Povšimněme si úvodem, jak je na tom těsně před koncem Elijáš duševně zle – i když to na Karmelu vyhrál. Elijáš se sehnul k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. Přemýšlím, zda jak tu jsme, jsme někdy vůbec viděli někoho sehnutého až k zemi s hlavou vmáčknutou mezi kolena. Nebo zda jsme kdy sami byli takto zrkouceni. Snadno však na tom byl i někdo z nás někdy takto zle.

Takto se Elijáš zkroutil ne když proti němu stálo čtyři sta padesát lživých proroků, dav obojakých Izraelců a celá ozbrojená moc králova. Vidíme jasně, že i tehdy mu bylo úzko. Největší úzkost ho však svírá ve chvíli, kdy čeká, zda to s Izraelem dobře dopadne. Zda se Bůh smiluje. Víra se nakonec vždy láme na tom, zda jde od Boha čekat dobro. Skutečnou změnu k lepšímu.

To, že Elijáš na Karmelu porazil lživé proroky, není žádné jeho osobní vítězství či zadostiučinění. Osobně proti nim možná ani nic neměl. Nebyli to jeho nepřátelé, ale nepřátelé Boží. Protože odváděli lidi od jediné pravé naděje. Jejich smrt neznamenala novou naději, ale pouze konec nadějí falešných. Elijáš jí však nic nezískal.

Teď, na konci příběhu, kdy Elijáš čeká, zda se objeví dešťový mrak, se má ukázat, zda tato jediná naděje nezklame. Zda Bůh způsobí skutečnou změnu v životě, dá déšť a s ním život. V celém příběhu jde o to, že má smysl doufat pouze ve skutečnou změnu. Pouze ve skutečné zlepšení situace.

Proto Elijáš na Karmelu pronáší hlavní větu celého příběhu: Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh. Baalovi proroci, kteří se tam proti němu shromáždili, na první poslech neříkají něco o tolik jiného, než proroci Hospodinovi. Nakonec, vždyť asi i víte, co znamená jméno baal. Znamená prostě Pán, pán s velkým „P“. Mnohé národy dokonce slovem Pán překládají v bibli Hospodinovo jméno. V angličtině LORD, v němčině HERR.

Jejich baal byl božstvo života. Jeho hlavním činem bylo, že porazil Mota, zosobněnou smrt. A i když Elijáš vyzývá baalovi vyznavače „modlete se ke svým bohům“, baalovi vyznavači ve skutečnosti věřili, že baal je jen jeden a nejspíš jen k němu se modlili. Jsou to proroci baalovi, ne proroci různých bohů. A ašera, o které se tu mluví, byla vlastně jen baalovou ženskou podobou; možná takový baal pro ženy. Jeden bůh, bůh života, bůh s mužskou i ženskou tváří.

Nemohli se nakonec proroci Hospodinovi a proroci baalovi nějak domluvit. Neměl už tehdy někdo říci: Máme všichni jednoho boha. Někdo mu říká Hospodin, někdo Pán, někdo baal, někdo ašera. A každý ho uctívá prostě tak, jak to u sebe cítí. Většina Izraelců podle všeho takto smýšlela. Vtěšina Izraelců nechápala, v čem je vlastně problém. Většina Izraelců s králem Achabem v čele si říkala: Proč dělá Elijáš a Hospodinovi proroci problémy? Co jim vadí? Ať si tedy uctívají Hospodina, i když tedy staromilská, sešněrovaná Hospodinova bohoslužba už dnes skoro nikoho neoslovuje. Ale ať to nikomu nevnucují, ať nechají ostatní na pokoji.

Vsadil bych se, že Hospodinovi proroci nebyli zabíjeni kvůli samotnému jménu Hospodin. Vždyť třeba v sousedním Sidónu nazývali lidé boha také různými jmény a nebyl v tom problém. Hospodinovi proroci byli zabíjeni proto, že říkali: Jen Hospodin je Bůh, baal bůh není. Hospodin má být uctíván, jak sám nařídil; ne jak to člověk cítí a jak chce. Vsadil bych se, že Hospodinovi proroci byli hubeni jako nebezpeční fanatici. Nevadí, že uctváte Hospodina. Vadí jak ho uctíváte.

