Král Achab se vrací ke své ženě a hlásí jí, že Elijáš pobil všechny Baalovy proroky mečem. Přitom on je král! Proč by se měl Jezábele zodpovídat z toho, co se stalo s baalovými proroky. Spatřujeme, že za vší okázalou sebejistotou a silou krále stojí podřízenost vlastní ženě. Podřízený totiž podává hlášení nadřízenému a ne jinak. Krále musí všichni poslouchat – protože on poslouchá svou ženu.

Jakoby Achab podával hlášení s jistým poťouchlým úsměvem pod vousy. Já ti to jen hlásím. Víš, že se do těhle věcí nepletu, že mě náboženství nezajímá. Baal nebo Hospodin, to je mi jedno. To ty si tu chtěla mít Baalův dům a Baalův oltář. Tak ho máš. To obě vadili Hospodinovi proroci. Tak už zůstal jen jeden. Je to, jak se říká, tvůj boj, moje krásná Jezábel; já jen hlásím, jak to dopadlo.

A mám z toho, možná, hluboko v srdci trochu radost, dodejme za Achaba, co už si jen myslel. V minulé kapitole řekl Achab Elijášovi: Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele? A jakoby zaznělo nevyslovené: Jsi to ty, kdo mi děláš doma peklo? Ale Achab hned poté Elijáše nezabije. Naopak, přistoupí na jeho výzvu k zápasu proroků. Jako by se Elijáš stal tak trošičku Achabovým šampiónem, zástupným bojovníkem, který se střetne s jeho vlastní ženou, na kterou si Achab netroufá. Ale, na Elijáše si, řekněme, Achab tajně vsadí.

Je to podobné, jako když Herodes rád naslouchal Janu Křtiteli, i když ho kvůli manželce nechal vsadit do vězení. Jan Křtitel je ostatně, chcete-li to přijmout, ten Elijáš, který má přijít – a který už přišel.

Achabova žena Jezábel možná v skrytu duše tuší i to, že tento Elijáš, který proti ní vystoupil, je nějak skrytě spojen s tím zbytkem vzdoru, který ještě zbývá v jejím manželovi. Že je nějak skrytě spojen s tím zbytkem víry v Hospodina, zbytkem víry otců, která v Achabovi zůstala. Velká matka všeho lidu to nesnese. Muž spíše promine svým nepřátelům drzost než zbabělost. Žena spíše přimhouří oči nad zbabělostí svých rivalů než nad přímou urážkou.

Jedinou ženou v životě psance a štvance Elijáše je jeho ovdovělá bytná, u které bydlel v kumbále na střeše. Je tedy svobodný od manželských hrátek Achabovců i od všech zauzlení hlubinné psychologie. Je dobré být spravedlivý – spravedlivý člověk nemá tolik času babrat se ve své duši; bojuje za právo, které je veřejné. Žije více na veřejnosti, na čerstvém vzduchu, než v zatuchlině domácích hádek. Právo osvobozuje člověka od otroctví vlastních nestálých pocitů.

Když je ovšem veřejným tajemstvím, že vás do čtyřiadvaceti hodin přijdou zabít – a to zřejmě nějakým vynalézavým způsobem – tehdy začnete mluvit k vlastní duši, i když si jinak nijak zvlášť vy psychologii, tzn. dušemluvě, nelibujete.

Ano, všimněme si rozdílu: Achab je otrokem své duše, poslouchá své nejasné pocity, i když by nemusel. I když jako král, jako hospodář, se má více starat o právo. Kdežto Elijáš už sám o sobě přemýšlet musí. Z pozemského života mu zbývá 24 hodin. Doslova to jediné, co mu na světě zůstalo, je jeho vlastní duše.

Podle toho tedy posuzujme i lidské přemítání o vlastních pocitech: U toho, kdo má své místo na světě, své jasné úkoly, zavání přílišné přemýšlení o sobě samém sebezahleděností. Ale ten, kdo nic nemá, kdo je tísněn ze všech stran a komu životu uniká, ten už nemá s kým mluvit, jen se svou duší. To jediné mu ještě zbylo.

Elijáš není ani otcem, ani matkou. Ani manželem, ani manželkou. Ani synem, ani dcerou. Ani hospodářem, ani hospodyní – ba ani bratrem ani sestrou teď jako psanec nikomu není. Ti všichni mají přirozené úkoly, protože něčím jsou. Elijáš není teď ničím a tak nemá žádný úkol. Ale přesto že nic nemá a není nikým – svou duši nedá lacino. Ta jediná mu totiž ještě zbyla.

A tak hned vyráží přímo na hranice obydleného, lidského světa. Do Beer-šeby, česky Sedmistudnice nebo také Slibostudnice, dodnes posledního obydleného místa Izraele. Dál už je jen poušť, kde kvílí meluzína.

Elijáš jde ze světa, kde nemá nic, než svou duši na místa, kde jen on bude duší živou. Kde jediní živí jsou jen on – a Bůh, věčně živý a stále tentýž. Těžké uhodnout, zda měl nějaký cíl, či zda jen utíkal. Kdo ví, zda vůbec může mít jasno člověk, kterému berou život – že chce prostě pryč bude jasnější, než cokoliv jiného.

Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Ale všimněte si: Jen o verš víše stojí psáno: vstal … aby si zachránil život. A tady hned čteme: usedl … a přál si umřít. Když si přál umřít, mohl zůstat sedět doma. Ale zůstat doma by byla sebevražda. A k té se Elijáš nechystá. Jeho duši, to poslední, co má, na tu mu lidé nesáhnou. Tím spíše sám sobě nebude brát to poslední. Ať duši vezme ten, kdo jí dal. Kdo duši dal, ten ať také dělá účty.

