Všimněme si: Samuel nepomazal Saula za krále, ale za vojvodu, tedy vojevůdce. Člověk zamýšlel marnost, bůh dal lidem dobré. Lidé toužili po králi, krásném a bohatém, aby se v něm vzhlíželi. Bůh jim dal velitele, který by je vedl do boje.

V orientě král jakoby žije život za své poddané. Žije v přepychu, vzdává se mu božská pocta. Jeho poddaní na něj hledí a v denním snění si sami představují na jeho místě.

I my někdy se zálibou sledujeme královské svatby. Zápasy fotbalistů či hokejistů s milionovými příjmy nás zaujmou více než v podstatě stejná hra na venkovském hřišti či zamrzlém rybníce. Sledujeme romantické příběhy šlechty či dallaských milionářů. Také mi si sami sebe dětinsky představujeme na jejich místě.

Takové denní snění je vždy trochu dětinské. Ale zvláště dětinské bylo u Izraelitů a zvláště dětinské je i u nás. Vždyť celý Izrael byl královským kněžstvem, všichni byli vznešeného rodu. A stejně tak každý z nás je následníkem nebeského trůnu. Jednomu každému z vás je zaslíbeno, že bude kralovat s Kristem. A jednomu každému z vás je řečeno, a platí to doslova: Všechno je vaše. Proto, snít takové denní sny o skvělých lidech je asi jako hrát si na řízení auta, když vám vaše skutečné auto stojí před domem. Nebo jako oblékat panenku, když máte v šatníku vlastní plesové šaty. Ti skvělí lidé jsme milostí Boží právě my.

Bůh zamýšlel pro Izraelity, aby každý z nich byl králem ve svém království. Tak zamýšlel a tak to i zřídil. V Izraeli měl každý dědičný podíl pozemků, o který nesměl natrvalo přijít. Každý otec měl být králem ve svém domě, na svém poli, sadu a vinohradu. A každá matka královnou. Poroučet mohli jen svým dětem. Děti měli poslouchat; ovšem jako potomci královského rodu, jako dědicové trůnu, kteří jsou středem pozornosti, od kterých se mnoho čeká. Poslouchat s vyhlídkou na budoucí vládu ve vlastním království není tak těžké.

V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. To čteme o době před nástupem králů. Někdo se snad cítí pobouřen slovy: Každý dělal, co uzná za správné. Někdo v rozhořčení řekne nad dnešní dobou: Každý si dělá, co chce. Ve skutečnosti, taková je Boží vůle. Jak uvidíme, jeden vůdce je třeba jen v čase ohrožení, v čase války. Ale v míru má každému stačit Boží zákon. V míru má člověka vést jen spravedlnost a milosrdenství. To jsou jediné věci, na které je třeba brát ohled, které mají určovat náš život. Opět zdůrazňuji: My křesťané jsme tou skutečnou šlechtou tohoto světa, my jsme duchovními atlety v aréně světa. Boží oči jsou upřeny na každého z nás.

Sice jak ovládneme svět kolem sebe. Svůj domov, svou práci, své děti. Aby nic z toho nepanovalo nad námi, ale abychom my nad tím vším panovali spravedlivě a milosrdně. To pravé hrdinské a vznešené drama před zraky Boha a andělů je náš život. Na nás jsou dnem i nocí upřeny Boží zraky.

Ač se to zdá na první pohled neskutečné, v míru není potřeba žádný král. Každý přece ví, jak má spravovat svůj dům a svou rodinu. Na ostatních věcech se pak dá nějak domluvit v radě starších. Tak bez větších potížích fungují zapadákovy v lesích a pustinách amerického západu. Pro každého platí: Můj dům, můj hrad. Obecní věci pak zařizují lidé dobrovolnou spoluprací – protože stejně nikdo nechce sedět pořád doma a každý chce v obci něco dokázat. Nakonec i na našich vesnicích nemusí nikdo nikoho nutit, aby se stal dobrovolným hasičem nebo třeba trenérem mužstva FK Kotěhůlky. Když ves funguje, každý si zakládá na tom, co pro obec dělá.

