Člověk se nakonec podřizuje tomu nejmocnějšímu. Chce si však od něj nechat odstup, pokud je to někdo zlý. Co když je někdo mocný a zároveň zcela dobrý? Jako Kristus.
Bůh drží zlo v mezích svými tresty. Užívá k tomu i lidí. Na co si dát pozor, pokud jsme v roli trestajícího sami. Násilí brání zlému, ale nemůže způsobit nic dobrého. Pravomoce státu, rodičů a církve.
Budoucnost není v našich rukou, ale naplní se v ní Boží zaslíbení. Na zaslíbeních třeba stavět život. Bráno lidskou logikou náš čas nemůže dopadnout dobře. Bůh se možná smiluje. Je třeba věřit v narození z Panny -- a ve vše, o čem písmo svědčí, bez svévolného výběru. Je třeba zasadit jabloň.
To nejlepší nemusí být vždy uprostřed pozornosti a na povrchu všeho dění. Ovšem, lidé s nějakou schopností dříve nebo později dojdou navrch. O spiknutích. Za co chce být člověk milován.
Proč Ježíš nechtěl vládnout z vůle lidu. Že prvním krokem k moci je vládnout nad svým tělem a nad svým prostředím. A že je dobré se naučit bruslit a tancovat.
O tom, že lidé, kteří se řídí jen svou vůlí, jsou předvídatelní. O tom, že obchod sám o sobě není špatná věc. A jak Ježíše rozezlila průměrnost na svatém místě.
O ženském a mužském pohledu na svět. O tom, že pravý člověk nikdy neptří jen sám sobě. Že záleží na tom, čím se člověk proslaví. A že důležité neznamená nejdůležitější.
O tom, že je snazší oslovit tisíce, než opravdu získat šest lidí. O opojnosti života v malé skupině. O tom, že vše silné je nebezpečné, ale můžeme s tím zacházet, pokud máme návod. A že skepse není vždy pýcha.
Proč zbabělý člověk nemůže být pokorný. Proč chtěli učedníci vědět, kde bydlí Ježíš. Že žít hezky je svědectvím o Kristu. A že setkávat se přes internet nemá smysl.
O chvílích, kdy se člověk v duchu ptá „A vy jste jako kdo?“ O tom, že celý svět nejde odemknout jednou skvělou myšlenkou. O Synu Božím, který říká „Nevzdávej to!“
O Janu Křtiteli, jež dštil oheň a síru a všichi ho brali. O Kristu, jež kázal naději a právě proto nebyl oblíben všobecně. A o tom, jak žít potom, co vstal z mrtvých.
Na počátku bylo Slovo. Co ovšem dokáže jedno slovo? Když bych řekl třeba „jablko“, tak si ho představíme, ale nic víc. Můžeme snadno ozkoušet, že jednotlivá slova nejsou většinou o moc víc, než písmena. [záznam z Žatce]
Dalo by se až říci, že si Josef s bratry hraje jako kočka s myší. Bratři ho nepoznali, když přišli do Egypta por obilí. Ale on je poznal. [závěrečné kázání série]
Faraónův sen je jeden a týž. Bůh faraónovi oznámil, co učiní. Ovšem v prvním snu se objevuje řeka Nil, krávy, říční tráva. Až v druhém snu obilí, úroda, o kterou pak skutečně půjde. První sen je duchovní, náboženský, druhý věcný, praktický.
„Což vykládat sny není věc Boží?“ Když Josef vyprávěl své první sny vlastní rodině, jeho bratři i jeho otec jim hned rozuměli. Nepotřebovali výklad. Mezi syny Izraele, v této pastýřské rodině, žijící v příhraničí Egypta, zdá se rozuměl snům každý. Zatímco v Egyptě, nejvyspělejší, nejpokročilejší civilizaci té doby byla schopnost vykládat sny vzácná.
Když jsme Josefa předminulé neděle opustili, strhli z něj bratři šaty a hodily ho do cisterny, do jámy. Také na konci dnešního příběhu strhne z Josefa Potífarova žena šaty a Josef skončí ve vězení, v kopce, v jámě. V obou příbězích se lidé o Josefovi domnívají, že z něj jde Boží požehnání svléct, strhnout. Jakoby to, co Josef má, bylo vnější. Jako by to všechno bylo jen jeho společenským postavením, podle hesla „šaty dělají člověka“.
