaže všudy bylo vidět a cítit, že jest to jen na kvap sehnáno. Lidí mohlo být i přes dvě stě. Kázal jsem ze slov;Chudým se zvěstuje evangelium. (L 7,22) Když jsem pak ukončil, volalo celé shromáždění: Amen, amen, amen. Mám za to, že tak tomu byli z katolických kostelů zvyklí.Po službách Božích byla domluva, někteří pak se hlásili i k přestupu. Odpoledne jsem navštívil pana děkana, pana Drtinu a pana hejtmana, jenž byl samá přívětivost. — Večer, maje v 10 hodin odejet, žádal jsem U tří lip o účet, bylo jim však nařízeno mi ho nevydávat. Opatření jsem tam měl výborné, ale zpáteční cesta, přes Třebenice a Lovosice, byla velmi obtížná. V Lovosicích jsem musil i dlouho na vlak čekat. Ráno v 5,15 jsem byl v Roudnici, a honem jsem si lehl.
V pondělí, dne 5. září, šel jsem odpoledne do Krabčic. Vypravoval jsem, jak se mi v Lounech vedlo. Měliť z toho radost. Večer pak, vyprovázen pánem a paní, šel jsem při měsíčku domů.
Arci jsem podal zprávu o této nové práci v Lounech také Kontinentální společnosti v Londýně, dne 5. října pak mi pan Nerschell odpovídá:
Nemohu Vám ani dost děkovat za Vaši zprávu, kterou jste mně a výboru mimořádnou radost způsobil. Jsem pak velice žádostiv slyšet, jak se Vám při druhých službách Božích v Lounech dařilo. Jsem rád, že jste tak v pravou chvíli z Kolína nad Rýnem odešel.— Tenkrát psal jsem Kontinentální společnosti německy, když pak mi její tajemník Shedlock francouzsky ohlásil, že odjíždí do Čech, a kdy ho mám čekat, tu se mi další francouzské dopisování se společností podalo. A čtu-li dnes jejich francouzské dopisy, vidím, že jsem francouzskou řeč aspoň tak dobře ovládal jako oni.Jak se to pak má s mou prací, sděloval jsem také přátelům německým, a ač právě tenkrát válka německo-francouzská zuřila, zajímala je ta práce velice. Dne 22. října 1870 píše mi Braun:
Tvé zprávy udělaly nám velikou radost, jistě bude moudrosti zapotřebí k nějakému aspoň vyzkoušení duchů, kteří se ukazují evangeliu nakloněni býti. Tobě pak jest přede vším potřebí, abys o cestě života svědčil se srdečnou důvěrou a s klidem, sdělil jsem něco z Tvých zpráv staré paní Fliednerově, zajímá pak ji to tím více, že její Bedřich právě převzal v Madridu práci podobnou. — Tím zpěvem se přec jen přespříliš nenamáhej; hleď si raděj během téhodne nějakou pomoc vycvičit.V jedné věci mi však Braun nedával za pravdu. Já jsem sice těm, kteří by byli chtěli od římské církve ihned odstupovat, v nejmenším nepřekážel, ale také jsem je k takovému kroku nikterak nepovzbuzoval, protože jsem dosud ani dost málo neviděl, z jakých příčin to oni chtějí dělat. Braun zajisté to pokládal za důležité, aby se ty nepříznivé vlivy, pod kterými oni dosud byli, bez zbytečných odkladů zrušily. Ano, když se oni mohou ihned přivinout k věřícím bohabojným lidem, anebo když se jim duchovní správce může zcela zvláště věnovat. Od faráře Šuberta já však stále slýchal, že naše církev jest duchovně naprosto mrtvá, kterak by se tedy mohli o ni opírat zcela světští a od své dosavadní církve z ledajakých příčin narychlo odstouplí lidé?
Říjen
V první neděli v říjnu měly se zas konat v Lounech evangelické služby Boží. Však se ukáže, mnoho-li jest zde skutečného zájmu na vlastním evangeliu. I jel jsem v sobotu, dne 1. října, ráno zas poštou do Libochovic. Jela se mnou Židovka, která ráda doznala, že není dobrou Židovkou, a že celý její národ jest od Boha zavržen, a jak se zdálo, neslať to těžce. — Povoz do Loun zas nebyl v Libochovicích k dostání; i šel jsem pěšky s poslem. Rybářův sál (U červeného orla) i můj zamluvený pokoj byl proměněn v kasárny, nezbývaloť mi než jít zas ke Třem lipám.
Potom jsem zašel k Drtinovi a Vunšovi. Nebyli doma. Paní Vunšová pravila, že snad máme sál U tří lip. Byl skutečně zamluven, ale ne zařízen. Měl to na starosti pan Vatky, ale jemu zemřela žena. I dal jsem hned sál zamést a vyčistit. Byloť všudy vidět stopy věnečku, jejž tam předešlou neděli měli lounští studenti. Za řečniště mi sloužil stupeň, jejž jsem našel na stropě mezi divadelním haraburdím. Přikryl se však kobercem, a před něj se postavil stolek též slušně přikrytý. Na večer pak jsem byl zas u Vunše. Omlouval se, a nabídl mi své harmonium, jež jsem hned dal přenést. I večer jsem byl ještě úpravou zaměstnán. Bolela mne hlava.
V neděli dne 2. října přišli ke mně před službami božími Vraný, Petržilka a Vunš. — Na službách Božích bylo venkovského lidu více než městského. V celku asi 200. Písní se nově rozdalo 125. Ženských bylo málo. Sbírka obnášela 10 zl. 68 1/2 K. — Za text jsem měl:
Nebo jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.(1. Kor 2,2)Po službách Božích byla domluva. Jsem požádán, abych v první neděli v listopadu zase přijel. Potom zvolen výbor: Čejka z Panenské Týnice, Petržílka z Vrbna, Drtina a Gotšalk z Loun, poslední tři katolíci. Odpoledne jsem psal psaní, navštívil Tschorna, a šel jsem na procházku kolem města, večer jsem zase psal psaní, a v deset hodin jsem poštou odejel. V pondělí, dne 3. října, ráno o půl šesté přijel jsem domů, a odpoledne jsem šel do Krabčic.
Když pak dnes čtu, co jsem v Lounech kázal, jsem za to upřímně povděčen. Jest v tom celé evangelium, a nikde žádná snaha, abych se tělu a krvi zachoval. Neráčí-li Duch svatý touto Svou zřízenou cestou způsobit duchovní proměnu, nechť si si to zůstává třeba jen, jaké to bylo.
Listopad
A kterakže se věci vyvíjely dál? — V sobotu dne 5. listopadu jel jsem zas poštou co Libochovic. U Vacků na mne čekal nějaký pan John, cestující pro Slávii, nabízeje mi, že by mne svezl do Koštic. Viděl prý mne při prvních službách Božích v Lounech. Byla však příležitost pro mne už obstarána, protože se přes Koštice jet nemohlo pro špatnou cestu další. Povoz jsem měl dobrý a ochotného vozku. Jelo se přes Peruc, kde jsem se u Vraných a u správce asi půl hodiny zastavil. O jedné hodině jsem byl v Lounech. Sál opět nebyl zařízen. Stály tam stoly od Grégrovy slavnosti, a v koutě i rozházená sláma. Dal jsem zas vše dle možnosti uspořádat, a šel jsem požádat pana Vunše o harmonium.
V neděli dne 6. listopadu byla účastnost při službách Božích menší než posledně; 200 lidí sotva bylo. — Kázal jsem z textu:
I divili se učení jeho náramně; nebo učil je, jako moc maje, a ne jako zákoníci.(Mk 1,22) Z výboru byl toliko Čejka přítomen. Oudové, kteří chtějí brávat stálý podíl, zastavili se po službách Božích. Též Vunš (tajemník), a okresní starosta. Petržilka dal svou nepřítomnost svým bratrem omluvit. Ujednalo se, že se do první neděle v prosinci opatří zvláštní místnost, třebať by jen prozatímní, a že se to před službami Božími zavčas na rozích oznámí.Odpoledne jsem si prohlížel starý evangelický kostel za městem, jehož se nyní za skladiště sena používá. Potom jsem psal psaní, a v deset hodin večer jsem jel zas poštou do Lovosic. V pondělí pak odpoledne jsem zas vypravoval všecko v Krabčicích.
Prosinec
Podobně to v Lounech dopadlo i v prosinci. V sobotu dne 3. prosince ráno jsem jel poštou do Libochovic, odkudž mne měl tentýž vozka dovézt do Loun, ale on zatím koně prodal. Teprve k polednímu jsem našel příležitost, a v poledne jsme vyjeli. Bylo překrásně, vše pokryto nehlubokým sněhem, slunko svítilo, a až do Koštic se jelo utěšeně. Za Košticemi se pak jelo po stráni dolů nad samou 0harkou, plnou ledu. Kůň byl jen na předních nohách ostře okutý, náhleť on v té nejpříkřejší stráni klouzne, a my letíme dolů. Již mám nohy z vlňáku ven, držím se oběma rukama vozíku, a dávám pozor, kdy mám vyskočit. Kůň leží na zádech, voj trčí do nebe, prásk, a voj byla ve dví. Pacholek, výrostek, dá se do plačtivého nářku: Co my si teď počnem! Já jsem však byl dobré mysli, jen když jsme stáli. Hledáme hřebíky neb provazy, ale nikde nic. Na štěstí jsem měl v kapse od vlňáku řemeny. Těmi jsme voj svázali, hoch vzal koně za uzdu, a velice po maloučku dostali jsme se do Loun.
U tří lip bylo v našem sále divadlo, i můj pěkný pokoj byl obsazen. Jdu k Neubertovi, neví nic; Drtina není doma, Vunš také ne; Gotšalk jest nemocen, a neví nic. Jdu tedy za Drtinou do hospody, ku princi Rudolfovi. Měli prý zamluvenou místnost, a na základě toho mně sdělili, že vše v pořádku, ale právě jim ten člověk vzal své slovo zpět. Tedy by ta místnost, když jsem přijel, přece jen byly bývala nezařízená. — Co teď? Měl jsem na mysli soukromé služby Boží v mém pokoji jen pro naše lidi.
Tu mi hostinský U prince Rudolfa nabízí svou krásnou místnost, Dopoledne v neděli že tam nikdo nebývá. Já jsem však s díky odmítl. Jemu pak napadlo, že majitelka toho domu má v prvním patře právě tak velkou místnost neobydlenou. I zeptá se jí, a ona, Němka, jest ochotná nám ji propůjčit. Bylať nebílená a neumytá, jinak však příhodná. V jednom koutě plno prázdných kadeček a veliké necky na prádlo. Hostinský pak se uvolil do rána vše vyklidit a zařídit. Za řečniště chtěl mi dát trochu cihel a na ně asi dvě prkna.
U tří lip jsem seděl u večeře s panem Vunšem, jenž nám na vždy své harmonium nabídl, a hodně jsa utrmácen, jdu do svého pokoje. Lež pokoje tam nebylo. Vedle dělal nějaký fotograf pořád hluk. Ani jsem oka nezamhouřil, souviselo to asi též s mým rozčilením.
V neděli dne 4. prosince, ráno o půl desáté, jdu ku princi Rudolfovi. Mrzneť, až se jiskří, na rozích pak se čtou tisknutá oznámení našich služeb Božích. Odpoledne jsem si jedno to oznámení na památku strhl. Mám je tu před sebou. Zníť ono:
Milost Pána Ježíše Krista s duchem vaším, bratří.Epištola sv. Pavla ke Galatským 6,l8.V neděli dne 4. t.m. odbývají se v místnostechu prince Rudolfa v 10 hodin ránoevangelické služby Boží, ke kterým zve Evangelický výbor.Nemám pak tušení, kdo to na rychlo pořídil.
Nuž, kterakže to upravili? — Bečky jsou odklizeny, jest vymeteno, při světle však teprv vidět, jaká jest tam špína. Pro mne stoleček přikrytý bílým ubrouskem. A řečniště? Ty velké necky obrácené vzhůru nohama, a přikryté červeným kávovým prostěradlem. Skoro jsem se tomu usmál. — Vedle v pokojíku jsem se strojil. Tam bylo to nádobí ze sálu odstraněno; jinak tam nebylo, nač bych si svůj klobouk odložil.
Sešloť se asi l00 lidí, mezi nimi asi 20 ženských, ponejvíce městských. Měl jsem za text:
Neboť nejsme, jako mnozí, porušující slovo Boží, ale jako z upřímnosti, ale jako z Boha, před obličejem Božím, v Kristu mluvíme.(2 Kor 2,17). Mluvil jsem lehce, ale na neckách jsem se nesměl ani hnout, a po kázání jsem měl nohy jako sloupy. Oznámil jsem pak, že jsem ochoten evangelium tam zvěstovat, když by byla místnost k tomu slušně zařízena.Odpoledne jsem psal psaní, jsa hodně malomyslný. Dopoledne jsem se i té zimy strachoval. Zdali to v noci vydržíš? Říkal pak jsem si: Jestli bys měl zmrznout. Pán Bůh to do 10 hodin večer změní. — Mrzloť pořád stejně. K večeru přišel ke mně na radu nějaký Aster, který se stal protestantem, aby se, jsa rozvedený, mohl dát po druhé sezdat. — V 10 hodin jdu na poštu, a aj, už je po mraze. Počaloť se i trochu chumelit. Byl jsem velice dobré mysli. Tak to chodívá. Z večera pláč, z jitra prozpěvovaní (Ž 30,6) aneb i obráceně. — V pondělí, o šesté ráno, byl jsem v Roudnici, a odpoledne v Krabčicích. Tam mne zadrželi přes noc.
Pokračování práce
Tak se octla má Lounská práce na mrtvém bodu. Sama se nehýbala, neviděl pak jsem, kterak bych tou prací mohl slušné hýbat já. Toť se faráři Šubertovi v jistém smyslu hodilo, Zájem měl on pro tu práci veliký, přál si vidět ji vlastníma očima, a v neděli, dne 26. března 1671 kázal v Lounech poprvé on, nechav se mnou v Krabčicích zastoupit. Tím pak on tu práci převzal z mých rukou na dobro, snaže se postavit ji na pevné základy. Kontinentální společnost mu povolila s dostatek prostředků, a on dosadil do Loun staršího bohabojného evangelistu, který nepochybně usiloval o práci duchovní. Když pak jsem z Čáslavi v neděli velikonoční, dne 13.dubna 1873, Šuberta v Lounech zastupoval, kázal jsem za velice krásné jarní pohody v zahradě U prince Rudolfa, maje posluchačů asi pět set. Tak zcela jinak bylo vše zavčas připraveno, než jaké to bývalo v mých začátcích.
Časem pak došlo na to, že dostaly Louny svého kazatele, kterého jsem já, když churavěl, častěj. z Prahy zastupoval. Kdyby mně, dne 6. listopadu.1870, na ten starý evangelický kostel na západním předměstí žádostivě patřícímu kdosi řekl: Však i ty sám ještě v tomto kostele nejednou budeš kázat, byl bych se asi jen mile usmál. Dne pak 23. máje 1897 jsem já skutečně v tomto kostele po nejprv kázal; neboť jej město opravilo, a ochotně našemu sborečku pronajalo. Byloť v tu neděli mokro, a na shromáždění byla jen asi třetina toho, co jsem míval na počátku v roku 1870. Dva muži z těch starých se ke mně hlásili. Jeden z nich byl krejčí Čejka z Panenské Týnice.
Bylať pak i v tomto kostele pro mne zvláštní lekce. Žádostivý byl on velice, ale když se žádost ta splnila, nebylo to žádné veliké štěstí. Při dalších návštěvách jsem vždy zřetelněji viděl, že se ten kostel pro nás dobře nehodí. Jest on od středu města příliš vzdálený; stojíť na mokrém místě, a jest v něm silno citit ples nivinu; jest on pro naše shromáždění i příliš veliký. Má shromáždění aspoň se v něm velice ztrácela, což k srdečnosti služeb Božích nepřispívá. Když však jsem o velikonoci dne 2. dubna 1899 měl zde i vysluhovat večeři Páně, přečetl jsem veřejně z kazatelny 44 jmen těch osob, které se byly zřízeně k večeři Páně přihlásily a jednomyslně byly zapsány. To jest jistě proti mým prvním službám Božím něco velikého.
Dovětek
Ukončím pak tuto Lounskou kapitolu episodou z počátku mé doby Pražské. Farář Vinohradský byl poslán na delší dobu k jihu, a já jsem za něho konal všecku službu. I ve všední dny byl jsem v určitou hodinu na faře, aby se mohlo posloužit těm, kteří by v čemkoli potřebovali faráře. Dne 13. července 1896 vkročí pak tam ke mně utrápený starý pán.
Já jsem okresní hejtman Bohdanecký.
Prosím, býval jste hejtmanem také v Lounech?
Arciže.
Nuž, já jsem ten vikář, který roku 1870 držel v Lounech první evangelické služby Boží, na nichž jste se i Vy laskavě zúčastnil. Vaše paní byla Maďarka. Já jsem pil u Vás i kávu, a hrál jsem si s Vaší dceruškou Olgou. Kam se ona asi poděla?On nad tím vším ruce spínal:
Vždyť já kvůli té své dcerušce přicházím.I vypravoval dlouhou neutěšenou historii. Olga se provdala za maďarského důstojníka, později se dala rozvést atd atd, a nyní se potřeboval úmrtní list posledního zemřelého manžela, ale nemohl se najít. Zdálo se mi, že ten manžel bylbez vyznání, a že ho tam, kde ho pochovali, jako cizího, nezanesli do své matriky. Litoval jsem pak velmi velice, že jsem tomu usouženému otci nedovedl ani pomoci ani poradit.
Ale se svéráznými Karafiátovými vzpomínkami jsme se dostali časově příliš kupředu a musíme se vrátit do let 1871, kdy zde jeho první práce končila. Po Janu Karafiátovi se stal roudnickým vikářem začínající Ferdinand Císař, pozdější známý farář v Kloboukách a moravský superintendant. Ten ještě po létech v dopise faráři Jurenovi z r. 1922 vzpomíná, jak i on tehdy v Lounech kázal — v hostinci na kraji města směrem k Žatci, ale také jak jednou přenocoval v hotelu Koruna na náměstí. Na budově prý byl nápis Hotel de Couronne: francouzsky proto, aby majitel vyšel vstříc případným cizincům, a přec ne německy pro silnou protiněmeckou tendenci v těch létech. Dr Císař humorně poznamenává, že však v hotelu nikdo neuměl francouzsky ani slovo.
Dojížděli sem ovšem i jiní kazatelé: Samozřejmě Václav Šubert, jehož zájem o zdejší práci i jeho první kázání v Lounech zmiňuje Karafiát, častěji tu byl také G.Ad.L. Šoltész. Došlo k tomu tak, že Šubert rozvinul v Krabčicích rozsáhlou práci, na kterou nemohla dále stačit jediná síla: zařídil při sboru opatrovnu dětí, z níž se vyvinul pozdější známý krabčický ústav. I ten se v sedmdesátých létech minulého století rychle rozrůstal, až se Šubert vzdal farářského úřadu, aby se jako druhý krabčický farář
staral o ústav — a diasporu. K této práci mezi rozptýlenými, která mu velice ležela na srdci, měl ještě dva vikáře: jedním byl bratr B.V. Schmidt, který působil v Litoměřicích, druhým G.A.L. Soltész, který bydlel v Třebenicích, odkud obstarával i lounskou kazatelskou stanici. Také Václava Hrozného z Lysé n.L. najdeme mezi prvními lounskými kazateli — hosty.
Bohoslužby se z počátku konaly v různých najatých sálech, jak píše Karafiát, a když se časem zavedla pravidelná shromáždění, tedy v najatých místnostech. Práce byla nesena spíš evangelizačně: vlastních členů církve tu bylo zcela nepatrně, a také přístupů bylo pramálo. Přicházeli však posluchači z řad katolických a od počátku také židovských. Karafiát píše, že v prvních dvou létech se účast pohybovala od dvou set do jednoho sta.
Ale tato nepravidelnost s hostujícími kazateli nemohla na dlouho stačit. Proto se bratr Šubert postaral, aby Louny dostaly svého stálého pracovníka. Stal se jím bratr František Hauck. Pocházel z Čermné/Tscherbenei v Pruském Slezsku, kde se narodil 19. 12. 1830. V létech 1870 založil spolu s Janem Balcarem práci svobodné reformované církve na Hronovskou-Náchodsku. Později se však s Balcarem rozešel a vrátil se do evangelické (reformované) církve. Poté se přihlásil faráři Šubertovi, s nímž měli již dříve spojení, a ten jej poslal jako evangelistu-kazatele do Loun. Je to onen starší bohabojný evangelista
, o němž se zmiňuje Karafiát. Šubert také získal od anglické Kontinentální společnosti finanční zajištění pro tohoto pracovníka. U Karafiáta jsme četli, jak tato pravidelná práce sborečku prospívala i jak byla skvěle připravena jeho návštěva v Lounech roku 1873, kdy jej zde poslouchalo na 500 lidí.
A přece toto období neskončilo slavně. Náš informátor br Mareš poznamenává, že bratr Hauck byl Němec, což nepřispělo k příznivému přijímání jeho práce od zdejšího obyvatelstva v době národního probuzení. Byl bezpochyby velmi upřímné zbožnosti, podle různých svědectví to prý byla právě jeho náboženská přísnost, pro kterou se rozešel s Balcarem. Ale přes jeho dobrou snahu život maličké stanice spíš ochaboval. Br Hauck zde v domě č. 323 zemřel na souchotě (16.3.1880) a byl pochován (19.3) na lounském hřbitově
V. Šubertem a vikářem G. Šoltészem. S jeho odchodem na věčnost i život stanice zcela uhasl. (Informace o Hauckovi jsou ve spisku Vl. Míčana, Na vlnách duchovního života).
Po čase se ukázalo, jak mnoho může znamenat třeba jediný prostý, ale opravdový věřící člověk. Zůstalo zde jen asi pět evangelíků, kteří nadto nejevili pražádnou horlivost ani chuť do práce. Tu se sem v roce 1884 přistěhoval ze Slaného za svým zaměstnáním zmiňovaný bratr Karel Mareš. Povzbuzoval dřímající bratry a sestry a týdně se začali scházet k večerním pobožnostem. Sami si četli z Písma, pohovořili, pomodlili se. Zvali mezi sebe také některé z katolických sousedů a měli radost, přišel-li poprvé jeden, podruhé tři a jindy pět hostů.
Ve Slaném v té době působil evangelista br František Marek. Toho Lounští zcela neoficiálně jednou pozvali do své večerní schůzky, když zde byl na návštěvě. Líbilo se mu mezi nimi a slíbil přijíždět mezi ně častěji. Tak se opět začaly otevírat dveře k novému dílu. Znovu poprosili faráře Šuberta o podporu a souhlas, zřídit zde misijní stanici. On ovšem rád uvítal nové oživení a současně jim vymohl příspěvek 60 zlatých ročně na vydržování potřebné shromažďovací místnosti, najali si tedy menší pokojík v bytě zámečníka bratra Langra, který byl přistouplým členem církve.
K bohoslužbám se scházeli každou neděli: jednou byly čtené, druhou neděli přijížděli hosté, nejčastěji to byl br Marek ze Slaného, také již trnovanský bratr Řezníček, sv. večeři Páně jim vysluhoval Adolf Chlumský, tehdejší krabčický farář, a po něm G.A.L. Šoltész. V týdnu se dále scházeli k pravidelným pobožnostem, které si sami vedli.
Práce, konaná ve vší skromnosti, začala nést plody: přistoupilo několik nových členů, ale hlavně přicházelo stále více hostů, takže brzy malá místnost nestačila všechny pojmout a mnozí naslouchali kázání z chodby či z verandy před oknem. Bylo tedy nutné ohlédnout se po nové větší místnosti, která se našla u židovského obchodníka Hellera. I on patřil mezi občasné hosty našich shromáždění. Ale jeho požadavek za pronájem celého poschodí — 200 zlatých, dohodnutý po mnohém smlouvání, se stal pro skupinku chudých členů těžkým břemenem. Tu opět vypomohla prostřednictvím krabčického faráře londýnská Kontinentální společnost a tak bylo o příbytek postaráno.
V nových podmínkách se práce zvlášť dařila, nával katolíků a židů býval takový, že často bylo nutné rozšířit i tuto prostornou místnost otevřením dveří o vedlej ší pokoje. Přibyly i další přístupy, takže současně rostlo i vnitř ní jádro, kolem nějž se práce rozvíjela. V té době si také lounští evangelíci koupili první starší harmonium k doprovázení společného zpěvu, a některé další bohoslužebné potřeby.
Ale když majitel bytu pozoroval větší účast při shromážděních, začal dále zvyšovat požadavky za nájemné do výše, která se vskutku stala neúnosnou, nebylo však snadné najít vhodnou náhradu pro značný již počet účastníků bohoslužeb. Tu se obrátil zřetel některých Členů sborečku ke kostelíku sv. Petra, o němž přece bylo známo nejen že patří k nejpamátnějším budovám města: byl středem původní vísky Loun, jež náležela pánům z Žerotína. Ale nezanikla ani tradice, že se v něm rádi scházívali i lounští husité, kteří jej přestavěli a jimž zde v polovině XV. sto letí kázával i M. Jan Rokycana.
Nyní však stál kostel již dlouhou dobu nepoužíván a byl ve správě města. Obrátili se tedy zdejší členové na faráře mateřského sboru v Krabčicích a po projednání v tamním staršovstvu byla začátkem roku 1892 podána žádost k Radě města Loun o propůjčení kostelíka místním evangelíkům, žádost se dostala na pořad jednání městského zastupitelstva dne 2. dubna. Tu se ovšem rozvinula s druhé strany prudká protiakce: děkan rozvířil již před schůzí agitaci a řada zastupitelů se nedokázala vymanit z jeho vlivu. Tu však zasáhl skvělým způsobem tehdejší starosta JUDr Pavel Hilbert. Již jsme si pověděli, že doba jeho úřadování znamenala nesmírný přínos pro zvelebení, modernizaci a prudkou proměnu celého města. Byl to věrný katolík: mezi mnoha jeho akcemi byla i nákladná obnova chrámu sv. Mikuláše. Ale na druhé straně to byl člověk značně svobodomyslný.
Ve svém posudku podané žádosti pronesl tento projev: Kostelík byl postaven (v dnešní podobě) v létech 1456–63 a do roku 1623, tedy 160 let sloužil církvi podobojí. Poté až do zrušení kostela za Josefa II. patřil římsko-katolické církvi, tedy 155 let. Pak byl odsvěcen a církev se o něj po dlouhé desetiletí nestarala, naopak dovolila, aby se z něj stala kůlna pro seno a slámu. To trvalo 110 let. V roce 1871 jej bohatý soukromník Hýra od města koupil, dal jej opravit nákladem 15.000 zlatých (a zřídit z něj rodinnou hrobku: tento detail Hilbert neuváděl). Po Hýrově hospodářském úpadku se kostelík vrátil zpět obci. Nárok katolické církve tu tedy netrvá a žádosti evangelického reformovaného sboru nechť se vyhoví.
Samozřejmě, že proti tomu děkan hned vznesl své námitky, jež vyjadřují pravého ducha agitace: evangelická církev je prý německého původu (!), nemá nic společného s bývalými Českými bratry, i v současné době je podporována z Německa a nemá tedy žádný nárok na naše ohledy. K tomuto stanovisku se připojili i někteří jiní členové zastupitelstva. Ale katolík Josef Forst promluvil opět v jiném duchu: připomněl nedávno vzpomínaného apoštola náboženské snášenlivosti
J.A. Komenského. Ač je řečník katolíkem, přece prý těžce nese poněmčování právě ze strany katolických vyšších hodnostářů. Proto hlasujme pro kladné vyřízení žádosti, neboť v každém jinověrci vidíme nejprve člověka, s nímž máme žít v míru.
Poté se pan děkan uchýlil ještě k jednomu pokusu: prohlásil, že si sám najme kostelík sv. Petra! Avšak jednání ukončil starosta Hilbert dojemným podobenstvím: vykreslil přítomným před očima na jedné straně člověka bohatého, sytého — na druhé straně zase hladového chudáka. Který z nich zaslouží naši přízeň? 0 katolickou církev je tu dokonale postaráno — má chrám sv. Mikuláše, U matky Boží, U čtrnácti pomocníků, zatímco evangelíci jen nedůstojnou jizbu. Přes sto let ležel sv. Petr ladem a nikdo si ho nevšiml až teď, kdy se oň hlásí evangelíci, kteří jej 1465 postavili.
Nato hlasováno podle jmen: 14 hlasů bylo pro vyřízení žádosti, 12 proti. Děkan znovu vznesl protest, ale marně. Kostelík byl propůjčen evangelické církvi a protože se předpokládaly pravidelné opravy, bylo stanoveno roční nájemné na 100 zlatých. (Zevrubná zpráva o jednání je otištěna v Evangelických listech 1892 č. 4).
Ihned byla vyhlášena mezi členy sborečku sbírka na pořízení nejnutnějšího vnitřního zařízení. Měla sice slušný výsledek, ale přece se bratří ani tentokrát neobešli bez vydatné pomoci krabčického sboru.
Dne 28. září 1892 (na katolický svátek) se tedy konalo slavnostní zahájení evangelických reformovaných služeb Božích v chrámu sv. Petra. Dedikaci (odevzdání) vykonal superintendant J.E. Szalatnay, který v proslovu zdůrazňoval, že pravá a upřímné pocta Boží je základem všeho dobrého řádu a pramenem Božího požehnání.
Kázání vykonal krabčický farář Eduard Gustav Adolf Molnár a my si je zde opět v doslovném znění připomeneme jako dokument, který toho plně zaslouží:
Vyslyšená modlitba exulantů Lounských (Gn 28,21n)
Když patriarcha Jákob na útěku z vlasti své v Bethel ve snách s Hospodinem se setkal, učinil, jsa dojat neočekávaným milosrdenstvím Božím, tklivý slib řka:
Navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, bude mi Hospodin za Boha; a kámen tento, který jsem postavil na památku, bude domem Božím.Od té doby podobná přání vznikala často v srdcích mnohých exulantů ubohých, kteří pro věrnost svou ku Boží pravdě opustiti musili s žalostným pláčem svou vlast, posvěcenou potem a krví otcův. A v družině exulantů, jimž
při řekách Babylonských sedávati, na vrbí v té zemi citary zavěšovati a plakávati bylo při vzpomínkách na Sionvlasti své snad nejzuboženější byli exulanti čeští věku XVII., mezi nimiž nalézáme také houfec Měšťanů Lounských.I tito jako Jákob nemohli zapomenouti na zem, ve které se zrodili, vyrostli a jazyku mateřskému naučili; i oni, jako Jákob, opouštěli vlast s pevnou nadějí, že jim záhy dopřáno bude vrátiti se ku svým domácím krbům a do svých chrámů i škol. Že tomu tak bylo, toho důkaz podává nám náš veliký Komenský, když totiž zasvitla naděje, že exulantům českým blíží se návrat do vlasti, Komenský rychle ku své Didaktice připojil kapitolu novou, obsahující
napomenutí všech stavů země k oblíbení rady této a k životi horlivé při věci této.V ní na konec dí:Vy páni vracíte se k svým dvorcům, ovčincům, lukám, chmelnicím, vinicím, rybníkům atd. Přejtež tedy nám, abychom také Boží dvory a ovčince, Boží rybníky a sádky, Boží viničky a zahrádky (v nichž by rostla a množila se jako kvítkové mláďátka Boží) spravovali a osazovali! A nejen přejte, aby se to dálo, ale pomáhejte!Ale naděje Komenského a jeho družiny nebyla splněna; bylo jim vypíti kalich utrpení až na dno; zemřeli nespatřivše více zemi rodnou.Avšak Bůh, který nedopouští, aby nadarmo ze srdcí jeho Duchem posvěcených vzdechy žalostivé k němu se vznášely a u něhož jest tisíc let jako jeden den, vyslyšel a splnil modlitby českých exulantů přece. Toho důkazem jest mezi jiným také tento den. Přes 200 let zdobil Pražskou bránu tohoto staroslavného města kalich zlatý, zářící znak samostatné, slovem a Duchem Božím obnovené církve české. Přes 200 let obyvatelstvo tohoto města věrně stálo v naši vlasti na straně těch, kdož národu a tím i všemu lidstvu dobývali statek nejvzácnější — svobodu duchovní, svobodu svědomí. Přes 200 let obyvatelstvo tohoto města ve věcech duchovních zahrnujíc všelikou autoritu lidskou, kořilo se jen před autoritou živého Boha a jeho slova. Ale pak přišla bouře divá, jejíž hrůzy vystihnouti nestačí ani nejživější obrazivost lidská a jejíž osudné následky nechápe sám národ náš podnes. I Louny trpěly nevýslovně;
měsíc Husitůpozbyl svého jasu a obrátil se v krev. Město kvetoucí ožebračeno a zpustošeno. Zdálo se, že navždy ze zdí města tohoto jest vypuzena duchovní zásada přímého poměru náboženského vědomí ku Kristu, jako zdroji spasení. Ale domněnka tato jest vyvrácena fakty, Jest tomu právě 22 let od toho času, co požádána byla naše církev některými občany Lounskými, aby do tohoto města přišla kázat evangelium Kristovo. Této žádosti ochotně vyhověla a za nedlouho i na této klasické půdě rekovných Táborů nalezen houfeček milovníků slova Božího. A dnes, 277 let po odchodu exulantů Lounských z tohoto města, dítky kalicha z různých krajin naší vlasti volně vchází do jeho bran, aby poradovali se s tímto houfečkem bratří a sester, jimž otcové tohoto města se vzácnou ochotou propůjčili jeden ze svých starobylých krásných chrámů, aby v něm podle řádu otců svých Bohu sloužili a v chrám Boží se vzdělávali. Ano! modlitba exulantů Lounských, modlitba Píseckých, Santmanů, Vávrů a Vodňanských jest vyslyšena: dobrořeč duše má Hospodinu!Ale co chtěli exulanti činiti? Co jest úkolem nás, dítek jejich ducha? Chtěli vrátiti se do svých chrámů a škol, chtěli nové chrámy a kostely stavěti, aby sami se svými dětmi a potomky se proměnili v Boží chrám. A vše to díti se mělo jediným, prostičkým, spolu však božským prostředkem — evanjeliem Ježíše Krista, jako potomci otců, kteří druhdy hlásili se k staré české církvi pod obojí neb k Jednotě českobratrské, vnášíme dnes do tohoto krásného chrámu, co zde před věky panovalo, mezi jiným také výmluvnými ústy Mistra Rokycany hlásáno bylo a na čem celý soukromý a veřejný život v době jeho největší moci, svobody a slávy zbudován byl, totiž Evanjelium Ježíše Krista.
