Asi nejsem jediný, koho překvapuje ostrost apoštolových slov: Démonské nauky, pokrytci, lháři; cejch, vypálený na svědomí. Přitom, když se následně dozvíme, kdo že v něm vyvolává takový hněv, představíme si hned lidi, kteří by nám byli spíše k smíchu. Které bychom spíše politovali a mávli nad nimi rukou. Lidi, kteří mají snad nějaký ostych před manželským životem. Lidi, kteří jsou snad až příliš střídmí.

Jsme ve stálém nebezpěčí, že budeme špatně rozlišovat. A proto hned na úvod říkám: Všechna čest a požehnání lidem, kteří vědí, proč nežijí v manželství, kteří vědí, proč nepijí nebo střídmě jedí. Tak Kristus sám nebyl ženatý, protože musel chodit z místa na místo a kázat, protože věděl, že by jednou zanechal na světě vdodu a sirotky, což se dít nemá. Už tak velkou bolest mu činilo, že na světě zanechává svou matku, ještě na kříži na ni pamatoval. A hlavně, syn Boží patří jen bohu, kdežto ženatý muž patří své ženě, stejně jako ona jemu. A tak někteří zůstávají svobodní, protože potřebují všechen čas pro svou službu – a nechtějí ho dlužit své rodině. Někteří jsou tělesně nezpůsobilí a nemohou tedy do mnažeství vložit to, co tělesně žádá. A někteří pro ně nejsou vybaveni duševně, nemají ten cit, který manželství žádá. Nebo nemají dost průbojnosti, kterou si manželství také žádá, protože to nemůže bůt vůle jednoho, ale vždy dvou lidí.

Některým lidem zase dělá potíže se ovládat a takoví by rozhodně neměli pít. A někteří lidé zase nemají jinou potěchu než jídlo a těm sluší se omezit, aby dkázali rozpoznat i jiné dobré věci, které od Boha přicházejí. Zkrátka, všechna čest lidem, kteří u sebe, a jen u sebe (!) dovedou rozpoznat, že nemohou všeho tak bezstarostně přijímat, jako druzí. Každému, kdo nese kříž, patří nepředstíraná úcta. Kdo by takového člověka zlehčoval, ten jako by plival na kříž.

Ďábel je zákeřný a některým lidem škodí tak, že jim bere podíl zrovna na těch Božích dobrodiních, kterých jde užívat každý den. Ďábel také nemůže vystát žádné svaté dílo a proto lidem s náročným úkolem, jako byl třeba zrovna Pavel, bere ty nejsnadněji dostupné radosti života.

Ale má se snad ještě církev přidat k dílu ďábla? Má církev lidem zakazovat to, co chce Bůh každý den dávat dokonce i pohanům, co dává dobrým i zlým bez rozdílu?Jako poslední argument své řeči Pavel říká: Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. Nemyslí tím jistě, že spaseni budou všichni lidé, protože podle Písma nebudou. Ale myslí tím, že všechno děláme kvůli Bohu, který je dobrem, záchranou pro všechny, mohl by jí být i pro ty, kdo ho nechtějí slyšet. Pavel jako by říkal: Hlásáme přece, že Bůh je nekonečně dobrý. Ale kde je to dobré, když se jedny z nejlepších věcí, sice manželství, jídlo a pití, lidem zakážou? Zbláznili jste se, jako by říkal Pavel. Vždyť kdo se ptá „kde že je to Boží dobro“, tomu můžeme teď na podzim ukázat třeba hrušeň a říci: Utrhni si hrušku. Jak voní, nepodobně všem ostatním plodům. Jak je pěkně tvarovaná a jak sladce chutná. Chceš vidět boží dobro? Tak ze všeho nejdřív otevři oči, otevři taky pusu a ochutnej, co se dává každý den a každému. Boží dobro, to je to, co chce každý z nás, co chce hodně, i když by se to třeba styděl přiznat, aby nevypadal příliš přízemní, nicméně co chce. Bůh sám lidem vložil do srdce jejich touhy a také chce, každý den, dávat lidem dobré věci. A také dává a chce, aby je lidé přijímali.

Nejde o to, že by lidské touhy a chutě byly špatné, ale o to, že lidé hledají uspokojení na nesprávném místě. A nebo že pro časné radosti zapomínají na radost věčnou. Ale to není vina manželství, jídla ani pití.