Sleovali jsme dosud příběh Josefa – Pán a Spasitel Ježíš Kristus však vzešel z Judova rodu. Události v Judově rodině jsou temné a také zvrácené. Panuje tak sklon příběh Judy a Támar přeskakovat. To je však pošetilé. Je lepší se o zlých věcech dozvědět, o tom všem, co se také může na světě stát, dozvědět dopředu? Nebo je lepší dívat se stranou, abychom si udrželi dětinský klid? Víra, která nechce vidět zlo, bývá velmi otřesena, když se s ním ve svém životě setká.
Josef ve snu spatřil slávu, která ho čeká. Nespatřil však ponížení a obtíže, které budou slávě předcházet. Nehrál s ním tedy Bůh, od kterého sen přišel, krutou hru? Ne. Představme si, že by se takový sen zdál nám. Přece by nám došlo, že než přijde sláva, bude to něco stát.
Udělej tam oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem. Bůh musí Jákobovi připomenout osudový okamžik jeho života. Čas, kdy si připadal nejchytřejší ze všech lidí. Kdy měl málo úcty k druhým, málo ohledů k druhým a kdy poprvé tvrdě narazil.
ákobovi synové se zastali své sestry. Nebýt lhostejný k životu druhého člověka, mít na mysli důstojnost druhého člověka, to je to, čemu Písmo říká spravedlnost, to dělá člověk spravedlivý. A přece se Jákobovi synové dopustili hrozných hříchů: Odmítli pokání a prosbu o odpuštění Šekema a jeho otce. Zneužili obřízky, pozvání do společenství s Bohem, znamení zaslíbení, aby oslabili své nepřátele. Napadli bezbrané, vraždili, loupili životy žen a dětí. Na konci zbylo jen málo Božích přikázání, které by nestihli porušit.
Jákob rozdělil své ženy a děti podle oblíbenosti. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Ezauův hněv by nejdříve dopadl na otrokyně a jejich děti. Ráchel s Josefem by měli při útěku náskok.
Jákob opustil domácnost, kde nebrali vážně jeho přání, kde se s podezřením dívali na jeho úspěchy, kde s ním nejednali jako s rovným. Mohl se utěšovat, že to bude časem nějak lepší. Jak ale? Co přesně bude jinak, aby to nedopadlo jako vždycky? Měl naději, která se rozplyne, když se jí člověk pokusí chytit, jako by chytal páru nebo kouř. Jisté pak bylo, že dnes to ještě není tak hrozné, že ničím zásadně ohrožen.
Sám Bůh říká Jákobovi, že je čas odejít. Navrátit se do země svých otců, domů. Že zde, kde posledních dvacet let žil, není doma. Jak se později dovídáme, Bůh mu to řekl ve snu. Ve snu se obvykle zjevuje, čemu rozum člověku zabránil, aby si toho všiml. Ano, rozum. Protože vše, co Bůh stvořil je dobré. Ale vždy má také své hranice. Tak i rozum je dobrý, ale má své hranice.
Jákob sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. A pak za ní sloužil dalších sedm let, protože jinak to nešlo. A znovu říkám, krásně zde vidíme proměnu srdce jako na talíři. Úskočný Jákob, ten Jákob, který to má vždycky dobré najednou dře jako mezek a ani mu to nepřijde. A pak se dovede kousnout a dře dalších sedm let, už s jistou hořkostí. Ale přece, táhne dál. A pak si řekne: A co se dělá pro mě, po pravdě řečeno.
Lában řekl Jákobovi : Ty jsi má krev a mé tělo! Lában nepřemýšlí o Jákobovi jako o někom, s kým by musel vyjednávat. Komu by musel stanovit přesné podmínky a ty pak dodržet. Bere Jákoba jako součást sama sebe. Předpokládá, že Jákob nějak sám udělá, co je pro Lábana dobré.
I když člověk udělá všechno dobře, pořád to nemusí dobře dopadnout. Má ale alespoň dobrou naději na úspěch. I nemoudrého jednání je rovnou jasné, proč se nepovedlo, naději nemělo už do začátku. Musíme tedy jednat s poznáním a pamatovat, že každé dílo ještě potřebuje Boží dotek, aby se překlopilo na správnou stranu. Tomu říkáme požehnání.