Co jest to? Dovolte, abych na tuto otázku dal definici zápornou, Evanjelium Kristovo není žádný obřad, nýbrž jest poselství, myšlénka, vtělená v živé slovo, jež chce působiti na mysl, srdce a vůli člověka. Lidé rádi mění náboženství v pověru. Jim se zdá, že pouhé slovo evangelia, působící na duši člověka, jest tuze slabé, že nemůže ukojiti náboženské potřeby lidu. Chtějí uvedeni býti ve styk s Bohem a jeho mocí způsobem patrnějším, než prostým slyšením Božího slova. Chtějí Boží moc viděti. Chtějí míti ve svém středu úřední zástupce Boží, kteří by styk jejich s neviditelným Bohem udržovali a přesnými obřady milost Boží prostředkovali. Ale to jsou přání nesplnitelná. Jest nepřeklenutelná propasť mezi říší těla a říší ducha. Prostředky tělesnými nelze dosíci výsledků duchovních. Svrchovanou milost Boží nelze obmezovati výkony fyzickými. Proto evangelium Kristovo není žádný obřad, nýbrž jest poselství. Má sice také dva obřady, prostičké a drahé každému srdci křesťanskému; ale i tyto jsou podřízeny Slovu. Ve své podstatě evangelium není věc, kterou bychom sami mohli konati, nýbrž jest poselství od Boha, jež se nám zvěstuje. Na nás jest, abychom je slyšeli, jemu porozuměli, uvěřili a uposlechli, Spasení dosahujeme vnořením se v Krista, čili věrou v něho. Ale
víra ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.Lidé rádi olupují evangelium o jeho nadpřirozený, božský původ a jeho božskou moc a staví je na roven lidské moudrosti. Rozum lidský snaží se proniknouti všecka tajemství. Nechce se pokořiti. Nechce uznati, že i pro něho jsou meze nepřekročitelné. Co nemůže vystihnouti; zavrhuje, anebo odkazuje v říš bájí. V našich dnech činí se evangelium Kristovo předmětem bádání více než kdykoli jindy. Povstávají mužové, kteří se snaží původ křesťanství a jeho moc vysvětliti způsobem přirozeným. Ti žádají, aby evangelium se vzdalo nároků na svůj nadpřirozený, tajemný božský ráz. Ale co zbude z evangelia po takovém rozboru? Pak není více zjevením nebeským; nezvěstuje více příchod Boží moci ku spasení lidí. Nehlásá vtělení Boha v Kristu; není mocí, jež znovuzrodí lidskou společnost, nýbrž jest pouhou soustavou jistých krásných myšlenek, sdílící osud všech soustav moudrosti světa — osud moudrosti a zapomenutí. Ale evangelium není žádná lidská moudrost. Ono s různými filosofickými systémy nesoutěží. Mluví toliko o jediné osobě. Prohlašuje Krista ukřižovaného za Spasitele světa. Svědčí, že Bůh smrtí Syna svého sám opatřil oběť, na jejímž základě může a chce bez poškození své svatosti a spravedlnosti býti milostiv člověku kajícímu a s Kristem duchovně, věrou sjednocenému. Nabízí tedy odpuštění Boží pod podmínkou víry a pokání. Spolu pak každému, kdo je upřímně přijímá, přináší nadpřirozenou, milostivou, duchovní, Božskou moc, jež znovuzrodí jeho mravní sílu a vkládá v jeho bytost símě života věčného. Jaké to radostné poselství! Pravíť nám, že Bůh nebeský se nad námi smiloval. Hlásá způsob jeho odpuštění. Vyvyšuje jeho Syna, ukřižovaného za hříchy světa. Žádá, abychom v Boha v Kristu zjeveného věřili a ujišťuje nás Božím milosrdenstvím y jeho jménu. Mocí pak, kterou v lůně svém chová, očišťuje srdce od mravní poskvrny, zušlechťuje a posvěcuje povahu a do duše vštěpuje život, který potrvá na věky. 0 té prostoty, svobody a síly čistého evangelium Kristova: Blaze tomu, kdo hlas jeho přijímá se srdcem vděčným!
Že pak evangelium Kristovo jest ku požehnání nejen jednotlivci, nýbrž celé společnosti lidské, nemusím snad obšírně připomínati. Ono povznáší život rodinný; jest zdrojem, z něhož stát své základní, mravní ideje čerpá; zúrodňuje ducha národů a šlechtí jejich styky. Ono odstraňuje nedostatky kultury, vysvobozuje vědu z okovů nedůstojných, dává umění pravý názor na svět, život i člověka, zdokonaluje vzdělanost ukojením nejhlubší touhy člověka, touhy náboženské; staví humanitě za ideál Toho, který hříchu neučinil, nýbrž lidstvo z něho vysvobodil, odůvodňuje lásku k lidstvu a připravuje jí půdu učením o lásce Kristově, jež sobectví potlačuje a sílu k sebezapření udílí.
Naši otcové,
bojovníci Boží a zákona jeho, věděli, zač bojují a trpí. A my, jejich nehodní epigoni, víme, proč v této vlasti jíme trpký chléb menšiny.V hojnosti požehnání evangelia Kristova přicházíme tedy k vám. Přijmětež nás laskavě!
Bylo sice o nás praveno, že církev jest původu německého, že nemá nic společného s bývalými českými bratry a že tudíž nezasluhuje ze strany Čechů žádných ohledů. Ochotně doznávám, že v dobách minulých, kdy historické vzdělání neproniklo ještě všecky vrstvy našeho lidu, s úspěchem bylo touto zbraní proti nám bojováno. Ale dnes mám za to, že tato zbraň již otupěla a zrezavěla a patří již jen do muzea starožitností.
I v nás evangelících českých česká proudí krev. Ideje a tužby, jež celý národ náš ovládají, mají svoje stránky i v našich srdcích, a to zvláště také proto, že od jejich splnění jest odvislé uskutečnění nejluznějšího ideálu našeho — ideálu samostatná církve české!
Odkud se vzali naši otcové, kteří před 100 lety po vydání tolerančního patentu císařem Jozefem II. zorganisovali církev, jejímiž členy jsme? Nepřistěhovali se z Německa. Byli to ryzí Čechové, jejichž předkové druhdy náleželi buď české církvi podobojí aneb Jednotě českobratrské a v jejichž rodinách se evangelické vědomí ještě zachovalo jako slabá jiskra pod popelem: Tito spokojili se se skrovnou mírou práv, jež se jim tolerančním patentem nabízela pod záminkou, že se přihlásí ku konfesi helvetské, mezi níž a konfesí českobratrskou z r. 1609 není žádného zásadního věroučného rozdílu. Byli by zůstali lepšími Čechy, kdyby byli nabídku tuto zamítli a setrvávajíce nadále samovolně v hrozném duchovním žaláři, ve kterém s otci svými úpěli již přes půl druhého století, kdyby byli tím přispěli k utracení statků duchovních, staletými boji celého národa dobytých, k utracení dědictví otců věky posvěceného? Žádný spravedlivý, veliké doby našeho národa si vážící Čech nemůže tak souditi. Naši otcové z doby toleranční spokojili se se skrovnou mírou práv jim poskytnutých v pevné naději, že doba pozdější uskuteční ostatní jejich tužby. Kdo smí jim výčitky činiti?
Jest vůbec možno, aby necítil po česku náš evangelický lid, který v dobách minulých s nasazením hrdel a statků si uchránil ve svých chatách spisy Komenského, bibli kralickou a kancionály českobratrské před zraky slídivých nepřátel? Náš evangelický lid, který si zachoval historické vědomí české a s úctou i s láskou vzhlížel k velikánům našich dějin, Husovi, Jeronýmu, Žižkovi, Komenskému, Žerotínovi v dobách, kdy tito obecně za zlořečené kacíře a divoké lupiče považováni byli, necítil by po česku? Jest možno, aby evangelictvo českoslovanské, které v nové době dalo národu Kollára, Palackého, Šafaříka a Tomášíka, se odcizilo svému národu?
Ale nikdo nesuď z těchto slov, že snad toužíme po boji. Známe příkaz apoštolský:
Jestliže jest možné, pokud na vás jest, se všemi lidmi pokoj mějte.Víme, že půtky vůbec a náboženské zvláště nevzdělávají, nýbrž roztrpčují. Milujeme pokoj a vyhýbáme se bojům. A musíme-li se hájiti, kryjeme se jen štítem víry, bráníme se pouze mečem ducha, podpásáni jsouce pásem pravdy.Ústy muže slovutného, k němuž toto celé město vzhlíží s úctou a důvěrou a jehož jméno vždy s láskou a vděčností vyslovováno bude od nás, byla církev naše připodobněna k člověku ubohému, v nouzi postavenému. K tomuto podobenství se hlásíme. Církev naše do nedávná skutečně byla jako ten muž v podobenství Spasitelově, který jsa o vše oloupen a zraněn, zůstal na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem ve své krvi, v mdlobách ležeti. Mnoho jsme ztratili, mnoho vytrpěli. Ale milosrdný Bůh i nám poslal Samaritána, majestát Rudolfa II. obnoven patenty tolerančním a císařským. Porovnání mezi stranou pod jednou a pod obojí učiněné obnoveno zákony interkonfesijními a my žehnáme osvíceným panovníkům Josefovi II. a Františku Josefovi I. za to, že v naší vlasti zase průchod dali právu a spravedlnosti. Ale jedna rána zůstala na těle našem. Ta nemohla žádným patentem vyléčena býti. Odcizili nás národu. Propasti nedůvěry a hory podezření nastavěli mezi nás a český lid. Ale Bůh pravdy i v tom se nás ujal. Propasti se vyplňují a hory ustupují: národ český podává nám pravici svou! Že jste i Vy, slovutní otcové tohoto královského města po příkladu Prahy, Kutné Hory, Kolína, Královských Vinohradů, Nymburka a Chrudimi nám zde s nevšední laskavostí vyšli vstříc — za to vám vděčiti se nikdy nepřestaneme. Procházejíce se Vaším krásným městem, obdivovali jsme se Vaší lásce k předkům, jevící se v pečlivém obnovování Vašich starobylých, monumentálních budov; v duchu, holdovali jsme vy tříbenosti Vašeho vkusu a Vaší obětavosti, jevící se v nových, velikolepých stavbách obecních i soukromých. Známe dobře Vaši občanskou statečnost a vlasteneckou uvědomělost. Že jste houfečku českých evangelíků poskytli útulek v tomto chrámu, nedojde snad všeobecného pozoru a chvály. A přece jest to čin lásky křesťanské, který vždy zdobiti bude dějiny Vašeho města, Nebo jeviti soucit s trpícím, pomáhati slabému jest vždy důkazem šlechetnosti srdce.
Navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, bude mi Hospodin za Boha; a kámen tento, který jsem postavil na památku, bude domem Božím.Modlitba jest vyslyšena. Na nás jest, abychom splnili učiněný slib. A proto, vy bratři a sestry, kteří na déle v tomto chrámu Páně shromažďovati se budete, vězte, že Vám tento útulek jest poskytnut, abyste se v něm vzdělávali v životě duchovním. A duchovní život není broušení schopností, využitkování vloh, shromažďování vědomostí, nýbrž vymanění ze služby hříchu, osobní obecenství lásky s živým Bohem a čerpání síly z Toho, jenž jest život a světlo světa a oběť za naše vykoupení. Mnoho se děje u nás pro upoutání mysli požitky tělesnými a vědomostmi rozmanitými, aniž uvažováno bývá, že ne samým chlebem živ bude člověk.Společnost, pachtící se jen po hrudě a chlebě, bude jich míti: ale bez pravého duchovního života zaplatí za ně duchem i tělem.K Vašemu duchovnímu i mravnímu obrození evangeliem Kristovým vám propůjčen tento krásný chrám. Pracujte k tomu, aby vám samým bylo lze říci:Vy jste chrám Boha živého.(Otištěno v Evangelických listech 1892 s. 137–141).
Ke slavnosti se sešlo veliké množství lidu domácího i přespolního, katolického i evangelického, takže se zdaleka nedostalo na všechny místo v poměrně malém kostele. Vykonal tedy pro venku stojící druhý krabčický farář G. Šoltész druhé kázání na kazatelně, postavené provizorně vně chrámu. Bylo podobného obsahu jako kázání v chrámě. Zpěv při slavnosti obstarali zpěváci krabčického sboru za řízení řídícího učitele Čeňka Váši. (Zprávu o celé slavnosti máme zapsánu v Ev. listech 1892 s. 145n). Kterážto slavnost nejen věřícím, ale i katolíkům a židům dlouho v paměti zůstala a o ní vyprávěno bylo
(br Mareš).
Byla tedy veliká radost a pro práci stanice se otevřely opět větší možnosti. Ale na druhé straně byly s nájmem kostelíka spojeny značné nesnáze, které se začaly projevovat velmi záhy. Kostelík nebyl v dobrém stavu, vyžadoval časté opravy a přece se neukázal příliš vhodným stánkem. Již 8. prosince 1892 říká zápis ze schůze výboru: Poněvadž otvory po všech stranách stropu v kostele nechanými nepříjemný průvan se působí, usneseno, aby slaměnými věchty ucpány a okénka ve věži třemi skleněnými okny a ostatní prkny zahrazena byla.
Anebo 15. ledna 1894 se uvádí jako předmět jednání: Jak by se dalo odpomoci kruté zimě, kteráž v chrámu Páně panuje a jež k snesení bez ublížení na zdraví takřka není.
Usneseno tedy, aby truhlář zhotovil alespoň předsíňku s dvojitými dveřmi ke vstupním chrámovým dveřím. V listopadu toho roku byla také do kostelíka koupena velká kamna, ale mnoho to nepomohlo, neboť trhliny ve zdech se zvětšovaly. Až konečně 26. února 1908 se výbor stanice usnesl dát po šestnácti létech z kostela výpověď, dokud nebude opraven: už i v klenbě se objevily povážlivé trhliny a celá konstrukce hrozí sesutím.
Ale to již Louny měly řadu let své stálé dělníky. Dva roky po získání kostela, v roce 1894 zde bylo zřízeno místo diasporního kazatele kterým se stal vynikající církevní pracovník Ludvík Bohumil Marek. Narodil se v Bechlíně roku 1866; vyrůstal jako polosirotek, když mu otec zemřel v tyfové epidemii. Chtěl studovat matematiku, ale na přání matky a po osobní vnitřní proměně šel na theologii. Studoval v rakouské Vídni, německém Halle, švýcarské Basileji a skotském Edinburghu. Roku 1892 se stal vikářem faráře Kašpara v Praze na Vinohradech a 4. března 1894 byl instalován za prvního diasporního cestujícího kazatele v Lounech. Jeho služné činilo 800 zlatých ročně. Krátce po příchodu do Loun se oženil s dcerou krabčického učitele Bohuslavou Vášovou.
Bylo dobře, že právě on byl dán lounskému hloučku jako první stálý pastýř. Byl znám svojí upřímnou, srdečnou důvěrou ve Spasitele Ježíše Krista. Ale i své povolání kazatele pojímal s velikou vážností, přípravě svých kázání věnoval velikou péči po stránce obsahové i formální, takže vynikala vybranou češtinou. Byl také od mládí literárně činný, psal do různých časopisů a již v roce 1895 redigoval Evangelické listy za nemocného L.B. Kašpara.
V Lounech horlivě vyhledával rozptýlené evangelíky a přiváděje do společných shromáždění. Ale zvláště je doba jeho zdejší působnosti spojena s úsilím vést svěřené stádce k uplatňování evangelia v celém životě. V této nejprvnější době zaváděná církevní kázeň poznamená sbor na dlouhá léta, bude dokonce příkladem i pro jiné sbory seniorátu, ale na druhé straně přinese také zvláštní nesnáze. Tak již ve schůzi výboru 20.2.1894, konané v bytě dvojíctihodného pana L.B. Barka vyslovuje se jednomyslně souhlas, zavésti ve stanici církevní kázeň
. O půl roku později, ve schůzi 4.11. farář podává zprávu, že je ve sboru několik údů, kteří životem nesrovnávajícím se se Slovem Božím zavdávají příčinu k tomu, aby se na nich provedla církevní kázeň v náležitém postupu
: nejdříve jim bude uděleno soukromé napomenutí od kazatele a vždy dvou spolubratří, potom i písemná výstraha. Ale jeden z dotčených (člen sboru z Lenešic, ve schůzi je ovšem jmenován) napomenutí neuposlechl. Proto bude povolán do schůze výboru a napomenut od něho jako celku. Nebude-li ani toho dbát, bude veřejně vyloučen od sv. večeře Páně, jak znělo usnesení. A to se pak také stalo. Vyloučení člena od večeře Páně bylo však vždy podle tehdejších zvyklostí postoupeno nejdříve seniorátnímu výboru a teprve po schválení provedeno vyhlášením z kazatelny.
Nás ovšem zajímá, jaké to přestupky členů církve byly kárány. U zmíněného bratra se mluví obecně o nezřízeném a pohoršení vzbuzujícím životě
. Jiný byl navštíven presbyterem a napomenut, aby chrám Páně navštěvoval a blaha duše své si hleděl
, nejdříve se vymlouval, že nemůže do shromáždění přicházet. Potom přece přišel a výbor se kojí nadějí, že snad přece napomenutí nezůstalo naň bez účinku
. Ale později muselo být jednomyslně usneseno, aby byl z církve ihned vyloučen, poněvadž žádné stíhání jeho kázní k žádnému cíli nevedlo
.
Téměř v každé schůzi kolem 1895 přichází jako předmět jednání kázeň údů sboru, v leckteré je dokonce jediným bodem programu. Jednou se jedná o člence, která žije se svým snoubencem. Je jí sděleno, že nedá-li jej od sebe, musí být vyloučena z církve
. V následující schůzi se pak konstatuje, že ho po napomenutí skutečně propustila, pročež bude toliko na čas vyloučena od večeře Páně pro smilstvo
. I u některých jiných se objevuje tento přestupek. Ale nikdy se nepostupuje tvrdě: nejdříve je uděleno napomenutí, případně s důrazem opakováno, vykonány návštěvy, posláno písemné sdělení atd, než se přikročí ke konečnému usnesení. Jednomu zájemci, který se hlásil do církve, bylo sděleno, že nebude přijat, poněvadž posavad nedokázal, že jest přijetí hoden
(13.5.1900). Jinému bylo zase sděleno, že mu nebude pokřtěno dítko jak žádal, protože svým jednáním nedokazuje, že by za své dítko ve smlouvu s Bohem mohl vstupovati
(13.5.1900). Jednalo se také o dvou bratřích z Lenešic, že zanedbávají společná shromáždění, pracují v neděli, neposílají děti k vyučování náboženství.
Často ovšem informaci o údech sboru podával farář, ale rozhodnutí o postupu ponechával celému výboru. Zajímavá je i rozhořčená stížnost faráře, že při jednom pohřbu ve Slaném hrála přes jeho zákaz hudba vojenských vysloužilců a tím byla narušena čest církve i jeho osobní
.
S úctou čteme dnes o tomto vážném úsilí, aby do života vykračující sbor nesl pochodeň evangelia vysoko, jak mu přísluší a nestrhl přináležitost k církvi na formální záležitost. Jsme za ten příklad vděčni a nedovedeme smlčet otázku, zda v novější době jsme a budeme vždy na výši, k níž nás zavazuje i naše minulost.
Bratr L.B. Marek zůstal v Lounech více než 8 let. Ale v roce 1902 odešel do Kšel a rok nato byl zvolen za faráře reformovaného sboru v Praze na Královských Vinohradech. Zde teprve plně rozvinul všechny své pracovní schopnosti: založil Nedělní školu, tehdy z největších v celých Čechách, v r. 1910 zastupoval celou církev na kongresu Nedělních škol ve Washingtonu, 1913 v Curychu. Stal se předsedou Svazu Sdružení ev. ref. mládeže, byl spoluzakladatelem České diakonie, Evangelické společnosti pro dobročinnost křesťanskou, Misijní jednoty, 1900–06 redaktorem Evangelických listů, konseniorem pražského seniorátu atd. Na Vinohradech si získal značnou úctu a oblibu u celého sboru.
Ale k tomu všemu by potřeboval pevné zdraví, kterého se mu nedostávalo. Nejdříve dostal v r. 1917 celoroční dovolenou a odjel do Luhačovic, aby si léčil chorou nervovou soustavu. Poté se vrátil a pracoval ještě do r. 1920. Avšak druhým rokem se nemoc projevila znovu a tu musel ve svých 55. létech rozloučit s vinohradskou kazatelnou a odejít do výslužby. Sbor se s ním dojemně rozloučil a snažil se zabezpečit jej i hmotně po léta odpočinku.
Přece však byl postaven do nesnadné situace, neboť bylo nutné uvolnit byt pro nástupce. A tehdy se s milým bratrem farářem znovu setkáváme na půdě našeho sboru. Slánští bratří mu poskytli příbytek v I. patře modlitebny, které mohli na čas postrádat. Nemocný kazatel ovšem nabídku vděčně přijal a bydlel tu s manželkou a synem po dva roky. V té době sloužil slánskému sborečku pokud síly stačily, dokonce byl zvolen jeho místokurátorem, aby mu byl dán alespoň částečný právní podklad pro zastupování sboru. Jeho paní tu učila Nedělní školu i náboženství na školách ve Slaném a Zlonicích, ale po příchodu faráře Jurena do Loun se její práce skončila.
V únoru 1922 spadl však bratr farář s příkrých schodů ve slánské modlitebně, při čemž si roztříštil kost v levém rameni a celý jeho zdravotní stav se opět znatelně zhoršil. Ani léčba v lázních Poděbradech nepomohla. Kromě toho slánský sbor rostl a malá místnost v přízemí nestačila pojmout početnější shromáždění. Tu musel bratr Marek s rodinou uvolnit byt. Otevřela se mu příležitost v Pískové Lhotě u Poděbrad, kde získal pomocí faráře Šustra byt v bývalé evangelické škole. S nevýslovnou radostí se těšil, že se zde uzdraví a bude se moci opět vrátit do práce. Ale jeho stav se naopak zhoršoval, zvláště od zimy 1924. V té době se již nemohl sám pohybovat, jen v lenošce sedal, jinak musel být přenášen. Začátkem června 1924 zemřel a byl pochován na místním hřbitově.
Sledováním dalších životních cest prvního stálého lounského kazatele jsme opět opustili časový sled událostí v samotném sboru a je třeba se vrátit. Všimli jsme si, že jeho pověření nepatřilo jen samotným Lounům, ale celé diaspoře. Do ní nyní zaměříme na chví li svůj pohled.
tvoří po léta druhou spojitou nádobu našeho sboru. Tato dvě města byla spojena úzkým svazkem již v slavné době husitské, a do jisté míry trvá spojení i v nové době. Nastanou dokonce okamžiky, kdy jakoby slánští evangelíci chtěli své Lounské předejít. Tak tomu zřejmě bylo i na samém začátku v sedmdesátých létech minulého století. Ve Slaném existovala kazatelská stanice a později filiální sbor dříve než se rozběhla pravidelná práce v Lounech. Kazatelská stanice spadala původně pod mateřský sbor v Ledčicích.
A již od roku 1876 měli Slánští svého vlastního pracovníka v evangelistovi Františku Markovi. I tento bratr byl odchovancem faráře Šuberta a v diasporní práci byl vydržován londýnskou Kontinentální společností. Nejdříve působil v Libochovicích od r. 1872 do 1875. V červenci 1876 přešel do Slaného. Ale odtud dojížděl i do Třebenic, Panenského Týnce, a setkali jsme se s ním již také v Lounech. Ve Slaném se práce pěkně rozvíjela. Hlouček se původně scházel v míst nostech bytu, který br Marek pro sebe i práci najal. Zachoval se překrásný dokument, vyjadřující, co tito mladí členové církve očekávali od znovu odhaleného jasného evangelia Kristova:
Vystupujíce ze svazku církve katolické, činili jsme tak vzhledem ku nepořádkům a bludům, v církvi této panujícím, poznavše v milosti Boží, že kořen učení zdravého a víry pravé tamtéž vymítěn jest praktikami a nálezky lidskými a že cesta, kterou ona vede, cestou jest záhuby, vedoucí v propast smrti věčné, a že ti, kteří se nepravě sluhové Boží v církvi této nazývají, nic nejsou než vůdcové slepí, učením svým mrákotu a tmu rozšiřující; a přistupujíce do svazku církve evangelické činili jsme tak ne ze žádosti nějakého zisku tělesného, aneb nějakého povýšení podle světa hledajíce, nebo svobod nějakých hříšných očekávajíce; aniž z pychu, aneb ze zlosti nějaké, aniž z choutky okamžité, chvilkovému rozmaru nějak lehkovážně hovíce; ale činili jsme tak po vážných úvahách, ku kterýmž povzbuzovalo nás slyšené i čtené slovo Boží.
Světlo pravdy Pána Jezu Krista zazářilo v život náš a osvětlilo tmavé jeho stezky jakož i zřejmým učinilo nám místo, v jehožto obvodu záhuby plném až posavad, prázdní jsouce péče veškeré o blaho duší svých, byli jsme meškali. A tu poslušní jsouce hlasu Spasitelova a nedbajíce útržek a opovržení posavadních souvěrců svých aniž jejich zlosti, zřejmě přihlásili jsme se tam, odkud pravda spasitelná byla nám zvěstovaná, ku církvi nyní naší evanjelické.
S radostí a prozpěvováním vstoupili jsme v nový náš domov, plní nadšení a blahé naděje, že vbrzku rozhojněný požehnáním Božím stane sbor náš jako pevné bašta, ozářená světlem lásky Spasitelovy, oproti bludům a temnosti v tomto městě našem.…
Ale i zde došlo kolem r. 1890 k nespokojenosti se samotným průkopníkem slánského sborečku Fr. Markem. Bratří si stěžovali na jeho prý velmi tvrdě prováděnou kázeň, čímž byli někteří členové sboru odpuzeni. A druhým bodem nespokojenosti bylo, že nedůvěřovali jeho správě peněz, sbíraných na plánovanou koupi sborového domu. Podnět ke stížnosti na br Marka přišel zvenčí, jak bratří sami uvádějí.
Opět je nesnadné po tolika létech a z několika kusých zpráv rozsoudit tuto při. V každém případě ten prostý dělník, který jistě nebyl bez nedostatků, vykonal ve Slaném kus dobré práce, jestliže bratří jím odchovaní dovedli vyjádřit svoji víru takovým způsobem, jak jsme si před chvílí ukázali: zajímavé, že toto jejich vyznání víry tvoří úvod ke zmíněné stížnosti. Kromě toho nás nutí k opatrnosti jiná zpráva (v Evangelických listech 1895 č. 8). Informuje o odchodu bratra Barka na odpočinek do Chocně (byl rodák z Čermné) a o rozloučení ve Slaném: při shromáždění mu byla osvědčena upřímná vděčnost. A velikou jeho zásluhou bylo, že shromáždil fond přes 2000 zl. (z darů od členů i cizích), čímž bylo umožněno zakoupit sborový dům.
v nynější Žižkově ulici byl koupen již r. 1892, ale byly tu nesnáze jednak se schválením (církevními úřady), jednak s uvolněním bytu. Tak zde došlo k zahájení bohoslužeb teprve po odchodu Markově, 1.3. 1896. Zahajovací bohoslužby vedl farář Lát z mateřského sboru v Ledčicích. Píše do Loun, že při nich bylo asi 50 posluchačů a hned vytýká Slánským rozhodnutí umístit modlitebnu do malého pokoje v přízemí, kde bylo těsno a dusno. V poschodí byla z počátku ještě četnická stanice, později nájemníci.
Po odchodu bratra Marka nebylo snadné duchovní opatřování slánských evangelíků. Farář Lát z Ledčic se o ně staral pečlivě. (Své dopisy, nesené ovšem tehdy běžnou formou rozmáchlé uctivosti a důstojnosti, dovede okořenit osvobodivou špetkou humoru, v úředním styku tehdy ne obvyklého). Ale přece nemohl do Slaného dojíždět příliš často. Totéž platilo o vikáři B. Bašteckém z Libčic. A tu přicházel do Loun cestující diasporní kazatel
, který na sebe postupně vzal převážnou část péče o Slané. Prakticky to dokonce vypadalo tak, že na tomto úseku spíš farář mateřského (ledčického) sboru vypomáhal lounskému kazateli než naopak. Tak došlo k dlouholetému navázání spojení mezi Louny a Slaným.
Připojme si zde ještě stručný přehled následujícího vývoje slánského sborečku. Byly tu jistě chvíle, kdy zájem o církev ochaboval. Tak na př. kolem r. 1904 si kazatelé stěžovali na úpadek zájmu, zvlášť ze samotného města bývalo prý maloučko účastníků. Ale častěji se setkáváme s radostnou bilancí. Kazatelská stanice byla proměněna ve filiální sbor již v roce 1891. V roce 1922, kdy se Louny staly samostatným farním sborem, pxgxRŽH přešlo Slaný natrvalo od Ledčic k Lounům. V poslední době působnosti faráře Jurena mělo spád ke Kladnu, býval sem zván kladenský farář, dokonce v únoru 1934 došlo k vážnějšímu jednání o spojení s kladenským sborem. Ale farář Juren to přijal s podrážděním. Snad že je Slaný vzdáleno od centra sboru (25 km), bývala tu situace pokojnější i ve chvílích, kdy v Lounech docházelo ke třenicím. V době příchodu Br Honců roku 1939 do Loun přišla většina hlasů právě ze Slaného, snad že sem tolik nezasáhla volební agitace. Během druhé světové války tu práce oživla, samostatné staršovstvo se dobře staralo o život sboru, vytvořilo se i samostatné Sdružení mládeže asi o dvaceti členech, i pěvecký kroužek převážně z mládeže. Ve zprávě za rok 1940 farář konstatoval, že Slaný může být vzorem mateřskému sboru: je tu čilý sborový život, hojné přístupy (!), i hospodářsky si filiální sbor dobře stojí. Tu se stávala reálnou myšlenka osamostatnění, které přišla na pořad brzy po skončené válce. Sbor měl i stavební fond na nový chrám, který tehdy dosáhl již 70.000 Kčs. Ale v roce 1945 se značný počet členů odstěhoval, snad téměř 50 %, což znamenalo velké oslabení. Když potom v roce 1955 došlo k celocírkevní přeměně filiálních sborů buď v samostatný sbor nebo kazatelskou stanici, stal se slánský sbor opět stanicí. Postupně zde docházelo k ochabnutí, snad zase pro vzdálenost od centra sboru. Ačkoli i v nejnovější době se Slánští dovedli vzchopit v některých úsecích k pěkné činnosti. Tak na př. tu byla živá nedělní škola déle než v Lounech, ještě kolem r. 1958: bylo to hlavně přičiněním s. Kršňákové, která tehdy věnovala dětem mnoho času. Došlo dokonce k výpravě skupinky dětí do církevního střediska v Jánských lázních v době pololetních prázdnin. V roce 1959 bylo ve sboru konfirmováno 10 dětí ze Slaného a jen 3 z Loun. Také v biblických hodinách tu bývala lepší a živější účast než v Lounech až do let kolem 1962 a pozdějších. To bylo příčinou, že sem bratr farář rád jezdil.
Ale Slaný, u něhož jsme se zdrželi, nebylo zdaleka jediným místem l o u n s k é d i a s p o r y . Sami lounští evangelíci tvořili jen její část, v různých obdobích v poměru k celkovému počtu poměrně malou. Na seniorátní konferenci duchovenstva, která byla zároveň přípravou na konvent (v listopadu 1896) přednášel lounský farář z pověření seniora na thema Naše diaspora
. Pověděl, že v ní jde většinou o dělníky, železniční i tovární, obchodní a živnostenské pomocníky, nádeníky a úředníky, rozptýlené od Labe a Vltavy až po západní hranici Čech. Je to samý lid stěhovavý
, proto se často o přistěhované rodině neví, dokud se nepřihlásí o některou církevní služebnost
křest, pohřeb, svatbu. Kromě toho jde převážně o lidi, kteří se ve svém rodišti vymykali působnosti božího slova. Tu přicházejí do krajiny, kde uhasíná poslední jiskřička, byla-li v nich jaká. A v manželství s katolíkem podepisují často revers (smlouvu o katolické výchově dětí). Tím víc je tu však potřebí práce, a hlavně je důležité vytvořit celou sít kazatelských stanic. Při tom ale nesmí jít o získávání matrikových příslušníků církve, nýbrž o rozšíření evangelického rázu života.
