Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad Saula; od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. Slyšeli jsme už mnohokrát: Není důležité, jak kdo vypadá, ale co je uvnitř. Co je důležité, je očím neviditelné a tak dále. Nu, v otázkách moci, v politice, ve zprávě veřejných věcí to rozhodně neplatí. Všimněte si, že kdykoliv se u nás k moci dostal někdo malého vzrůstu, téměř nikdo se neubránil vtipům o trpaslících. Co takových člověk vlastně prosazoval, na to už moc řeč nedošla.

Strašné, můžeme říci. A strašné to je. Lidé jsou ve své podstatě zlí. Můžeme se právem pohoršovat. Ale pár lidí, které takové chování uráží, vládní podporou ani volbami nezamává. A lidí natolik čistého srdce, aby odolali vtipům o trpaslících. holohlavých, koktech či jakým jiným, takových lidí bude vždy málo. Vždy budou jen tou pověstnou solí země.

Takže, ve skutečnosti: Ve skutečném životě někdy opravdu velmi záleží na tom, jak člověk vypadá. Jistě že u vladaře velmi záleží na tom, aby měl čisté srdce, aby byl moudrý. Jako ostatně na tom záleží u každého člověka bez výjimky. U vladaře ale ještě nad to velmi záleží na tom, zda má skutečně moc. Od toho je totiž vladař, aby měl moc. Kdyby měl lékař čisté srdce, byl moudrý – ale nevěděl bohužel nic o medicíně – je to špatný lékař. A vladař, který nemá moc, za kterým nikdo nejde, je špatný vladař.

U moci, podobně jako v obchodě, není úspěch nikdy úplně jistý. Je to vždy trochu sázka do loterie. Mnoho věcí je ve hře na to, aby se věc dala dopředu spočítat. Proto lidé raději poslechnou člověka nějak půvabného, aby se mu jeho selhání dala snáze odpustit. Americký prezident Kennedy zavedl svoji zemi do Vietnamské války, naplánoval invazi na Kubu, která skončila děsivou porážkou, málem rozpoutal atomovou válku, žil v cizoložství a svou milenku dohnal k sebevraždě. Ale byl to takový fešák, že je do teď jedním z nejoblíbenějších prezidentů. Lidé prostě chtějí někomu podlehnout. Když lže, ať alespoň krásně lže – lidé dohromady, jako celek, se chovají jako bláhová žena.

V Písmu tedy čteme: Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad Saula; od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. Tohoto Saula pak Bůh povolal jako prvního krále nad Izraelem. Nevybrali si ho lidé, ale na Boží pokyn jej v příští kapitole pomaže prorok Samuel, když o tom ještě nikdo neví. Smiřuje se snad Bůh se špatností? Ne.

Spíše na tom poznáváme, že být králem ve skutečnosti není tak smrtelně důležité. Zlý vladař sice svádí ke hříchu – ale svádí ty, kteří se svést nechají, kteří na to čekají. Jednat dobře či zle jde za dobrého i zlého vládce, protože boj s hříchem se nakonec vždy odehrává v srdci člověka. Všimněme si, za proroka Bůh povolá i koktavého, i plešatého. Za soudce i syna prostitutky a nebo jednorukého. Na tuhle práci je potřeba něco jiného, než dobře vypadat. Co však Bůh dělá, dělá účinně. Bůh nechybuje, nelituje, není překvapen. Povolat za krále, kterého má k moci vynést všechen lid, člověka vyloženě ošklivého by bylo jen symbolické gesto bez šance na úspěch. A Bůh není člověk, aby dělal symbolická gesta.

Lidé si zvolili člověka za krále místo Boha. A má-li to někdo dělat, tedy alespoň musí božsky vypadat. Je to trochu podobné, jako když Maria řekne Kristu Pánu v Káni, že nemají víno. Ježíš řekne, že to není jeho starost, ale když je přemlouván, promění rovnou šest set litrů ve víno prvotřídní kvality. Bůh nikdy nešetří, protože nemusí. Tolik tedy k důvodu povolání Saula.