Jenže, co Hospodinovým prorokům zbývalo? Vždyť všechno jejich zvěstování začínalo těmito slovy: „Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ A chvilku potom předal Hospodin Mojžíšovi přesný plán tsanu setkávání, pravdila všech obřadů a dokonce i přesný popis kněžských rouch. Elijáš ani ti umučení či uoprchlí proroci, oni prostě nemohou kázat: Uctívejte Hospodina každý, jak je mu milé. Protože to už by nebyl ten Hospodin, který mluvil k Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, který mluvil k Otcům, Bůh živých, který je zachraňoval. To už by byl prostě jen nějaký Pán, baal. Ten Bůh, co se jmenuje Hospodin, ten jasně řekl, jak má být uctíván.

Kdežto baal, to je bůh, jakého by si lidé přáli mít. Ne Bůh, jaký je, ale takový, jaký by podle lidí měl být. Baal je především bůh, který říká: Jak to je, tak je to nakonec správně. Baal sice vítězí nad smrtí – ale na jaře. Na podzim zas smrt vítězí nad ním. Ale, jak to znáte i z pohádky, kde chalupník ouvězní smrt, tak je to vlastně dobře. To by se nám jinak staří lidé hromadili na světě. Když umřou, je to tak pro ně lepší. A té havěti, co by bylo na světě, kdyby nebyla smrt. Takže jednou vyhrává baal, je jaro, jsme veselí. A jednou smrt – a to je taky dobře. Umřel – je to tak pro něj lepší. Neumřel – a to je dobře, že se uzdravil. Prší – to je dobře, pole je potřeba zalít. Neprší – to je dobře, svítí nám dnes sluníčko. Ať je to jak je to, tak to má být.

Baal je Bůh všeho, na čem se lidé schodnou. Na čem se nemusí složitě dohadovat. Baal je bůh, aby se lidé shodli. Přivdel jak baalisty, tak ašeráky. Však oni se přece domluví. Baal je bohem toho, jak to lidé cítí: Baalův kult spočívá v podstatě v tom, že si lidé navzájem sdělují: „Důležitá je láska, mír – a hlavně to zdravíčko.“ Jako by tím objevili nějakou velkou pravdu. Ale láska ke komu? K manželce, nebo k milence? Mír – za jakých podmínek? Chamberlainův mír s nacistickým Německem? A když bude příbuzný potřebovat moji ledvinu k transplantaci – je moje zdravíčko důležitější?

Pravý Bůh, který odpovídá ohněm, má odpověď na všechny tyto otázky: Láska k manželce a dětem, ne k milence. Mír spravedlivý, ne mír ze sbabělosti. Zdraví ať slouží – ale především k dobrému jednání. Člověk zdravý ať slouží nemocnému, kterému je hořko.

Prtavý Bůh se proto na Karmelu neprojeví tím, že by promluvil. Že by promluvil v duších lidí, že by promluvil z víšiny k tomu davu. Ve svých duších tam už mají všichni jasno, aký by bůh měl být, pravého Boha poslouchat nepotřebují. Na tom shromáždění stačí, že je tam hodně lidí – to přece musí být dobrá akce, když je tam hodně lidí. Zda je tam Bůh, to už je vlastně jedno.

Když se tento bůh davů, těnto bůh lidských představ neprojeví, začnou se baalovi kněží zraňovat, řezat se do kůže. Protože přece když pro něco lidé trpí, tak to musí mít smysl. Ale jen proto, že se pro něco trpí, neznamená, že je to dobré, že to má smysl, že je to skutečné. Každý člověk v životě vytrpí mnoho i jen kvůli své hlouposti. Kdo se někdy sehnul pod těžkou poličku na stěně, zapomněl na to a pak se prudce narovnal, ví o tom své.