Seniorátní výbor měl od prvních počátků o tuto oblast církevní práce srdečný zájem a věnoval jí všemožnou podporu. Již senior Molnár z Nebužel napsal v listopadu 1900: Diaspora nesmí být nadále krvácející ranou církve
. Od těch let byla také vydávána brožurka Za naši diasporu
, časem redigovaná z Loun. Obsahuje články o diasporní práci, jejích potřebách, roční pořádek služeb Božích ve všech stanicích a j. Na titulní stránce sešitu z listopadu 1900 je obrázek lounského kostelíka sv. Petra. I jinak však seniorát podporoval tyto rozptýlené hloučky. Na první adventní neděli se konaly v celém seniorátě modlitby a sbírka pro diasporní práci. Občas jel lounský farář kázat do některého zámožnějšího sboru seniorátu (Krabčice, Vtelno, Vinohrady), aby vzbudil zájem
— a podporu pro diasporu.
Vedle Loun a Slaného začala velmi záhy, již před příchodem faráře L.B. Marka práce v Panenském Týnci. Kazatelská stanice tu byla založena již před rokem 1880. Počátkem r. 1882 sem přišel bratr Václav Valíš jako vikář ledčického sboru.Bratr Vališ se narodil r. 1839 v Praze. V létech 1864–69 byl farářem v Bučině (kde postavil tehdy reprezentativní farní budovu), 1869–75 v Libiši. Členové sboru se mu však jevili jako světáci
, odešel tedy do Ruska, kde svědčil vojákům ve válce rusko-turecké. Po návratu pracoval v Panenském Týnci. Zdejší skupinka si najala samostatnou sborovou místnost, do ní si pořídili potřebná zařízení. Ale kamenem úrazu, na němž zdejší práce asi po deseti létech ztroskotala, se stalo provádění církevní kázně. Jeden zámožnější člen sboru (hospodář Krupka) nedbale navštěvoval služby Boží. Proto byl vyloučen od večeře Páně, vysluhované farářem Látem z Ledčic. Toho použili někteří, aby začali práci rozvracet, strhli za sebou většinu, oddělili se od stanice a vrátili se ke katolictví. Bratr Lát však napsal L.B. Markovi do Loun (10. 5. 1894): Co by nám, t.j. království Božímu bylo pomohlo, kdybychom hříchu hověli? … Řekl jsem jim: Chceme vám rádi sloužiti, ale když se i s námi podrobíte ve všem slovu Páně.
K tomu přistoupilo i to, že br Vališ půjčil některým členům stanice své peníze. Když je později nemohl vymoci zpět, vybral si je ze staniční pokladny a bratřím pověděl: teď to dlužíte stanici. Oni se pak vymlouvali, že si od stanice nic nevypůjčili. Snad si prý i někteří dělali naději, rozpadne-li se stanice, zruší se i jejich dluh. Něco z těchto peněz se přece zachránilo, ale došlo i k soudnímu vymáhání 65 zlatých na bývalém pokladníku Karafiátovi z Bilichova.
Bratr Vališ působil v Pan. Týnci do r. 1885, kdy přestoupil ke svobodné reformované církvi
a stal se jejím kazatelem v Novém Městě nad Metují, když tam došlo k odklonu od kazatele Balcara (Míčan s. 58, 165 ..). Panensko-týnská stanice po jeho odchodu ještě nějaký čas živořila, až byla zrušena. Teprve působením faráře Jurena se po více než čtvrti století podaří zřídit nové středisko v sousedním Bilichově.
Ale zanedlouho po skončení tohoto úseku díla se otevřely nové dveře v Terezíně. Našlo se tu několik rodin v místě i okolí, hlavně v Litoměřicích. Skupinka bratří a sester se nejdříve shromažďovala s nesnázemi v najatých místnostech, až se po půl roce podařilo získat místnost ve škole — za roční nájemné 80 zlatých. Do této místnosti bylo přeneseno zařízení z Panenského Týnce. Pro situaci našich šedesátých let dvacátého století je přímo tklivé číst, jak se tehdy před sedmdesáti roky postupovalo při zřizování nového bohoslužebného střediska. Seniorátní úřad píše prostě okresnímu hejtmanství v Litoměřicích dne 28. 3. 1895: U veškeré úctě podepsaný činí tímto slušné oznámení, že cestující kazatel se sídlem v Lounech, dvojíctihodný pan L. B. Marek v Terezíně najal modlitebnu, kdež konati bude veřejné služby Boží pro tamní i okolní příslušníky evangelické reformované církve. Račiž slavné c.k. okresní hejtmanství oznámení toto laskavě na vědomí vzíti.
To tehdy stačilo.
Hned od začátku jezdili do Terezína vypomáhat různí kazatelé — bratr Molnár z Krabčic, Řezníček z Trnovan a jiní. Vesměs si pochvalovali horlivost tamních údů, i pěknou účast při shromážděních. Ale také zde první rozběh brzy opadl, v r. 1903 si bratr Tardy stěžoval, že je to slabá stanice a její členové projevují málo zájmu. Také že chybí harmonium, což znamená velký nárok na hlas kazatelův, má-li vést i zpěv, když údové v něm jsou nedostatečně pocvičeni
.
Na práci v tak rozsáhlé a stále se rozrůstající diaspoře nemohl ovšem stačit jediný člověk. Však také téměř současně s příchodem prvního lounského kazatele začal svoji požehnanou práci v severozápadních Čechách známý evangelisační pracovník bratr Václav Řezníček. Narodil se roku 1853 v Bosyni u Mělníka a vyučil se sladovníkem. Jednou šel s učitelem Václavem Horkým do Krabčic na slavnost ukončení roku v dívčím ústavě. Zde na něj silně zapůsobilo kázání faráře Václava Šuberta. Když se potom dověděl, že bratr Šubert hledá schopné zbožné mladíky, kteří by se věnovali povolání laických kazatelů, rozhodl se spolu s jinými pro tuto službu. Odešel do Krabčic, vypomáhal zde ve sboru, ale mohl být veden jen jako pomocník v ústavním hospodářství
. Musela tu být vedle horlivé víry i veliká píle, když se pivovarnický tovaryš, který měl jen dvoutřídní Školu ve Vysoké a žádné zvláštní řečnické schopnosti, odvážil vyvolit si kazatelství za své životní povolání. Farář Šubert pomýšlel na oblast severních Čech. Jako první místo k evangelisační práci byly vybrány
poslední město před německým územím. Sem byl tedy r. 1881 poslán bratr Řezníček. Po nějaký čas (od září 1876) zde už před ním působil farář G. A. L. Šoltész, který pak odešel do Soběhrd. Řezníček byl ještě svobodný. Jeho vydržování Šubert zajistil u londýnské Kontinentální společnosti. Roku 1894 se oženil s učitelkou krabčického dívčího ústavu Ludmilou Sedláčkovou: byla to žena jemného vzdělání, znala i německy a anglicky, což ovšem neplatilo o jejím manželovi. Byla mu po celý život velmi vydatnou pomocnicí i v jeho působení. V Třebenicích se v této první době shromáždění konala v domě truhláře Auerverka, bratra známého pražského knihkupce. Scházelo se k nim 20 až 30 osob.Br Řezníček odtud dojížděl i do Panenského Týnce a Loun.
Ale v r. 1893 seniorátní výbor pražského seniorátu rozhodl, aby byla konána evangelizační práce mezi roztroušenými údy církve v oblasti severočeské uhelné pánve. Do tohoto průmyslového a hornického kraje přicházeli za prací dělníci z vnitrozemí a tvořili českou menšinu v německém území. Někteří z nich chodili z Teplicka pěšky k bohoslužbám až do Třebenic a toužili, aby měli svého kazatele. Toto nesnadné břemeno na sebe nemohl plně vzít lounský farář, který byl jediným pracovníkem evangelické církve v celé oblasti severních Čech od Aše až po Děčín.
Tak byl pro tuto novou práci vybrán bratr Řezníček. Opustil Třebenice a odstěhoval se do Trnovan u Teplic. Najal si zde byt na konci města a hned začal navazovat osobní kontakty s jednotlivci, někteří se začali sami hlásit, ale většinu musel zvát opakovanými návštěvami. V jednom domě byly najaty dvě místnosti, kde se začala konat shromáždění. Byla řádně založena kazatelská stanice a zvolen výbor. Později byla úpravou zřízena v jiném domě místnost, která pojala až 100 osob. Počet účastníků rostl, často bývala modlitebna plná. Zde se bohatě osvědčilo, co dokáže styk od osoby k osobě. Jakmile se br Řezníček o někom nově přistěhovaném dověděl, hned k němu zašel a pozval jej do shromáždění; když nepřišel, pozvání se opakovalo. Přístupů bývalo málo, většinu členů tvořili ti, kdo přicházeli z vnitrozemských sborů. Brzy byla zřízena i nedělní škola, kterou výborně vedla paní Řezníčková, bývalá učitelka, zanedlouho se počet dětí rozrostl, dělily se na skupinky, pro něž si sestra vedoucí připravovala další učitele. Byla zavedena i vánoční slavnost s mnoha skromnými a přece vzácnými dárky. Ve středu se konala biblická hodina spolu s nácvikem nových písní, zvlášť žalmů, které br Řezníček miloval. Sestra Ř. zavedla také pěvecký kroužek, v němž učila hlavně novým písním ze zpěvníčku Písně cestou života. Také Křesťanský spolek mladých mužů byl založen, měl asi 20 členů (mezi nimi byl otec farářů Miřejovských, otec faráře B. Černíka a j.). Z nich si bratr Ř. vychovával i předčitatele kázání pro neděle, kdy sám musel odjíždět. V neděli večer se vžily volné hodiny
, vyplněné zpěvem, vyprávěním, četbou a po návratu bratra kazatele líčením toho, co právě prožil v ostatních kazatelských stanicích. Kromě toho se konaly mimořádné slavnosti, čajové večírky s recitacemi, někdy také s přednáškami kazatelů — hostů: jednou měsíčně sem jezdil z Loun bratr L. B. Marek, po něm br Tardy, Satran, býval tu i Karafiát. Syn bratra V. Řezníčka, choceňský farář Jan Řezníček na ně zachoval charakteristické vzpomínky v knížečce Jako zrno hořčičné
zr. 1946). Od roku 1905 stanice zapůsobila i na veřejnost uspořádáním Husovy oslavy v sále hostince. Vyskytly se tu ovšem i potíže, působené hlavně silně německým prostředím. Němečtí nacionalisté všelijak ztrpčovali práci českého hloučku, došlo i k rozbíjení českých budov a ohrožování životů rozvášněnými davy. V r. 1900 pro časté potíže s dosavadní najatou místností Řezníčkovi koupili dvoupatrový dům za 16 000 k. V prvním poschodí tohoto jejich soukromého domu byla odstraněním příčky mezi dvěma pokoji zřízena modlitebna, dále kancelář a malý pokojík. (Jaká i v tom byla odvážná důvěra: bratr Řezníček si tehdy udělal dluh 10 000 K!).
Práce se však rozšiřovala i do okolí: kazatel začal jezdit za rozptýlenými evangelíky do Nové Vsi-Hrdlovky, do Lomu, Mostu, Duchcova, Oseku, Hrobu, Louky, Horního Litvínova, Hostomic, Ústí nad Labem, krásného Března, i do Terezína hlavně mezi vojáky, a ještě zpět do Třebenic. Trnovany se staly nejkrásnější stanicí celé diaspory jistě věrnou péčí bratra Řezníčka. Za svoji dlouholetou věrnou práci
dostal 21.10. 1923 presbyterní ordinaci, kterou vykonal náměstek synodního seniora Bedřich Jerie. Slavnost se konala v trnovanské Sokolovně. Ale bratr Řezníček zestárnul a 20.5. 1926 v 73. létech zemřel, pochován v Krabčicích. Po něm přišel do Trnovan mladý farář Eugen Zelený. Stanice se postupně rozrostla na 3 000 členů, byla přeměněna na samostatný farní sbor, jehož sídlo bylo přeneseno do Teplic-Šanova.
Ještě jednou si klademe otázku, kde je skryto tajemství úspěchu
této průkopnické práce? Dává do něj nahlédnout množství dopisů, jimiž br Řezníček informoval lounského faráře o trnovanské stanici: při vší prostotě a nestrojenosti jsou plny otcovské péče o jednotlivé hloučky i údy, nevyjímaje nejmenší a nejubožejší. Snad v každém dopise je uvedena řádka jmen osob, které mu právě zvlášť ležely na srdci.
Jako svědectví o působnosti bratra Řezníčka ale i jiných věrných kazatelů z této doby si uveďme výňatek z dopisu jednoho bratra (Bohumil Sup) z 16.10. 1927, který žil léta v Mostě v době počátků kazatelské stanice, později se odstěhoval na Kladensko a vzpomíná:
Co jsem získal v Mostě, mé velikou cenu pro celý můj život, a já se rozpomínám na Most a na milého bratra kazatele Řezníčka jakož i na br kaz. Tardyho, a nemohu jinak než s Pavlem zvolati
Děkuji Bohu svému, když se koli na vás rozpomínám. Ano, milí bratří, když vzpomínám, když jsem poprvé vstoupil do shromáždění v Obrnicích 24. května 1903, kde ústy br Řezníčka jsem slyšel výklad Písma sv. na slova žalmu 23On na pastvinách zelených pase mne a k vodám tichým mne přivodí. Tehdy nás bylo v Obrnicích 8 osob ve shromáždění. Já byl tenkráte ještě katolík dle jména a v duši mojí byla tma, čirá tma. Tenkrát ale v tomto maličkém shromáždění zjevilo se mi světlo a já toužil po tom světle a této mé touze požehnal Hospodin a skutečně já uveden na pastvy zelené a k vodám živým, já nalezl ve slovu Božím útěchu a pokoj, což dříve jsem neměl. Br Řezníček mi daroval Nový zákonek a tato malá knížka stala se mi drahým pokladem a nerozlučnou družkou v mém dalším životě. Tu jsem choval v dobách šťastných a ta mne provázela i do hrůz válečných a vždy jsem v ní našel útěchu a klid i pokoj i požehnání.
Opustili jsme líčení vlastního života lounské kazatelské stanice v době působnosti Jejího prvního kazatele, abychom sledovali život alespoň hlavní části široké diaspory. Uveďme si ještě, že v roce 1900 bylo v celém lounském hejtmanství jen 126 evangelíků. V r. 1901 měly Louny s bližším okolím 144 členy, Slaný 70, Trnovany 190 (!), Třebenice 30 a Lom 95.
Ale nyní se vraťme zpět do r. 1902, kdy Louny opouštěl bratr L. B. Marek. Po něm se ujal osiřelé práce mladičký kazatel Lubomír Tardy, který právě skončil bohoslovecká studia (ve Vídni, Erlangách a Edinburghu). Narodil se ve Vídni r. 1876 jako syn církevního rady Heřmana z Tardy. Dne 7.12. 1902 byl v Lounech ordinován seniorem E. G. A. Molnárem, aby zde zůstal 7 let a 4 měsíce. Přišel sem jako svobodný, ale brzy se oženil s Marií Hroznou, sestrou světoznámého asyrologa Bedřicha hrozného. I v tomto druhém pracovníku dostali Lounští bratra, jehož srdce bylo s celou opravdovosti a vroucností zaujato pro službu Kristova evangelia.
Pokud jde o program života stanice, mohl kazatel věnovat Lounům vždy jen každou druhou neděli. Tu bývaly dopolední služby Boží v kostelíku sv. Petra. V neděli odpoledne se konala biblická hodina — v létě v kostele, v zimě v bytě některého člena. V souvislosti s tím čteme také jednu z prvních zmínek o mládeži. Koncem r. 1905 si farář stěžuje na malou účast v jejím Kroužku, pročež jej prozatím zastavuje a místo jeho schůzek budou asi jednou měsíčně biblické hodiny s přednáškou, případně rozhovorem pro všechny členy sboru. Jindy se po biblické hodině nacvičují nové písně. Ale kromě nedělní je biblická hodina i každý čtvrtek večer. Při všech těchto shromážděních bývala četná
návštěva. Ve středu odpoledne bylo vyučování náboženství na školách: jednu hodinu měli žáci ze školy obecné a měšťanské, jednu z reálky. V těchto létech začala také tradice každoroční slavnosti na paměť upálení M. J. Husa 5. července. Byla to zatím záležitost církve, konaná v kostelíku sv. Petra, ale vyvěšovanými plakáty byla vždy pozvána i veřejnost.
Dne 8.12. 1904 vykonal ve stanici senior E. G. A Molnár z Krabčic vizitaci s tehdy obvyklou formálností a slavnostností. Na seniorův návrh byla po vizitaci vypsána subskripce darů od členů sboru na budoucí stavbu fary. Již 18. 3. 1905 byl ve schůzi výboru schválen návrh, postavit nebo zakoupit církevní dům.
Při příležitosti vizitace uslyšel senior také o tom, že se v Lounech stále usiluje o vedení členů ke kázni a zvláště že se zachovává pravidlo přihlašování těch, kdo chtí přistoupit ke stolu Páně. Výbor stanice pak vždy seznam probere a před vysluhováním sdělí, kdo případně není k hodu připuštěn. Senior pochválil tento zavedený po řádek a doporučil jej zachovávat i nadále. Na seniorátním konventu v r. 1905 vyšel dokonce z Loun podnět, aby tento způsob byl zaveden ve všech sborech seniorátu. Pěkné je, že zde toto úsilí nikdy nezáviselo jen na faráři, nýbrž o jednotlivých případech zpravidla rozhodovali presbyteři. I jinak se členové výboru stanice snažili pojímat svůj úkol s plnou odpovědností: Ve schůzi 29.3.06 jeden z nich (br Popelka) navrhl, aby se schůze nekonaly po biblických hodinách, nýbrž v samostatný večer, kdy bude více času na vzdělavatelný program a modlitby, návrh byl schválen a poté byly občas svolávány vzdělavatelné schůze
, k nimž byli přizváni i někteří další bratří. Setkáváme se pak s tím, že se o program schůze postará některý presbyter, a stejně tak se bratří střídají v závěrečné modlitbě.
V roce 1907 se ve schůzi výboru poprvé ozývá myšlenka na přeměnu dosavadní kazatelské stanice ve farní sbor. Návrh vyšel od seniora Molnára. Bylo by ovšem nutné, aby sbor tvořily vedle Loun i připojené okolní stanice. Členové by si pak museli sami vydržovat kazatele a právě tento platební nárok oddálí uskutečnění plánu ješ tě o řadu let. V roce 1907 se uvádí v Lounech 167 evangelíků, v Mostě 46, v Lomu 90, ve Slaném 50, v Trnovanech 190, v Třebenicích 46.
Ale jinou pěknou akci se podařilo uskutečnit již nyní, totiž zahájení práce ve vzdálené P l z n i . Tam byl německý evangelický sbor již od sedmdesátých let minulého století a k němu patřili i čeští reformovaní evangelíci. Ale v německém sboru se necítili doma, proto někteří jezdívali na české bohoslužby až do kazatelské stanice v Klatovech. Hloučku se tedy ujal lounský diasporní kazatel Lubomír Tardy, který sem jezdil vyučovat žáky na gymnasiu. Na jeho podnět byla v Plzni r. 1903 založena kazatelské stanice a již v únoru 1904 podali její členové žádost o zřízení filiálního sboru. Povolen však byl teprve po létech, r. 1913. Z počátku se zde konaly služby Boží čtrnáctidenně v zasedací síni Sokolovny. Jako kazatelé se střídali sen. Souček z Prahy, farář Kalda, vino hradský L.B. Marek, táborský Kamil Nagy, František Žilka, a ovšem nejčastěji Lubomír Tardy z Loun. Ten zde také 23.7.1904 vykonal první konfirmaci jediného konfirmanda. Od r. 1906 získala Plzeň svého stálého kazatele.
Do té doby spade také začátek činnosti v M o s t ě . Dne 7.2. 1904 zde vykonal v české opatrovně první české bohoslužby bratr Řezníček z Trnovan. Ve městě bylo asi 70 evangelíků, ze začátku jich však přicházelo jen 7 až 14.
V roce 1908 milý bratr Tardy z Loun odešel, aby se stal opět cestujícím kazatelem diasporního sboru v Třebíči na Moravě. Tam zemřel v roce 1923 poměrně velmi mlád — ve 47. létech.
Po jeho odchodu dostaly Louny delšího pilného dělníka v bratru Bohumilu Satranovi. Po studiích byl nejdříve vikářem v Čáslavi, načež chtěl odejít do Ruska aby pracoval jako kazatel mezi tamními Čechy, nedostal však potřebné povolení od vlády a tak přijal místo diasporního kazatele v Lounech. Bydlel nejdříve v Prokopově ulici č. 729, později na Havlíčkově náměstí (nynější autobusové nádraží).
Jeho nástup v Lounech byl poznamenán episodou úředního jednání
, které si zde pro zajímavost uvedeme. Jeho potvrzení od vídeňské vrchní církevní rady se zdrželo téměř pět měsíců a to znamenalo, že po celou tu dobu nedostával ani plat. Spolu s výborem stanice podal písemnou žádost o urychlené vyřízení záležitosti a v ni vylíčil nesnáze, které mu z toho vznikají, když si na př. musí půjčovat peníze i na služební cesty. Byl však za to pokárán superintendencí (31.9. 1908). V jeho dopise byla věta žádající, aby vrch. círk. rada potvrzení déle nezdržovala
, a k tomu nemůže superintendencí zamlčeti své pozastavení
, Nu což, uctivost a forma musí být zachována. Napomenutí panem superintendantem však celou věc nespravilo a tak výbor stanice poslal druhou urgenci, jíž obvinil vrch. círk. radu z liknavosti a připojil, že tím nejvyšší církevní úřad nedává ani morální podporu těžké práci diasporních kazatelů. A dokonce nebude-li vyhověno, je výbor stanice hotov povolati kazatele ze svobodné reformované církve
, který nepodléhá schválení(!). To pak ovšem superintendant hodnotil již jako hrubé porušení povinné úcty k předloženým úřadům
, a jednání círk. rady vysvětlil právě prováděnou změnou v platech diasporních kazatelů.
Také bratr Satran se pustil do nové práce s velikou horlivostí. Sboreček v té době kolem r. 1910 nestál nijak na slunci konjunktury. Ze sčítání lidu vyšlo najevo, že v celém lounském hejtmanství bylo k 31. 12. 1910 celkem 199 reformovaných evangelíků, z toho v Lounech 144 a 50 dalších v šestnácti obcích. Ale jen malý počet z členů stanice se zúčastňoval pravidelných shromáždění. Přicházeli sice hosté z řad katolických poslechnout kázání, ale vlastní jádro, kolem nějž se práce soustřeďovala, bylo maloučké: Když měl být na př. obnoven šestičlenný výbor stanice o polovinu, t.j. tři členy, našli se jen dva! Při výročních schůzích členstva se sešlo 20. 2. 1910 celkem 9 bratří (br Mareš st., Bareš, Novák, Starý, Černík, Pix, Vondrejs a farář), 10. 3. 1912 dokonce jen 8 bratří, a to byla schůze svolávána dvakrát — poprvé se nesešlo dostatečné procento členů, podruhé se konala za každého počtu. Však v té době také již opustili kostelík sv. Petra a pro shromáždění si najali místnost v soukromém domě v Husově ulici. Ale jak jsme již pověděli, k bohoslužbám se přece scházel slušný počet bratří a sester, posílených hosty. Takže v zápisech čteme i radostnější zprávu z října 1910, že pro nedostatečný počet míst v modlitebně musely být přikoupeny tři další lavice a osm židlí.
Nový kazatel se pokusil rozšířit práci o některé dosud méně obvyklé obory, aby byl získán zájem členů a hostů. Tak se koncem r. 1908 poprvé objevuje pokus o zavedení tzv. volného sdružení, jež se scházelo v úterý večer hlavně z mládeže, ale i dospělých k volným pohovorům, zpěvům — byly nacvičovány i nové neznámé písně z chrámového zpěvníku, k poučným přednáškám, čtení povídek a j. Themata vyprávění a přednášek sahají do značné šíře: tak se na program dostal i výklad o Vývoji písma
, a ovšem Je-li tanec hříchem
atd. Stejně tak již koncem r. 1908 je zmíněn první čajový večer s bazarem, který se stal hlavně starostí sester. Na jeho popularitu ukazuje výnos, který dosáhl 89 K 90 h. (Pro srovnáni je zajímavé, že zvlášť ohlášená sbírka při bohoslužbách minulé neděle činila 3 K!). Znamenal tedy i tento hmotný výsledek vydatnou pomoc pro mnohé potřeby stanice. Však byl právě zakoupen pozemek pro plánovanou stavbu sborového domu.
Pro nedělní školu se br farář pokusil získat ke spolupráci některé starší členy sboru, bratry i sestry. Častěji při shromážděních vyzýval, aby se přihlásili ochotní pracovníci, avšak odvahy a zájmu o toto nové dílo bylo málo. Když se pak přece někteří našli — příkladem vstříc šla paní farářová — musel farář ke své žalosti konstatovat, že někteří rodiče své děti do nedělní školy neposílají a ještě i jiné od toho zrazují
— právě proto, že vyučují prostí bratří a sestry. Místo aby je tedy svojí důvěrou podporovali, odnímali jim chuť do práce.
Ale zvlášť výrazně vysvítá ze sborových zápisů v tomto období, jak pečlivým pastýřem byl bratr farář Satran. Pozoruhodné nadto je, že to vyčteme z prosté knížečky, sloužící k ohláškám při bohoslužbách, kolik je tu skryto úsilí, aby své svěřené stádečko skutečně vedl, vzdělával i vychovával! Tak jednou v ohláškách upozorňuje, že Pán Bůh některé naše rodiny právě navštěvuje nemocemi. Tu nabádá ostatní údy, aby se za ně modlili a hned uvádí jména těch, na něž je třeba zvlášť pamatovat. Nebo koncem léta 1910 užívá měsíční dovolené k návštěvě českých sborů v Rusku, kam jej srdce táhlo již dříve. Když svůj cestovní plán sdělil při bohoslužbách, připojil prosbu: modlete se za sebe navzájem — a také za mne. Samozřejmě po návratu vyprávěl o svých zážitcích a vyřizoval pozdravy.
Při ohlašování pohřbu člena sboru žádal, aby si účastníci s sebou vzali zpěvník Písně cestou života a Lýru Siónskou. Zpívalo tedy při pohřbech společně celé shromážděni. Údy sboru vedl k tomu, aby při pohřbech, křtech, oddavkách a j. pamatovali slušnými dary na potřeby sboru, které byly stále veliké.
Protože mohl v Lounech kázat jen každou druhou neděli, aby se jindy mohl věnovat dalším stanicím, byly často bohoslužby čtené: sloužili při nich bratří presbyteři Mareš st., Bareš, Růžička a Černík. A tu se znovu v ohláškách rozhorlil a napomínal, že je u mnohých pohrdání čtenými službami Božími a bývá při nich malá účast. Z toho je vidět, že mnozí členové jdou za osobami, ne za slovem Božím. Takoví nemohou mít nikdy ze shromáždění duchovní užitek, kdežto ti, kdo touží po samotném Božím slovu, najdou požehnání i při čtených
. Dokonce uvedl, že když se kdosi cizí ptal člena sboru, kdy jsou bohoslužby, dostal odpovědi, že jednou za čtrnáct dní — tedy jen když káže farář.
Při začátku školního roku zase vybízel rodiče, aby pravidelně posílali děti do náboženství ve škole, podotkl však, že to nestačí, nejsou-li předně doma vedeny vzorným příkladem a vychovávány v cvičení a napomínání Páně. Prosil rodiče, aby s dětmi četli doma slovo Boží a modlili se s nimi i za ně, nechtí-li být jednou v nich velice zklamáni a zarmouceni
. — Jindy se zase přimlouval, abychom svůj zpěv při shromáždění vedli čile a živě, ne zdlouhavě a ospale, jak si někteří oblibují. Jednak takový zpěv unavuje, ale není také nikterak pěkný
.
Často též doporučoval vhodnou evangelickou literaturu, upozorňoval na nové publikace; kolem Nového roku nabádal, aby členové vyházeli jarmareční brak světských kalendářů
a opatřili si hodnotný evangel. kalendář Orloj či Mír.
Samozřejmě že se i nyní pokračovalo v praxi předběžného přihlašování k večeři Páně. Kazatel však sledoval i osobní život jednotlivých členů a dbal, aby po všech stránkách odrážel vliv evangelia, jak byl tehdy chápán. Na př. v únoru 1911 poslal dopis jednomu presbyterovi (Vranému) s výtkou, že byl v taneční zábavě s dcerou. (Bratr Vraný pak v příští schůzi odpověděl, že uznává zbytečnost tance, ale provází tam prý dceru proto, aby pod jeho dozorem na to sama přišla, nabažila se a přestala po tom toužit! Po delším jednání se však vzdal funkce ve staršovstvu, když mu farář napsal, aby vyvodil důsledky z toho, že vodí dcery k hříšnému a nemravnému tanci. Teprve po létech za faráře Pavlince 1917 se jméno bratra Vraného dostává znovu do seznamu presbyterů).
A ještě jeden pěkný charakteristický dokument z této doby nám farní archiv zachoval. Jde o písemný slib lounských konfirmandů, svědčící o vážnosti tehdejšího úsilí, aby příslušnost k církvi měla vliv na utváření celé osobnosti, ať dobově chápané, ale přece pojaté se vší opravdovostí.
My níže podepsaní konfirmandi slibujeme všichni s pomocí Boží, že chceme v novotě života choditi, že se odříkáme všech světských zábav a tanců. Slibujeme, že nikdy nezhřešíme zvláště proti VII. přikázání Božímu. Služby Boží i večerní shromáždění — pokud nám bude možno — chceme navštěvovati, den Pá ně světiti, a vůbec živi býti jako dítky Boží a nikoliv jako dítky tohoto světa. Budeme se podrobovati i řádům Božím a kázni církevní a zůstaneme věrni Pánu Ježíši a církvi jeho až do smrti.
V Lounech, ke dni konfirmace dne 22. května 1910. Podepsáni František Paneš, Anna Andrejsová, Božena Salačová, Božena Vraná.
Při tolikeré péči lounskému hloučku se bratr Satran ještě stačil věnovat práci v širším okolí. Koncem r. 1909 sděluje senioru Molnárovi do Krabčic, že založil novou kazatelskou stanici v Hostomicích a že začal konat bohoslužby i ve škole v Hrobech. K tomu senior psal 11. 1. 1910: Také k nové práci ve škole Hrobské Vám přeji hodně zdaru ode Pána. Je dojemné, že jste vnikl až do tohoto tak smutně památného místa
naráží tím na známou událost zboře ní Hrobského kostela na rozkaz pražského arcibiskupa v r. 1618, což byl jeden z posledních podnětů k povstání a pak třicetileté válce.
Později převzal péči o tamní většinou sklářské rodiny bratr Řezníček z Trnovan. Ale po šesti létech, 24. 1. 1916 píše sem senior Souček faráři Pavlincovi, že souhlasí se započetím práce v hrobech a přeje jí Boží požehnání: zřejmě dílo, zahájené br Satranem, po čase zaniklo. Základy zbořeného chrámu tu byly patrné ještě kolem r. 1930.
Ale byla tu ještě jedna starost. Těsně před Satranovým příchodem opustila kazatelská stanice nevyhovující kostelík sv. Petra. Kde však najde dostatečnou náhradu? Nábytek z kostela byl uložen na půdě dívčích škol. Shromáždění se znovu konala v najatých místnostech, nejdříve Na rynečku, potom v Kusově ulici č. 577. A tehdy se objevily první vážné plány na stavbu nového církevního domu. Nejdříve (V/06) nabízel bývalý farář Marek stanici svůj dům, který zřejmě dosud v Lounech vlastnil. Ale jeho nabídka nebyla přijata,členové se více přikláněli k možnosti postavit dům nový. Jeden z prvních návrhů se zaměřil na stavební místo vedle kostelíka U matky Boží (II/07), jiný zase na pozemek v Poděbradově ulici (II/ 08) a další v Husově ulici. Výbor jednal se stavitelem Vernerem, došlo i k vypracování plánů, ale k samotné stavbě se nepřikročilo pro nedostatek prostředků. Dne 1. 11. 1908 došlo dokonce ke koupi pozemku.(čís. katastru 1333/1 ve výměře 758 sáhů — sáh po 6 K) od p. Rybáře, účetního záložny: šlo o místo v Hrnčířské ulici před železničním mostem vpravo, jdeme-li z města — v místě, kde dnes stojí domek Bobkových/Kavalírů (informace s. L. Modrákové).