Kdyby neúčtoval Hospodin, Elijáš by se nikdy nedozvěděl, jako cenu má jeho duše. Zač to všechno, co prožil, stálo. Za co je to všechno cena.

Člověk si nemůže sám vzít život. Ani, pokud je to v jeho moci, nesmí dovolit, aby mu někdo život vzal. Nikdo z lidí, ani on sám, totiž nezná cenu duše. Tu zná jen ten, který ji dal.

Ale jedna věc je nechat si duši. Na to stačí nic nedělat, na to stačí čekat, co bude dál. Druhá věc je mít duši čím živit, čím krmit. Aby okřála, aby se rozveselila. A někdy není čím. Po každém jde žádat, aby žil. Ale aby žil v naději, aby se živil nadějí, nejde žádat úplně vždy a po každém. Někdy není čím duši živit, čím jí sytit. Nikdy ne napořád, ale přece někdy jde po člověku žádat jen to jediné – aby žil. Už ne aby si přál žít – ale aby přece žil.

A Elijáš žije, i když nechce. Řekl: Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové. Když na člověka dosedne žal, vidí i na sobě jen zlé. Vzpomene na všechny své nezdary, své trapné chvíle. – Probírá se tím, jak hloupě uvažoval. Jak uboze myslel… Vlastně jak zle myslel. A nakonec dojde k tomu, že vlastně i zle jednal. A nakonec, v pohledu s hůry, nevidí rozdílu mezi sebou a člověkem zlým. Řekli bychom: Vidí to černě.

Zajímavé jsou výsledky některých pokusů s lidmi, trpícího chorobným žalem, opisně depresí. Srovnání jejich odpovědí a odpovědí lidí zdravých ukázaly spíše, že nevidí věci „černě“. Že je prostě vidí, tak jak jsou. Obávám se tedy, že v hlubinách smutku prostě člověk vidí svět i sama sebe, jak svět i jeho samého vidí Bůh. Sám Kristus přece říká: Nikdo není dobrý, jedině Bůh. A říká tak, co je v Zákoně i prorocích řečeno mnohokrát. Vykoupení by nebylo třeba, kdyby nebylo z čeho vykoupit.

Ale s takovou dávkou poznání světa i sebe sama se nedá žít. To by člověk ani nemohl vstát z postele. Anděl proto na Elijášovu větu nic neříká. Netěší Elijáše, že nakonec není tak špatný – andělé nelžou. Na místo toho říká: Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu! Co se o sobě člověk dozvídá ve chvílích nejčernějšího smutku, je často spíše pravda. Druhá věc je, že Bůh nedovoluje, aby u toho člověk zůstal. Nakonec ani Kain sám nesmí umřít, musí se dát na cesty.

Na svou sebeobžalobu dostane Elijáš odpověď: Najez se. Kdyby chtěl Bůh Elijášovu smrt, už tenkrát u potoka by nehonil havrany, aby ho krmili. Jídlem nám dává Bůh najevo, že chce přes náš hřích, abychom žili. Jídlo zahání černé myšlenky, byť by byly pravdivé. Jistě, že toho jde zneužít. Proto také půst znamená omezení v jídle – jídlo prostě plaší černé myšlenky, i když jsou pravdivé. Každý půst má však svůj konec. Bůh totiž nechce, abychom zůstali ležet vysíleni. I když je pravda, že jsme v podstatě zlí, udržuje nás naživu. Chce nám ještě něco říci.

Jak víte, na konci Elijášovy cesty, na prastaré hoře Chorébu, promluvil Bůh nakonec hlasem tichým, jemným. A je to beze sporu jedno z největších míst Zákona; jako je i Elijáš beze sporu největším prorokem. A přece: Promluvit hlasem tichým, jemným – ať se nikdo nehněvá, to by teď mohl klidně někdo z vás, nebo já.

Jenže by za tím nic nestálo. Kdežto před Božím hlase jde po sobě: veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, zemětřesení, a oheň. Hospodin ani v jenom z toho sice nebyl – ale všechno to před sebou poslal.

A proto spolu s Elijášem věříme, že když Bůh na konci mluví tichým, jemným hlasem – mluví tak ne proto, že by jinak neuměl, že musí. Mluví tak jen a pouze proto, že chce. My věříme tomu tichému hlasu, protože před ním jde vichr, zemětřesení a oheň. Nikoliv nářky a výmluvy.

Když Elijáš dojde na horu, nedočká se zatím odpovědi. Dočká se jen otázky: Co tu děláš? Na této hoře vydal Bůh Zákon Mojžíšovi. Ten Zákon obviňuje – ale mluví pravdu. Elijáš odpovídá Bohu: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.

Ale co je na tom nového? Takoví lidé jsou. Kus baalova ctitele je v každém z nás. Proto byl Zákon vydán. Proto se Bůh znovu ptá, co zde Elijáš dělá. Přišel sem, aby byl novým Mojžíšem? To už ale bylo. Bůh je stále na té hoře – jako je všude. Ale nic nového se tu už dít nebude. Naopak, děje se stále to samé, proti čemu zákon mluvil: Neúcta k předkům, vražda, cizoložství, pomluva a závist. Co tu tedy děláš, Elijáši.

Nicméně Elijáš to řekne znovu. Je toho na něj moc. Chápe sice, ale už nemůže. Bůh jeho úkol rozdělí na tři další. Každý z nich bude úspěšnější, než Elijáš. Elijáš však bude žít.

Bude žít, aby spatřil den toho, který se pro nás stal nejhorším z lidí, prokletým. Na kterého dopadl za nás vichr, zemětřesení a oheň Božího hněvu. Jehož jemný a tichý hlas, který říká: „Vy se nebojte!“, rozeznáváme teprve jako pravý hlas Boží. Amen