Pravý Bůh tam promluví ohněm. Pravý Bůh se tam ukáže jako Pán nad fyzikou. Jako ten, který vládne nad hmotou, nad hmatatelnými věcmi a ději. Ne jako ten, kdo je pouze v srdci a myšlenkách. Bůh mezi těmito lidmi nepromluví. Ale jen z nebe spustí oheň. Takový divný oheň, který spálí i vodu. K tomu snad můžeme na okraj dodat, že ve skutečném světě, ne ve světě našich představ, jsou opravdu takové požáry, které už nejde hasit vodou, protože sama voda se při nich rozkládá na kyslík a vodík a prostě hoří. Ale to člověk pozná jen tehdy, když není spokojen jen se svými představami, jen s tím, jak to cítí. Ale když hledá Boží řád – třeba i jako vědec.

Zápasem na Karmelu vrcholí tři roky sucha. Tři roky, kdy se nedaří dobře. Tři roky, po kterých už prostě nejde říkat: Prší – to je dobře. Neprší – to je takdy dobře. Příroda všechno dobře zařídila. Vrcholí tři roky, za které zřejmě neumírali už jen staří a oupštění, ale i mladí, i děti. Vrcholí tři roky, po kterých už nejde úplně říkat: Jak to je, tak to má být.

Elijáš se modlí, aby sám Hospodin obrátil srdce Izraelců k sobě. Aby se ptali, co je správné a co ne. A Elijáš, snad vlastní rukou, snad svým rozkazem pobije těch osm set padesát falešných proroků, kteří říkali, že jak to všechno je, je to dobře. Protože každá smrt je zlá – a nemá se říkat, že je lépe tomu, kdo umřel, A protože každé utrpení je zlé – a nemá se ukvapeně říkat, že každé trápení nějak prospěje, protože mnohé prostě neprospěje. Elijáš pobije ty lživé proroky, kteří zlu říkali dobro, kteří měli křivdy a utrpení tohoto světa za něco nepodstatného. Kteří se tak smáli všem ubohým tohoto světa.

Závěrem, bratři a sestry, nemáme prostě jednoho Boha. Naším Bohem je Hospodin, to je jeho jméno, tak to sám řekl. Je to ten stejný Bůh, kterého mají i Židé; není to stejný Bůh, jako mají mohamedáni, buddhisti nebo pohané. Falešné naděje lidí tohoto času vezmou za své s každou nepřízní počasí: Ale v tom žádná naděje ani radost není. Když je lhář a podvodník odhalen, je to sparvedlivé. Ale je smutné, že lhal. Když zlý zahyne, je to sparvedlivé. Ale je smutné, že udělal tolik, zlého. Soud je spravedlivý, ale radost to ještě není, protože je to soud nad zlem, které se už stalo.

Radost je v tom, že se Bůh smiluje. Že někdo neumře, ale zůstane živ. Že se někdo uzdraví a už není nemocný. Že se někdo dostane z bídy. Že se staří nepřátelé smíří a podají si ruce. Radost je v tom, že je před námi vzkřšení, obnovení všeho, odměna pro ty, kteří trpěli nespravedlivě, odpuštění pro ty, kdo se káli. Radost je i v tom, co se už nyní děje dobrého: Ale musí to být opravdové, hmatatelné zlepšení. Ne jen něco, o čem řekneme: Vlastně je to tak dobře.

Na radost však, jak jsme řekli v úvodu, se musí někdy dlouho čekat. Sedmkrát Elijáš se zatajeným dechem posílal svého mládence, zda se už objevil mráček – a šestkrát tam nebyl. Až po sedmé. V tomto světě, jak je, není naděje. V Bohu samém, v našem Bohu, v tom jediném je. Ne v bozích lidí jiné víry. Je to skutečná naděje. A tak ovšem musíme často dlouho čekat, aby to, co vidíme, bylo skutečné zlepšení, skutečná změna. Ne jen to, co tak sami chceme vidět. Také naše jednání se skutečně musí měnit k lepšímu, ne jen abychom si říkali: Vlastně asi takový mám být. Čekáme a čekáme někdy dlouho a v křeči. Ale naše naděje je jediná naděje našeho světa a určitě se naplní! Amen