Varování před sektou Williama Branhama, uveřejněné pře půl rokem, vzbudilo ohlas, který jsem nečekal. Zdá se, že informací o tomto tématu je na internetu stále poskrovnu, protože se na mne obraceli i lidé, postižení zcela jinými sektami. Je zřejmě potřebné se tématem zabývat. Proto budu na této stránce monitorovat zatím alespoň sekty, které působí zde v Lounech.
Předně: Oběti sekt zdaleka nejsou nevzdělaní prostoduší lidé. Výstižnou ilustrací nám budiž úryvek z článku Tomáše Novotného:
Nechali [Členové sekty Chen Tao] tam na jedné ze svých zahrad i kosmický koráb, který si postavili ze starých pneumatik, dřeva, pouličních lamp a několika tvárnic. Chenovi se podařilo přesvědčit své většinou velice vzdělané vyznavače, že toto monstrum vybavené starým křeslem a zahradním opékačem místo řídícího pultu, bude schopné pojmout (při průměru asi pěti metrů) až sto tisíc cestujících a vzlétnout k nebesům. Dingir 1/1998
Tento křiklavý případ by našel své obdoby snad v každé sektě. Co vede člověka k tomu, aby obětoval celý svůj život takové pošetilosti? Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se stávají členy sekt, se od nás ostatních nijak neliší; nestanou se obětí sekty, protože jsou nějak psychicky narušení. Jako my ostatní, jako každý člověk, nejvíce touží ve svém životě po smyslu.
Vlastně podobně nerozumně jedná každý z nás: Žijeme třeba pro své děti, i když je dost pravděpodobné (a přirozené), že nás na prahu dospělosti opustí a půjdou vlastní cestou. Třeba se o nás ve stáří budou i starat, ale jejich starostlivost se jistě nikdy nevyrovná té, kterou jsme jim my věnovali v prvních osmnácti letech jejich života. Starat se o děti je podobně pošetile nevýhodné, jako věřit v dřevený létající talíř. A přesto péči o děti považujeme často za jednu z hlavních a nejvíce uspokojujících věcí v našem životě.
Nezdržujme se příliš příklady, většina dlouhodobého lidského počínání se zdá pošetilá při srovnání vynaloženého úsilí a dosaženého zisku, nemluvě o tom, že lidský život je konečný a vlastně krátký. A přesto většina z nás má v životě nejaký cíl a nechce se omezit na pouhé přežívání a uspokojování tělesných potřeb. Pomíjivost našich cílů se nám nicméně stále připomíná. Odvoláváme se tak na vyšší důvody, říkáme např. „starat se o děti je správné“ „člověk má v životě neco dokázat“. A na to zase můžeme opáčit „a to říká kdo?“ Odvoláváme se na tradcici, že to tak vždy bylo. Tedy vlastně na předky, které ostatně uctívali i naši slovanští předkové a dodnes tak činí mnohé mimoevropské národy. Jinde jsou vyšším důvodem lidského jednání dokonce bohové. Pro nás jako křesťany pak Bůh jeden, který se za nás nesobecky obětoval na kříži a my jej máme následovat v podobně nesobeckém jednání, jehož konečný smysl se však ukáže až na konci tohoto věku. To však není předmětem tohoto článku. Křesťané dokážou ocenit nesobecké jednání nekřesťanů jako něco, co se Bohu líbí, nekřesťané zase stejné jednání křesťanů, protože „tak je to prostě správné“. Sobecké cíle odsuzujeme společně; protože se nelíbí Bohu, protože „prostě nejsou správné“, protože kříží naše zájmy — a zase, na důvodech v tuto chvíli nesejde.
A potom jsou lidé, kterým tohle bežné starání jde příliš lehce nebo naopak příliš težce. Hledají něco víc. Běžný život mezi zaměstnáním a domácností je neláká, jít do kostela, který je už padesát let stejně poloprázdný, je také ani nenapadne. Chtějí něco, co tu ještě nebylo; něco, co nikdo jiný nemá. Takoví lidé jsou buď vnitřně na dně a chtějí rychlé řešení. Nebo dosáhli všech svých „obyčejných“ cílů, ale přesto nejsou spokojení. Na komplikovanou životní cestu, kterou nabízí tradiční náboženství (ale nakonec i běžný život současného člověka) nemají buď sílu, nebo se jim zdá příliš obyčejná, příliš tuctová. Snad mohu říci, že v sektářství se projevuje skrytá pýcha člověka, který si podle svého názoru zaslouží víc než obyčejní lidé. (Ale nutno dodat: Že je někdo pyšný ještě neznamená, že je jinak zlý).
Srovnání s drogovou závislostí není úplně od věci. Většina lidí touží po klidu a pohodě. Jen málo z nich ale sáhne po heroinu. Většina z nás tuší, že život má mnoho stránek a že také nejsme na světě sami, že máme zodpovědnost vůči našim blízkým. Nemůžeme se soustředit na jednu věc, na jeden stav duše a vše ostaní odhodit; byť se díky tomu nemůžeme plně oddat nějakému prožitku a vůbec celý náš život je rozkročený mezi různými cíli. V případě drog i sekt je velmi svůdné oddat se jednomu pocitu, jedné myšlence, která zastíní všechno.
Pokud se někdo z vašich blízkých stal obětí sekty, vyjadřuji vám svou upřímnou lítost. Každá radá drahá, přesto: Pokud mohu radit, nedomnívejte se, že se jedná výhradně o dílo daného vůdce sekty. Jako u všech závislostí, důležistou roli hraje osobní rozhodnutí člověka; a stejné je to i s cestou ven z této závislosti. Vůdcové sekt sice opravdu bývají lidé s velkým osobním kouzlem, možná sami oběti svého vlivu na lidi. Možná dokonce někdy sami upřímně věří, že dělají správnou věc. To nejhorší ale je, že jejich oběti jim sami chtějí věřit, alespoň z počátku. Pokud tedy budete svým blízkým členství v sektě rozmlouvat, spíše jim potvrdíte jejich představu, že oni jsou vyvolení a celý svět je proti nim. Raději se hovorům o jejich přesvědčení vyhýbejte, nezapomeňte chránit sami sebe před jejich případným destruktivním chováním. Jako jedinou radu lze doporučit zachovat obyčejnou lidskou laskavost k obětem sekty. Od jejich přesvědčení je sice spíše neodvrátí, ale alespoň jim usnadní případnou cestu ven.