Tajemství svaté Trojice je nakonec velmi prosté: Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A zase naopak, svou láskou se právě jen podílíme na lásce mezi Otcem a Synem, jak ji poznáváme v Duchu svatém. Kéž bychom na tomto mohli zůstat. Ale protože mnoho falešných proroků vyšlo do světa, jak varuje apoštol Jan, i my se podejměme úkolu zkoumat různé duchy.

Boží trojjedinost dráždí lidskou všetečnost. Nebylo by vše jednodušší, kdyby byl Bůh prostě jeden, jedna osoba, objímající celý vesmír? Kdo má tu všechnu dogmatiku, nashromážděnou za bezmála dva tisíce let, chápat? Ano, Bůh přece musí být tak jednoduchý, aby jej mohl pochopit i ten nejprostší věřící, zní argument heretiků. A někteří zase mají za to, že v triumfu islámu nad křesťanstvím v polovině tehdy známého světa triumfovala myšlenka prostého lidového jednobožství nad složitou trojiční filozofií křesťanských teologů. Skutečně, učení o trojici dává zabrat i těm nejmazanějším bohoslovcům. Kdo se v tom má vyznat, kdo tomu všemu má rozumět, jak nakonec může člověk věřit v něco, co si nikdo nedovede ani představit.

A tak se zkusmo, jen na chvíli, vydejme cestou heretiků. Sice vede k záhubě, ale neobávejte se, včas z ní uhneme. Bůh je jen jedna osoba, myslí si heretik. Dobrá. Je-li to však pravý Bůh, Bůh živý, Bůh svobodný, musí být všemohoucí, vševědoucí, neomylný a všudypřítomný. Pokud by nebyl mocen všeho, něco by jej mohlo omezovat. Něco by tedy nad ním, alespoň na chvíli, mělo vládu. A stejně tak, pokud by nebyl vševědoucí, něco by nad ním, momentem překvapení, mohlo nabýt vrchu. A pokud by byl omylný, někdo nebo něco by jej mohlo alespoň na chvíli převézt. A pokud by nebyl všude, ledacos by se mohlo dít na něm nezávisle, bez jeho vlivu. No a pak by na tom byl podobně jako my a celé stvoření; i nám přece občas něco zkříží naše plány. Ale tak by už nebyl jeden Nejvyšší, ale více nejvyšších. A to vlastně nejde, protože ten nej- je vždycky jen jeden. Bůh by byl jeden z těch hlavních na tomto světě, jedna z těch mocných sil, se kterou se vyplatí být zadobře. Ale pozor, to už dávno nemluvíme o jediném Bohu.

I heretik tuší, že Bůh není součástí tohoto světa, že je od něj zcela odlišný. Uctívat věci tohoto světa je přece modlářství a krom toho je to dost neperspektivní, protože vše na tomto světě pomíjí. A tak i on přizná Bohu všemohoucnost, vševědoucnost atd., zkrátka, že Bůh není vázán tímto světem, že je od něj zcela odlišný. Nade vším, v nadoblačné výšině, tak trůní král všehomíra. Vše v sebe pojímá, ale sám nemůže být nikým pojat. Vše chápe, ale sám nemůže být nikým pochopen. Ale teď musíme přibrzdit! Nebyla nepochopitelnost jednou z hlavních námitek proti sv.Trojici? Dobře dobře, chytám za slovo, nešlo přece o to, pochopit Boha jaksi zevnitř, ale prostě jen pochopit, že je jeden. Ale stejně.

Stejně je třeba hledat nějaké zprostředkování, v tom je jádro problému. Takovým prostředníkem je u židů Mojžíš nebo boží Moudrost, u muslimů vtělené boží slovo korán. A nakonec, jako takový prostředník může být chápáno i Písmo. A už máme možná na jazyku, že takovým prostředníkem byl sám Ježíš, něco mezi bohem a člověkem, jak tvrdili v dobách své slávy ariáni. Každopádně nám zůstává tento obraz světa: Někde úplně na hoře, na vrcholu světové pyramidy, skryt v neproniknutelném oblaku, dlí nedostupný Bůh. O patro níže je pak nějaký zprostředkovatel a úplně dole my lidé. Nahoru k bohu se sice nemůžeme dostat, ale pokud budeme poslouchat příkazy prostředníka mezi námi a bohem, bude se nám dařit dobře. Na nějaký bližší vztah s Bohem ale můžeme zapomenout.Spokojit se musíme s pozemským rájem, jinak řečeno se světským blahobytem.