Nehleďme tedy hned od počátku na Saula z vrchu. Vždyť ještě nic zlého neudělal. Ochotně poslechl svého otce. Vždyť teď už je na pátém místě. A nikde nic. Podobně takto svědomitě hledal kdysi své bratry Josef. Saul se mohl se vrátit už po prvním, druhém nezdaru. A teď už chce zpět jen proto, aby o ně otec neměl starost. Nechybí mu ani svědomitost – ani citlivost; ne zase tak často má jeden člověk obojí. Možná je snazší být dobrý syn, dobré dítě, když jste oblíbené dítě. Což prý, bohužel, tak chodí, že s nápadně hezkými dětmi se zachází lépe. Nicméně, zda máte věci těžší nebo snazší, je jedna věc. Jestli jste nebo nejste svědomití a ohleduplní věc druhá. A když svědomití a ohleduplní jste, tak prostě jste. Ať jste to měli lehké, nebo těžké. Ať lehce, ať těžce, pořád jsem to já, kdo se rozhoduje.

Dojde tedy k setkání Saula, který má hezký vzhled – a vlastně i hezkou duši – a Samuela. Samuel kdysi soudil celý Izrael. Ale teď to, velmi nevěrně, dělají jeho synové, k všeobecné nespokojenosti. A Samuel sám působí trochu jako slavný farář v důchodu. Ještě mnohde vypomůže. Mnozí ještě vědí, kdo to je, mnozí už ne. Ale už nerozhoduje o tom, jak věci běží. Jde o něm jen říci, že všechno, co řekne, se skutečně stane. Kdysi to tedy znamenalo, že se stane to, co řekl o svatyni celého Izraele, o hlavním kněžském rodu, o výsledcích bitev, o podobě celého národa.

Ale pokud jako Saul dobře vypadáte a lidé vás mají rádi, tak vlastně nemáte proč řešit tak velké věci. Až pokud nejde všechno, jak si přejete – právě tehdy začnete přemýšlet o celém tom místě, kde pracujete, o celé obci, o celém státě, o celém kontinentu i o cizích vládcích – hledáte, kde je na světě ta chyba. Ale když se na vás všude všichni usmívají, tak vlastně nemáte proč. A tedy, ač je to legrační, Saula a jeho mládence napadne, že člověk, který ví, jaká by měla být ústava a jaké jsou vlastnosti Boží – by nakonec mohl i vědět, kde jsou ty oslice. Protože to je teď jejich největší problém.

Zkrátka, všimněme si: Saul prostě nemůže za to, že nemá problémy. Aspoň si je hned z kraje neponese na trůn. Vzpomeňme jen na maličkého Napoleona – kolik životů stály jeho potíže, které si na trůn přinesl. Kdežto tento Saul jedná uctivě se starým prorokem, který pomalu kráčí k hodu, kde už snad stydne jídlo a všichni čekají. Nemá důvod růst na někom jiném – už vyrostl dost. Kdo má figuru válečníka, může si dovolit vzdát poctu knězi.

A proto nakonec tento Saul dostane poctu od kněze a proroka – čelní místo na hostině a samotnou porci proroka z obětního hodu. Kdo má, tomu bude přidáno. I proto s ním bude Samuel rozmlouvat na střeše – protože je někdy příjemné mluvit s člověkem, který nemá starosti.

Je trochu smůla, že už víme, že Hospodin nakonec Saula zavrhl. Je trochu smůla, že už jej známe jako pronásledovatele a nepřítele Davidova. Ale jinak Saul začíná úplně stejně, jako David: Je nápadně krásný, jako David. Přitom má respekt k Bohu i lidem, jako David. A ještě v mládí, na startu, se mu dostane pocty, na kterou jiní marně čekají celý život. Saul dostane porci proroka v čele hostiny těch nejváženějších – a David zabije Goliáše a hned se ocitne v paláci krále.

Start mají stejný. Stejně dobrý. A všechny dobré věci jsou ovšem od Boha. Možná se ani pohádka neplete, když nejkrásnější z dcer, Popelka, je nakonec nejhodnější – protože nemá komu závidět a nakonec nějak tuší, že nějaký princ dorazí.

Saul začal dobře. A špatné to s ním začalo být, až když se objevil někdo větší: Goliáš. A pak někdo hezčí a hrdinnější: David. Špatně na tom začal být, až když na tom byl jako my.

Pro nás tedy z dnešního, ještě otevřeného příběhu plyne toto poučení: Člověk má k vycházet ze své hrdosti, ne ze své slabosti. Nemá začínat tím, že se poměřuje s někým lepším. Kdo má tomu bude přidáno a kdo nemá, tomu bude stejně odňato i to co má. A my máme z čeho vycházet, protože podle slov Apoštola: My pak jsme 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abychom hlásali mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jsme 'vůbec nebyli lid', nyní však jsme lid Boží; pro nás 'nebylo slitování', ale nyní jsme došli slitování. Na Saula máme tady všichni. Amen