Každý má sám vědět, jak vládnout nad svým okolím. Každému má záležet, aby byl ceněn ve své obci. Vždyť i mnozí divoši se obejdou bez náčelníka – mimo případ války.

Je totiž na světě i obec, která nezná zákon ani milosrdenství. Kde lidé rádi poroučí – a rádi poslouchají. Kde se právě vzhlížejí v člověku. Nikdo je ovšem nebude poslouchat jen tak. Proto musí budit strach, musí přijít s ohněm a železem, aby druhým mohli vnutit svůj falešný řád. Nástrojem falešného řádu je strach. Požádejte někoho, ať vám mávne před obličejem rozžhaveným pohrabáčem. Ucouvnete, už to nebudete chtít znovu. Falešný řád proti vám postaví dva nebo tři muže s železem v ruce. Budete mít strach, budete couvat, poslechnete je.

Aby se toto nestalo, musíte se s ostatními lidmi své obce postavit do řady. Aby na vás nebyli tři cizí. Ale, pokud možno, aby vaši lidé byli dva na jednoho.

Právě vojevůdce, vůdce vojů, bojových řad, je tu na to, aby se v jednu chvíli všichni postavili do řady. Ne, až to uznají za dobré, ale hned. Protože být v nebezpečí života sami od sebe za dobré neuznáte. Tváří v tvář problémům života je potřeba přemýšlet o spravedlnosti a milosrdenstvím. Tváří v tvář životu je třeba se rozhodovat pomalu. Tváří v tvář smrti je třeba se rozhodovat rychle.

V knihách o válce bývají vyobrazeny různobarevné obdélníky, které se proti sobě posouvají. To jsou právě bojové voje, bojové řady. Vojevůdce je musí posouvat tak, aby, až narazí řada našich na řadu nepřátel, byli naši pokud možno dva na jednoho. A když kolem sviští železo a šlehá oheň, přesto věřili, že mohou přežít a vyhrát. Vojevůdce vidí bitvu jako ty obdélníky, jako úkol z geometrie. Ale ty obdélníky jsou řady živých lidí. Kteří nevidí tu velkou šachovnici bitvy, kteří nechápou, proč se tak dlouho čeká, aby se najednou tolik spěchalo. Musí jen věřit, že jejich vojevůdce ví, co dělá. Jeden každý nemá z celé věci pojem.

V běžném životě také člověk přímo nevidí smysl většiny důležitých věcí. Nevidí často přímo před očima, proč by měl dodržovat Zákon a nevidí hned před očima důsledky milosrdenství. Ale má čas vidět nad Písmem a v modlitbě nad sebou zrakem víry Krista na pravici Otce, který je cílem všech věcí. Když dostane první ránu pohrabáčem, myslí však spíše jako zvířátko; těžko v té chvíli vidí Boha. Ale může vidět někoho jako Saula, kdo běží před ním, ohání se kolem sebe a jakoby se vůbec nebál. Když on může, já můžu taky, řeknou člověku v tu chvíli spíše jeho zvířecí pudy než jeho rozum. Možná jako když spadnete do ledové vody a někdo pro vás skočí: V ten moment nejspíše nemyslíte na Boha, ale jen na tu ruku, která vás tahá ven. To je pro vás v tu chvíli celý svět. A nakonec i milenci v parku na lavičce chvíli vnímají jen jeden druhého. Tohle vše je ovšem vždy jen na chvíli. Jen na kratičké úseky v životě, jen na minuty a vteřiny, je někdy třeba věřit v člověka.

Ale i když jen na určitou chvíli, kdo i tak může ustát, aby v něj byla vložena t

taková důvěra? Kdo může věřit, že nezakolísá jako ten první v bitevní řadě, když má přece také strach. Když přece také ví, že až na něj udeří železo, bude to velmi bolet? Kdo může věřit, že se nebude jen drbat na hlavě a mlčet, až se na něj otočí stovky očí a budou se mlčky ptát: A co máme dělat, teď? Řekni to hned, dokud nás nepřemůže strach.