Na doporučení seniora Molnára se farář obrátil na pražského architekta Gočára, aby vypracoval plán sborového domu pro lounskou stanici. Ve schůzi 1. 2. 1910 si presbyteři prohlédli plány i model nové modlitebny a projevili nad nimi nadšení — až na to, že nejsou peníze, by se stavba mohla provésti
. Byly dokonce pořízeny i pohlednice plánovaného objektu: z jejich prodeje se měl zvýšit stavební fond. Ale dál než k plánům se nedošlo; jako důvod se uvádělo, že stavitel zvýšil předpokládaný náklad z původně smluvených čtyřiceti na 56.000 K: to byla suma, kterou na sebe hrstka lounských evangelíků zatím naložit nemohla. Stavební fond činil v té době něco málo přes 3 000 K. Ani vrchní církevní rada nepovolila stavbu, dokud nebyla pohromadě alespoň polovina nákladu.
Počítalo se s jednopatrovou budovou: v přízemí by byl byt kostelníka, kancelář a hostinský pokoj, v prvním poschodí byt kazatele o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, modlitebna o 200 + 80 místech by byla připojena k farní budově zezadu (11/1908). Později se plán pozměnil na modlitebnu o 100 místech s možností další přístavby.
V roce 1910 se po výpovědi z bytu p. Hlaváčka uvažovalo také o koupi staršího Hilbertova domu na náměstí; ale od toho se brzy ustoupilo z obavy, že by již nebyla naděje na cizí podpory pro postavení nového domu, k němuž by později stejně muselo dojít.
V listopadu toho roku se také otevřela možnost koupit novostavbu od p. Hlaváčka v Americe
za 28.000 K. Ihned byla vyslána deputace do Krabčic, ale senior Molnár tomu nebyl nakloněn: potom by již Louny neměly nárok na podpory z ciziny a nemohly by pomýšlet na stavbu plně vyhovující nové modlitebny.
Časem se však situace změnila a v r. 1912 naopak přišlo doporučení seniorátního konventu, aby se lounská stanice nepouštěla do stavby, ale raději koupila přiměřený starší dům, protože se v poslední době omezují příspěvky z ciziny.
Věrný a horlivý bratr Satran neměl dosti pevné zdraví. Snad i namáhavá práce v rozsáhlé diaspoře byla nad jeho síly. Tak již po třech létech nejdříve sdělil výboru, že mu lékař nařídil, aby pro nevyhojený katar plic
upustil na čas od kázání. V době jeho nemoci mu Misijní jednota poslala výpomoc v diakonu R u d o l f u Š e d é m ze Zábřeha, který bydlel ve Slaném a odtud objížděl celý okruh diaspory. Ale choroba plic byla vážného rázu a br Satran zemřel 24. 11. 1912, tak předčasně podle lidského soudu. Získal si zde náklonnost mnohých a dlouho se na něj bude vzpomínat. Zvláště si opravdoví údové vážili jeho horlivého úsilí o prohlubování náboženského života, v němž šel vždy sám příkladem byv přísný na sebe i na druhé.
Znovu se stal krabčický farář Molnár administrátorem uprázdněné stanice. A právě v této době téměř celoročního mezidobí dochází k důležitému kroku, který poznamená život sboru na řadu let. Je to koupě starší budovy v Prokopově ulici č. 559 od učitele Sajnera v ceně 25.000 K, která vejde do dějin sboru jako Husův dům.
Stav sborové pokladny nebyl v té době příliš povzbudivý: hotovost činila 16 K 92 hal. (!), stavební fond 3 435 K. Z řádného účtu 18,92 K bylo třeba zaplatit nájem 150,80 K a bratru faráři 68 K; chybělo tedy jen k běžnému hospodaření 199,80 K. Ale přece byla koupě dobrou příležitostí a tak se bratří ujali iniciativy. Hned se zase vypravila delegace do Krabčic hlavně s dotazem, zda by bylo možno pro koupi domu počítat s půjčkou tzv. třebenických peněz: šlo o 5 618 K, které byly uloženy v záložně po prodeji prvního sborového domu v Třebenicích; peníze patřily již známé londýnské kontinentální společnosti. Těchto anglických peněz se smělo použít, avšak s podmínkou, že dům ponese Husovo jméno, krabčický farář i staršovstvo mateřského sboru s koupí souhlasili. Byla tedy 1. 1. 1913 uzavřena kupní smlouva.
Ještě před jejím podepsáním se přistoupilo k plánům na vnitřní úpravu budovy: někteří (br Růžička) navrhovali, aby modlitebna byla zřízena v přízemí, byt faráře v poschodí. I farář Molnár se přikláněl k tomuto řešení: v poschodí by byl lepší byt a kazatel by se v Lounech déle udržel. Jiní (br Vondrejs) navrhovali modlitebnu v poschodí, kde by byla snadnější úprava: stačilo by zatím prorazit jedinou příčku mezi dvěma místnostmi a přenést sem lavice z dosavadní modlitebny. Většina členů se přikláněla k tomuto druhému, levnějšímu řešení, a zdálo se, že se musí na jejich přání dbát, zvlášť proto, že již upsali 1 500 K jako dary na koupi budovy. Nakonec však přece byla modlitebna zařízena v přízemí; jistě byl tento způsob výhodnější pro byt kazatele i samotnou modlitebnu, byť nákladnější.Tu nemělo smysl, aby sbor dále držel stavební pozemek, před léty koupený; byl tedy prodán Glaserovu cukrovaru. Dne 28. 12. 1913 byla modlitebna otevřena superintendantem Dr Čeňkem Duškem, a současně byl instalován i nově zvolený kazatel. Stal se jím bratr
Narodil se na libišské faře r. 1885 a nejdříve působil v Berouně, poté jako pražský vikář s určením pro práci v Plzni. Odtud přišel v r. 1913 do Loun, ale zůstal zde jediný rok, načež odešel do Sloupnice a odtud po 10. létech do Roudnice. Jako s roudnickým farářem se s ním znovu setkáme při organisování naší diaspory.
V krátkém období své lounské působnosti začal bratr Fleischer organisovat přednáškovou činnost, která si časem získá velikou oblibu. Z prvních řečníků — hostů byl na podnět právě založeného ústředí kostnické jednoty pozván prof. Dr Frinta z Praky; přednáška se konala r. 1915 v Sokolovně, Ale napjatá situace soumraku Rakouska se ozvala i zde: prof. Bednář uvádí v Památníku evangelické církve, že v Lounech byla zakázána přednáška Dr Soukupa o Husovi v tomto jubilejním roce. V následujícím roce 6. 7. 1916 přednášel o Mistru Janovi na domácí půdě v Husově domě profesor Bednář.
Od roku 1914 vede také lounská kazatelská stanice samostatné matriky, ale stéle ještě jen z pověření mateřského sboru v Krabčicích. Krabčický farář (Bedřich Jerie) spravoval opět po Fleischerově odchodu lounskou stanici i diasporu. Po delším uprázdnění přišel do Loun farář
narozený r. 1887 v Javorníku na Moravě. Před příchodem do Loun působil nejdříve jako vikář na Mělníce, potom jako superintendentní vikář v Kolíně a konečně jako vikář ve Valteřicích. 2. 2. 1915 byl instalován za cestujícího kazatele v Lounech
.
Vpravdě cestujícího
ještě po 45. létech budou Kostnické jiskry (1961/Č.4) vzpomínat, jak zde byl ustavičně na kole, objížděje velmi četné stanice
. Zvláštní, že po instalaci Dr Čeněk Dušek pobízí ještě jednou kazatele, aby hleděl pro stanici získat opuštěný kostelík sv. Petra, velice to památnou budovu
. Ale členové sboru k tomu po minulých nedobrých zkušenostech naprosto nebyli nakloněni: kostel býval prý plný stejně jen o Husových slavnostech, jinak mnoho hostů nepřicházelo. Kromě toho vzpomínali, jak v zimním období bývalo v kostele nesnesitelné chladno a přístup po zamrzlé cestě obtížný. Nyní je ostatně budova v takovém stavu, že by oprava vyžadovala značného nákladu. Uváděli také, že město roste směrem k nádraží, vzdaluje se tedy od kostelíka. A také prý pozorují v poslední době spíš odvrat od náboženství a soudí, že po válce bude asi pokračovat ještě silněji!
Šestileté období působnosti nového lounského kazatele bylo poznamenáno několika významnými mezníky. První důležitou skutečností zůstává, že br Pavlinec strávil v Lounech téměř celou dobu první světové války a hlavně léta poválečná.
Do roku vzniku Československé republiky 1918 spadá i pražský prosincový sněm, na němž došlo ke spojení obou částí toleranční církve, totiž sborů refor movaného a augsburského vyznáni. V Lounech výbor kazatelské stanice přivítal již ve schůzi v lednu 1918 usnesení pražského seniorátu o (plánu na) spojení obou větví v jednu církev a navrhl, aby nesla jméno Evangelická církev česká
. Ale již před tím, 1. 7. 1917 zde přednášel o spojovacích snahách tehdejší vikář Josef Hromádka.
Praktické soužití a spolupráce reformovaných a luterských evangelíků měla totiž v Lounech již pěknou tradici. Tak pražský farář Vilém Molnár od Salvátora v roce 1897 na dotaz lounského kazatele, zda smí on, reformovaný konfirmovat i jednu dívku augsburského vyznání, dal rád kladnou odpověď a hned přímo požádal, aby lounský farář poskytoval různé funkce členům a. v. ve zdejším okolí, vyskytnou-li se. A dodal: Jsmeť u víře v Pánu spojeni
.
V dalších létech dojížděl občas za několika lounskými rodinami a. v. Molnárův nástupce Dr Ferdinand Hrejsa, který byl znám svou tolerantností a tak vzájemné styky byly ty nejlepší. Stanice půjčovala bezplatně kostel i modlitebnu k bohoslužbám církve a. v., obojí evangelíci posilovali vzájemnými návštěvami shromáždění sesterské církve. Dokonce se Dr Hrejsa rozhodl vést augsburgské služby Boží tak, aby nebyly v ničem cizí reformovaným, jichž ovšem i při jeho lounských bohoslužbách bývala převážná většina. Dokonce po užíval i reformovaných chrámových zpěvníků!
A příslušník luterské církve br Vondrejs byl po léta členem výboru lounské reformované kazatelské stanice, později i pokladníkem a nakonec místopředsedou (přičemž předsedou byl farář: místopředseda zastával tedy funkci kurátora).
Ale po skončené válce se otevřela ještě jedna důležitá kapitola v dějinách naší církve, totiž
Nutno však konstatovat, že v tomto směru evangelická církev v Lounech příliš nepronikla, ač jsme sledovali již od druhé poloviny minulého století značnou nespokojenost s katolictvím a hledání něčeho nového. Hnutí dosáhlo svého vrcholu v roce 1921. A za tento rok přistoupilo v celém obvodu našeho sboru 655 členů, to však převážnou většinou ve vzdálenějších místech, kdežto v Lounech samých jen velmi málo. V roce 1920 bylo v Lounech asi 25, 1921 55 přístupů. V celém období 1919–1923 to bylo celkem 1137 přístupů, ale i to převážně v diaspoře. A přece se naše církev pokoušela proniknout na veřejnost a očekávala určitý příliv.
Na př. 11. 6. 1920 byl uspořádán na náměstí tábor lidu: pořadateli byli Kostnická jednota, Církev československá a — Volná myšlenka! Za Kostnickou jednotu mluvil vikář Lanštják. Ale řečník církve byl odsunut až nakonec za velmi nevýhodných okolností
a proto bylo dokonce usneseno přispět na náklady jen deseti procenty. Zároveň bylo rozhodnuto konat asi dvouměsíčně samostatně veřejnou přednášku ve městě. Ale hlavní proud těchto akcí se církvi nepodařilo podchytit.
V roce 1920 se ve městě také pokusila rozvinout činnost Armáda spásy, která bývala hostem i v místnosti kazatelské stanice. Kromě dočasného zaujetí některých mladších členů se jí zde však nepodařilo zakotvit.
Hlavní proud hnutí Pryč od Říma
zachytila v naší oblasti církev československá. Došlo k tomu tak, že oblíbený katolický lidový
farář Vosátko přestoupil k této církvi a převedl s sebou převážnou většinu katolických příslušníků, dokonce i s chrámem sv. Mikuláše. Tak se stalo, že brzy byla CČS nejsilnější církví v městě i kraji: v roce 1931 statistika uvádí víc než 2/5 československých, přes 1/3 katolíků, přes 1/5 bez vyznání a jen 400 evangelíků a téměř tolik židů. V roce 1936 je ve městě 19% římských katolíků, 55% československých, 21% bez vyznáni a zbývá 5% na evangelíky a židy
; v okrese je 35% řím. katolíků, 40% československých, 22% bez vyznání, 3% evangelíků, židů a ostatních.
V prvním období panoval i v lounském sboru CČS dvojí směr: jeden se klonil ke spolupráci s námi, dokonce se ozvalo i volání po spojení obou církví a některé veřejné přestupově zaměřené akce se již konaly společně. Když byl zvolen nový čs biskup a patriarcha, dal církvi jiný směr, na sloučení se již nepomýšlelo. Vývoj CČS se dal směrem moderním, svobodomyslným
.
Do této souvislosti spadá i návštěva faráře Josefa Křenka v Lounech 19. 3. 1922. Typické pro danou chvíli je, že zde tehdy byl jako host československé církve a kázal v přeplněném chrámu sv. Mikuláše. Jeho kázání, nadepsané Vylomené ratolesti, na text epištoly k Římanům kap. 11 v. 17a23 je otištěno ve sbírce Duchem Páně k svobodě
. Jeho vůdčí myšlenkou bylo, že jsme dějinami náboženského pronásledování byli vylomeni z vinného kmene, jímž je Kristus: k Němu je třeba se vrátit.
Jinou důležitou památkou, která sboru zůstala na dobu činnosti faráře Pavlince, byla jeho péče o mladé lidi ve sboru: v roce 1920 bylo založeno s dr u ž e n i m l á d e ž e . První podnět snad vyšel od lenešického bratra Koláře, když se vrátil s nadšením ze sjezdu evangelické mládeže v Krouně. Mládež se zde ovšem scházela již dříve, konala společné akce, výlety atd. Bratr farář se se již v listopadu 1910 pokusil o konání pravidelných schůzek. Ale tato práce zatím nebyla podchycena organisačně a nebyla zapo jena na ústředí Svazu Sdružení v Praze. Mezi prvními členy rozví jející se práce patřily sestry Modrákovy, sourozenci Černíkovi, s. Ester Drahošová, B. Netušilová, s. Růžičkovy, bratří Černých a další. Většina z nich bude brzy tvořit Výbor Sdružení, na jehož bedrech bude spočívat celá práce. Je radostné ale i pro význam Sdružení mládeže příznačné, že nyní po čtyřiceti létech celá řada ze jmenovaných přichází pravidelně do našich shromáždění. Sbor má budoucnost, má-li živou mládež.
Schůzky sdružení měly z počátku značně volný program, většinou je vyplňovalo vyprávění bratra faráře či některého hosta. Členové sami si četli z různých knih o historii, ale probírali i zcela volná themata: o Armádě spásy, o Ženách královnách budoucnosti
, také br farář vykládal, Jak se chovat k nemilé návštěvě
atd.
Hned od začátku vytvořili mladí hlavně ze svých řad i pěvecký kroužek, který se v týdnu pravidelně scházel k nácviku nových písní.
K tomu ovšem přistoupily i výlety, čajové večírky a pod. 0 prázdninách se schůzky nekonaly, ale Sdruženci se pravidelně scházeli ke společným hrám na hřišti.
Několikrát mezi ně přijela i s. Nora Pellarová z ústředí, aby dala pokyny, jak pracovat. Účast ve schůzkách bývala kolem dvaceti.
Je třeba ještě zmínit, že v roce 1917 byla podána žádost k vrchní církevní radě o přeměnu kazatelské stanice ve filiální sbor. Koncem roku 1918 bylo opět vysloveno přání, aby na oslavu míru byl v Lounech vytvořen samostatný diasporní sbor s připojením Trnovan, přičemž by sídlo farního úřadu bylo v Lounech. Ale na uskutečnění těchto plánů museli Lounští ještě několik let čekat: i v této době velikých změn a nových výbojů zůstávají stále jen kazatelskou stanicí. Když v r. 1919 synodní výbor projednával návrh nového církevního zřízení, navrhla lounská stanice, aby byl současně vypracován i nový statut diasporních farářů
, a aby diasporní obvod tvořil samostatný sbor, nezávislý od sboru jiného. Zřejmě po léta působilo nepříznivě, že Louny byly jen stanicí, i kdy6 měla od mateřského sboru všechnu podporu. Avšak ani tento plán diasporního statutu nebyl uskutečněn.
Do poválečné doby spadá také založení kazatelské stanice v Libochovicích. Zde pracoval a dokonce bydlel již po roce 1S74 farář G.A.Soltész, 1876 se však odstěhoval do Třebenic; stanice patřila ke sboru v Roudnici. V městečku však bylo jen asi 7 rodin, z nich některé smíšené. Po válce rodina Mrázkova (profesor F.M. Dobiáš zde najde svoji manželku) dala podnět k přednáškám, jimiž byl vzbuzen zájem širších kruhů a došlo k řadě přístupů. Ale ani zde nešlo o táborové hnutí, spíš o tichou práci od rodiny k rodině. Shromáždění se konala ve školní kreslírně.
Když se rozšířila práce v širším okruhu lounské kazatelské stanice, začala bratra Pavlince znavovat. Odešel tedy roku 1921 do Černilova, kde zůstal až do svého odchodu na odpočinek. Pětiměsíční administrace připadla opět krabčickému faráři, jímž ten tokrát byl Rudolf Lány. Za nového kazatele lounského sboru se přihlásil bratr
Přišel do Loun již 58-letý a zůstal zde po 17 let: budou jeho síly stačit na tak rozsáhlou a náročnou práci? A jakou brázdu zapustí pluh, jeho rukou vedený?
Bratr Juren se narodil v Přibyslavi roku 1864 jako syn lékaře a ještě ve stáří vzpomínal, jak spartánská výchova otcova utužila jeho zdraví, které mu dlouho dobře sloužilo na všech těch svízelných cestách pěšky až do Bilichova, jindy na kole či zase vlakem a to nejen na nejvzdálenější místa naší rozsáhlé diaspory, ale i po celé Evropě a až do krajů Asie a Afriky. Bohosloví studoval v Basileji, Vídni a Bonnu.
Jako vikář nastoupil nejdříve v Daňkovicích na Českomoravské vysočině 1887–91, odtud šel do Libenic 1891–1904, poté působil jako katecheta v Čáslavi (vyučoval zde i hudbě: byl výborným houslistou, složiv úspěšně zkoušku u přísného profesora Ševčíka), a konečně na léta 1905–22 odešel do sboru v Hustopečích na jižní Moravě.
Tomuto místu věnoval také své nejlepší síly: stal se zde i uznávaným vůdcem české menšiny v německém prostředí, založil českou školu, za což musel snášet mnohá příkoří, dokonce i ohrožování na životě od nenávistných německých obyvatel. Došlo až k tomu, že mu okresní hejtman musel přidělit 6 četníků k ochraně osobní bezpečnosti. Za převratu 1918 se stal náměstkem starosty města a předsedou okresního národního výboru. Po válce prosadil i zřízení gymnasia ve městě, na němž pak učil zeměpisu a zpěvu. Je pozoruhodné, jak kazatel hloučku evangelíků (v Hustopečích jich bylo asi 150) se dostal do čela všech českých obyvatel a dodával jim odvahy. Ale snad právě tyto mnohé a náročné veřejné funkce ho přiměly k tomu, aby se ohlížel po novém působišti. Však ještě po létech na něj v Hustopečích mnozí vzpomínali, psali pozdravy při jubileích, zvali ke slavnostem. (V církevních časopisech je zachována celá řada vyprávění o jeho životě: od prof. Říčana v Křešť. revui 1951 č. 8n zevrubná studie, v Evangelickém kalendáři 1944 s. 99 osobní vzpomínky bratra faráře, v Českém bratru 1951 č. 7 zpráva o úmrtí a v Kostnických jiskrách 1964 č. 11 výstižná charakteristika z pera dcery br faráře s. Bískové).
Jeho instalace v Lounech se konala 25.3. 1922. Hned od počátku své lounské činnosti pochopil, že jeho důležitým úkolem bude osamostatnění sboru. Stále jsme se setkávali s tím, že Louny dosud byly kazatelskou stanicí reformované církve
, podřízenou mateřskému sboru v Krabčicích. Slyšeli jsme i zmínku, že to byla jedna z příčin, proč se zdejší kazatelé často střídali, což jistě nebylo práci na prospěch. Snaha o osamostatnění sboru se ozývala již r. 1915, znovu 1917 a po skončení války 1918. V roce 1921 slíbili 62 členové stanice platit 7 475 K ročních příspěvků, dojde-li k osamostatnění, které s sebou nese i vydržování faráře.
Nyní v roce 1922 byla podána žádost, aby k Lounům byl natrvalo připojen filiální sbor ve Slaném a spojením by vznikl samostatný sbor. Konečně 17. 9. 1923 přichází výměr synodního výboru, jímž je zřízen farní sbor v Lounech. Bude k němu patřit Slaný s okolím, ale také ješ tě nesmírně rozlehlá oblast na sever a na západ:
Kraslice, Jáchymov Karlovy Vary, Falknov, Kadaň, Chomutov, Žatec, Most, Duchcov, Teplice, Podbořansko, Libochovice, Lovosice, Ústí, Děčín. Budou tedy Louny i nadále rozptýleným diasporním sborem, na jehož celém území žilo v té době přes 2 000 příslušníků.
Dne 7. 10. 1923 se konala volba faráře nového sboru. Naposledy se ujal funkce farář mateřského sboru Rud. Lány, aby volbu řídil. Byl ovšem zvolen bratr Juren, jehož zásluhou došlo k tomuto rozběhu. Bylo zvoleno i první staršovstvo o dvanácti členech: každá stanice v něm měla jednoho zástupce, filiální sbor ve Slaném dva, diakon Řezníček byl stálým členem. Na vydržování faráře se zavázaly platit Louny 6 000, ostatní stanice i se Slaným 2000 K!
Prvními presbytery byli zvoleni: s. Olga Fleischerová, br Josef Chlad, František Kalina, Václav Modrák (jako pokladník), Josef Merten, ing Vl. Orlt, Jan Růžička st., František Starý — místokurátor, Em. Samková, Antonín Svo boda, Vilém Vondrejs — kurátor, Josef Vraný.
Ale tím bylo dosaženo jen dílčího cíle. Bratr farář měl jistě vydatného pomocníka v trnovanském bratru Řezníčkovi. Přece však nebylo natrvalo únosné, aby jediný sbor zaujímal tak rozsáhlou oblast. V r. 1924 se uvádí v Lounech 5–600 členů, ve Slaném 200, v Trnovanech 350, v Mostě 260, Litvínově 280, Oseku 210, Krásném Březnu 200, Bílině 170, Hrobech 70, Třebenicích 260, celkem tedy na 2400 členů. Proto bylo hned vyvinuto úsilí o zřizování dalších samostatných výchozích bodů.
Nejdříve byl zcela přirozeně obrácen zřetel k Trnovanům. kde již církev měla stálé místo v soukromém domě bratra Řezníčka. Po delším jednání byly Trnovany v r. 1924 prohlášeny filiálním sborem: do jeho obvodu připadla i kaz. stanice v Bílině, Oseku a Hrobech. Od sboru roudnického se k Trnovanům připojila stanice v Ústí/Krásném Březnu: v této stanici již delší dobu vypomáhal kázáním farář z Roudnice a v poslední době došlo i formálně k přefaření stanice od Loun k Roudnici.
V květnu 1926 bratr Řezníček zemřel, ale dílo s ním neskončilo: 31. 12. 1926 došlo potvrzení samostatného farního sboru v Trnovanech, který brzy dostal svého pastýře v br vikáři Eug. Zeleném. Tak sotva lounský sbor přestal být dcerou krabčického sboru, stal se matkou, která začala vysílat do života své nové dcery.
Ani však s oddělením severní diaspory neskončilo toto úsilí. Po světové válce se do Sulejovic a Čížkovic přistěhovalo množství exulantů z Polska a Ruska. Spolu s Třebenicemi patřili i oni ke sboru v Lounech, vzdálenost však ani tu neprospívala. Také třebenická práce nebyla zcela nová. Již v roce 1876 se sem přistěhoval z Libochovic farář G. A. Šoltész. Stanice si tehdy koupila i domek, v jehož 1. poschodí se konaly bohoslužby. Farář Šoltész zde zůstal do r. 1881. Po něm tu byl 1881–93 bratr Řezníček. Když odešel, dílo částečně ustrnulo, i dům byl prodán.
Teprve po první světové válce se zde rozvinula další činnost. Navrátilým exulantům pomáhal jejich bývalý kazatel Radechovský z Prahy v získávání přídělů půdy. Ale jednání se protahovalo, a tu mezi rodinami vznikaly nepokoje, jež se obrátily i proti církvi. Právě zde mezi nimi pracoval br diakon Oliva. Rozdělení využili metodisté a různé sekty, které lákaly navrátilce do svých řad. Bratr Oliva nestačil zvládnout tuto situaci a odešel.
Po něm zde v září 1927 nastoupil lounský rodák diakon Bohuslav Černík. Tu se podařilo v r. 1928 třebenický sbor osamostatnit. Od roudnického sboru se k němu připojily stanice v Libochovicích a Terezíně. Třebenická oblast se v poválečné době vyznačovala tím, že zde bylo nejvíc přístupů z celé diaspory.
Tak Lounům zůstal fil. sbor Slaný, kaz. stanice v Mostě a Hor. Litvínově a k tomu ovšem diasporní oblast Kraslice-Jáchymov-Karlovy Vary-Falknov-Kadaň-Chomutov-Podbořany. Bratr farář se snažil tyto rozptýlené hloučky nijak nezanedbávat, spíš naopak se někdy Lounským zdálo, že se věnuje vzdáleným na úkor domácích. Však se k jeho radosti v r. 1924 podařilo založit novou kazatelskou stanici v Bilichově, kde vlivem horlivého bratra Vernera přistoupilo k naší církvi přes 60 členů. Tak se aspoň zčásti splnila naděje, že se přece jednou znovu probudí ztroskotaná starší práce panensko-týnská. Nevýhodou zůstalo, že se br farář nemohl této skupině dosta tečně věnovat: bylo sem velmi špatné spojení a byl tedy nejčastěji odkázán na cesty pěšky (vzdálenost asi 15km!).
Také v Ročově se začala konat shromáždění působením bratra Straky. Ale ani zde nebylo možné rozvinout práci tak, jak by bylo třeba.
Po válce se usadila řada evangelických rodin i v okolí Žatce a Chomutova. Pro ně byla r. 1928 založena kazatelská stanice v Žatci. Také z toho byla veliká radost: kdysi pevná bašta husitství, nyní zcela poněmčená a pokatoličtěná. A tu se otevřely dveře k zvěstování čistého evangelia. Shromáždění se konala ve škole. Jednu chvíli se dokonce jednalo o povolání českoamerického faráře Františka Horníčka, který právě dlel v Brně. Byl sem i pozván, ale jednání ztroskotalo na finančních potížích.
V roce 1930 začal br Juren konat kázání v Chomutově a Kadani, a hlavně již od r. 1928 v Karlových Varech. Zvlášť v tomto místě se jevila potřeba pravidelné práce, když sem v lázeňské sezoně přijížděly řady vlivných členů církve. Pěkné je, že se o organisaci
v počátcích staral prostý a horlivý kupecký mládenec. V r. 1938 byla již práce dobře zaběhnuta, v zimě bývalo 40, v létě až 120 účastníků shromáždění, která se konala v pravoslavném chrámu.
V roce 1935 dochází k jednání o zřízení samostatného sboru v Mostě, k němuž by připadl i Horní Litvínov, Chomutov a snad také Karlovarsko. V Mostě církev působila již delší dobu. Od třicátých let věnoval mnoho péče zdejším rodinám br Laštovka, který tu byl zaměstnán jako soudní úředník. Ale práce zde narážela na neustálé potíže s opatřováním místnosti pro shromáždění. V soukromých domech bylo nesnadné najít vhodnou místnost, a školní úřady nebyly nakloněny k půjčování učeben pro církevní účely. V Červenci 1936 byl za samostatného pracovníka pro tento okruh zvolen bratr Bohumil Honců, dosavadní kazatel Jednoty bratrské.
Rozvinula se i práce v Lomu. Ale zde byly zvlášť velké nesnáze s opatřením místnosti: bývala najata v soukromém domě, docházelo však k výpovědem. Šlo o oblast silného vlivu komunistů, kteří se postavili i proti propůjčení tamní školy. Proto byla práce postupně přenesena do české měšťanské Školy v Horním Litvínově. Mnoho zde pro shromažďování rozptýlených rodin vykonala rodina Muckova z Lomu (s. Bož. Muchová pracuje dodnes ve sboru litvínovském, její sestra Ant. Křížová je členkou našeho sboru).
V celé této obrovské oblasti naší diaspory se nesetkáváme s tím, že by bylo ze strany kazatelů výrazně využíváno národnostní agitace. Jak br Pavlinec tak zvláště br Juren důsledně zvali lidi k samotnému evangeliu, i když byli zapálenými Čechy, jak jsme viděli na br Jurenovi. Ovšem tím nechci tvrdit, že se národnostní motivy neozvaly i v našem okruhu. Bratr farář Juren rád poukazoval na to, k jakému rozkvětu přivedla celý národ husitská reformace a k jakým koncům stát dospěl, když nabylo vrchu katolictví. Zajímavý a typický pro tuto dobu je dopis správce školy, předsedy odboru národní jednoty severočeské pro Vratislav a okolí (blízko Třebenic) z 15. 12. 1926. Pan řidící píše našemu farnímu úřadu:
Je tu hodně římských katolíků, kteří by rádi opustili tuto
cizáckou a našemu národu nepřátelskou církeva vstoupili by ihned do některé církve původu slovanského (!). Není tu však v okolí nikdo, kdo by zásady Vaší církve mohl řádně vysvětlit.
Proto vřele zve faráře Jurena, již i sezval občany a všichni se těší.
V nejvlastnější kazatelské a jiné sborové práci sledoval bratr farář Juren směr, jímž byl zaujat již v době svých studií jednak ve Vídni pod katedrou profesora Böhla, později také z Bonnu pod kazatelnou faráře H. Kohlbrügge v Elberfeldu. Tento směr spojoval luterskou zvěst o pouhé Boží milosti s kalvínským důrazem na Boží panství nade všemi lidskými věcmi. Zvlášť v prvnější době, kdy byl ještě plný síly a svěžesti, byla jeho prostá i jasná kázání vděčně přijímána. Ovšem postupem doby se ozývaly i opačné hlasy: někteří členové sboru se domnívali, že by širší lidové vrstvy byly spíše zaujaty modernistickým tonem. Ještě při příležitosti svých 70. narozenin br farář vyznal před celým sborem,že se snažil vždy kázat jen čisté slovo Boží, snad mnohým nemoderní, ale nemohu jinak než zvěstovat Krista a to toho ukřižovaného a zmrtvýchvstalého
. A v roce 1927 před IV. synodem se naň obrátil kolega Pokora ze Zádveřic, aby jako synodál bojoval za věroučnou linii církve, když právě sílil vliv liberálů Linharta a Žilky a někteří bratří vyslovovali i obavy, že bude odmítnuto Apoštolské vyznání víry.
Abychom si učinili alespoň přibližný obraz o nároku na lounského faráře jako kazatele, zastavme se u jediného náhodně vybraného roku 1925. Podle tištěného Rozvrhu služeb Božích v českobr. ev.sboru v Lounech
se kázalo celkem na 11. místech, kde se br farář podílel na práci s br Řezníčkem:
V Bilichově kázal br Juren 5x, v Bílině Juren 10x, Řezníček 11x, v Hrobě Juren 6x, Řezníček 12x, v Horním Litvínově Juren 5x, Řezníček 11x, v Lounech Juren 28x, v Mostě Juren 8x, Řezníček 13x, v Oseku Juren 6x, Řezníček 12x, ve Slaném Juren 19x; v Sulejovicích Juren 8x, v Trnovanech Juren 6x, Řezníček 28x, v Třebenicích Juren 9x, Řezníček 13x. Celkem Juren 110x, Řezníček 100x!
Bratr farář se snažil být i dobrým pastýřem svěřeného stádce, ovšem provádění církevní kázně se vyvíjelo poněkud jiným směrem než tomu bylo v počátcích sboru. Zatímco tehdy při nepatrném počtu členů bylo možné sledovat osobní život téměř každého jednotlivce, nyní při velikém počtu rozptýlených nebylo možné se ubránit jisté formálnosti. Tak se hlavně dbá na to, aby členové církve ať rodilí či přistouplí brali podíl na různých službách sboru. Když na př. byla jedna sestra oddána civilně (VII/24), byla vyloučena z církve.
Jiný návrh přišel z Loun na konvent v r. 1933: Kdo z manželů zavinil nečestným způsobem rozluku, budiž z čbr ev. církve vyloučen. Také vůči rodičům, kteří neposílali své děti k vyučování náboženství ve škole, se kázeňsky zakročovalo. Lounský návrh na tentýž konvent říká: Rodiče, kteří lehkomyslně odhlásili své dítky z vyučování náboženství, buďtež bratrsky napomenuti, aby odhlášku odvolali; neuposlechnou-li, nebuďtež považováni za členy čbr ev. církve.