A proto je Pavel tak ostrý. Protože lidé, o kterých mluví, berou Bohu jeho slávu. V jejich podání je Bůh jen pro ty, kdo si oškliví vše dobré, co se každý den dává. Z čeho ale pak takoví lidé mají radost? Mají vypálen cejch na vlastním svědomí, protože jsou to často lidé, kteří právě nezvládali slušně pít, nezvládali slušně jíst, nezvládali svůj chtíč udržet v manželství. Ale nedovedou se pro sebelásku hněvat na sebe. Hněvají se na boží dary, které jen oni sami nedokázali rozumně užívat. Hněvají se na lidi, kteří dovedou žít střídmě a rozumně a nepodléhají bezuzdnosti, jako oni sami. Sám jsem velmi často slyšel: Když mi bylo patnáct, hrozně jsem se opil a udělal jsem to a to. A proto by se nemělo pít. Jaká to faleš! Jsou lidé, kteří nesnesou, aby si dva mladí lidé dali polibek, což je normálně ještě přípustné. A pak zjistíte, že jsou pětkrát ženatí. Ale snad ještě horší je, když lidé očerňováním božích darů odvádějí pozornost od vlastních hříchů jako sobectví, lakota, krutost, zlý jazyk. Úplně nejhorší, když lidem chtějí vnutit úzkost a špatné svědomí, aby nad nimi mohli vládnout místo Boha. Tak proto ten Pavlův hněv. A myslím i náš hněv, když se s něčím takovým setkáme.

Je skoro ostuda, že o tak jasné věci musí Pavel mluvit. Třeba Ježíšovi k tomu stačí říci „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ a později „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ Že člověk rád jí a pije, bylo pro Ježíše samozřejmé. Protože on sám je to slovo, skrze které byl vložen svět. Ježí byl vlastně jediný úplně zdravý a normální člověk na světě, takže i zdravě a normálně přijímal všední dobra. Ježíš vyrostl mezi lidmi, kteří se modlili třeba takto: „Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.“ Ježíše jeho učedníci pozali podle gesta, kterým měl ve zvyku děkovat za jídlo. Ježíši byla radost ze života vlastní, protože on sám je radost a život.

Takže úkol vyvracet takovou bláznivinu jako odmítání božích darů se nesluší řešit mistru, ale je to úkol menších, jeho učedníků, konkrétně Pavla.

Je skoro ostuda, že i my musíme připomínat, že jsou různá Boží dobra. Jedna jsou dostupná teď hned a skoro každému. A to jsou ty běžné denní radosti. Že jsou i větší Boží dobra, neznamená, že všení denní radosti jsou hned zlé. Právě ty každodenní radosti jsou jako šipky, které ukazují k větším dobrům, které Bůh slíbil dát těm, kteří věří. Izraelce vysvobodil Bůh z moci faraona a tím zalíbil, že jednou osvobodí duše věřících od ďábla. Dal jim úrodnou zemi a tím zaslíbil, že jednou dá věřícím své království a věčný život. Do zaslíbené země uvedl Izraelce Jozue, hebrejsky Jošua – a Ježíšovo jméno znělo hebrejsky také Jošua.

Jistě víme a dovedeme rozlišit, že třeba přátelství je víc, než každé jídlo. Ale Boží milost se stále rozšiřuje, nikoliv ztenčuje. Takže bychom mohli říci, že přátelství je víc než jídlo a vůbec nejlepší je pojíst společně s přáteli, což právě dělal Ježíš.

Závěrem: I když jsme řekli, že malá dobra ukazují k těm větším, přece v životě Boží slovo a modlitba má předcházet každé jídlo a každé časné dobro. Člověk má začínat den s jedinou myšlenkou – že by měl den proběhnout tak, aby večer mohl uléhat s čistým svědomím. To by ho mělo přes den zaměstnávat. A pak si najednou všimne, že i když mu to nejde zrovna nejlíp, dostane k tomu ráno čerstvý rohlík a voňavpu kávu, v poledně sekanou se salátem a večer třeba kuře. A možná skleničku dvě před spaním. A kdo se alespoň trochu snaží jednat podle slova Písma, má všechno brát jako dar, který mu chce Bůh dát. Nyní je ta chvíle a ten den, kdyb Bůh dává své dary vrchovatě. Amen