Než se Jákob vydá na svou cestu, pohleďme na Izákovo požehnání. Izák nezmiňuje nic z toho, co mu Jákob provedl; nic z toho, co mu provedla Rebeka. Nic z toho, že mezi ním a milovaným synem Ezauem nyní leží nedůvěra. Nepřipomene nic z toho, co se stalo takříkajíc terpve večera.
Důvody, proč se Rebeka a Jákob rozhodli podvést svého manžela a otce, slepého starce, máme před sebou. Ezau se stále někde toulá za kořistí. Řekli bychom, věnuje se svým koníčkům. Když už se ve čtyřiceti letech ožení, přivede Jákobovi a Rebece dvě nesnesitelné snachy. Trápení, které doma vzniká, nejspíš neřeší.
Izák sklidil stonásobně. Stokrát se mu vrátilo, co do věci vložil. Přepočítejme to třeba na koruny: Z každé vložené koruny bylo po roce sto. Zní to pohádkově. Až moc dobře: Jako když podvodník slibuje „jistota stonásobku“
V Rebečině těle se perou dva bratři. I dále je v životě čeká střet. A po mnohých letech opatrné smíření. Smíření, které je spíše Božím darem, než přirozeným vývojem. Bratři Jákob a Ezau představují dva způsoby života, které se někdy perou i v nás. Ezau žije okamžikem. Jákob dovede zapřít sám sebe, aby později získal víc.
Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi. I když měl mnoho dalších dětí. Neznamená to, že by jeho další děti skončily v bídě. Čteme o nich: Dal jim dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč
V příběhu, který jsme slyšeli se teprve podruhé v celém Písmu objevuje slovo láska. Na konci, jako závěr vyprávění: A zamiloval si ji, a miloval ji. A poprvé se slovo láska v Písmu objevuje v této větě: Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ … a obětuj ho jako oběť zápalnou.
Dnešní příběh vypráví o námluvách. Tedy o hledání životního protějšku. Sňatek zařizuje otec ženicha skrze správce svého domu. Je to tedy domluvený sňatek. Člověk současnosti by se z takové věci osypal. Lidé si přece mají najít jeden druhého sami. Samozřejmě žít se vším všudy spolu nějakou chvíli na zkoušku.
Nic není zadarmo, i když to tak vypadá. Jen od Boha se jde dočkat darů, které jsou skutečně zadarmo. Co Bůh dává zdarma však muselo být zaplaceno cenou nejvyšší, dodejme. Obětí Krista. Jinak nic není tak úplně zadarmo.
Máme popsáno jen několik setkání Abrahama s cizími lidmi. A častěji jsou ti lidé čestnější, bohabojnější nejen než Abraham čekal. Dokonce, alespoň v jednání s Abrahamem, čestnější a bohabojnější než Abraham sám.
Bůh naplnil Abrahamovo životní přání, zbavil Abrahama i Sáru největší životní bolesti a dal jim syna, ve stu, v devadesáti letech. Abraham poslechl Hospodina z vícero důvodů. Ostatně jak to v životě je – člověk má málokdy jen jeden důvod pro to, co dělá nebo nedělá.
Mnoho trapného učinil v dnešním čtení Abraham, který nám jinak má být vzorem. Ten příběh je nám však zapsán proto, abychom zachváceni oprávněnou hanbou nad vlastnímu skutky nepropadli beznaději. Pokud Bůh mohl pokračovat s Abrahamem, který se tak špatně zachoval, bude pokračovat i s námi. Neměli bychom se ovšem vykrucovat jako Abraham. My přece už vidíme, že mu Bůh odpustil i jeho pořádně velký přešlap.
Ze zoufalství dělá člověk téměř stejně zlé věci jako z lhostejnosti. To je smysl dnešního čtení. Na vrcholu sebevědomí i v hlubinách ponížení dokáže být člověk téměř stejně zlý. Hřích vždy vzniká z nedůvěry v Boží moc. Z toho, že si člověk říká: Bůh tu není, Bůh nic nesvede.
Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa, vyzývají ti muži Lota. Tak jako jinde, i zde říká Bůh to, na co sami myslíme. Mnohý věřící by rád přivedl ke spáse své blízké.