Ale pokud to jen bylo možné, snažil se bratr farář zápasit o každého jednotlivého Člena rozsáhlého sboru. Je až dojemné číst, s jakou bolestí na př. reaguje v dopise na oznámení člena, že vystupuje z církve. Tak je až do nejnovějšího období sledována ona linie, kterou vložil sboru do vínku jeho první kazatel. Ještě na konventu 1927 je usneseno: Konvent bere s radostí na vědomí, že ve sboru lounském se provádí církevní kázeň a vybízí jiné sbory, aby následovaly toho příkladu. Konáním kázně zvláště u přistouplých projeví se vážnost jejich rozhodnutí a vyvaruje se přístupu osob i (v) katolické církvi a jiným náboženským společnostem z mravních důvodů obtížných
.
Nejvíc pracovního času farářova v době mezi válkami zabíralo zřejmě vyučování náboženství na školách. Korespondence se školami při sestavování rozvrhu, výkazy a j. tvořila také nejsilnější část úřední agendy. Za jediný opět náhodně vybraný rok 1935 napočítáme 120 čísel korespondence ze škol (kromě dopisů školám, jejichž kopie nejsou zachovány)! Ve školním roce 1927/28 učil farář Juren celkem 267 žáků v 12 obcích. Celkem to bylo v tomto školním roce536 vyučovacích hodin, a k tomu přistupují cesty do míst od Slaného až po Karlovy Vary. Přitom právě v této pohraniční oblasti měla práce církve i národnostní význam: děti ze smíšených rodin v německém prostředí mluvily skoro jen německy a české hodiny náboženství v nich znovu probouzely lásku k českému jazyku. Tak v r. 1927 sděluje pomocný učitel náboženství, že v prvních hodinách mohl s dětmi mluvit jen německy, ale postupně se situace zlepšovala.
Rozumí se, že vyučování náboženství bylo v této době povinné. Kdo se nechtěl zúčastňovat, ač byl členem církve, musel podat písemnou odhlášku. Té možnosti bylo užíváno jen výjimečně hlavně od některých přespolních dětí, jimž bylo nesnadno do hodin se dostavit.
K tomu všemu přistupuje celé agenda, spojená s vedením matrik, konání křtů, svateb a pohřbů v celém obvodu sboru, vystavování příslušných listin jako úředních dokladů atd. Kromě toho byl br Juren od 1. 1. 1936 zvolen konseniorem podřipského seniorátu, což znamenalo další časový nárok.
Tato situace si vynutila, že byli do sboru postupně povoláváni učitelé náboženství. Prvním z nich byl od r. 1930 bratr Josef Šťastný, který se měl věnovat hlavně školám na Mostecku. Zůstal zde tři roky.
Po jeho odchodu byl v srpnu 1934 povolán br Miloš Kadlec, pocházející z Jehnědí u Litomyšle. Byl to bohoslovec, ale přerušil svá studia. Při nástupu jej staršovstvo vyzvalo, aby v nich pokračoval a snažil se o dokončení. Kromě vyučování náboženství byl pověřen zastupováním bratra faráře v kázání za jeho nepřítomnosti, vedením nedělní školy, vypomáháním varhaníkovi při doprovodu chrámového zpěvu a v případě potřeby zastupováním dirigenta pěveckého kroužku. Ale již v roce 1935/36 staršovstvo jednalo o jeho propuštění: sbor těžko stačil na jeho vydržování (příslušel mu služební byt a plat 800 Kč měsíčně). A také se sbor po stupně zmenšoval — právě docházelo k jednání o oddělení Mostu.
Přece však byl ještě po jeho odchodu povolán další učitel, a to br Jaroslav Martínek, narozený r. 1900 v Novém Městě nad Metují. Měl za sebou již životní zkušenosti, hodné pozoru: v r. 1923 odejel jako český učitel do Sovětského svazu. Nejdříve učil po dva roky české děti v Alexandrovce u Oděsy, další dva roky 1925/26 vyučoval na české škole v Čechohradě na Krymu. Jako evangelický učitel zde současně shromažďoval české obyvatele k evangelickým bohoslužbám.
Dne 30. 5. 1927 byl zatčen a po 9 roků žalářován pro náboženskou práci a národnostní propagaci mezi ruskými Čechy. Jeho obžaloba zněla na podezření z vyzvědačství pro ČSR, protisovětskou propagandu a agitaci
. 8.1.1928 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením a jen na zákrok vyslanectví byl rozsudek změněn na desetileté vězení.
Výkon trestu strávil nejdříve v pracovním táboře na Solovětském ostrově v Bílém moři, kde pobyl dva roky. Byla to doba nejtvrdšího pronásledování, tělesných útrap, hladu a epidemií. V r. 1930 byl poslán na dva roky do Kirgizské Hladové stepi ve střední Asii, kde trestanci stavěli železnici a kopali příkopy umělého zavodňování. Došlo však k povstání Kyrgyzů a tu byli náboženští a političtí vězňové posláni na Sibiř a odtud po kratší době na Dálný východ k Ochotskému moři a k japonským hranicím. V době nebezpečí japonské války 1933/34 byli převezeni do Murmanska v evropské části SSSR k Severnímu ledovému moři. Odtud byl konečně povolán do Moskvy a v květnu 1937 vyhoštěn ze SSSR.
Za učitele náboženství v Lounech byl přijat v září 1937. V jeho povolací listině je vedle hlavní povinnosti vyučování náboženství uveden též úkol, obnovit sdružení mládeže a alespoň 2x měsíčně zastupovat bratra faráře v kázání: br Martínek měl licenci ke kázání od synodní rady. Odměnou mu bude služební byt a 800 Kč měsíčního platu.
Bratru učiteli se skutečně podařilo rozvinout práci mezi dětmi i mládeží. Již během prvního roku jeho působení v Lounech se v Nedělní škole scházelo 20–25 dětí. Našli se i ochotní pomocníci, takže děti mohly být brzy rozděleny až do pěti skupinek.
Sdružení mládeže nyní již delší dobu neexistovalo. Dříve jsme vzpomněli jeho založení za faráře Pavlince. Po nějaký čas se drželo, ale pak nastal pokles: 1923 má asi 15 členů, 1924 12, 1925 již jen 10. V říjnu 1924 byl uspořádán i skrovný Den mládeže, jehož náplň si z větší části obstarali samí členové: jednali o programu práce Sdružení. O stejném předmětu hovořil i host Miroslav Hrubeš z Poličky, studující v Praze (bratr naší s. Kůrkové, která se sem teprve po létech přistěhuje). Také program při společných schůzkách si připravovali většinou sami, a nevynikal bohatstvím podnětů. Přece však tato malé skupinka zapůsobila i misijně
, když se vypravila s bratrem farářem do Bilichova, kde doplnila společné shromáždění sborovým zpěvem a přednesem básní. Ale nakonec došlo k tomu, že tento poválečný kroužek mládeže uzavřel svoji existenci v r. 1926 a od té doby se nenašel nikdo, kdo by v mladých probudil zájem o společnou práci na půdě sboru.
Nyní tedy byla svolána první schůzka na 19. září 1937. Přišlo 14 mladých lidí, ale brzy se podařilo přivést i řadu hostů, takže často bylo při schůzce až 50 mladých tváří. Objevila se nová jména jako: Artur Berman, D. Šnoblová, J. Pekrtová, Vl. Hrachovina, Vl. Vocásek, s. Řezníčkovy, V. Bouda a j. Program z počátku obstarával převážně br učitel, a to jak biblický, tak i vzdělavatelný. Jeho biblické výklady na volně vybírané texty byly velmi prosté, konkrétní, zaměřené do života Sdružení a jeho členů.
Mezi thematy přednášek se ovšem několikrát objevilo vyprávění o životě našich krajanů v Rusku, Po stopách exulantů, ale i o úkolech mládeže, o Husitském zpěvu, o Komenském, o Kšaftu Jednoty bratrské, o B. Smetanovi, dokonce o Bezpečnosti chodců na ulici (!), o planetě Marsu, O slušném chování atd. Samozřejmě došlo i ke společným vycházkám a při málokteré schůzce chyběly společenské hry.
Postupně se podařilo v neuvěřitelné míře podchytit iniciativu samotné mládeže, která se pak na každé schůzce podílela řadou přednesených básní, sólových písní i hudebních čísel. Je krásné, kolik časopiseckých článků se při schůzkách přečetlo, zaměřených ke zvroucnění víry, ale i obecně vzdělavatelných. Bratr učitel poznenáhlu ustupoval do pozadí a celé řada účastníků se ujala iniciativy v přípravě programu, připravovali si i samostatné biblické úvahy, rádi upozorňovali na historické aktuality a pod.
Časem se přikročilo i k tomu, že mládež připravila program pro širší okruh zájemců ze sboru: ve spolupráci s nedělní školou byly pořádány Dny matek, vyplněné spoustou recitací, zpěvů, hudebních čísel a výstupů. Došlo i k uskutečnění literárně-hudebních večerů (na př. Nerudova a Dvořákova 7. 5. 1939), při nichž si program recitační i hudební opět obstarali sami Sdruženci za pomoci někte rých starších členů sboru.
Také br farář Juren dovedl zaujmout členy Sdružení i hosty vyprávěním o zážitcích z podniknutých cest. Ve svých vzpomínkách uvádí, jak po celý život šetrně hospodařil se svými skrovnými příjmy. Nebyl by to však dokázal při početné rodině bez výborné hospodyně, jakou byla jeho paní. A ze svých úspor si dovolil v řadě letních prázdnin podniknout výlety do vzdálených krajin. Je neuvěřitelné, jak projel a prošel téměř celou Evropu, dokonce se dostal i do Asie a Afriky.
Tak vyprávěl 11. 12. 1938 ve schůzce mládeže o cestě, kterou právě měl za sebou: vedla tentokrát přes Bratislavu, Budapešť, Bělehrad, přes Bulharsko, do Varny, Černým mořem do Cařihradu, Troje, kolem Cypru do Bejrútu, přes Libanon do Ěm Damašku, do Palestiny, kde navštívil Jeruzalém, vyšel si i na Olivetskou horu, stavil se do Jericha, Jaffy, pak zájezd pokračoval do Kaira, k egyptským pyramidám, do Alexandrie, na ostrov Formózu, do Athén, Korintu, Neapole, na ostrov Capri, do Říma, kde se výprava dostala až k papeži a bratr farář neopomene povědět: Všichni před ním klekli, jen Juren ne!
, a pokračovali přes Florencii, Benátky… Zdaleka nestačil jeden dlouhý večer na vypovědění všech dojmů.
Koncem r. 1939 se však projevila snaha, odvádět členy Sdružení do skupiny Jednoty českobratrské, která se scházela u bratra Janouška ve Vršovicích. Staršovstvo mělo obavy, že tato tendence, sledovaná bratrem Martínkem a později br Ričlem není sboru na prospěch.
Vedle práce s mládeží a dětmi se zastavme také u péče, která byla v období mezi oběma válkami věnována pěstování církevního zpěvu. Setkávali jsme se s ním již od samých počátků, ale tehdy šlo více o jednohlasé nacvičování nových písní k obohacení společného zpěvu při shromážděních. Pokud se vytvořil pěvecký kroužek, zaměřoval se většinou na pohřební písně a nikdy netrval delší dobu.
K jednomu z vážných pokusů došlo v roce 1931. I tehdy byl pod nětem uboze vyznělý zpěv při pohřbu br kurátora Vondrejse
. Rozhodli se tedy někteří bratří a sestry vzkřísit pěvecký kroužek hlavně abychom našim nebožtíkům nedělali při pohřbu ostudu
. Sešlo se asi 20 zpěváků a dirigentské práce se ujal učitel v. v. br Jan Čochnář. O veliké chuti do díla svědčí to, že za první rok nacvičili 20 skladeb: scházeli se 1 až 2x týdně.
Svým zpěvem pak obohacovali různé sborové slavnosti — vánoční shromáždění, některé přednášky kostnické jednoty, Husovu oslavu; také do Třebenic se vypravili při příležitosti tamní konfirmace. Bratru faráři zazpívali v kostele při příležitosti jeho sedmdesátin, ač sám od počátku této práci příliš nepřál a nijak ji nepodporoval. Samozřejmě že se pravidelně zpívalo též při pohřbech a svatbách, kroužek měl také jakousi spolkovou organisaci: zvolil si předsednictvo, v němž největší podíl práce připadal br ing Tržickému.
Rádi si i dnes přečteme v zápisech apel dirigenta, že účast na tomto společném díle je sice dobrovolná, ale kdo se jednou zapojí, je jeho morální povinností pravidelná účast na zkouškách. Mnozí totiž přicházeli velmi nepořádně, při vystoupeních však nikdy nechyběli. To pak mělo nedobrý vliv na celkový výsledek a znamenalo to i neúctu k těm, kdo chodili do cvičení pravidelně, jak br dirigent napomínal.
21.1.1934 byl uspořádán i samostatný čajový večírek pěveckého kroužku, vyplněný zpěvem sborovým i sólovým, smyčcovým kvartetem a společenskými hrami. Ale kolem r. 1935 zpěváků opět začalo ubývat, přicházelo jen asi 10 bratří a sester, někdy i méně. V té době učitel Čochnář zemřel. Po něm se ujal cvičení učitel Miloš Kadlec, který však brzy odešel z Loun. Kroužku se pak věnoval bratr Walter Berman a nakonec farář Juren. Ale účast při zkouškách se již nepodařilo pozvednout.
Nyní se však od těchto dílčích činností vraťme k záležitostem a potřebám celého sboru. Není pochyby, že největším pomníkem, který se iniciativě bratra faráře Jurena podařilo vystavět, je lounský chrám Páně,i když dobře víme, že nebyl jen jeho dílem.
Došlo sice ještě jednou k jednání o kostelíku sv. Petra, a to tentokrát z popudu správy města. Po zrodu ČSR sdělil v únoru 1919 starosta Kozel bratru staviteli Polákovi, že by jej nyní církev mohla dostat k užívání. Ovšem náklady na nezbytnou opravu stoupaly: r. 1904 činil rozpočet asi 13 000 K, 1914 již 20 000 a 1918 kolem 80 000 K! Sbor měl sice Husův dům. Ale protože se doba zdála příhodnou k rozvinutí akcí pro získání širších vrstev, bylo zřejmé, že jeho prostory nestačí. Ostatně budova již nyní nevyhovovala, vyžadovala značných úprav, zvláště bohoslužebnou místnost bylo třeba přebudovat. Ing Polák odhadoval, že by náklad byl značný a proto by bylo lip přistavět nový trakt do dvora anebo ještě lépe nový dům s velkou místností. Hodně se v těchto měsících mluvilo ve schůzích o podobném typu, jakým je sborová budova na Vinohradech. Byla tedy městu dána odpověď, že církev počítá se stavbou nového chrámu. Provizorně ať nám město půjčí sv. Petra, ale dříve nechť jej dá svým nákladem opravit: kazatelská stanice nemá prostředky na opravu a natrvalo se s kostelíkem nehodlá spokojit pro jeho odlehlou polohu. Ale na tomto požadavku jednání i nyní ztroskotalo.
Ve schůzi výboru v únoru 1919 bylo rozhodnuto požádat obec, aby při sestavování stavebního plánu bylo pamatováno na budoucí evangelický kostelík mezi Jeronýmovou a Karlovou ulicí. Zde se tedy poprvé objevil plán na stavbu kostela a to přibližně v místech, kde byl později skutečně postaven. Ihned byl také požádán ředitel cukrovaru Hruška, zda by církev mohla od cukrovaru získat stavební místo. Odpověď tehdy však zněla záporně a proto ani tato usnesená žádost o zařazení do regulačního plánu nebyla podána; jen bylo městu sděleno, že hodláme stavět kostel.
V březnu 1919 se uvažovalo i o tom, zda by bylo možno získat kostelík Matky Boží. Farář Pavlinec v té věci jednal i se členem Národního shromáždění Dr Herbenem. Osobními dotazy u členů obecního zastupitelstva se předběžně zkoumalo, jaké by byla v tomto ohledu naděje. Ale po prohlídce kostelíčka výborem v listopadu 1919 se ukázalo, že by pro naše potřeby nebyl vhodný: má sice výhodnou polohu, ale je těsný a tmavý. To i Husův dům je příhodnější. Proto bylo od této akce upuštěno.
K novému jednání o kostelík sv. Petra došlo ještě v r. 1923. Obecní úřad se písemně dotázal staršovstva, zda na kostel reflektuje. Sdělil, že by byl sboru postoupen za 12.000 Kč, avšak kdyby se v budoucnu sbor rozpadl, připadl by kostelík bez náhrady lounské obci. Oprava byla tehdy odhadována na 220 tisíc korun! Díl nákladu by sice hradil Památkový úřad, ale část, která by připadla k úhradě sboru, byla i tak značná. Tu bylo jasné, že presbyterstvo nemůže tak nevýhodnou nabídku přijmout. Městské správě však byla tentokrát poslána překvapující odpověď: 0 sv. Petra nemáme zájem, protože nemáme peněz na opravu: děláme si však nárok na hlavní chrám sv. Mikuláše, jehož od přestupového hnutí užívá CČS.
Konečně k zcela poslednímu krátkému jednaní o tento památný kostelík došlo v březnu až květnu 1926, kdy sbor dokonce požádal architekta Pauera o rozpočet na opravu: ukázalo se, že by kromě důkladné obnovy pukajícího zdiva bylo nutno snést a znovu vystavět celou klenbu… Náklad by činil 180–200 000 Kč. Toto skutečnost učinila definitivní tečku za jakýmkoli zájmem o kostelík.
V této době, kdy se české katolictví znovu probouzelo k velké expansi, byl uzavřen pro československou církev chrám sv. Mikuláše. Tu se rada starších obrátila na staršovstvo našeho sboru (III/1926) s návrhem na stavbu společného sboru
, vyslovili domněnku, že by se při společné akci snáze získala finanční podpora od města i státu. Ale z jednání nic nebylo. Českoslovenští původně plánovali veliký kostel s 1500–2000 místy. Kolika to zákruty musel sbor projít, než došlo ke splnění velikého snu o vlastním stánku!
Dne 6. ll. 1926 došlo k sepsání trhové smlouvy o koupi pozemku na stavbu chrámu od lounského cukrovaru. Nynější jeho správa poskytla výhodnou cenou značnou pomoc sboru. Pozemek ve výměře 30 arů 55 m2 byl získán za 4 246 Kč 65 hal. Kromě toho přidal cukrovar obci v sousedství stavebního místa ještě téměř 17 arů na zřízení ulice, která do té doby neexistovala. Plán na stavbu vypracoval lounský rodák Ing Pavel Bareš z Prahy, a to již v r. 1928. Původní plán počítal se střechou nad budovou fary i kostela a předpokládal náklad asi 545 000 Kč. Později však byl přepracován do slohu v rovné linii, který byl tehdy označován za moderní.
Základní kámen ke stavbě byl slavnostně položen 13. 10. 1931 při příležitosti 150. výročí vydání Tolerančního patentu. Slavnostním řečníkem byl konsenior K. Machotka z Plzně, zpěvy zpestřil celou slavnost pěvecký kroužek lounského Sokola. Účast je označována za střední
. Týž den odpoledne přednášel v Husově domě vikář L. Kubát z Prahy na thema: Radostné a bolestné vzpomínky na Toleranční patent.
Na provedení stavby byla vypsána soutěž mezi pěti staviteli. Zúčastnil se jí Karel Pauer z Loun, Václav Parkman z Cítolib, František Hieke z Loun, br Nedvěd ze Zlonic, Ing Hlaváček z Prahy. Nejnižší nabídka zněla na 317 817,65 K, nejvyšší na 377.986,65 K. Šlo však zatím jen o stavbu kostela: učebna a fara měla být přistavěna dodatečně. Po provedené soutěži byla stavba zadána stavitelům Pauerovi a Parkmanovi, kteří se zavázali ji provést za 341 500 Kč se 7% slevou, tedy za 318,000 Kč.
Samozřejmě že se dostavila řada problémů, bylo nutno šetřit, přitom muselo dojít k vyrovnání celého terénu vzhledem k ulici, jež měla být teprve zřízena atd. A přece po létech hledíme s úžasem na krátkou lhůtu, v níž byla celá stavba ukončena: Práce byly zahájeny začátkem června 1932. Podílelo se na nich 8 dělníků, 2 učňové, 1 polír; později kolem 10 zedníků, 6 přidavačů, učeň a mistr. Pro sledování stavby byla zvolena stavební komise z členů sboru: br Berman, Fleischer, Bouda, Bodrák a kurátor Vondrejs. Ze začátku měl asi měsíc dozor nad stavbou br Ing Polák, ale pro těžkosti se vzdal. A již 16. 8. se pokládá korek k tepelné izolaci stropu a v říjnu je vše hotovo a připraveno k otevření.
Slavnost otevření chrámu byla 30. 10. 1932. Byl to jistě nadmíru radostný den, když sbor dosáhl splnění tak dlouho pěstované touhy. Nejdříve se shromáždění naposledy sešlo u Husova domu v Prokopově ulici. Před domem měl rozluční kázání a modlitbu farář Juren. Odtud šel průvod Jeronýmovou ulicí zezadu k novému chrámu (dnešní ulice Českých bratří tu ještě nebyla). Před kostelem zazpíval pěvecký kroužek lounského Sokola a když synodní senior Souček otevřel chrám, vešlo shromáždění k prvním bohoslužbám. Akt odevzdání chrámu k jeho účelu vykonal senior Souček, načež Dr Křenek pronesl slavnostní kázání. Farář F. Dobiáš z Krabčic přednesl výzvu k obětem vděčnosti na úmor dluhu. Odpoledne památného dne bylo vyplněno duchovním koncertem, při němž účinkoval pěvecký kroužek Jeroným z Prahy, zvláště k té příležitosti pozvaný. Pořad byl doplněn recitací básně, kterou ke dni otevření složil farář Juren a přednesla s. Libuška Růžičková. Také klavírní trio (housle hrál bratr farář) přispělo svým hudebním číslem. Při odpoledním shromáždění přednášel Dr Křenek na thema: Význam českobratrské evangelické církve pro český národ. (Stručná zpráva o Otevření je v Českém bratru 1933 č. 1, s. 21–22).
Dobrého čtvrt století vyhlížel sbor tento den. Nyní zbývá jen to, co vyjádřil bratr farář ve své veršovánce ve formě modlitby: My vztyčili zde, Bože, chrám. To hlavní v něm rač být Ty sám, neb kde Tvůj svatý není Duch, tam marně stavěl lidský ruch.
Bylo třeba ovšem ještě dokončit celý komplex plánované budovy, samotný chrám působil dojmem neúplnosti. Tu se v březnu 1936 otevřela možnost prodat Husův dům za 100 000 Kč a stavitel Pauer byl ochoten přistavět k chrámu faru za 103 000 — později však byl náklad o 3 000 zvýšen. Bylo tedy využito této možnosti a opět se podivujeme, že 16. 2. 1937 se již koná první schůze staršovstva v kanceláři nové farní budovy.
Brzy poté se konečně přikročilo ještě k přístavbě učebny
, jež z počátku nesla název Masarykova síň
. Bratr architekt odhadl náklad na 19 500 Kčs. Do postavení sborové místnosti se některá menší shromáždění jako Sdružení mládeže konala na kruchtě, oddělené od kostela závěsem. Kolem celého pozemku byl pořízen chodník, upravena zahrada a celé okolí a tím bylo veliké dílo výstavby skončeno.
Toto všechno si ovšem vyžadovalo nesmírné finanční částky, bude nás tedy jistě zajímat, jak se sbor vyrovnával se svoji hospodářskou situací a jak dokázal vedle běžných potřeb shromáždit prostředky na tak nákladný podnik.
Malý hlouček lounských evangelíků musel být hned od svých počátků velmi šetrným hospodářem. A je třeba konstatovat, že zpravidla měl takové pokladníky, kteří úzkostlivě střežili každou korunku. Na prvním místě mezi nimi stojí br Václav Modrák, jehož funkční období spadalo právě do doby, kdy si sborové podnikání činilo na pokladnu největší nároky: v době příprav a stavby a zase v nových potížích po druhé světové válce. Ale vraťme se ještě na chvíli do doby prvních počátků. Charakteristickou drobností pro finanční schopnost sborečku bylo jistě na př. to, že když v roce 1904 výbor stanice dal pro potřeby společných shromáždění svázat 20 zpěvníků, muselo být poté 6 z nich odprodáno na úhradu vazby. Zvlášť úzkostlivě byl ovšem střežen téměř nedotknutelný fond na plánovanou stavbu sborového domu: když z něj v roce 1904 bylo použito 200 K na koupi potřebného staršího harmonia, bylo ihned zdůrazněno, že jde pouze o půjčku z tohoto fondu, která bude později i s úrokem splacena z dobrovolných darů!
Při této nezbytné šetrnosti ti nezapomněli však bratří na to, že mají nejen shromažďovat, ale i z mála obdarovávat. Tak je již 7. 4. 1904 usneseno posílat každoročně příspěvek sirotčincům v Krabčicích a Telecím. Také na pravidelnou sbírku ve prospěch tehdejšího Gustav-Adolfského spolku se nezapomínalo, a od dubna 1906 se konala každým rokem sbírka pro Českou diakonii. Dokonce byla ve schůzi 19.3.1903 podávána informace o jedné chudé vdově — člence sboru a po delší dobu jí pak byl odevzdáván pravidelný měsíční příspěvek.
V r. 1911 podnikl farář ve spolupráci s malířem Holárkem zvláštní pokus o zlepšení sborové finanční situace: vydal tiskem jeho protialkoholní obrazy Rodinné štěstí a Rodinné neštěstí a z jejich prodeje doma i za hranicemi mělo určité procento připadnout stanici. Ale finanční efekt toho to podniku nebyl veliký (za celý první měsíc došlo jen 28 objednávek a čistý výnos činil 2K 50 h).
Ani své běžné potřeby nestačil sboreček plně krýt. Před světovou válkou byla každoročně rozesílána řada prosebných listů k různým podpůrným spolkům a pak občas přicházely dary z nejrůznějších míst: jednou z holandského Utrechtu (500K v XI/21), častěji ze švýcarského St. Gallen, Curychu (200 fr v II/22) a j.
Největší břemeno ovšem spočívalo na samotných členech stanice a výbor použil každé příležitosti, aby apeloval na zvýšení obětavosti: tak se hned v říjnu 1918 usnesl, aby byla vykonána v oběť vděčnosti za šťastné skončení války mezi členy stanice podomní sbírka na umoření dluhu, váznoucího na Husově domu: při vzniku ČSR činil tento dluh 10.900 Kč. Jednou (1920) se stalo i to, že ředitel cukrovaru odkázal sboru v poslední vůli 10 000 Kč; ale soud prohlásil závěť za neplatnou, protože ji svědci nepodepsali v přítomnosti pořizovatele. (Jiný značný obnos před. Hrachovina odkázal mladé pražské evangelické bohoslovecké fakultě, ale ani to nebylo uskutečněno. Viz Sborník Husovy fakulty 1919–29 s.8).
V roce 1922 činil celkový příjem sboru 23 968 Kčs: z toho salár 5 880 K a sbírka 1 620 K; ostatní byly cizí příjmy jako od Jeronýmovy jednoty 2 100 K atd. Bylo tehdy celkem 109 platících členů. Vy dání činilo 15 593 K. — V roce 1934 počítal sbor 560 členů (t.j. Louny s okolím, bez Slaného), plátců bylo 108. Celkově salár, sbírky a dary činily v tom roce 16 602 K, tedy na jednoho člena 46,11 K. Ale byla 1/2 neplatících, takže na skutečného plátce připadalo 153,71 K (podle propočtů ve výkazech). K tomu přistupuje diaspora, kde byla finanční situace mnohem obtížnější než v Lounech.
Pokud jde o stavbu, nejdříve se tužby zaměřovaly skromněji na sborový dům. Od r. 1923 se od tohoto plánu zcela upustilo a byl založen fond na stavbu chrámu. Prvním darem od nejmenovaného člena bylo 10 K. Koncem roku dosáhl jen 307,50 K. Ale koncem r. 1931 činil již 140 460 Kč. Kočně přibývalo ca 17 000 Kč, a to hlavně z darů od členů sboru, bezprostředně před stavbou se br farář znovu jménem sboru obracel na nejrůznější strany o podpory (českoslovenští dostali na stavbu svého kostela státní dar 200 000 K!): prosil o subvenci vládu republiky, i kanceláři presidenta psal, žádal o přímluvu řadu poslanců i ministrů, posílal petice bankám, záložnám i správě města. Do různých časopisů, i amerických (přes Dr Losu v dubnu 1931) psal články o přípravě stavby, zda by některé srdce nebylo získáno. Avšak téměř všechno toto volání a prosby byly marné a břemeno leželo převážně na domácích víry.
Však se ve vlastních řadách podnikalo, co jen bylo možné: sbírky podomní, v jiných sborech atd. Když zemřela manželka pana faráře, tu bylo (10. 3. 1939) ohlášeno: na památku zesnulé choti farářovy vykoná se podomní sbírka ve prospěch stavebního fondu, jelikož zesnulá o stavbu nového chrámu P. jevila vždy živý zájem
. V září 1933 zde konala své výroční shromáždění Jeronýmova jednota, která přidělila sboru v r. 1932 Hlavní dar lásky 24 600 Kč. V listopadu 1954 vypsala synodní rada celocírkevní chrámovou sbírku pro Louny, která vynesla 7 366,25 Kč. V dopise sborům synodní rada psala, že Lounům ubývá kazatelských stanic, práce se soustřeďuje ve městě a je odkázána ani ne na 100 rodin. Přitom chrám stál 350 000 K, zbývá ještě dluh 120 000 K a sbor čekají další nutné výdaje.
Nakonec staršovstvo sáhlo na návrh některých členů k radikálnímu řešení stanovení výše saláru pro jednotlivé členy sboru podle výše jejich příjmů. Usnesení bylo následováno značným odporem některých zámožnějších členů, byly obavy, že ze sboru vystoupí ti s největšími příjmy a tedy i platební povinností (ředitel cukrovaru), čímž by sbor byl těžce poškozen. Po velmi nesnadném jednání bylo rozhodnutí odvoláno a salár zůstal nadále na principu dobrovolnosti.
Později se k tomuto thematu ještě vrátíme, abychom sledovali, jak se hospodářská situace vyvíjela až do úplného vyřízení dluhů. Zde si již jen uveďme, že farář Juren dostával od r. 1931 služné ve výší 21 300 Kč, z toho 8 000 od sboru a 13 300 od synodní rady ze státních příspěvků. V každém případě nikdy nebyla snadná situace sborečku, který se musel vždycky sám starat o všechny své potřeby.
Při sledování stavby chrámu jsme si připomněli, že se jím naši otcové chtěli také učinit viditelnějšími svému okolí. Bratr farář se spolu se staršovstvem skutečně snažil, aby sbor přinesl svůj díl i do společné pokladnice budování veřejného života ve městě.
Jednou z nejvhodnějších příležitostí byly jistě Husovy oslavy, konané každoročně pro širší vrstvy obyvatelstva. Sbor se na nich zpravidla podílel s městským osvětovým sborem i jinými veřejnými organisacemi. V některých létech (např. 1933) se Měst. osvět, sbor přímo obrátil na sbor se žádostí, aby obstaral řečníka pro veřejnou oslavu. Při kladení základního kamene k pomníku M. J. Husa byl pozván farář Juren, aby jménem církve pronesl projev po hlavním řečníku
(6. 7. 1925).
Pomník byl postaven na náměstí péčí spolku pro zbudování pomníků mužům o národ český zasloužilým
. Je dílem profesora Kvasničky. Na východní straně masivního podstavce je úryvek z Husova listu Lounským, Na podstavci je postava Husa-kazatele, jehož pravá ruka je vztažena k posluchačům, v levé drží bibli. Do podstavce pomníku byla za sbor vložena pamětní listina, v níž br farář dobře vystihl zápas o duchovní orientaci v těch létech:
Českobratrský evangelický sbor v Lounech vkládá tuto listinu do podstavce Husova s úctou k českému reformátorovi a s vděčností k Bohu. Považujeť pomník Husův za očitý důkaz, že český národ vrací se k ideám velikého bojovníka za Boží a lidská práva, že pominuly doby náboženského znásilňování a poroby. Rozpomíná se na nedávný čas, kdy Hus nepojmenován ve školách jinak než
arcikacířa na evangelíka u nás národem z návodu římských kněží pohlíženo jako na ovci nečistou a nebezpečnou. Ač učení naše na čistém slovu Božím založené doma vyrostlo, byli jsme ve vlasti své cizí, a nepřátelé rádi nás prohlašovali za agitátory pruského krále. Za války i před válkou mohl se však každý o tom všude přesvědčiti, že není nad naše souvěrce vlastenců věrnějších.Hus byl násilím a lstí ze srdce našeho národa po bitvě na Bílé hoře vyrván. Památný den jeho narození a upálení z kalendáře vyškrtnut a nahrazen nikdy neexistujícím Janem Nepomuckým.