Ale stejně tak: Kdo může věřit, že vystoupí na kazatelnu a slovo, které promluví, bude slovo Boží? A kdo může věřit, že může vyhlašovat odpuštění hříchů, když je sám hříšný? Kdo může lámat chléb, který sestoupil z nebes a pozvednout kalich spásy?

Nikdo není způsobilý na to, aby byl prorokem, králem, nebo knězem. Jediný je prorok, král i kněz, Pán Ježíš Kristus. Lidská slabost však potřebuje, aby se těch úkolů pro krátké chvíle někdo ujal. Jako tonoucí potřebuje na chvíli tu lidskou ruku v chladné vodě. A jako třeba i manželka či manžel potřebují pro krátkou chvíli složit plnou důvěru ve svůj protějšek.

Když prorok Samuel vylije olej na Saulovu hlavu, když jej políbí, ví: Ty i já jsme na tom stejně. Jsou chvíle, kdy budeme konat, co náleží jen Bohu. A pak budeme zase stejní, jako jsme byli. Ta moc není v nás, ale v tom oleji.

Ano, v tom oleji. Bratři a sestry, lidé Orientu jsou přímočaří. Když si v krámě koupíte olivy, nepřijdou vám nijak tučné. Nejsou to škvarky, ale takové zelené bobule. Až pod tlakem z nich vyteče olej. Nejde ho před tím spatřit. Olej, který nejde pořádně chytit, udržet, který uniká lidskému úchopu. Proto je olej znamením Ducha svatého, kterého nikdo nemůže pochopit, ani spoutat. Duch sám pomazal Samuela za kněze a Saula za vojevůdce.

Aby Saul věděl, že ta moc jednat Božím jménem nepochází z něj, ukáže mu následně Hospodin, že to on má vše v ruce, že on vše řídí. Že pro něj nic není problém. Že dopředu ví, Oslice se najdou. Cestou dostane podíl na obětním chlebu, který patří jen Bohu – ale má ho přijmout, protože teď on jedná Božím jménem. Vrcholem všeho bude, že upadne do prorockého vytržení a změní se v jiného muže. O tom budeme mluvit příště. Nyní však vidíme: Dát člověku schopnosti, úspěchy a pocty, které nejsou z něj, které si nijak nezasloužil, to pro Boha není problém.

Problém nastane ve chvíli, kdy Saul nebude v boji, kdy skončí prorocké vytržení, kdy na tom bude zase jako každý člověk. Obstojí pak?

Závěrem tedy, bratři a sestry: Každý z nás je králem ve svém království a boží oči se na nás upírají, zda dokážeme ovládnout sami sebe, své prostředí, své vztahy. Máme panovat nad světem kolem sebe, ne být otroky. Kraluje-li nám Kristus, nepotřebujeme krále, protože, čerpajíce z jeho milosti, vše dobré konáme dobrovolně. Pro výjimečně chvíle, jako je chvíle vytržení v bohoslužbě a jako je i zatemnění smyslů ve válce potřebujeme duchovního a vojevůdce, aby byli jakoby tou rukou, která táhne tonoucího z ledové vody – jsou to však jen nástroje Ducha, ta moc jim byla propůjčena a není z nich.

A v některých krátkých chvílích ovšem – protože ostatně všichni jsme královské kněžstvo – každý z nás se má stát tou rukou, která táhne tonoucího. V některých chvílích je do každého z nás vložena absolutní důvěra, která jinak patří jen Bohu. Důvěra našich dětí, našich rodičů, našich manželských protějšků a našich přátel. V moci ducha, ne v tom, co je z nás, ale v moci z hůry, v prorockém vytržení, každý z nás může obstát. A obstojí, protože to je jen na chvíli. Amen