Ale je pak člověk nějak zvlášť odlišný od zvířat? Já se, bratři a sestry, domnívám, že to v posledu žádnému člověku nemůže stačit. Duši člověka je přece nejlépe v blízkosti někoho druhého, ať na tom nakonec materiálně je jakkoliv. Proto se raději celým srdcem přichyluji ke sv.Trojici. Právě v ní se totiž stáváme účastníky lásky, která je mezi Otcem a Synem. Následující větu poslouchejte pozorně: Jsme dodatečně přijati do rodiny, která zde byla již před založením světa. Není to tak, že by Bůh musel stvořit svět, aby měl koho milovat. Není to tak, že by Bůh byl nějakým hrncem, překypujícím láskou jako sladkou zavařeninou, který vybuchl a tak byl stvořen svět. Již před založením světa zde byla láska mezi Otcem a Synem, do které bylo z pouhé milosti přijato i celé stvoření s člověkem na prvním místě. A milost není žádná nutnost, ve své lidské porušenosti si ji nejlépe představíme jako dobrý rozmar.

Jak jsme byli přijati do lásky mezi Otcem a Synem, nemusím snad vám, křesťanům, dlouze vysvětlovat. Jen zopakuji, co říká apoštol Jan:V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. A jak se na této lásce podílíme? Ať opět odpoví apoštol: Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.Tento Duch, to je ta láska mezi Otcem a Synem. Tento Duch, to je Duch samého Boha, takže když jej máme, jsme schopni odpovědět na boží lásku, jsme s to pojmout do své lásky samotného Boha.

A jasně si uvědomme je to Duch. Tedy žádná síla, žádná energie, ale osoba. Láska Otce k Synu a Syna k Otci je láska ke konkrétní osobě. A tak tedy znovu musíme říci: Láska Boží není jako med, jako nějaká sladká hmota, která by odněkud z výšin zaplavovala celý svět. Dnes je módním slovo vztah. Proč nakonec ne. Ale vztah je vždycky k někomu, sám o sobě není ničím. A tak bych mohl, celkem naivně říci: Nemám žádné vztahy, nevím, co je vztah. Vím však, že mám rád své rodiče, svou ženu a dítě, mám rád vás, bratři a sestry, a všechny z církve Kristovy, mám rád své přátele. A kdyby si člověk dal práci, mohl by snad i spočítat všechny, které miluje, pokud by k tomuto počtu byl schopen operativně přičíst i ty neznámé, nad kterými se, pohnut milosrdenstvím, smiluje třeba na ulici. A kam tím mířím? K tomu, že k vědomí Boží lásky k nám patří i výpovědi, které zazněly v dnešních obou čteních. Tak boží prorok Mojžíš poučuje Izrael: Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, země a všechno, co je na ní. Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás, ze všech národů, jak je tomu dnes. A tak apoštol Jan povzbuzuje sbory, kterým píše: Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás.

Bůh nemiluje jen tak obecně, ale miluje právě tebe, bratře, a právě tebe, sestro a, amen, amen, nad to už nic není. A tak se směle opřeme i o tento apoštolův výrok: V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Nebojte se, Bůh je s vámi a kdo tedy proti vám. Raději se učte od Boha lásce.Každý dokáže milovat na dálku milovat lidstvo, milovat každého člověka, milovat Boha, který je daleko v nebesích. Ale Bůh miluje jen nablízko, Bůh nás učí milovat na blízko. Tak jej miluje jen ten, kdo miluje Ježíše Krista, který sestoupil z dalekých nebes, který přišel na blízko. Tak jej miluje jen ten, kdo miluje své bližní. Tak nás poučuje i apoštol:Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje

svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak si buďte jisti, že pokud jste ochotni milovat bratra po své levici a sestru po své pravici, právě zde, v tomto našem společenství, pokud jste ochotni je otevírat nově příchozímu, pak máte podíl na tajemství sv. Trojice.

A tak je naše láska k bližnímu nejlepším argumentem pro sv.Trojici. Ale spíše je to tak, že sv. Trojice nám nejlépe dává pochopit, co je to pravá láska, neboť je láskou sama. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jakož byla na počátku i nyní na věky věků. Amen.