Po převratu 1918 ovšem nastal i ve příčině náboženské utěšený obrat. Naše církev, jež za Habsburků nesměla nositi název českobratrský, nýbrž povoleny jí toliko konfese cizí augsburgská a helvetské, ihned přijala název dávno toužený a prohlásila se cele za dědičku Jednoty bratrské.
Ale i jinověrci vycítili, že pravý Čech v církvi římskokatolické, našemu duchu a národu vždy nepřátelské zůstati nemůže, a proto ji hromadně opouštěli. Lounský sbor náš vzrostl přestupy z 260 duší na 3 000. V Lounech samých máme členů na 500. Jiní přihlásili se k církvi československé, jiní zůstali bez vyznání a zkoumají, které církev by se jim zamlouvala nejlépe, jiní dokonce rozloučili se s náboženstvím vůbec. Je to přirozený následek římské výchovy. Řím jim nic pro srdce a duši nedal, vnější jeho obřady je neuspokojily, ba pohoršily, a proto nemají teď důvěry k žádné náboženské společnosti.
Sbor náš těší se nadějí, že i tito lidé zvláště na Lounsku rozpomenou se, jak ryzí křesťanství kdysi národ náš zvedlo na nebývalou výši, jak právě Louny vedle Žatce a Slaného náležely k straně Táboritům nejvěrnější, kterak bible, tato kniha knih, obyvatelstvu zdejšímu byla kdysi knihou nejdražší, z níž čerpalo sílu k mravnímu životu, k lásce k vlasti, k boji za pravdu, vědu, pokrok a svobodu, že tyto však příčiny přimějí mnohé, aby poznali lépe Husovy zásady a je do vlastního života vtělili. Církev českobratrská věrně k tomuto cíli pracuje, vědouc, že jen tak může býti Hus náležitě oslaven. Má-li národ býti požehnaný, musí se vrátit k živému Bohu zjevenému v Ježíši Kristu, s jehož jménem na rtech umíral Hus v kostnických plamenech.
Sbor náš stal se nyní samostatným, před tím byl pouze kazatelskou stanicí. Ráz má úplně demokratický. Svého duchovního správce volí si údové doživotně sami. V čele sboru stojí zastupitelstvo (24 členů) a staršovstvo (12 členů). Slovo Boží káže se jazykem mateřským.
Tradici vedle slova Božího církev českobratrská neuznává, papeže za hlavu církve nepovažuje, hierarchie nestrpí, proto ani nechce, aby představitelé jmenovali se
biskupovénebpatriarchové. Po světském panování a politické moci církev Kristova netouží. Proto vždy bude mluviti proti světskému panství kterékoli církve a proti jakémukoliv vměšování se cizích i náboženských vladařů do práv a svobod politických a náboženských našeho drahého osvobozeného národa. Vůči jednotlivcům víry jiné učí naše církev chovati se tolerantně, každému přejíc svobodu svědomí a ctí jeho osobní přesvědčení. V šíření pravdy používá církev jediné zbraně — meče ducha, nikdy meče z ocele, nikdy násilí a podvodu.(Opsáno dle konceptu, snad ne zcela úplné).
Přímo snahou o zaujetí co nejširších vrstev veřejnosti se ovšem zabývala Kostnická jednota, jejíž práci věnujeme zvláštní odstavec.
Zvlášť vřelý osobní vztah měl br farář Juren k prvnímu presidentu ČSR T.G. Masarykovi. Je samozřejmé, že snad každým rokem bylo ve sboru vzpomínáno jeho narozenin (7. 3. 1850). Ale k této příležitosti také posílal farář pravidelně jménem sboru p. presidentovi upřímná přání, a z Hradu pak přicházela poděkování. Ve farním archivu najdeme i dopis z léta 1927, obsahující poděkování jménem p. presidenta faráři a členům sboru, s nimiž navštívil zámek v Lánech a vyřídil milé přání pro p. presidenta
. Nakonec přišel den úmrtí a br farář Juren vystavil za slánský filiální sbor úmrtní list T.G. Masaryka: jako člena církve, zemřelého v Lánech, jež tehdy příslušely ke Slanému. K úmrtí byl ještě odeslán kondolenční telegram Dr Alici Masarykové.
A přece se nedá povědět, že by se skutečně bylo podařilo výrazně proniknout na veřejnost. Při valné schůzi v březnu 1934 bylo slyšet stesk: Město se vůči nám chová nepřátelsky. Stavěli jsme (chrám) proto, aby město, dříve husitské, poznalo slovo Boží a přiznalo se opět ke Kristu a Jeho následovalo. Snad pomocníkem, který bude (faráři k ruce) povolán, práce lépe půjde kupředu
(br kurátor)
Nešlo však jen o tuto víceméně přímou nepřízeň. Ani v širším smyslu nebyla situace mezi oběma válkami růžově nakloněná rozvoji církevní práce. Kolem třicátých let se stále znova ozývaly stížnosti na vzmáhající se světáctví
, lidé byli lákáni nehodnotným filmem, tanečními zábavami, i příroda odváděla od společenství, zvláště Sokol zaplňoval neděle svými tělocvičnými podniky. Tedy jakýsi praktický, nepřímý materialismus.
Na severu kromě toho působila dosti silně komunistická protináboženská agitace. A v třicátých pátých létech začal nový rozmach katolictví. Smíme tedy pokládat za milostivý dar, jestliže sbor v této době nejen existoval, ale i vytvořil základy, z nichž žijeme i my dnes.
Avšak v posledním odstavci jsme se již přiblížili k vnitřním nesnázím, jež sbor provázely v posledních létech působnosti faráře Jurena. Bratr farář pracoval až do vysokého věku 75 let! Již při příležitosti jeho 70-tých narozenin byla uspořádána malá sborová slavnost. Bratr Modrák jako nejstarší z presbyterů vyzdvihl jeho pracovitost a pastýřskou péči. Přál mu vše dobré od Pána Boha, který nechť sám mu odplatí a požehná za všechnu lásku. Připojil však také, že ač se někdy naše cesty křižují, vždy nás Kristus spojí a zůstává jedna cesta: dílo Boží
. Také br kurátor Fleischer vyslovil své přání. Farář pak dojat děkoval za všechna přání a pokorně odkazoval na Pána, jemuž samému patři všechna čest. Chce ještě pracovat dál.Kdyby sbor pozoroval, že nestačí silou těla i ducha, je ochoten ustoupit. Prosí o modlitby všech.
Bratřím se skutečně v těchto létech zdálo, že práce nejde kupředu tak, jak by jít měla a mohla. Při sborovém shromáždění 1934 apeloval nový kurátor Ing Tržický na svědomí členů, kteří liknavě navštěvují tento krásný chrám a sborových podniků se vůbec nezúčastňují, takže se zdá, že všechno úsilí k obnově bohatšího sborového života je marné a zbytečné.
Doufá, že údové uposlechnou jeho prosby a zaplní tento chrám
— Zřejmě nastával nový celkový odklon od náboženství.
Ale přece si někteří presbyteři dělali naději, že by s mladším pracovníkem byla situace jiná. Stále častěji se tedy ve schůzích ozývala nepřímá zmínka až bratr konsenior odejde do penze
. Ale on sám ji nechápe jako návrh
a zůstává. Pokles hladiny sborového života byl stále citelnější, mládež se již nescházela, biblické hodiny přestaly pro slabou návštěvu.
Ze Slaného se raději obraceli na faráře kučeru z Kladna, který rád vyhovoval pozvání k bohoslužbám, mostečtí ztráceli dřívější pěkný vztah k Lounům; i v Žatci práce silně upadala, byly zde stálé potíže s vymáháním nejnutnějších příspěvků a v květnu 1937 se konstatuje, že se výbor již po dva roky nesešel, tudíž neexistuje a také účast při shromážděních je tu nepatrná.
K tomu přistoupily i osobní spory, jež neblaze poznamenaly schůze staršovstva, rostla vzájemná nedůvěra, bratří si stýskali na tvoření skupin, došlo ke vzájemnému podezírání. Odnímalo to ovšem chuť k práci a zprávy pronikaly i na veřejnost, což kalilo dobrou pověst sboru. Noví údové u nás hledali bratrství, a mají být zklamáni
(kurátor 4. 5. 1937). Nakonec došlo i k resignacím některých presbyterů.
Za této situace bratr Juren ohlásil 1. 11. 1938 ve staršovstvu, že v důsledku těžkých dob, valících se na naši zem, odejde koncem školního roku do penze
. To se pak uskutečnilo 1. 7. 1939, kdy se odstěhoval ke svým dcerám do rodinného domku v Praze. Zde prožil ještě řadu let, vypomáhal pražským kazatelům, až se přihlásily příznaky stáří a br farář odešel ke svému Pánu 16. 8. 1951.
Zbývá nám jediná otázkám: jakým písmem bude zapsáno do dějin sboru celé toto období pastýře, který mu zůstal nejdéle věrný? V žádném případě nelze říci, že by zde bratr farář byl našel snadnou práci. A tu, která se před ním otvírala, si nijak neusnadňoval. Mnohé dílo v Lounech i celých severozápadních Čechách zůstane natrvalo spojeno s jeho jménem. Bylo to jedno z nejvýznamnějších období v celých dějinách sboru. Jinou otázkou ovšem zůstává, zda se s celou prací nespojil tak těsně, že ji nedovedl opustit dříve než začaly jeho síly ochabovat. Znesnadnilo to poslední léta jemu i samotnému sboru a jeho nástupce nebude mít na této rozjitřené půdě také snadnou situaci.
Dříve než obrátíme svoji pozornost k novému pracovnímu období, všimněme si ještě významného díla Kostnické jednoty, jak se vyvíjelo mezi oběma válkami. Její činnost, která byla někdy těsněji, jindy méně úzce spojena se sborem, byla značně bohatá a nelze ji plně vyčerpat. Spokojíme se tedy v podstatě s výčtem řečníků a themat, pokud se v zápisech zachovaly. Z toho si lze udělat dosti podrobný obraz o jejím díle.
Rozumí se, že přednášky byly určeny pro širší než jen evangelickou veřejnost, pravidelně byla zvána církev československá, oznámení byla zveřejňována v místních novinách Vývoj
a Česká stráž
, často i ředitelství škol doporučovala účast žactvu vyšších tříd, a hlavně byly vylepovány na nárožích výrazné plakáty. Tak jeden z nich hlásí:
městský osvětový sbor, Kostnická jednota, církev československá a českobratrská vzpomenou 20. 6. 1936 o 20. hodině na Masarykově náměstí v Lounech staroměstské popravy z r. 1621 Přednáší čbr. ev. farář B. Honců
K založení odboru KJ v Lounech došlo na ustavující valné hromadě 16. 6. 1921. Zde byl také zvolen první výbor: předseda br Václav Modrák, br Pavlíček místopředsedou, jednatelem br Koláček, pokladníkem br Mareš, br Fleischer revizorem účtů.
Prvním podnikem, a zdá se, že v tomto roce jediným byla oslava památky M. J. Husa: k přednášce byl pozván učitel Nedbal z Prahy. Jak se tehdy pro tuto činnost otvírala příhodná situace dosvědčuje žádost Sokola z Opočna, aby MO KJ uspořádal podobnou slavnost v této obci.
V následujícím roce 1922 se bratří pokoušeli o rozšíření práce, ale odbor dosud plně nezakotvil: při valné hromadě 8. 1. , kdy byl řečníkem br Kratochvíl z pražského ústředí, byl přítomen nevelký počet 25 účastníků. Během roku se uskutečnila přednáška prof. Žilky v hotelu Koruna (28. 3.). 19. 3. byl lounským hostem farář Josef Křenek: ač kázal československé církvi, zdá se, že podnět vyšel právě z Kostnické jednoty. 21. 4. přednášel v Loutkovém divadle farář Radechovský a 7. 5. vikář Kubát.
V r. 1923 není záznam o činnosti. 1924 se valná hromada konala po bohoslužbách za účasti 15 osob; při členských schůzích bývala účast větší, průměrně kolem 30, ale ani to nebyl toužený výsledek přes stálé pokusy o nábor nových členů, zvaní ohlašováním i osobní. Z přednášek zaznamenáváme 29. 2. v Loutkovém divadle prof. J. Hromádku na thema: Národ a náboženství. V zápisech je poznamenána malá účast
. Naopak je uvedena velká účast při přednášce kazatele Urbánka 18. 3. opět v Loutkovém divadle: Kdo byl Ježíš? Husovy oslavy měly v tomto roce skromnější podobu pobožnosti
v Loutkovém divadle: přednášel farář Juren. Některé z uvedených přednášek se konaly ve všední den večer.
R. 1925 se při valné hromadě objevil názor, s nímž se pak budeme setkávat po několik let: KJ v těch létech pracovala zcela samostatně, nezávisle od sboru. Tu je vyslovována pochybnost, zda není sbor ochuzen tím, že se řada bratří věnuje této činnosti.
Ale potom je přece po pražském vzoru uspořádán celý cyklus přednášek v hotelu Koruna — opět ve všedních večerech: 16. 4. prof Rádl: Křesťanství po válce ve světě a u nás, 17. 4.(!) prof Hromádka: Křesťanství-církev-klerikalismus, 21. 4. kazatel J. Novotný: Náboženství ve veřejném životě a — 28. 4. prof Žilka: Potřebujeme náboženství? K tomu byla připojena 24. 4. přednáška redaktora Dvořáka z Plzně: Ve šlépějích české reformace. — Průměrná účast bývala asi 100 osob. Snad v tom byla dostačující odpověď na otázku, zda má KJ důvod k samostatné existenci.
Od r. 1926 máme i stručné záznamy obsahu přednášek, jichž by lo celkem 12: 9 v Koruně, 3 v Husově domu. Práce se pěkně rozběhla a bratří konstatují, že to byla toho roku téměř jediná přednášková činnost ve městě. Srovnání ukazuje, že zde snad dosáhla vůbec svého vrcholu co do množství. Nejdříve přednášel tajemník KJ z Prahy br Kovář: čemu nás učí naše historie: podal vlastně přehled dějin od husitství přes Bílou horu, Jednotu bratrskou a Ruské legie(!) k Masarykovu etickému náboženství. Velmi příznačné pro poválečnou situaci.
Potom kazatel Kubát z Prahy: O životě P. Koniáše a zhoubném působení jezuitů po Bílé Hoře: ukazoval na neblahý vliv jezuitů na charakter národa; jediné východisko: navázání na základě Písma na husitskou a bratrskou tradici. — Potom přišly menší, domácí příležitosti: s. Podzimková vyprávěla o Slovensku, br Merten o Husovi. V květnu prof. Marta Jurenová o Palackém k 50. výročí jeho smrti. Dále farář T. B. Kašpar o Mravnosti a náboženství. Znovu kazatel Kubát Obrazy z dějin mariánského kultu. Ing Pavel: Současná náboženská krize. Spisovatel Horálek: Jediné východisko z nynější rozháranosti v národě — 3 a 1/2 hodinová přednáška 63-letého starce
o úpadku lásky k Bohu a bližnímu jako základní příčina všeho zla. Pak kazatel Urbánek: Proč jsme uvázli. Prof Bednář Význam náboženství v sociálním hnutí naší doby: jen sociální práce nestačí, náboženství proměňuje srdce. Farář Juren: Politika Vatikánu. Biskup Samuel Zoch (slovenský senátor): Slováci proti Čechom — o pomoci, ale i povýšenosti Čechů. Kromě této vlastní činnosti se výbor podílel i na činnosti osvětového výboru: 21. 6. na náměstí prof Šimák z Prahy o popravě 21. pánů, 5. 7. farář pronesl vzletnou řeč
u Husovy hranice, 6. 7. odpoledne proslov Ing Musila, jednatele KJ na náměstí.
Účast byla v tomto bohatém roce různá: od 70 přes 120 do 300 (při přednášce Horálkově) až k rekordu 400 (biskup Zoch). A přece si výbor stěžuje, že přicházeli většinou jen cizí hosté, kdež to domácí využívali těch příležitostí jen nepatrně, dokonce i když se konaly v Husově domě. Finančně rok nepochopitelně skončil schodkem 300 Kč prý pro malou účast
zřejmě náklady byly nepoměrně vysoké. Tak při celoročním hodnocení výbor znovu uvažoval, zda by se práce neměla víc zaměřit do sboru k budování vnitřního života. Odbor měl v tomto roce 77 zapsaných členů, což činilo asi 17% lounských evangelíků.
V následujícím roce 1927 se skutečně upustilo od velkých veřejných přednášek: nezdá se, že by přinesly žádoucí vliv, a finančně zatěžovaly. Tak jsou spíše činěny pokusy o navazování kontaktů mezi členy KJ a sboru.
Pořádány tři přátelské večírky s hudbou, zpěvem, recitacemi, pohoštěním, ani hry nechyběly: první večírek byl 3. 4., druhý o svatodušních svátcích spojen s bazarem, byl úspěšný, výtěžek 417 K věnován sboru na zakoupení varhan do plánovaného chrámu; třetí večírek byl mikulášský. 1. 5. uspořádán společný výlet na Oblík za účasti asi 25 členů; jiný výlet konán do Lán — asi 50 účastníků. Při Husových oslavách 5. 7. na náměstí přednášel prof Šimák, 6. 7. farář Řepa z Velimi. V říjnu v Husově domu vyprávění diakona Černíka o dojmech ze Sovětského svazu. 28. 5. pořádán společně s čs obcí legionářskou manifestační projev při znovuzvolení T.G. Masaryka presidentem ČSR. Seznam členů uvádí pro tento rok počet 86, ale při valné schůzi je podepsáno jen 26 přítomných.
R. 1928 v zápisech chybí: prezenční listina při valné hromadě nese 17 podpisů, a v květnu byla vložena do základního kamene k pomníku T.G. Masaryka pamětní listina Kostnické jednoty se zhodnocením náboženské osobnosti presidentovy.
pokračuje činnost více na domácí půdě
v březnu přednáška MUDr Káně o TG Masarykovi. Hodně se odbor zasloužil při pracech kolem slavnosti položení základního kamene k Masarykovu pomníku a tím získal dobrou pověst ve městě. Jinak dochází k jisté stagnaci, i k mírnému poklesu počtu členstva: 61 (tedy o 9).
Při valné hromadě 19. 1. přednášel tajemník Henych z ústředí KJ. O další činnosti není zpráv, stejně tak v r.
Jen 4. 3. učitel Toman přednášel v Husově domu o Masarykovi. Při valné hromadě 13. 3. bylo jen 18 členů. Snad lze polevení v činnosti vysvětlit tím, že se všechny síly soustřeďovaly k připravované stavbě chrámu.
Přednášel 20. 11. již v novém kostele prof. Hromádka: Dnešní svět a křesťanství. Podal rozbor současné situace, konstatoval silný odklon od náboženství, sekularizaci ve všech oblastech. Je zajímavé číst dnes (1966) tuto přednášku z let 1930! Volal k tím větší odpovědnosti křesťanů. 20/12 byl hostem učitel Berger ze Žižkova: Rozumíme dítěti? Zanechal hluboký dojem
, ale účast byla malá. V lednu 1933 přednášel Dr Herfert z Prahy o Duševních chorobách dítěte.
V tomto roce výbor opět uvažuje, zda by neměla být činnost odboru zastavena. Zájem velice upadl, při valné hromadě (13. 3. po bohoslužbách) byla tak malá účast, že br předseda Modrák musel prohlásit: je to nejsmutnější valná hromada za mého předsednictví. Kromě toho se i do KJ přenášelo vnitřní napětí ze sboru, br Juren tuto práci (za předsednictví br Modráka) nepokládal za potřebnou: totéž prý může dobře dělat i sbor. Je typické, že v těchto létech pracovala KJ zcela neodvisle od sboru, i když výbor tvořila řada presbyterů. Výbor posílal písemné žádosti staršovstvu o zapůjčení chrámu, zval taktéž písemně sbor i faráře k přednáškám. Je až kupodivu, kolik úsilí a lásky zde přece bratři vynaložili. Dokonce proti této skleslé náladě povstal s novou iniciativou br Ing Tržický. Ihned navrhl zvolit nový výbor a bratra Modráka jmenovat čestným předsedou (to se stalo věnováním diplomu při valném shromáždění v březnu 1937). Noví byli zvoleni: Ing Tržický předsedou, br Bouda jednatelem, Fr. Mareš pokladníkem, br Zdražil místopředsedou, a členové Modrák, Svoboda, Kalina.
Ale pro r. 1933 se již nepodařilo získat řečníky, jen 14. 5. uspořádán výlet do Třebenic při příležitosti konfirmace. V březnu přednášel far. Hladký z Libišeo Duchovním rozvratu a cestě z něj, 6. 7. v chrámu Dr Žilka: čím je hus národu a 3. 12. F. M. Bartoš o Husitech a Basilejském koncilu. 1934 přednášel Dr Heidrich: Švédskem za polární kruh — se světelnými obrazy. Dále uč. Berger O rodině, docent Jiří Klíma Co má každý vědět o výchově, Dr Procházka: Výchova cestou z krize. K výročí bitvy u Lipan pořádána tryzna společně s církví československou, přednášel prof. Bednář.
A znovu čteme v těchto létech tak častou poznámku: Některé přednášky byly navštíveny tak slabě, že působily trapně na přednašeče i pořadatele. Však se předseda a jednatel obrátili osobním dopisem na všechny členy s povzbuzením, aby pro neúčast a netečnost nemusela být činnost zastavena.
V březnu uskutečněn pěkný večer k 70. narozeninám básníka a spisovatele Jana Rokyty — přednášel Dr Frinta, slavnost byla doplněna obor. zpěvy a recitacemi. Ale při valné hromadě bylo opět jen 8 členů. Při Husově oslavě zaujal svou řečí prof Bednář. Jiní žádaní řečníci se omluvili časovým zaneprázdněním (prof Žilka, J. B. Kozák).
8. 3. 1936 přednáší již jako host Dr Honců o Komenském, 21. 5. Dr Lavička z Prahy: Naše náboženská otázka a 20. 6. znovu Dr Honců při tryzně na památku Staroměstské popravy.
Další činnost nebyla, zdá se, že přes dobrou vůli výbor nezískal skutečného organizátora.
přednáší far. Hladký: Laickou prací k obnově církve. V československém kostele prof Hradil: Církev a otázky dneška a Dr Kovář: Masaryk a náboženství. Dále senior Kantorek: náboženství v bouřích doby. Na náměstí byla veřejná oslava Husova, řečníkem byl opět B. Honců, tehdy mostecký vikář.
V zápisech není uvedena žádná činnost, jen společně se sborem přednáška prof Novotného: Otázky dnešní doby (rasový problém a úkoly církve).
19. 1. vikář L. Kubát: Otázka židovská ve světle bible. Byla to jedna z nejúspěšnějších přednášek vůbec, účast asi 400, největší od otevření chrámu. Nesmírně časové thema v době nacistického antisemitismu zaujalo. Měli značný ohlas ve městě, dokonce se vyskytla pohněvaná výtka, že církev hájí židy (spojena hned s výstupem z církve).
V Lounech byla poměrně silná židovská obec, se židy jsme se v našich shromážděních setkávali téměř od začátku. Do dob husitských získávali ve městě rychle významné postavení — zatímco křesťanům bylo zakázáno půjčovat na úrok (bylo to označováno za lichvu), židé v tom neměli mezí a rychle bohatli. Ani později, když byli jinde pronásledováni, nebylo s nimi v našem městě nakládáno krutě.
V 80-tých létech minulého století si zde postavili novou synagogu, po druhé světové válce proměněnou nejdříve v truhlářskou dílnu, nyní používanou pro archiv, mnozí z nich byli přítomni přednášce vikáře Kubáta.Tím jsme v podstatě vyčerpali sledování předválečné doby. Odchodem br faráře Jurena na zasloužený odpočinek byl sbor otevřen pro nového pracovníka. Jednání o volbě nového kazatele začalo hned koncem r. 1938 po oznámení br faráře, že se rozhodl odejít, tedy ještě za jeho přítomnosti.
A tu zvláštní souhrou událostí došlo k tomu, že se objevila jména dvou bratří, kteří přicházejí v úvahu. Jed nak to byl br farář Eugen Zelený z Teplic: jednání totiž spadalo do období, kdy docházelo k osudné události záboru československého pohraničí a jeho začlenění do svazku Německé říše. Farář Zelený byl nucen pohraničí opustit. Louny pro něj byly příhodné i proto, že jeho manželka je dcerou tehdejšího kurátora zdejšího sboru br Julia Fleischera, správce lounského cukrovaru. Však se (vedle br Jurena) za jeho kandidaturu stavěli zvlášť členové sboru, blízcí bratru kurátorovi.
A tu vyšel druhý návrh, podaný br Ing Tržickým, aby se staršovstvo obrátilo na Dr Bohumila Honců. který byl ve sboru znám již řadu let, a nyní dokonce působil jako lounský vikář v Mostě. I on musel opustit pohraniční oblast. K jisté spolupráci mezi ním a lounským sborem docházelo již od r. 1924. Tehdy učil bratr kazatel Řezníček v Košťanech ve svém oddělení též několik žáků Jednoty bratrské, a tu br Honců navrhoval faráři Jurenovi, aby zase na ši žáci na duchcovském gymnasiu chodili do náboženství Jednoty bratrské. Pěkným dopisem v duchu ekumenismu (z 9. 10. 1924) vyzdvihoval, že přece chceme pracovat pro království Boží a ne pro své církvičky. Jindy zase navrhoval určitý plán shromáždění v Oseku a Hrobech/Košťanech, aby časově nekolidovala, když je zde konají obě církve.
Zdá se však, že z lounské strany nebylo tolik chuti ke spolupráci. Br farář spíš vzpomínal na dřívější neblahé zkušenosti lovení v cizích vodách
. To v létech kolem 1895 i později se hernhutská církev pokoušela zakotvit v našem kraji navazováním spojení s evangelickými rodinami, jak to tehdy činil na př. farář Schmidt z Dubé v Třebenicích.
Pro kandidaturu Dr Honců se nyní rozhodla většina staršovstva. Stoupenci bratra Zeleného začali zdůrazňovat, že jejich kandidát zastává jako kazatel věroučnou linii prof. Hromádky. Ti, kdo stáli za Dr Honců, uváděli naopak příbuzenský poměr E. Zeleného k členu staršovstva jako překážku, a pokud jde o sbor, byli přesvědčeni, že právě Dr H. jej může zdařile vést. Dosud byl sbor zaměřen víc evangelisačně, do šíře, byl z nejrozsáhlejších v církvi. A nyní při změně poměrů bude víc soustředěn a půjde o intenzivní práci uvnitř. Chtěli bychom, aby byly i v našem národě věci řešeny po způsobu našich otců. Úsilím o prohloubení a opravdovost života v duchu evangelia Kristova o krásnou a statečnou církev, oživením víry, utvrzováním v naději a jednotou v bratrské lásce
(br Tržický)
Předvolební kampaň nabyla dosti ostrých forem a rozjitření ve sboru, známé z posledních let, bylo ještě zostřeno.Volbu faráře vedl z pověření seniorátního výboru farář Karel Hájek z Vtelna dne 21. 5. 1939. Staršovstvo se nejdříve dohodlo na jediném kandidátu Dr honců, ale na žádost druhé skupiny se konala volba mezi ním a E. Zeleným. Zúčastnilo se jí 145 členů sboru. V Lounech obdržel Dr Honců 74, E. Zelený 65 hlasů, 1 neplatný; tu se projevila nejednotnost sboru a vliv předcházející agitace. Ve Slaném však dostal Honců 66, Zelený 7 hlasů. Byl tedy zvolen Bohumil Honců.
Instalaci faráře vykonal 8. 10. 1939 senior Kantorek z Mělníka. (Zpráva o instalaci je v Čes. Bratru 1939, č.12, s. 245n). Sbor byl nyní v důsledku německé expanze značně ztenčen: při Lounech zůstal jen filiální sbor ve Slaném a kazatelské stanice v Bilichově. Plat faráře činil ze začátku 24 000 Kč: z toho dostával 9 600 od synodní rady, 11 000 od sboru, 3 300 za vyučování náboženství. Brzy byla však tato částka zvyšována v důsledku stoupajících životních nákladů.
Bratr B o h u m i l H o n c ů se narodil 2. 3. 1899 v Mladé Boleslavi. Ve svých vzpomínkách se často vracel k době studia na kolínském gymnasiu, kde se dostal pod vliv výrazné osobnosti Dr Čeňka Duška. Theologická studia konal nejprve jako člen Jednoty bratrské na bohosloveckém semináři v Ochranově. O této době napsal autobiografický spisek CAUF (Civitas accademica Unitatis fratrum, Akademická obec Jednoty bratrské), který vycházel jako příloha časopisu Jednota bratrská za redakce B. Honců. Autor se označil pseudonymně jako Jan Tryzna (užil zde jména jedné ze starších větví rodiny). Již zde se projevil myšlenkový směr, jímž se bude začínající student ubírat ve svém celoživotním vývoji: jede na studie s obavami, aby jeho duch nebyl spoután žádným theologickým systémem. Ale prostředí, do nějž vstoupil, si jej cele podmanilo. Snad to byl právě vliv srdečné ochranovské zbožnosti, který mu vštípil umění bezprostředního přístupu k lidem. Kolik srdcí si dovedl získat jen v Lounech, a to nejen ve sboru, ale i v široké veřejnosti, jako vzdělavatel Sokola či jako účastník různých veřejných akcí v době poválečné. Jednou prý o sobě pověděl: Já jsem měl to štěstí, že jsem vyrostl v Ochranově. Kdybych byl studoval někde v Gotingách, byl by ze mne suchý, zatrpklý pravověrný evangelický farář
(vzpomíná čs farář Petržilka v I/66).
Po skončení šťastné doby hernhutské odešel v r. 1924 ještě na jeden rok na bohosloveckou fakultu v Basileji, aby prohloubil svá studia a obohatil se světovým rozhledem. A je zvláštní, že po této dvojí studijní době odešel ještě na pražskou Husovu fakultu, kde byl zapsán jako řádný posluchač v létech 1926–30. Do Prahy však odcházel již jako vikář Jednoty bratrské, jímž se stal 1. 8. 1924.
Jeho působištěm byl sbor Jednoty v Duchcově; na tomto prvním místě zůstal téměř 11 let. Ale období prvního působiště neskončilo šťastně. České sbory Jednoty se právě dostaly do krize. Dosud nepracovaly samostatně, nýbrž jako České dílo
, řízené z Ochranova. V třicátých létech došlo k osamostatnění sborů v ČSR a novým církevním zřízením byla současně rozdělena německá (pohraniční) a česká skupina sborů. Vikář Honců se skupinou přátel silně pochyboval, že by takto nově vzniklá česká větev Jednoty byla schopna samostatné existence: se změnou souviselo, že by se tyto sbory měly samy hospodářsky vydržovat. Celá reorganisace spadala do doby, kdy ředitelství Jednoty v Ochranově nemělo dostatek finančních prostředků na podporování práce v českých sborech. Trpěli tím osobně zvlášť kazatelé, kteří třeba po tři měsíce nedostali své služné a tak žili v nouzi a dluzích. Br Honců psal v jednom dopise kolegům, že má na hotovosti 2,35 Kč, a dluhy za sebou a potřeby před sebou. Ostatně začínal uvažovat, zda tyto české sbory Jednoty mají vážný důvod k samostatné práci vedle blízké Českobratrské církve evangelické.
Když se ukázalo, že v důsledku změn zůstane snad duchcovský sbor neobsazen, rozhodlo se staršovstvo, že celý sbor přestoupí k církvi čbr. evangelické. Podle B. Honců to měl být první krok ke spojení české části Jednoty s naší církví, k němuž podle jeho přesvědčení dojde dříve nebo později. Měl naději, že spojení prospěje oběma stranám: věroučných rozdílů zde není, větší církev bude moci lépe pracovat, bude mít větší vliv ve slovanské oblasti, kam Jednota málo zasahuje; a tím pěkným, co má Jednota na svém vnitřním životě, může obohatit celou českobratrskou církev. Zdůrazňoval, že ho k myšlence spojení přivedly tyto zásadní důvody, nikoli teprve neudržitelná finanční situace Jednoty: navrhoval je již v r. 1932.
Dne 31. 8. 1934 se písemně přihlásil synodní radě, jíž nabídl své služby a navrhl zřízení samostatného sboru z přestouplých duchcovských členů Jednoty a z kazatelské stanice v Mostě a Chomutově. Provedení plánu ovšem narazilo na značné potíže: Úzká rada Jednoty bratrské v Praze (bratří Schiller a Vančura) chtěla rozhodně zabránit kroku duchcovských a synodní rada postupovala velmi opatrně v jejich přijetí. Bylo to zvlášť pro vikáře Honců nesmírně těžké období sporů a nejistoty. Po dlouhém jednání se Úzká rada rozhodla postupovat velmi radikálně: v červnu 1935 dostal B. Honců výpověď ze služeb Jednoty. Duchcovský sbor již vystoupil z jejích řad, ale do církve českobratrské dosud nebyl přijat a těžké mezidobí trvalo víc než čtvrt roku: v Duchcově se nekonala shromáždění, vikář byl bez prostředků atd. Nakonec dostal i soudní výpověď z bytu v budově Jednoty bratrské. Záležitost byla ukončena tím, že byl B. Honců v říjnu 1936 povolán za osobního vikáře Jurenova s určením pro filiální sbor v Mostě. Ke sboru patřil Most, Louka, Chomutov, Duchcov. Jeho služné činilo ročně 9 000 Kč (v tom je již započteno 1 000 Kč na byt).
