Všimli jste si, že se Elijášovi nic nestalo? Sám Elijáš musel nejdřív před Achabem uniknout do ciziny – a Achab po něm i v cizině skutečně pátral. Obadjáš je bez sebe strachy z toho, že se Elijáš vůbec objevil. Má obavu, že se s Elijášem sveze i on. Nakonec ale, když Elijáš stojí před králem, nejen že se mu nic nestane, ale Achab dokonce přistoupí na jeho výzvu. A to mu ještě před tím stihne Elijáš vynadat.

Kupodivu, v dějinách je docela časté, že vládci a tyrani zachovají na živu své přímé odpůrce. Ti, kteří se tyranovi slovem postaví, přežijí daleko spíše než ti, kteří s ním nesouhlasí potichu. V době Stalinovy vlády v Rusku, snad nejhorší krutovlády v dějinách, kdy si životem nebyl jist nikdo, pianistka Mária Veniáminovna Júdina odpověděla veřejně Stalinovi, když jí udělil peněžitou cenu: Tyto peníze od vás nevezmu, ale věnuji je své církvi, aby se modlila za vaši zlou duši. To řekla jako křesťanka židovského původu a otevřená kritička režimu. A nestalo se jí vůbec nic.

Je to velmi vyhrocený a přeci jen trochu ojedinělý příklad, přesto platí: Otevřený odpor ke zlu je nejen morálnější, ale nakonec dává člověku i o něco větší šanci přežít. Protože mocný člověk nemá nouzi o lidi, kteří se mu snaží zavděčit, kteří se ho bojí. Ti pro něj nejsou zajímaví: Ustrašeného člověka může nahradit jakýkoliv jiný ustrašený člověk. Je nahraditelný. Od lidí poslušných se vládce nedozví nic nového, protože mu vždy řeknou to, co chce slyšet. A na druhou stranu ovšem, nemůže si o nich být jist, co si opravdu myslí. Podívejme se zrovna na Obadijáše: Zdánlivě věrný Achabův služebník ve skutečnosti kazil plány, které měla jeho manželka Jezábel s Hospodinovými proroky.

Kdežto kdo s vámi otevřeně nesouhlasí, i když máte moc jej zničit, u toho si můžete být jisti, že co říká, to si prostě myslí. Tyran nikdy neví, kdo je s ním upřímně. U proroka ví, že je upřímně proti němu. Tyran nikdy nemá nezištné příznivce. Ale může mít nezištné odpůrce.

Můžeme si povšimnout – v Písmu i v dějinách i v běžném životě – že člověk svévolný je zvláštním způsobem přitahován člověkem spravedlivým. Svévole, hřích, spočívá v prosazení vlastní vůle bez všech ohledů. Když však člověk prosadí zcela svou vůli, když už mu nikdo nebrání, zůstává už jen sám se sebou. Kam se podívá, tam už je jen on. Jeho slova v cizích ústech, jeho činy, které za něj někdo koná, jeho vůle, vnucená všem. Už jen on sám je na celém světě. Není vlastně nad kým vyhrát, s kým se poměřit, na koho se vytahovat. A tu se objeví prorok a říká něco, co tyran nechce.

Achab se vydává k pramenům a na stejnou cestu vysílá i Obadijáše. Mocný král jde sám k pramenům, kde zdrojům. Jako by se šel podívat, kde na prameni sedí žába. Nejde tam kvůli lidem, za které je odpovědný. Jde, aby zjistil, zda se najde tráva, aby uživili koně a mezky a nemuseli porážet dobytek. Nejde mu o přežití – ale spíše o lesk jeho dvora a jeho říše. Koně se tehdy používali pouze k válečným a reprezentativním účelům. Mezci zásobují jeho dvůr, dobytek je zdrojem vybraného masa. Lid umírá hlady – to ještě není takový problém, lidí je dost. Ale sucho působí, že už i Achabův dvůr začíná ztrácet lesk. Achab je veden, aby zjistil, kde má jeho sláva a moc hranice. Aby našel onu žábu na prameni, jíž je Elijáš.

Dříve se však s Elijášem setká Obadjáš. Poslušný Achabův služebník, člověk režimu. Přitom však také slušný člověk. Bojí se Achaba – ale ještě více se bojí Hospodina. Bojí se nic nedělat, když jsou vražděni proroci, ví, že to by Bohu těžko vysvětloval. Jeho strach, že jeho jednání urazí Boha, to z něj dělá slušného člověka.

Ten, když zpozoroval Elijáše, padl na tvář a zvolal: „Jsi to ty, Elijáši, můj pane?“ A vezměme si z tohoto Obadjáše, Božího služebníka, příklad. On uznává, že Elijáš má nad ním navrch. Že on, Obadjáš, je služebník, kdežto Elijáš Pán. Kdyby to bylo v naší zemi, v našem čase, hádám, že by Obadjáš řekl: Pěkně jsi nám zavařil, Elijáši! Ty sis vydal své prohlášení a pak sis zmizel do ciziny. Zatímco já se snažil s režimem nějak vyjít a podívej se, kolik našich lidí jsem zachránil! Sto mužů z Hospodinových proroků jsem schoval po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou! Kolik lidí si svou tvrdohlavostí zachránil ty, Elijáši?

Ale tento pravý a věrný Hospodinův služebník ví, že tak věc nestojí, ani nikdy nestála a stát nebude. Elijáš zlému králi vůbec nesloužil. Obadjáš mu sloužil, ale měl co uvést na svou omluvu. Elijáš se vůbec neměl za co omlouvat. Vezměme z toho následující poučení: Že uděláme něco dobrého, nijak neospravedlňuje to zlé, co současně děláme. Kdyby někdo přepadl stařenku, ale pak se v něm hnulo svědomí a uloupené peníze rozdal chudým, tím by se z toho přepadení ještě nestal záslužný čin. Stejně tak Obadjáš neříká: Tím, že sloužím Achabovi, mohu pro církev udělat víc, než ty. Obdajáš je služebník Boží. Když je při tom zároveň zbabělý, proto ještě nedělá ze zbabělosti ctnost.

Obdajáš má smýšlení sv. Pavla: A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře. Ačkoliv je obadjáš správcem Achabova domu, vysokým státním úředníkem, vidí ryzí pravdu: V Božích očích stojí daleko víše psanec Elijáš v hadrech, který není člověkem dvojí tváře. Vládní úředník Obadjáš ve skvělém rouchu se klaní Elijášovi – protože se na něj dívá očima pravé víry.

Celý náš dnešní příběh vrcholí setkáním Elijáše s Achabem: Když Achab uviděl Elijáše, řekl mu: Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele? Ten odvětil: Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly. A to je hlavní smysl celého dnešního příběhu: Viníkem není ten, kdo poukazuje na zlo, ale ten, kdo je páchá. Ten, kdo volá „hoří“ možná mluví hlasitěji, než je společenské. Možná ruší klid v ulici. Ohrožením však není on, nýbrž oheň, který zachvacuje dům a později celou ulici. Ten, kdo poukazuje na hřích, není narušitelem pokojného soužítí. Ale hřích sám ničí veškeré dobré vztahy mezi lidmi.