Člověk je obrazem Božím. Má s Bohem společné některé vlastnosti. A jednou z nich je smysl pro spravedlnost. A tak, i když sami nejsme spravedliví, přece hladovíme a žízníme po spravedlnosti.
Minule jsme Abrahama doporučili, protože si nepřeje skázu Sodomy, nevolá: Jen do toho. Pokud mohou lidé takto špatně skončit, kde je řečeno, že nejsme na stejné cestě?
Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Musíme promluvit o Božích trestech. Zamlčet je nelze, mluvit o nich často také nespospěje. Je to ožehavá otázka. Není vůbec samozřejmé, že člověku prospěje slyšet o Božím trestu, který dopadl na někoho jiného. Lidé mají falešný dojem, že Boží trest pro někoho jiného znamená, že s nimi je všechno v pořádku.
Sára se smála, o kapitolu dříve se usmál Abraham, když prvně slyšel o narození syna. A ten syn, co se má narodit, se bude jmenovat Izák, což znamená bude se smát. Naše doba, v mnohém požehnaná, ba v mnohém lepší, než doby minulé, bohužel trpí také velkou naivitou a dětinskostí. Proto smích bere jako něco po všech stránkách dobrého, jako znamení bezpečí. Podobně, jako malé dítě sáhne na psa, který cení zuby. Protože to vypadá, že se směje.
Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího, řekl Ježíš. Dnešní čtení pojednává o stejné věci, jako rozhovor Krista s Nikodémem. Tedy, že člověk sám od sebe je pouhé stvoření a za dítě Boží musí být teprve Bohem přijat. Člověk, jak je, nemá vůči Bohu žádná práva, aby mohl Boha soudit či mu něco vyčítat.
Já jsem Bůh Všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný, říká Bůh Abramovi. Abram je pastevec bez stálého bydliště. Putuje se stádem stále ještě divokou krajinou. Nemůže si být jist, kde potká šelmy, kde číhají hadi, kde je v zemi hnízdo divokých včel, kde je ve skalách propast. Nemůže si být jist, koho na cestách potká.
Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Říká Sáraj. Proto cíle musím dosáhnout vlastní cestou. Přesně takto uvažuje člověk, když hřeší. Je tu něco dobrého, ale Bůh mi to nechce nebo spíš nemůže dát. A tak k tomu nějak dojdu sám.
Čteme, že Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A přitom se hned při dalším zaslíbení Abram ptá: Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že tuto zemi obdržím? Najednou Abram zase nevěří? Věří, jde o jemnější věc:
Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Pouhým okem viditelné hvězdy na noční obloze ovšem spočítat lze. Za dobré viditelnosti je jich zhruba dva tisíce pět set. Kdyby člověk počítal jednu za vteřinu, byl by hotov asi za tři čtvrtě hodiny.
Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. S Abramem se však tato Boží slova míjejí. Podobně, jako mají ostatně malý dopad různé plakáty a misijní letáky s nápisem „Ježíš je spása“ a podobně.
Člověka by to asi hned nenapadlo, ale dnešní příběh je vůbec prvním příběhem o válce v Bibli. Mimochodem je zajímavým pro dějiny, protože jeden z těch králů, Amráfel, je možná Chamurapi, kterého známe ze školy.
Přiznejme si, že jsou nejen věci, které nás spojují, ale i věci, které nás rozdělují. A hlavně, rozeznejme, co přesně nás rozděluje. Nehledejme důvod rozdělení jinde, než ve skutečnosti je.
Jak nejúčinněji bychom člověka odradili od zcela správného, rozumného a vznešeného rozhodnutí? Myslím, kdybychom mu dali zakusit, že je ve skutečnosti nízký a zbabělý. Že na ty krásné, velké a vznešené věci ve skutečnosti nemá.
Abraham příjde k místu Šekemu. Šekem bylo ve skutečnosti dost velké město, ale vůbec tu není popsáno. Když slyšíme „místo“, představíme si nejspíše nějaký plácek, kde se dá sednout, když jseme na výlet. Nebo křižovatku cest v lese nebo v polích. Nebo třeba studánku v lese. To všechno zde užité hebrejské slovo skutečně zamená.