Hodná úcty je skutečnost, že právě v této době, jejíž svazek dokumentů si nadepsal jako Vojna
, se br Honců dokázal ještě soustředit k vědecké práci z oboru církevní historie: 3. 9. 1935 předložil Husově fakultě prof. Ferd. Hrejsovi) disertační práci na thema Význam statut z r. 1727 pro obnovu Jednoty bratrské v Ochranově
, a na jejím základě byl 7. 12. 1936 prohlášen v pražském Karolinu doktorem theologie. V této práci, k níž si jistě převážnou část materiálu přivezl již ze studií v Ochranově, se zabýval problémem navázání ochranovské obnovené Jednoty
na starou Jednotu českých bratří. Původně hrabě Zinzendorf nebyl Jednotě nakloněn ani neznal její historii. Exulanty z Moravy, kteří přicházeli na jeho panství, pokládal za nespokojené katolíky a nevěděl o tom, že jsou potomky původních Bratří. Usiloval je vtělit do luterské církve. Statuty z r. 1727 (je to jakýsi řád hernhutské obce) dal těmto utečencům v Ochranově samosprávu, neměl však v úmyslu, obnovit jimi bratrské tradice. Teprve krátce poté četl Zinzendorf Komenského Historiolu a jejím prostřednictvím se blíže seznámil s dějinami Jednoty. Tehdy se počal přiklánět k touze samotných exulantů po obnově řádů původní Jednoty. Dříve měl strach, že zvláštnost Herrnhutu bude chápána jako sektářství. Po četbě Komenského došel k přesvědčení, že se zde navazuje na reformační tradici.
Mostecká doba Dr Konců netrvala dlouho. Sice byl 1. 9. 1938 v Mostě ustaven samostatný farní sbor a on se stal jeho farářem. Ale přicházela bouře druhé světové války, mezi jejímiž prvními předzvěstmi byl zábor pohraničí. Tak byl br farář znovu bez místa. Nejdříve na čas odejel k rodičům do mladé Boleslavi, načež ho synodní rada pověřila péčí o utečence ze severních Čech až do chvíle než bude zvolen v některém dalším sboru. Z tohoto provizoria se brzy otevřelo okénko další provizorní možnosti: od 1.1.1939 odjížděl krabčický farář F. Dobiáš na delší dobu do Ameriky, aby tam přednášel. Tu pozval Dr A. Novotný na pokyn synodní rady Dra Honců do Krabčic: Dr Novotný se bude věnovat hlavně ústavu, Dr Honců bude mít péči o sbor, dokud nebude zvolen jinde definitivně. Jeho příjem bude 1 000 Kč měsíčně.
Odešel tedy do Krabčic, ale téměř současně se na něj obrátilo lounské staršovstvo se svým pozváním a v říjnu 39 již nastoupil v Lounech, jimž zůstal věrný až do chvíle, kdy skončily jeho životní cesty. V Lounech prožil chvíle pěkné i nadmíru nesnadné. Brzy po příchodu do nového působiště se oženil s učitelkou Silvií Jankovskou, s níž se znal již z Duchcova. Pocházela z katolické rodiny; když její otec v první válce zemřel, přestoupila s matkou k Jednotě bratrské, Matka se starala o výživu rodiny tím, že vedla ve městě knihkupectví. Ale mladá manželka bratra faráře v sobě nosila chorobu plic. Když se jim v r. 1941 narodil syn Petr, jeho matka již nepovstala a v červnu 1942 zemřela. Br Honců pak zůstal po celý život sám se synem. Tchyně, která se k němu přistěhovala, nedovedla vnést do celé domácnosti rodinné spořádání a teplo.
Hlavním úkolem nového faráře jistě bylo novou prací a rozběhem zaujmout a sjednotit sbor, který se v posledních létech stal místem mnoha svárů. A bylo velikým darem, že všechno rozdělení postupně umlklo a již při prvním sborovém shromáždění 7. 4. 1940 mohl kurátor Ing Tržický konstatovat zkonsolidovaní poměrů ve staršovstvu natolik, že se práce znovu stala radostí. Probudil se živý a opravdový zájem o společné dílo u všech presbyterů a br kurátor také zdůraznil, že byl poprvé v dějinách sboru vyzdvižen význam laické složky, když byl kurátor zvolen předsedou staršovstva a tak postaven v čelo sboru. Časem se ovšem ozvou staré bolesti, najdou se i nové. Někteří členové staršovstva ustupují do pozadí (místokurátor MUDr Soukup 1941). Ale br farář vynakládal všechno úsilí, aby věci šly pokojně kupředu. Při volbě staršovstva v dubnu 1941 byl znovu zvolen kurátorem br Julius Fleischer, který resignoval v době volby faráře. Po řadu let bude hlavním úsilím br faráře právě tato snaha o konsolidaci sborového života. (Zajímavé, že to vystihli již jeho spolustudenti v Ochranově: Mnohý z nich dostal během studentských let přezdívku. Jemu si zvykli říkat Bor. Podle informace spolužáka Dr Boh. Krejsy vzniklo prý zkomolením sboru
, který se musel v jeho řeči vyskytovat tak nápadně, že se to stalo pro ostatní národnosti typickým).
Ale bratru faráři se v Lounech podařilo proniknout i mezi mnohé, kdo do sboru nepatřili, a získat si jejich sympatie a úctu. Bylo to jednak v Sokole, kde působil jako cvičitel a vzdělavatel, jak jsme již poznamenali. Za války navázal také některá spojení s ilegálními protinacistickými pracovníky. Ještě po válce i komunisté vzpomínali na jeho odvážnost, s níž pomáhal např. při rozšiřování ilegálních novin. V poválečné době byl také pověřován různými veřejnými funkcemi, žádán o přednášky, vyučoval i na hospodářské škole. Někteří z řad tzv. inteligence se cítili přitahováni jeho vzděláním. Zdálo se jim přijatelné i jeho náboženské přesvědčení, které oceňovali jako svobodomyslné, nevázané tradičním církevním učením. Většina těchto styků ovšem ne-li zanikla, tedy značně zeslábla v nové politické situaci po r. 1948, kdy se začala rozvíjet nevybíravá protináboženská propaganda a přiznat se k pracovníku církve předpokládalo kousek odvahy.
Pokud jde o theologické zaměření bratra Dr Honců jak se projevovalo zvláště v jeho kázáních a jiných projevech, není snadné je vyjádřit nějakou formulkou. Zřejmě jej v podstatě správně pochopili bratří, kteří prosazovali jeho zvolení v Lounech: pokládali jeho bohoslovecký postoj za moderní
(ve smyslu svobodného křesťanství) naproti orthodoxnímu faráři Jurenovi i spolukandidátu E.Zelenému; v roce volby se domnívali, že právě tento moderní směr
přitáhne k církvi širší kruhy. Sami jsme již naznačili, že se br Honců od počátku bránil jakémukoli dogmatismu. Když v roce 1952 projednával s arch. B. Barešem otázku, má-li být v nově upraveném chrámu postavena kazatelna či nikoli, napsal o sobě s kouskem humoru: Jsem narozen co luterán, křtěn v Jednotě, vychován reformovaně — prosím Vás … byl jsem odjakživa špatný dogmatik…
Jeho projevy byly zcela svérázné, náročné, nesené filosofickým myšlením. V kázáních šlo spíše o meditace nad textem, naplněné bohatstvím myšlenek, jež ponechávaly posluchačům možnost, ano přímo vyžadovaly další domýšlení.
Pokud jde o vědecká studia, od doby své disertace přes několik náběhů neuveřejnil ani nedokončil žádnou větší studii. Jen v poválečné době (1950) se objevilo světélko naděje, že se stane nástupcem Dr Františka Linharta jako profesor filosofie na Husově fakultě. Tehdy si připravoval práci O významu hodnot
(snad míněno jako habilitace?). Od historie k filosofii směřoval již dříve: v r. 1944 se nabízel prof. Linhartovi ke spolupráci v oboru filosofie náboženství. Ale k povolání do Prahy nedošlo a i tato studie zůstala torzem. Až v posledních létech se rád zapojil do spolupráce na chystaném vydávání některých reformačních tisků, jež chystal táborský farář Souček.
Zvlášť v posledních létech dostal darem několik členů či rodin v samotném jádru sborového společenství, mezi nimiž se cítil šťastným. Dne 29. 11. 1952 byl zvolen konseniorem a 1959 seniorem ústeckého seniorátu a těšil se, že poslouží svými schopnostmi i širšímu okruhu církve. Volba se konala v určitém napětí se stranou, která prosazovala i pro další období volbu dosavadního seniora Z. Somolíka z Teplic. Jemu pak Dr Honců píše (27. 10.), vzpomínaje na svoji životní cestu, na rozchod s Jednotou atd: Schyluje se ke konci >má služba v církvi. Je tu ryze lidská touha moci ještě, pokud Bůh dopřeje zdraví, vydat ze sebe, co láska k církvi žádá. Sedával jsem u dveří chrámových a toužil vejít. Stálo mne to mnoho zkoušek, nezaměstnanost a finanční strádání. Byl jsem šťasten, když jsem konečně mohl vejít. V Lounech se mi dostalo sboru, o jakém jsem snil. Cítím dluh a povinnost. Rád bych jí dostál.
Ale tato nová služba, na kterou se těšil, se již nemohla plně rozvinout. Začal sice hned navazovat osobní kontakty v seniorátě, zvláště v dopisech farářům při nejrůznějších příležitostech. Ale zanedlouho se ohlásila nemoc, která nedovolila ani skutečný rozběh. Však ani nástup seniorského úřadu nebyl neprovázen osobními těžkostmi: právě v těch týdnech mu zemřela tchyně, jíž svěřil pro celý život vedení své domácnosti. A nyní se tedy ohlásila skrytá choroba ledvin, kterou v sobě snad nosil již po léta. Začala se projevovat silným úbytkem červených krvinek, krvácením, celkovou slabostí. Od podzimu 1961 byl upoután na lůžko nejdříve doma, potom v nemocnici v Lounech, v Praze, Hradci Králové a zase v Lounech. Opakované transfuze nepomáhaly, nemocniční prostředí působilo spíš negativně. Ani láska a péče, jíž jej obklopili mnozí ze sboru, nedovedla zastavit běh událostí. Tušení konce bylo navíc ztíženo pomyšlením, že zde zůstává zcela sám syn Petr, který právě proto, že nevyrůstal v rodině, by ještě tolik potřeboval otcovy opory a vedení. Dne 5. 2. 1962 Dr Honců umírá a v sobotu 10. 2. se koná pohřeb. Při pohřební pobožnosti v chrámu Páně kázal náměstek synodního seniora Vladimír Čapek; pozdrav a vzpomínku přinesl Dr Bohuš Hrejsa, senior Somolík, a za sbor se rozloučil kurátor Růžička. (Zpráva o úmrtí je otištěna v čes. bratru 1962 č.2 a v Kostnických jiskrách 1962 č.9).
Byl tedy životní příběh bratra Dra Honců přetěžký. Kteří jej znali blíž, stáli s úžasem nad skutečností, kolik je někdy naloženo na jedinou lidskou bytost. Ale snad smíme beze všech frází připomenout ono slavné biblické ujištění, že těm, kdo milují Boha (Bohumil!), všecky věci napomáhají k dobrému. Je to těžká pravda, ale snad jen na této cestě mohl získat mnohé duchovní zkušenosti, jimiž pak mohl sloužit i jiným.
Vraťme se však nyní do doby, kdy br Honců přicházel jako farář do Loun a sledujme podrobněji, jak se rozvíjel život sboru pod jeho vedením. Je třeba si připomenout, že s tímto novým počátkem téměř současně vstupujeme do l e t v á l e č n ý c h .
Ve čtyřicátých létech byla průměrná účast při bohoslužbách kolem sedmdesáti bratří a sester. Nezaznamenala tehdy kromě obvyklého počátečního výkyvu zvláštní změnu. Kazatelskou stanici v Bilichově a skupinku v Ročově obstarával v první době většinou učitel Martínek. Zato však volnější výklady nového faráře při biblických hodinách získaly značnou oblibu a přitáhly mnohé posluchače. Do Nedělní školy přicházelo v té době asi 30 dětí, v učení pomáhalo bratru faráři pět učitelů. Náboženství se vyučovalo na 21. školách, celkem asi 180–190 žáků; na této práci se farář podílel s učitelem náboženství.
Sdružení mládeže prožívalo právě dobu oživení: práci znovu pěkně rozvinuli zvlášť dva výborní organizátoři Jan Ratibořský a Josef Vopata. Ve schůzkách se vedle biblického výkladu stal pravidlem vážný vzdělavatelný program — hlavně do něj přispíval br farář výklady z dějin původní i ochranovské Jednoty bratrské, často také o T. G. Masarykovi, jeho Sociální otázce a pod. Konaly se i literární večery, o něž se velmi zasloužil Dr Soukup, který organizoval besedy poesie, seznamoval se starší i moderní literaturou atd. Byli zváni i hosté jako misionář Chleboun, tajemník Ústředí br Světlík, Dr Novotný. Profesor Fr. Linhart přijel vyprávět o Ragazovi, při Dnu mládeže 1940 mluvil F. Dobiáš z Krabčic na thema: Budete mi svědkové. Jindy zase líčila ošetřovatelskou práci s. Zd. Modráková, a také přijel sekretář J. Miřejovský. Při Dnu mládeže 1941 zde byl hostem far. Betka z Libkovic (Poslání mladého českého evangelíka). Lounské Sdružení si za tohoto vedení získalo tak dobrou pověst, že bylo i pověřeno pokusit se o obnovu Okrsku Sdružení podřipského seniorátu. Br Ratiborský se stal okrskovým předsedou, Vopata jednatelem. I v tomto širším okruhu rozvinuli čilou organizaci, povzbuzovali na všechny strany, krásným způsobem probouzeli dřímající Sdružení (Mělník a j.). hned také připravili v Krabčicích ideový kurs
, zaměřený na thema mějte víru Boží
, a v lednu 1941 okrskovou zimní školu v Libkovicích: přednášel F. M. Dobiáš, K. hájek, B. Hladký, B. Honců, J. Miřejovský, br Světlík a další.
Na svoje úkoly nezapomínal ani sociální odbor, vedený v té době sestrou Martínkovou: měl péči o potřebné rodiny, navštěvoval členy sboru v nemocnici a j.Kostnická jednota ustala po dobu války ve své činnosti, ale část její práce zastával sbor přímo či prostřednictvím Sdružení mládeže: zvaní hostů, pořádání besed a j. Poslední záznam je o valné hromadě 30. 5. 1940, při níž br farář vzpomínal na neohroženého křesťana Č. Duška, zakladatele Kostnické jednoty, na jeho nesmlouvavou a přísnou povahu, na jeho písňovou tvorbu atd: jeho horlivost nechť je podnětem i pro nás. Novým předsedou MO KJ byl tehdy zvolen Dr Honců, místopředsedou MUDr Soukup, jednatelem br Bouda, pokladníkem br Rašín a do výboru Tržický, Ratibořský, Jindřich Janoušek za Jednotu českobratrskou, br Svoboda, prof. Růžička. Ale válečná situace zabránila výboru v rozvinutí nové činnosti.
Nejhroznější ze všech válek se zapsala i na vnějším vzhledu našeho chrámu: na rozkaz byl odstraněn český nápis nad vchodem. K jeho obnově dojde teprve v r. 1952. Pokud jde o vnitřní život sboru, ze záznamů se nezdá, že by chmurná situace těchto let přivedla ke slovu Božímu výrazně větší počet posluchačů. Naopak při sborovém shromáždění v únoru 1943 bylo přítomno jen 25 členů, a v r. 1944 muselo být dokonce odloženo pro nedostatečný počet přítomných.
Finanční situace sboru byla zprvu ještě ne utěšená. V r. 1941 byly na návrh faráře zavedeny sbírky do košíčků během třetí písně: očekávalo se, že se tím zvýší obětavost a tato naděje byla částečně splněna. I bratr pokladník Modrák usiloval všemi způsoby o lepší výsledky: osobně obcházel rodiny, apeloval při různých příležitostech na členy sboru. Během války se stav pokladny postupně zlepšoval, od r. 1941 se sbor dostává mezi hospodářsky dobré sbory seniorátu. V říjnu 1944 dostaly Louny od Jeronýmovy jednoty dar 40 000 K na úhradu dluhů, trvajících od doby stavby. Potom zbývalo již jen asi 20 000 K, které si sbor sám poměrně snadno splatil. Byla to radostné chvíle, když mohl vykročit do dalších let i s čistým listem v pokladní knize.
V poválečné době (1945 a násl.) se nejdříve znovu otevřela celá pohraniční oblast, lidé se sem rychle stěhovali, ale zakládání nových sborů šlo pomaleji. Tu se zase na chvíli rozrostl okruh působnosti lounského faráře až do nemožnosti: staral se o Duchcov, Most, Jirkov, Chomutov, Žatec, Ústí, Teplice, Podbořany, i Nejdek, Karlovy Vary. Přitom by zde mohly vyrůstat mohutné sbory, jak naznačovala čísla: jen na Mostecku se odhadovalo na 2 až 2 1/2 tisíce evangelíků. V r. 1946 bylo v Mostě 44 oddavek, 86 narozených!, 45 pohřbů, tedy 175 funkcí. Na školách tu bylo na 180 žáků. Za těchto okolností bylo co nejrychlejší zřizování nových sborů nezbytné.
Staršovstvo se snažilo využít příhodné chvíle nově se otvírajícího národního života také k rozvinutí bohatší práce ve sboru, ale sotva se to dařilo, jak se očekávalo. Řada rodin se z města odstěhovala, mezi nimi i několik věrných pracovníků: Ing Orlt, Ing Voral, br Bouda, rodina Rašínova, J. Ratiborský a jiní. Tak došlo k dalšímu početnímu oslabení, až se sbor stal jedním z nejmenších v seniorátě. Ještě koncem války bylo v Lounech a okolí asi 800 evangelíků; koncem r. 1946 je v celém lounském okrese již jen 416 členů církve a z toho se počítá pouze 184 těch, kdo přispívají na potřeby sboru. Při sborovém shromáždění 2. 3. 1947 bylo přítomno jen 26 hlasovných členů a několik dalších
. Ale tento vnější úbytek byl vyvažován pokračujícím stmelováním uvnitř sborového obecenství. Ve zprávě při právě zmíněném shromáždění čteme, že jednání ve staršovstvu bylo vždy bratrsky milé a přímé; podobně i život ve sboru neměl rušivých momentů, byl upřímný.
Byl také učiněn pokus rozvinout novou práci v Podlesí prostřednictvím br Ratibořského ještě před jeho odstěhováním do Mostu; ale k uskutečnění záměru nedošlo. Zato v Lenešicích se na několik let hlavně přičiněním br Štáglera otevřely dveře ke konání odpoledních shromáždění. Scházely se k nim jednou měsíčně v tamní škole převážně rodiny slovenských evangelíků, zemědělských dělníků.
Na podzim 1946 byla též obnovena práce Sdružení mládeže, které se koncem války rozešlo: jednak pro potíže válečné doby, také odchodem řady členů na práci do Německa. V roce 1947 se opět konal Den mládeže, ale jeho průběh i náplň naznačuje, že mládež sama nebyla vlastní iniciátorkou; také zájem mladých tomu neodpovídá
, jak čteme v zápise. Hostem byla vikářka s. Slámová z Poděbrad, k pořadu byla připojena tombola a bufet: z části výnosu (činil přes 1 600 Kč) bylo zakoupeno 50 hrnečků. Tušíme zde spíše iniciativu sester.
V r. 1948 byla slavnost konfirmace spojena s dalším Dnem mládeže, při němž byl hostem far. Zelený. Při Dnu mládeže 1949 kázal a přednášel senior Somolík z Teplic. — Ale po válce se mládež již nikdy nerozběhla k bohatší činnosti, naopak se kroužek ztenčoval, až docela zanikl. Byla tu sice ještě skupinka, která se po nějaký čas scházela, delegáti jezdili na celocírkevní sjezdy, zvl. do Pardubic se vypravil početnější hlouček. Ke konci šlo již jen o schůzky zcela volného rázu ne na půdě sboru a v létech kolem 1954 mládež již dávno nejeví žádné známky života; bratr kurátor volá, aby se alespoň ti dva
scházeli: začínají se vynořovat obavy, čím budou naši mladí vedeni do života, který se před nimi otevírá.
V této novější době se setkáváme s některými novými způsoby práce. Tak se členové staršovstva i širšího sboru chápou pracovního náčiní a zapojují se do pracovních brigád. Je to něco, s čím se v dřívějších dobách ve větším měřítku nesetkáme ani nedovedeme představit. Bratří i sestry svýma rukama pomáhají v údržbě budov, na úpravě vzhledu okolí, v létě 46 dochází k důkladné opravě betonového chodníku, ke zřízení garáže z prostory pod kostelem (která byla původně chystána pro byt kostelníka, příp. učitele náboženství). Také společný generální úklid chrámu i sborové místnosti se stal každoročním pravidlem. Zvlášť kolem r. 1960 se můžeme setkat s celou řadou ochotných dělníků, kteří věnovali sboru množství pracovních hodin i při opravě střechy, nátěru oken atd. Od r. 1958, kdy zemřel kostelník p. Karel Friček, není povolán jeho nástupce, ale pravidelný úklid kostela si rozdělují dvojice presbyterů střídavě vždy jeden týden v měsíci. S posledními kostelníky nebyla zdaleka tak dobrá zkušenost jako s prvními, kteří bývali věrnými členy sboru. Jak dobře vykonával svoji službu takový br Černík; a co znamenala navíc jeho prostá domácnost na př. pro mladé lidi, kteří přicházeli do Husova domu! Paní Příčková bydlí ve faře ještě 15 let po výpovědi.
Pěknou práci rozvinul po válce na několik let také kruh sester, či jinak sociální odbor
. I tento okruh má v našem sboru svoji historii. Ve starší době ovšem tvořili
sbor jen bratří: až do první světové války nenajdeme sestry vůbec mezi hlasovnými členy. Na rozdíl od novější doby převažovali tehdy muži i při shromážděních. Podstatná změna nastala mezi oběma válkami, sestry postupně získávaly aktivní účast ve všech složkách sborového života, i do staršovstva byly voleny. Když však byl před válkou vytvořen sociální odbor Marta
, nebyl ještě výhradní záležitostí sester. Jeho duší se stal br Štágler z Lenešic. Rozvinul tehdy krásnou činnost v podobě konkrétní péče o nejpotřebnější členy sboru. V r. 1936 byla dokonce zřízena funkce řady důvěrníků
, kteří si sbor rozdělili na úseky, aby každý ve svém okruhu navazoval osobní kontakty. Šlo o kus výslovně strážné a pastýřské péče, ale i o práci sociální: nejpotřebnějším rodinám byly poskytovány peněžní i věcné příspěvky (ošacení …), prostředkováno zaměstnání u evangelických zaměstnavatelů atd. A již tehdy byly činěny pokusy o pořádání bazarů, čajových večírků s přednáškami, recitacemi, hudebními čísly. To vše pomáhalo získávat prostředky pro různé akce, jež sbor podnikal. Také dětské vánoční besídky s nadílkou byly do značné míry dílem tohoto odboru; praktické dárky dětem znamenaly tehdy často velice vítanou pomoc v nejnutnějších potřebách.
Ale v nové intenzitě se tato práce rozvinula po druhé světové válce. Jednou z prvních akcí byla vánoční besídka v r. 1946, spojená s nadílkou a pohoštěním. Program vyplnily děti a ženský sbor Hlaholu. Slavnost znamenala velký úspěch a zároveň byla podnětem k další podobné práci. Postupně se sestry zorganizovaly, scházely se pravidelně k měsíčním, čtrnáctidenním i někdy týdenním schůzkám (1948–49), jež byly vyplněny rozhovory, výklady bratra faráře (zvl. o Masarykovi, jeho Ideálech humanitních; referát o náboženství T. G. M. byl vyslechnut s mimořádnou pozorností a vzbudil diskusi), četbou článků a románů. Byli zváni i hosté zvláště z pražského ústředí (s. Matoušková).
Sestry uspořádaly řadu podniků, zaměřených na získání prostředků k pomoci sboru. Tak se první bazar konal na velikonoční pondělí 1950, kdy trval ještě poválečný nedostatek zboží. Jeho výnos byl 14 735 Kč! Bylo z toho ovšem mnoho radosti i chuti k další činnosti. Hned v prosinci téhož roku byl uspořádán další bazar, Jehož výtěžek dosáhl dokonce 20 000 Kč! Jistě nás bude zajímat, k čemu bylo užito těchto peněz. V r. 1950 bylo dáno 15 000 Kč do varhanního fondu, 2 600 K věnováno na umožnění výpravy dětí z libereckého sboru do církevního rekreačního střediska ve Vrbně, 2 500 posláno evangelickým sirotčincům, 1 000 Kč české diakonii. Celkem tedy bylo věnována za jeden rok 21.000 Kč na velmi užitečné účely. Samozřejmě že z části prostředků bylo doplňováno i zařízení sborové kuchyňky. Kolem r. 1960 se sestry začaly starat vždy o 1–2 stařečky v církevních domech odpočinku: posílaly jim dopisy, dárkové balíčky, došlo i k osobním návštěvám. Jednou z posledních svěřenek byla s. Karla Jurenová, vdova po Ladislavu Jurenovi z Nymburka, bratru lounského faráře. — Nevýslovně mnoho péče a starostí bylo ovšem i s pohoštěním při různých hromadných návštěvách ve sboru, zvlášť při velmi početných prvních duchovních koncertech.
V roce 1952 byly odbory sester v celé církvi zrušeny. Měly být proměněny v Křesťanské sociální odbory, ale nastávala celkově jiná situace a tak odbor ustal ve své bohaté a užitečné činnosti. Jen příležitostně koná několik ochotných srdcí i rukou nadále službu, které je třeba.
Zmínili jsme se již, že br farář byl v tomto prvním poválečném období vážen i na veřejnosti, povoláván k různým funkcím a projevům ve městě. Tak byl pověřen přednáškou při první veřejné lounské oslavě vítězství v r. 1945 v den narozenin presidenta Dr E. Beneše; podobně přednášel při oslavách narozenin T.G. Masaryka 7. 3. 1947. Začátkem r. 1940 byl zvolen i do městské osvětové besedy, později se stal funkcionářem Svazu československo-sovětského přátelství. Ale převratem v politickém životě národa v roce 1948 došlo postupně i k dalekosáhlým změnám ve vztahu státu k církvím. Ve sboru se ohlásily velmi brzy: od války br farář vyučoval na hospodářské škole politické výchově. Již 24. února přišel okamžitý zákaz této činnosti od předsedy ONV.
Mezi zástupci vlády a jednotlivých církví došlo k projednávání návrhu zákona o nové úpravě vzájemného poměru. Lounské staršovstvo jednalo o těchto zákonech v červenci (za nepřítomnosti br faráře, který byl na dovolené). Bylo rozhodnuto stejně jako v tolika jiných sborech nepřijmout zákony, v nichž státní správa nechce brát zřetel na připomínky církve. Bylo tedy usneseno: Vzdáváme se státní podpory a trváme na odluce církve od státu
. Ovšem vývoj šel později jinou cestou než jak probíhaly diskuse ve sborech. Podle vládních nařízení nebude moci nadále vykonávat svoji činnost v církvi nikdo, kdo nesloží slib na základě těchto zákonů. Postupně pak dojde k tomu, že státní orgány (okresní církevní tajemník při každém okrese, krajský círk. tajemník a z počátku centrální Státní úřad pro věci církevní, později oddělení Ministerstva školství a kultury) převezmou kontrolu nejen hospodaře ní, ale veškeré činnosti sborů.
Od 1. 9. 1949 dostává farář plat ze státní pokladny. Od roku 1950 přejímají státní úřady vedení matrik. Přestává být pravidlem, že každé narození, oddavky i pohřeb jsou ohlášeny na farním úřadě: Na radnici je zaváděno přijímání občánků
, civilní oddavky, v krematoriu se nabízí světský řečník. Do sboru přijdou jen nejvěrnější, matrikoví členové se rychle začnou vzdalovat. Bude to ke škodě či k prospěchu církve?
Ohlášení, že stát na sebe vzal úhradu platu kazatelů a v prvních létech i některých jiných nákladů, s sebou přineslo podlomení dlouho pěstované obětavosti členů církve, které vždy byla zvyklá starat se sama o sebe. Přitom jsou platy církevních zaměstnanců velmi nízké, vzhledem k jiným občanům s podobným vzděláním přímo nedůstojné. (Hrubé mzda vikáře činí 696 Kč měsíčně, faráře 896 Kčs. Vždy po třech létech dojde ke zvýšení asi o 60 Kč). A přece se podařilo obětavost v církvi udržet, ano zvýšit zvlášť s přihlédnutím k úbytku Členů. Právě v padesátých létech se lounský sbor dostal na přední místo v seniorátě. Funkci pokladníka tehdy po br Modrákovi přejal br Josef Našinec. Vyvinul mnoho úsilí, aby do placení salárních příspěvků byl uveden naprostý pořádek. V létech 1947–48 provedl důkladnou revizi kartotéky, rozeslal řadu oběžníků, množství osobních dopisů, vykonal i mnoho návštěv v rodinách. Nezapřel v sobě finančního úředníka. Znovu se přistoupilo k určování výše saláru. Ale i tentokrát se ukázalo, že církevní obětavost není věcí organizace, nýbrž lásky. Avšak v nových poměrech došlo k znesnadnění při používání shromažďovaných prostředků: jen těžko bylo lze získat nezbytné povolení k provedení větších oprav církevních budov, investice vůbec nebyly po řadu let povolovány, stavby nových církevních budov zcela zastaveny. Je třeba též zmínit, že v r. 1953 byla provedena radikální měnová reforma (1:50). V našem sboru postihla fond, připravovaný na pořízení ústředního topení pro sborové místnosti.
Do schůzí staršovstva přicházel i pan církevní tajemník. V zápisech se dočteme, že ve schůzích hovořil o aktuálních problémech světové politiky
a přinášel některé praktické náměty pro sborový život
propagoval mírovou činnost, doporučoval účast na brigádách, hovořil o potřebě přestavby zemědělství na základ družstevnictví. Staršovstvo samo také přistoupilo k některým krokům v tomto směru: Odeslalo dopis předsedovi OSN Malíkoví proti válce v Korei (1950) odbor Kostnické jednoty zveřejnil v tisku svůj souhlas s usnesením varšavského kongresu obránců míru atd.
V posledních létech faráře Dr Honců byl celý národ rozbolavělý lidstvo přecitlivělé, napjaté mezinárodní události vyvolávaly stéle větší nervozitu. Tehdy se kolem bratra faráře vytvořil užší věrný kruh, v němž se cítil spokojen. Ovšem neslo to s sebou i to, že se znovu našli jiní, kteří se necítili ve sboru doma a vzdalovali se společnému dílu.
Vnitřně mnoho lidí v celém národě začalo více a více podléhat trvající všestranné protináboženské propagandě (tisk, rádio, televize, škola stojí v jejích službách). Často byli sráženi také existenčními obavami, že příslušnost k církvi bude mít za následek degradaci v zaměstnaní, u dětí zákaz studií atd. (Syn Petr Honců nebyl puštěn na vyšší školu technického rázu pro údajně nepříznivý postoj otcův ke státu!) V roce 1952 se ve zprávě pro konvent ozývá zjištění, že Louny se Slaným je nejmenší z 15. sborů ústeckého seniorátu, a ve zprávě pro sborové shromáždění 1953 farář konstatuje, že jsme sborem převážně starých lidí. Zřejmě však nejde o zvláštnost Loun, ale postupný odvrat mladých od církve, vyvolávaný soustavnou propagandou a tlakem: Vždyť právě minulé poválečné ročníky byly poměrně silné na narozené: ještě 1952 bylo ve sboru 13 narozených proti 7 zemřelým. Ale právě se poměr obracel: 1959 bylo 10 pohřbů a jen 4 děti byly přineseny ke křtu. Na školách bylo ještě 1950 vyučováno na pěti místech 60 žáků náboženství. V padesátých létech byla zavedena nová praxe, že do hodin náboženství nesmí přicházet dítě, jež nebylo na začátku školního roku řádně písemně přihlášeno, což bylo opět všelijak ztěžováno. A tak ve škol. roce 1955–56 se řádně přihlásily již jen 2 děti, ostatní přihlášky nebyly uznány jako opožděné atd. Zůstala již jen skupinka žáků ve Slaném a Zlonicích, ale i ta brzy skončila svoji existenci. Náhradou za školní vyučování náboženství chtěl být pokus o shromažďování dětí na půdě sboru v sobotu odpoledne; ale tento nový způsob se nikdy dobře nevžil. Také Nedělní škola byla velmi málo využívána, přicházelo sotva 10 dětí: v r. 1957 v Lounech 7, ve Slaném 12. Poslední pěknou akcí byl zájezd 15. 5. 1958 do církevního domova odpočinku v Doběticích u Ústí nad Labem, jehož se zúčastnilo 26 dospělých z Loun, 19 ze Slaného, ale hlavně 17 dětí z Loun, 20 ze Slaného. Děti připravily besídku pro tamní staroušky.
Také bohoslužby zaznamenaly právě v těchto létech značný pokles účasti — přicházelo 40–50 bratří a sester. V r. 1957 měly Louny průměrnou účast 38, Slaný 23. Při biblických hodinách bývalo 10 i méně posluchačů, ač se br farář všemožně snažil učinit program přitažlivějším: v druhé části podával výklady z dějin Jednoty bratrské, probíral populární Kellerovu knihu o bibli a archeologii, pro mítal i světelné obrázky. Ale pokles tím vším nebyl zadržen. — Od roku 1959 zcela ustalo i konání konfirmační slavnosti. Mládež na půdě sboru nejeví známky existence.
V březnu 1958 se pro vysoký věk vzdal své funkce dlouholetý kurátor br Julius. Fleischer. Na jeho místo byl zvolen Jan Růžička, jeho zástupcem s. Libuše Růžičková, správou budov pověřen br Melena, pokladníkem s. Lib. Modráková. A tu opět vděčně zaznamenáváme, že i v této nesnadné době bylo sboru darováno několik vzácných příležitostí, jež zaujaly mnohé a přinesly pěkné oživení i mnoho užitku. Jednou z nich bylo dovršené úsilí o získání Varhan.
Myslelo se na ně dlouho, se zmínkami se setkáváme hned od začátků příprav ke stavbě chrámu. Ale finanční břemeno dlouho nedovolovalo přikročit k realizaci, i když byl velmi záhy založen varhanní fond a pilně se do něj sbíralo, ke konkrétnímu jednání došlo ve válečném roce 1942 s firmou Tuček v Kutné Hoře; tehdy se hospodářská situace sboru zlepšila. Avšak odborníci radili počkat na poválečnou dobu, až bude opět lepší materiál na stavbu hudebních nástrojů. Koncem r. 1943 dosáhl varhanní fond již 26 428,98 K, v roce 1946 dokonce 183 291,30 Kč! Ale tehdy došlo k převodu válečné měny a na fondu zbylo pouhých 14 666,30 Kč. Varhany v té době stály 300–350 000. Ustoupilo se tedy od myšlenky na nový nástroj a bratří se začali ohlížet po vhodných starších varhanách.
Dlouho se zdálo, že ani tato cesta nepovede k cíli, až v létě 1950 sdělil senior Somolík z Teplic, že tamní československá církev hodlá přenést veliké varhany z Drnovan do Teplic, a teplické uschovat rozebrané. Jde o velmi cenný nástroj, i profesor Reinberger doporučuje jeho použití pro Louny. Staršovstvo se ovšem chopilo této příležitosti. Původně se zdálo, že bude třeba teplické varhany vlastně koupit: českoslovenští chtěli tak získanou částkou uhradit přemístění rozměrných trnovanských varhan, jež by stálo asi 153 000 Kč. Náš sbor měl tehdy na spořitelní knížce 183 000 Kč, ale ty byly od první měnové reformy vázané
, tedy nepoužitelné; k disposici byl pouze varhanní fond ve výši 58 760 Kč. Státní úřady s převzetím nástroje souhlasily již proto, že jim záleželo na zachování trnovanských varhan (byly odhadnuty na 2 milióny Kč). Po projednání byly tedy teplické varhany přiděleny našemu sboru k bezplatnému používání, t.j. sbor hradil jen náklady s jejich převozem do Loun a ovšem nové postavení. Nástroj byl demontován a v bednách převezen: náklad činil 13 566 Kč. Původně se počítalo s tím, že budou postaveny na kruchtě. Ale nyní došlo k nesnázím. Ukázalo se, že varhany jsou příliš vysoké a na galerii je nelze umístit. Zůstaly bezradně ležet v bednách od léta 1951 do léta 52.
Tu Ing Bareš i profesor Reinberger navrhli postavení nástroje v přední části chrámového prostoru, ve výklenku se zděnou kazatelnou. Postavením byl pověřen zaměstnanec krnovské varhanářské firmy Pavel Žúr z Chrastavy u Liberce. Konečně bylo na podzim 1952 dílo dovršeno. Kolik to zase bylo radosti, a kolik let úsilí to stálo! Účet za postavení činil 130 954 Kč. Později musela však být pořízena i nová pedálová klaviatura (7 500 Kč), celý nástroj byl opatřen nátěrem v bílém odstínu, konečně byl před varhany postaven i nový stůl Páně a kazatelna (1957) podle návrhu arch. Bareše v ceně asi 12 000 z daru synodní rady. KNV přispěl na postavení varhan částkou 20 000 Kč. Jinak byl celý náklad uhrazen sborem.
V neděli 16. 11. 1952 (při příležitosti 20. výročí postavení chrámu) se konala slavnost odevzdání
varhan. Při dopoledních bohoslužbách kázal synodní senior Dr Hájek, odpoledne se konalo evangelisační shromáždění. Podílelo se na něm asi 120 zpěváků z různých sborů seniorátu (Třebenice, Roudnice, Chotiněves, Teplice, Louny). Varhanní skladby přednesl profesor Akademie múzických umění Dr Jiří Reinberger, který stavbu varhan provázel po celou dobu svým zájmem i radou; také jejich kolaudaci laskavě provedl.
Tím byl tedy chrám opatřen hodnotným vnitřním zařízením. Občas se od jeho postavení mluvilo i o opatření zvonů do věže; ale k tomuto doplňku již nedošlo.Časově přibližně do stejné doby spadá i období význačných koncertů duchovní hudby, které poznamenaly život sboru i celého seniorátu. Bratr Dr Honců byl zvolen předsedou seniorátního evangelisačního odboru. V jeho rámci se podařilo, že se pěvecké kroužky z řady okolních i vzdálených sborů spojily, aby společně vzdaly chválu svému Pánu.
Po svém příchodu do Loun byl br farář zvolen i předsedou pěveckého kroužku. Ale nebylo dost ochotných zpívajících členů sboru. Teprve po válce se podařilo získat za dirigenta pí učitelku Šípkovou. S ní přišlo do zkoušek i několik zpěváků z mimo sborových řad. Rozvinul se čas pilné práce. Pí Šípková je nadšenou muzikantkou, věnovala kroužku i celou řadu svých skladeb (na slova Husova listu Lounským, na různé texty z Písma). V roce 1949 se scházelo 16 bratří a sester, kteří tento rok zaznamenali 10 vystoupení.
A tehdy došlo ke spolupráci s ostatními kroužky v seniorátě. Slavným dnem se stal 19. 10. 1950, kdy se v Lounech uskutečnil I. evangelizační koncert
přijelo 35 zpěváků z Mělníka, 41 z Roudnice, 16 z Libiše, 10 z Třebenic, 17 z Litoměřic, 19 z Teplic, 27 z Chodova, 26 z Nejdku, 38 z Chotiněvsi, 20 Lounských, dále ze Mšena a Sokolova. Celkem tu vystoupilo 248 zpěváků! Sólově byly zpívány Dvořákovy biblické písně (Třebenice), potom vystoupily samostatně jednotlivé kroužky (Lounští zpívali Husův list a Na slova ev. Lukášova od uč. Šípkové). Nakonec se k řadě skladeb spojili všichni zpěváci: Otče náš milý Pane, Ó proč bychom se báli, Apoštolské požehnání (od C. Urbance); zvláště píseň Ó proč bychom se báli zapůsobila přímo manifestačně a zanechala nezapomenutelný dojem jako odpověď důvěry v Boží vedení v dobách nepřízně, jimž církev procházela. První evangelizační koncert se stal pro sbor i hosty vpravdě zážitkem, na jaký se nezapomíná.
Jiný evangelizační koncert byl pořádán v říjnu 1951 na Mělníce. Dne 22. 3. 1953 se konaly v Lounech mírové hudební nešpory
na varhany hrál prof. Reinberger, na housle senior Somolík ze skladeb Pachelbela, Nardiniho, Kuchaře, Sacha a j.
Další hudební nešpory uspořádány 28. 6. 1953 (v neděli večer) při příležitosti natáčení varhanních skladeb čs rozhlasem v našem chrámu. Tehdy účinkoval opět prof. Reinberger a jeho výborná žačka Lubina Holancová, dcera lužicko-srbského faráře; předvedeny skladby Bachovy, Pachelbelovy, Buxtehudeho. Br farář při té příležitosti kázal na text J 14, 21n.
13. 11. 1953 byl uskutečněn sborový den
s kázáním a od polední přednáškou o smyslu reformace od prof. Říčana. V 17 hodin program pokračoval opět hudebními nešporami, ha varhany hráli známí hosté prof. Reinberger a Lub. Holancová spolu s orchestrem za řízení p. Bervída, dirigenta krušnohorské filharmonie z Teplic. Na programu byl Händelův koncert F dur pro varhany a orchestr, Mozartova sonáta G dur pro 2 housle, violoncello a varhany a Haydnův koncert C dur pro varhany a orchestr. Stejně tak 17. 10. 1954 byl připraven koncert pod záštitou osvětové besedy: prof. Reinberger hrál na varhany, krušnohorská filharmonie, a sólové housle posluchačka AMU Nora Grumlíková.
Pověst o této činnosti na půdě sboru se rozšířila, řada dalších umělců nabízela svoje schopnosti. Byli lákáni výborným nástrojem, ale i prostředím, jež lounský sbor dovedl pro účinkující vytvořit. Tak se 25. 5. 1957 konalo evangelisační shromáždění, při němž hrál na varhany Milan Šlecha, výborný žák prof. Reinbergera: opět skladby Bachovy, Mozartovy, Buxtehudeho, Kuchařovy. Tentokrát doplnil pěvecký kroužek program předvedením některých skladeb Zdeňka. Čepa a Anglických anthemů.
A konečně dalším radostným úsekem práce se stal
který se v poválečné době mnohem těsněji přimknul ke sboru a doplňoval jeho činnost. K obnově tohoto díla došlo v r. 1947, kdy byl předsedou jmenován br Našinec; vedle něj stáli ve výboru bratří Melena, Šejnoha, Bednář. Br Našinec pojal práci odboru více směrem k probuzení vlastních členů církve. Ve zprávě o prvním roku činnosti uvádí jako dílo Kostnické jednoty i zavedení bohoslužeb v Lenešicích. Po stránce organisační navázal styk s ústředím, obnovil kartotéku členů, zavedl úřední agendu. Zajímavou akcí v tomto období bylo rozšiřování kostnických jisker: výbor objednal a předplatil časopis vždy skupině dvou až tří členů, kteří bydleli blízko sebe, aby si jej mohli vzájemně půjčovat. Časem si jej pak sami začali předplácet a výbor se zaměřil na jinou skupinu.
V roce znovuzahájení činnosti 1947 se konalo několik členských schůzí. První příležitostí byla vzpomínka na 10-leté výročí smrti T.G. Masaryka. 30. 3. přednášel farář Honců o Komenském. Na den 28. 10. byl pozván poslanec Vojta Beneš, ale omluvil se velkým nedostatkem času. 16. 11. mluvil tajemník ústředí Dr O. L.Šťastný o Náboženství jako cestě k demokracii. A rok byl zakončen 6. 12. vzpomínkami MUDr Vlastimila. Jurena na dny okupace a koncentrační tábor: Nikdy víc. Účast při přednáškách nebyla přes mnohé zvaní velká — kolem 50. V tomto roce byl též znovu odhalen pomník M.J. Husa na náměstí, v době války odstraněný; ale sbor ani KJ se oficiálně nezúčastnili.
V r. 1948 bylo při valné hromadě 18. 1. přítomno 20 členů (celkem jich k tomu dni bylo členy 38). Vyprávěl při ní farář Losa ze Žatce o cestách po Dánsku a Švédsku. V březnu metodistický farář Enrico Molnár ze Slaného přednášel o Americe a jejím církevním životě. V červenci se konala ve spolupráci s osvětovým sborem přednáška Dr O. Šťastného o Husovi v aule obchodní akademie. Ze strany osvětového výboru byl však předem vznesen požadavek na našeho řečníka, aby pojetí Husa bylo v duchu ministra Zdeňka. Nejedlého! Účast byla poměrně malá. V listopadu podal farář J. Vl. Šebesta výklad o Čeňku Duškovi.
Kromě těchto významnějších příležitostí se odbor scházel k pravidelným domácím besedám většinou s referátem místního faráře o různých aktualitách: probrán článek prof. Hromádky o únorových událostech, mírové rezoluce církví, vzpomenuto popravy na Staroměstském náměstí, také úmrtí presidenta Beneše. Též byly uskutečněny tři společné zájezdy: do Královic, Kožlan a Lán; do Mělníka a na Kokořín; do Horního Litvínova s návštěvou sboru i výletu do přírody.
Také v r. 1949 bylo zváno jen málo hostů: vikář Laštovka z Duchcova vyprávěl o sborech na Českomoravské vysočině a Dr Hořejší z Prahy na thema: Slované a náboženství; přednáška se konala pod hlavičkou osvětové besedy, ale v chrámu. Při ostatních pravidelných měsíčních schůzkách byla probírána modlitba Páně (!) a aktuality: vzpomenuto Jana Karafiáta, Jiřího Strejce, M. R. Štefánika, Ed. Beneše, T.G. Masaryka, Komenského, synodního seniora Křenka.
přednášel při valné hromadě farář Kozlík z Prahy o Křesťanství a socialismu (účast. 23 čl. +9 hostů); v březnu opět far. Kozlík o Komenském. V červnu uspořádán zájezd na hrad Krakovec. V říjnu hovořil Dr Honců o Jednotě bratrské (účast. 21). Pravidelná měsíční sejití pokračovala s chudším programem: různí členové přispívali svými vzpomínkami, referáty o kurzech, jichž se zúčastnili a pod. Kromě br Kozlíka se nepodařilo získat jiného hosta.
získáni k přednáškám farář Jan Miřejovský a F. M. Dobiáš. Kromě toho uspořádán zájezd do Prahy, kde si účastníci prohlédli reformační památky pod vedením faráře Schneidera. — Pěkné je, že sbírky_, konané při valných hromadách v těchto létech, byly odesílány jako dar české diakonii: 1950 312,50 Kč, 1951 262,50 Kč.
Od roku 1952 došlo ke změně ve vedení MO KJ: při valném shromáždění (účast. 21+5) byl zvolen předsedou br Bednář, jednatelem br Melena, místopředsedou Jan Růžička, pokladníkem br Sejnoha, členy výboru br Klimeš, L. Modráková, Lib. Růžičková, B. Honců. Ale v tomto roce není záznamů o sejitích, kromě 28. 3., kdy tu byla hostem Dr Šretrová, tehdy po určitou dobu pracovnice státního úřadu pro věci církevní. Její thema: Evangelík v dnešní době. V tomto období byla i práce Kostnické jednoty velmi obmezována.
Na rok 1953 bylo chystáno seniorátní sejití na Kalichu u Litoměřic při příležitosti Husových oslav; ale slavnost byla zakázána. Ani sjezd Evangelického díla v Brně nebyl povolen.
V r. 1953 se odboru přece podařilo rozvinout čilejší činnost: 1. 3. přednášel prof. Valeš z gymnasia o vlivu reformace na vývoj českého jazyka; 29. 3. prof. Císařová-Kolářová o ženách v životě a díle Komenského. V dubnu se konala zajímavá přednáška katolického faráře Holoubka z Cítolib o Evangelickém Švýcarsku očima katolíka. V květnu přednášel senior Somolík o reformačním chorálu, vlivu duchovních písni na píseň národní atd. V červnu Dr Honců o vlivu prostředí na české bratry ve vyhnanství. — Tato intenzivnější činnost byla provázena i větším zájmem posluchačů: účast bývala až kolem 80, tedy lepší než při bohoslužbách: začala přicházet řada hostů z CČS.
v lednu vyprávěl Dr Honců o Karafiátovi, v únoru sen. Somolík o Vlivu české reformace na dílo B. Smetany a Ant. Dvořáka. V březnu far. Bakala z Libkovic o Křesťanství v praxi, v květnu farář Janovský z Roudnice o Lutherovi, 7. 11. far. Sláma z Litoměřic o M. Niemöllerovi, 28. 11. a 19. 12. Dr Honců na pokračování o Víře obřadů proti víře bible.
v březnu opět prof. Valeš, v dubnu far. Honců o pastýřské péči, v prosinci Dr E. Zelený o A. Schweitzerovi.
6. 1. při výroční schůzi mluvil československý farář Znamenáček o Díle K. Farského a Jednotě bratrské; dalším lednovým hostem byl prof. Navrátil z Prahy: Husitství v díle Al. Jiráska. V únoru farář Vejnar z Duchcova o křesťanské eschatologii Společně vstříc Pánu). V březnu prof. A. Novotný o Životě ve sboru. V dubnu uspořádáno bratrské sejití církví se společným zamyšlením nad přínosem Jednoty bratrské. Farář CČS, metodistický, kazatel Jednoty českobratrské a farář českobr. evangelický mluvili o tom, Čím je pro nás Jednota. V květnu hovořil čs. farář Petržilka na thema: Člověk, který hledá, nalézá. Během léta se zde zastavili členové KJ z Brna ku zájezdu do západních Čech. Bylo s nimi navázáno spojení hlavně prostřednictvím prof MUDr Ningera, který velmi chválil lounskou práci a nabádal, aby odtud vyšel podnět k činnosti KJ v celé severozápadní oblasti Čech. Uskutečnění narazilo na nedostatek ochotných a schopných organizátorů i na různá obmezení ze strany státních úřadů, které nedovolovaly zakládání nových odborů, konečně byl v srpnu uskutečněn jeden z krásných autobusových z á j e z d ů , které si brzy získají značnou popularitu a přinesou obohacení pro sborové společenství.Trasa tohoto roku vedla do jižních Čech: Tábor-Písek-Sudoměř-Husinec-Prachatice-Praha. Účast 55 členů z Loun, Slaného a Teplic.
byl jubilejním rokem Jednoty bratrské — uplynulo 500 let od jejího založení. V únoru přednášela Dr Jarmila Hrejsová z Prahy: B. Němcová a evangelíci. V březnu se konalo Bratrské sejití reformačních církví v našem chrámu. V dubnu farář Jos. Závodský vykládal o Tůmovi z Přelouče. V květnu se odbor podílel na Evangelizačním shromáždění pěveckých sborů. V červnu uspořádán zájezd (třídenní!) na českomoravskou vysočinu se zastávkou na celocírkevním shromáždění k oslavě Jednoty v Kunvaldě: Kutná Hora-Litomyšl-Jimramov-Daňkovice-Sněžné-Nové Město- Věcov (rodina Bednářova)-Kunvald-Hradec Králové-Prachatické skály-Mladá Boleslav-Máchovo jezero. 5. 7. bohoslužby k výročí Husova upálení. V říjnu opět Dr Hrejsová o K. H. Borovském jako náboženské osobnosti. — Kromě toho přednášel 10. 3. ve Slaném prof. Urbanec o Písňovém odkazu Českých bratří. V tomto roce byla také založena odbočka v Mostě, kde se péčí br Ratiborského rozvine pěkná práce.
zaznamenává bohatou činnost, odbor prožívá opět svá lepší léta: 26. 1. provedeno recitační pásmo Z labyrintu světa do ráje srdce — připravil Dr Honců, recitoval Václav Procházka, člen kladenského divadla. 16. 2. přednášel čs farář Bezdíček z Litvínova o reformaci a společné cestě ref. církví. 23. 2. br Pechar, tajemník Ústředí o Toulkách Slovenskem (se světelnými obrazy), 16. 3. prof. J. M. Lochman o Křesťanství a vědě, 28. 3. uskutečněn jednodenní zájezd do Prahy — prohlídka Betlémské kaple, Valdštýnského paláce s výstavou o Komenském a českém písemnictví; 10. 4. další sejití reformačních církví, 11. 5. podíl na druhém menším zájezdu do Ústí a domova odpočinku v Doběticích, 11.–13. 7. třídenní zájezd společně s teplickým sborem: Louny-Slaný-Mnichovo Hradiště-Turnov-Český ráj-Liberec-Jablonec (výstava skla)Křížlice-Valteřice-Jilemnice-Vrchlabí-Herlíkovice-Jánské lázně-Pec-Sněžka-Červený Kostelec-Babiččino údolí-Náchod(bohoslužby)-Hronov-Kuks-Poděbrady. 9. 11. Dr Hrejsová: Kollár jako kazatel. 26. 10. br Honců o křesťanské službě v Jednotě bratrské. 23. 11. recitační pásmo Ducha neuhášejte — recitoval Václav Procházka.
v lednu Br Honců o Č. Duškovi, v únoru K.P. Lanštják o evangelické církvi v Lužici, v březnu Dr T. Č. Zelinka o Křesťanu ve světě, v květnu Bratrské sejití (českosl. far. Znamenáček: Ježíš Kristus včera, kazatel Toušek: Ježíš Kristus na věky. Doplněno smíšeným pěveckým sborem z Loun, Teplic a Litoměřic, a pěveckým sborem 26. dětí z Děčína. Účast asi 200!) V červenci dvoudenní zájezd do západních Čech: Kadaň-Jáchymov-Nejdek-přehrada v Doubí-Karlovy Vary (noc v krásném stanovém městečku)-Mariánské lázně-Černošín-Stříbro-Plzeň. V září Dr Honců o Svatováclavské tradici.
v lednu Dr Honců o Zinzendorfovi, při výroční schůzi v únoru far. Vejnar o sborech v Podkrkonoší, v březnu far. P. Pellar z Libkovic o Křesťanství v praxi, v dubnu senior Somolík o Návratu k prvotní církvi, v červnu bratrské sejití — spojeno s varhanním koncertem p. Kefera z Ústí n.L.; v prosinci prof. J. M. Lochman o Všedním životě. V Červenci již tradiční zájezd na dva dny: Jihlava-Telč-Bítovská přehrada-Znojmo-Brno-Vanovice.
v březnu far. Jan Dus z Chotiněvsi: Izrael doby předkrálovské, a Dr Hrejsová: Evangelický rod Palackých. V dubnu farář Janovský: Reformace na Roudnicku. V květnu prof. F. M. Dobiáš o Písni v životě křesťanově. V červnu Bratrské sejití na paměť 21. 6.: Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých. Varhanní skladby přednesl p. Kefer. V červnu P.Pellar: Jak rozumět mladým lidem (poměr generací), v říjnu Hudební nešpory — p. Kefer s kolegy z ústeckého divadla. V prosinci far. Schneeberger: Písmák a Starý zákon. V červenci čtyřdenní zájezd(!): Borové u Poličky-Polička-Moravský kras-Gottwaldov-Vsetín-Žilina-Ružomberok-Ostrava-Olomouc.
Bezpochyby je i tento poměrně stručný výčet činnosti odboru Kostnické jednoty únavný, ale nad ním si uvědomujeme, jaké množství práce zde bylo vykonáno a ke kolika setkáním byla členům sboru dána příležitost.
Tím jsme také ukončili líčení podstatných prvků, kolem nichž se soustřeďoval sborový život v době, kdy se skrytě připravovala choroba uzavřít období působnosti bratra faráře Dr Honců. Když jej nemoc donutila ulehnout, sbor neustal ve své činnosti, ano je cosi dojemného a zároveň i zvláštního v tom, že se v některých oborech probudil k čerstvějšímu životu. Přijížděli vypomáhat okolní kazatelé, Pellar z Libkovic, který si získal značnou oblibu, Vl. Sláma z Litoměřic, Em. Vejnar z Duchcova, a hlavně administrátor Mil. Ausberg ze Žatce, který vedl pěkně navštěvované biblické hodiny v Lounech i ve Slaném (právě při nich stoupla účast víc než dvojnásobně — na 18 až 20).
Od října 1961 byl synodní radou poslán na výpomoc do Loun po dobu nemoci bratra faráře bohoslovec P a v e 1 S m e t a n a z Prahy. Pustil se a chutí do práce, volal k niterné osobní zbožnosti, zvlášť mnoho péče věnoval dětem a skupince mládeže. Ale než mohl plně rozvinout svoji působnost, byl povolán již od 3. 1. 1962, aby se podrobil dvouletému vojenskému výcviku. Měsíc na to bratr farář zemřel, jak jsme si již pověděli.
Sbor byl tedy opět bez pastýře a chvíle nebyla právě příznivá: státní orgány sledovaly život sborů ve všech složkách, a kde to bylo možné, neudělily povolení k dalšímu obsazení, ale navrhly spojení s některým sousedním sborem a obstarávání ztenčené práce jedním kazatelem. Vlastně toto nebezpečí neobsazení hrozilo každému menšímu sboru, jehož kazatel odešel. Ani Louny se nevyhnuly tomuto pokusu a protože si toho bylo staršovstvo vědomo, začalo jednání o nástupci Dr Honců velmi brzy po jeho úmrtí.
Tak se stalo, že již 16. 5. 1962 nastoupil službu kazatele v Lounech
Ale dříve než budeme sledovat jednání o nástupu, jež nebylo zdaleka snadné, vrátíme se opět o kus zpět. Je třeba, abych zde pro úplnost uvedl svůj stručný životopis. Narodil jsem se 4. 3. 1928 v Dolní Sloupnici u Litomyšle. Otec byl venkovským řemeslníkem, ale kolem roku 1935 byl nucen dílnu zrušit a stal se továrním dělníkem. V roce 1945 jsme se odstěhovali do pohraničí, kde jsme nalezli druhý domov na pokraji libereckého sboru (Chrastava). V Liberci jsem v r. 1948 maturoval a přihlásil jsem se na bohosloveckou fakultu v Praze.
Roku 1952 skončila idylická doba studií a byl jsem synodní radou poslán jako vikář do Jablonce nad Nisou. Zde jsem byl dočasně jako zástupce faráře Mikuleckého, který vykonával vojenskou službu. Hned na toto první místo mne provázela manželka Zdenka, rozené Štruplová, s níž jsem byl před měsícem oddán v pražském klimentském chrámu. Práce v pohraničním sboru nebyla snadná, zvlášť když ji předchůdce nevykonával věrně. Po půl druhém roce se vrátil, ale staršovstvo jej po nedobrých zkušenostech nehodlalo přijmout zpět; požádalo naopak, abych zůstal v Jablonci natrvalo. Po delším jednání byl far. Mikulecký přinucen podat resignaci. Ale tu došlo k nové komplikaci: pan krajský církevní tajemník si nepřál, abych dál působil v libereckém kraji. Staršovstvo se ujalo projednávání celé záležitosti, ale pan tajemník odmítl komukoli sdělit nepochopitelný důvod mého odvolání. Vůči kazatelům se tehdy postupovalo velmi libovolně, aniž by měli možnost dovolat se nějakých práv. Bratří presbyteři se domnívali, že v pozadí byla snaha uvolnit jablonecký sbor pro tehdejšího seniora libereckého seniorátu, když nebyl přijat sborem v Liberci.
Tehdy se uvolnilo místo faráře v Bučině u Vysokého Mýta a já jsem rád přijal pozvaní jeho staršovstva. Dne 12. 9, 1954 jsem byl zvolen a 21. 11. instalován v tomto starém tolerančním sboru. Šel jsem tam rád i proto, že jsem se tak vracel do svého rodného kraje a mně blízkého prostředí. Bylo to poměrně klidné období, sbor byl dosti silný a hlavně zde byla stále ještě skupinka nejmladších. Snažil jsem se budovat sbor uvnitř, ale k této vlastní práci přistoupilo i množství nutné tělesné námahy na úpravě sešlé farní budovy (celý vnější vzhled, omítka, nová okna, zřízení nové sborové místnosti atd). S prostými venkovskými lidmi jsme se dobře sžili, se sousedy na blízkých farách jsme navázali pěkná přátelství.
Ale přišla nová těžká starost. V Jablonci se nám narodil syn Pavel, v Bučině dcera Marta. Pavel začal trpět záněty průdušek, nemoc se stala chronickou, přidaly se zápaly plic, nakonec silné asthma. Vystupňovalo se tak, že jsme jej nemohli mít doma: bud byl na klinice, v nemocnici, v lázních, nebo později celé dva roky u babičky v Praze, ukázalo se, že jeho stav je působen něčím z místního prostředí a lékaři doporučovali změnu bydliště. Velmi dlouho jsme tento krok odkládali, ale nakonec nebylo vyhnutí. Začal jsem tedy usilovat o změnu působiště. V létě 1960 jsem byl kandidátem sboru v Třebenicích; ale pan církevní tajemník tam určil faráře Boreckého.
V zimě 1960–61 jsem projednal přechod do sboru ve Vrchlabí; tehdy mi tajemník žádost nepotvrdil s odůvodněním, že prý proti mně bylo vzneseno vážné obvinění. Teprve po 3/4 roce mi bylo při náhodném setkání prostě ústně sděleno, že šlo o omyl, způsobený prý záměnou jmen… Tak se v těchto létech jednalo s církevními pracovníky a s každým, kdo se otevřené přihlásil ke křesťanství. V té době jsem se obracel na všechny možné strany, také synodní rada byla informována o naší svízelné situaci.
V lednu 1962 mi sdělil její tajemník Jiří Novotný, že snad brzy dojde k novému obsazení sboru v Lounech. Bratra seniora Honců jsem neznal a ani nyní jsem nevěděl nic bližšího o jeho zdravotním stavu. Napsal jsem administrátorovi sboru, aby sdělil staršovstvu můj zájem o místo lounského kazatele, ukáželi se k tomu vhodná příležitost. Po úmrtí bratra Dr Honců mne staršovstvo pozvalo ke kázání na neděli 11. 3. Byla to pěkná neděle, i pan okresní církevní tajemník dal příslib, že bude obsazení příznivě vyřízeno. Ale najednou došlo ke změně a již 17. 3. sdělil bratru kurátorovi plán, Louny neobsadit, spojit je se Žatcem, zatímco Slaný by bylo připojeno ke Kladnu.
Nastaly těžké chvíle a tehdy vyvinul br kurátor Růžička snad nejlepší kus své iniciativy. Jednal o celé záležitosti denně, osobně na ONV, na synodní radě, a nakonec s tajemníkem Novotným na KNV. Zde se po těžkém jednání přece podařilo prosadit, že Louny jsou sborem, který přes malý počet členů by měl mít samostatného pracovníka. Tak byla 7. 5. provedena volba (ve Slaném 21, V Lounech 35 voličů, celkem 56) a ke dni 16. 5. 1962 byl sbor opět opatřen stálým kazatelem.
Do jaké to doby přicházíme? Vnější situace jistě není snadná. Po roce 1948 byl do lidských myslí stále více zaséván duch rozkolu: člověk, který věří v Boha, je prohlašován za zaostalého, ano nutně i politicky reakčního občana. Demagogicky se k tomu používá všech možných příležitostí i prostředků; rozhlas, tisk, televize, neustálé školení hlásají: což může soudný člověk v době umělých družic ještě věřit v Boha? A takový potom nemůže ani zastávat odpovědné místo. Nejhorší snad, že nejprudčeji se agitace obrátila na děti ve škole, učitelé mají povinnost v rámci všech předmětů používat nejrůznějších argumentů proti náboženství. Je podněcována neúcta k církevním pracovníkům, i k věřícím rodičům.
I když v našem sboru nedošlo k případům přímého šikanování, přece byli celkovým ovzduším mnozí zastrašeni, odrazeni, a hlavně byla nalomena vnitřní jistota víry. Tak došlo k silnému poklesu, který jsme sledovali: účast při bohoslužbách jej zaznamenala již záhy po válce, v biblických hodinách bývá jen nepatrný hlouček, Sdružení mládeže celou řadu let neexistuje, konfirmace se nekoná, v Nedělní škole je tak nepatrná skupinka dětí, že nepřítomnost jednoho či dvou znemožní její konání. Co nás nejvíc překvapí, je nestatečnost a nepevnost některých, kteří dříve stávali blízko středu sborového dění. Přitom žádné vysvětlovaní nepomáhá, k diskusím o vážných otázkách nepřijdou právě ti, kdo předstírají, že jim mnohé problémy brání.
Až kolem let 1964–65 se situace v celém národě a východní Evropě
ukázala neudržitelnou, uplynulé ostré období bylo odsouzeno jako stalinismus
. Otevřely se nečekané těžkosti hospodářské, mezinárodní, problémy s výchovou mládeže atd. Právě nejvážnější teoretikové marxismu si to začali uvědomovat a snaží se najít pro lidi pevnou základnu života.
Budeme umět využít možností, které nám právě tato situace poskytuje? Jaká bude budoucnost církve, našeho sboru? To je zcela jasné, že vývoj nepůjde zpět. Otvírá se před námi zcela nová skutečnost: světa bez náboženství. Lidé je neznají, široké vrstvy pochopily atheistický boj jako otevření dveří k zpovrchnění života, spokojují se s hrubě materialistickým, konzumním způsobem života. Stali se alergickými na každé i jen jemně nesené svědectví víry
. Ukazuje se, že odklon od církví není jen výsledkem vnějšího tlaku.
Budeme umět ponořit se do celé kloubky nezkráceného evangelia? Pochopíme, že nestačí žít věcem, že radostná zvěst Ježíše Krista je jediná základna skutečného života? A budeme to umět prožívat tak, že se pro to přece otevřou i oči, uši, srdce odcizených? Někdy se ozve i dnes vážný hlas, že křesťanství stojí teprve na počátku své cesty, uchopíme se toho se vší odpovědností právě my křesťané?