V požehnání Noemu a jeho Synům se v zásadě opakuje požehnání Adamovi a Evě. Přesto zní trochu jinak: První požehnání je Adamovi a Evě, muži a ženě, druhé Noemu a jeho synům. V prvním požehnání dává Bůh lidem za pokrm ovoce a semena. V druhém i každého pohybujícího se živočicha. V prvním mají lidé nad všemi tvory panovat. Ve druhém mají ve tvorech budit bázeň a děs.
Naši překladatelé přeložili „Bůh na Noeho pamatoval“, doslova je však psáno „A vzpoměl si Bůh na Noeho.“ Ve smyslu: Vzpoměl si, že je Noe pořád ještě v arše. Asi jako si rodič vzpomene v šest hodin odpoledne, že je dítě pořád ještě ve školce.
Byl-li Noe jediný spravedlivý vě svém pokolení, proč jej prostě Bůh nevzal k sobě. O dvě kapitoly dříve čteme: „I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ Jistě to pro Boha není nemožné
Vše bude brzy zničeno. A noe se při tom dá do stavby. Noemova racha měla na délku něco kolem sto čtyřiceti metrů. Nejdelší dřevěná loď, známá dnes lidstvu, škuner Wyoming, postavený v roce 1909, měl na délku právě sto čtyřicet metrů.
Kdo jsou ti synové Boží? Měli bychom to vědět, protože nám samým bylo mnohokrát v Písmu řečeno, že jsme děti Boží. Skrze Krista nemáme nad sebou nikoho jiného, komu bychom se zodpovídali, než Boha. Smysl toho slova se od počátku stvoření nezměnil.
Kain byl nejdříve zemědělcem a po vraždě jím být přestal. A stal se městským člověkem a praotcem kočovníků, hudebníků a řemeslníků. Půda přijala krev jeho bratra. A Kain už to dál nemohl dělat.
Kain a Ábel přinesli Bohu darem jídlo. Ale proč je to napadlo? Naše dary, konečně žádná naše snaha není potřeba, aby udržely Boha při životě. Pohané krmí své modly, aby se udrželo zádní, že jsou živé. A vůbec člověk věnuje mnoho úsilí a obětí svým iluzím, aby sám sebe přesvědčil, že je věc důležitá, že má cenu.
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Kain se stal zemědělcem. Duch, který vládne naší době, jakoby právě zde viděl hřích člověka: Sice, že se rodí moc lidí, že lidí je moc. Lidé, kteří nemají lidi moc rádi, takto ostatně uvažují od nepaměti: Lidí je moc.
Adam a Eva si připadají nazí; Adam a Eva vidí, že jsou nazí. Protože se jim otevřeli oči a dostali téměř neomezenou moc dělat dobré i zlé. Omezenou vlastně jen délkou jejich života a křehkostí života. Jak si přáli. Vidí dobré i zlé. A zlé, tak je vidět na první pohled, zlé nechce nikdo.
Jako napočátku byl člověk uveden do života skrz pozorování zvířat, i nyní uvádíme malého člověka do života tím, že mu na obrázcích ukazujeme zvířata: Prase se klidně vyválí v blátě, udělá cokoliv, co je mu příjemné bez ohledu na to, jak nedůstojně to vypadá. Rozumíme mu, máme jisté pochopení pro prasátko – ale pozor na ty konce.
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Obraz není to samé, jako věc na obraze. Třeba krajina je jiná na jaře, jiná v létě, jiná na podzim, jak nyní začíná být vidět, a jiná zas v zimě. Běhá v ní zvěř, procházejí lidé, projíždějí auta. Obraz zachycuje jen jeden okamžik.
Na tomto místě Písma bychom se měli dozvědět příčinu všech svých bolestí a nezdarů, vší svojí hanby. Zkrátka, jak hřích a smrt vešli do světa, proč život není takový, jaký měl být. A slyšíme: Chytrost.
Měl bys znát svoje místo. Zůstaň tam, kam patříš. Když to slyšíme od člověka, hned máme pocit, že si nás neváží. Že nám chce něco upřít. A může to být i pravda, protože: Co o nás ví?
Kdo věří těmto dvěma veršům, může vlastním úsilím poznat o přírodě téměř vše. Proto je stvoření celého světa věnována jen jedna kapitola a ani dále se toho o přírodě v Písmu mnoho nepíše.