Jak čteme, král se losoval. To vypadá jako docela divoký způsob, jak vybrat někoho, kdo bude po léta v čele všech. Vždyť by takto mohl být vybrán kdokoliv!

A právě! Víte, že Saul už byl za krále pomazán Samuelem. Losování je zde na znamení. Na znamení toho, že Saul není nějaký spasitel. Nějaký Boží syn. Že na místě Saula by mohl být kdokoliv.

Počítat s náhodou ve skutečnosti není vůbec pošetilé. Třeba počítač, chladný stroj, prý nejrychleji seřadí řadu spřeházených čísel za sebe tak, že si vždy vybere dvě náhodná čísla a dá prostě větší za menší. Nepřemýšlí, že tam má ještě jiná čísla, jen takto náhodně bere dvě a dvě a za chvíli je s prací hotov. A také pro mnoho věcí ve fyzice, v hmatatelném světě, se hodí počítat s náhodou, protože třeba už na rovině molekul není řádu, který bychom dovedli jakkoliv vystihnout. Pohybují se tam a sem pro nás zcela náhodně. Některé věci prý ani nejde spočítat, pokud člověk počítače či fyzikální vzorce nenakrmí náhodnými čísly. Náhodná čísla jsou pro poznání světa, pro fungování spousty věcí tak důležitá, že na počátku věku počítačů dokonce vznikla asi nejnudnější kniha na světě: Kniha plná náhodných čísel, vylosovaných nějakým strojem. Ale ač si v ní asi nikdo nelistuje před spaním, byla ve svém čase velmi cenná. Protože, světe div se, i když se člověk snaží, není vůbec schopen nadiktovat někomu řadu náhodných čísel. Pokusy ukázaly, že když je člověku řečeno, aby říkal za sebou úplně náhodná čísla, za malou chvilku v té řadě cvičený matematik dovede rozeznat poměrně jasný řád. Člověk, aniž by chtěl, je říká podle nějakého vzorce. Člověk se ovšem vždy i chová podle nějakého vzorce a ten ovšem může být někdy úplně mimo situaci.

Když sám Bůh schvaluje losování, by když sám Bůh takto Izrael nechá vybrat pomazaného, ukazuje tím člověku, že člověk nemá pravidla na všechno. Z Písma víme, co je dobré a co zlé. Zlému se má člověk vyhnout a o dobré usilovat. Jak se vyhnout zlému je jasné – prostě zlé nedělat.

Jenže člověku není jen přikázáno nedělat zlé. Už v Zákon nařizuje zejména konat dobré. Tím spíše evangelium. Jak něco neudělat, to je jasné. Ale jak něco udělat, jak dosáhnout cíle, už tak jasné není.

Cíl je známý, co je dobré, je jasné ze Zákona i Evangelia. Ale jak toho dosáhnout, už tak jasné není. My dnes čteme příběh o náhodné volbě člověka. A právě u lidí často ničeho nedosáhneme, pokud to s nimi dlouho nezkoušíme, po každé jinak. Každého člověka potěší něco jiného – a nám nezbývá, než zkoušet. Jako fyzik musí do svého počítače nasypat spoustu náhodných čísel, tak my máme před sebou mnoho pokusů, než se nám podaří najít cestu k srdci druhého člověka. Ten, kdo se ve své pýše domnívá, že má klíč ke každému srdci, skončí tak, že bude lidem třeba i s velkou námahou dávat něco, o co vůbec nestojí. Ano, s tím se setkáváme často, že nám lidé dávají, co vůbec nechceme a ještě se tváří, jak bychom jim měli být vděčni.

A opět k volbám: Všimněte si, že volby většinou dopadnou tak, jak ukazují průzkumy. A přitom se takový průzkum dělá tak, že se zcela náhodně vybere nějakých tisíc lidí a těch se výzkumníci zeptají, koho budou volit. A náhodných tisíc lidí už ukáže dost přesně, co udělá těch řekněme šest milionů voličů, kterých se nikdo neptal. Přitom v běžném životě potkáváme spoustu zajímavých lidí se zajímavými názory. A nebo čteme články v novinách, posloucháme rozhovory v rozhlase. A říkáme si: Ten kdyby tak něco vedl, vidí to úplně jasně. Každý člověk nám přijde originální. Ale když vezmou všichni lidé dohromady, co by si přáli a čemu by se zas chtěli vyhnout, když se to sečte, dopadne to stejně jako volby. Někteří mají dokonce za to, že kdyby se vládá vylosovala ze všech voličů, dopadlo by minimálně stejně, jako volby. A navíc by si volby nemohl nikdo koupit předem. Ba právě proto, aby si nikdo nemohl koupit volby se už ve straých Athénách vláda losovala – a athénská obec tak bez větších potíží fungovala téměř dvě stě let.

Jde prostě a jednoduše o to, že lidé mají takové vládce, jací jsou v průměru sami. Nejde se tomu vyhnout. I když právě o to se snaží Izraelci: Aby v jejich čele stál někdo lepší, než jsou oni sami. Ano, Izraelci jednak chtějí, aby jim někdo zastupoval Boha. Ale zároveň chtějí, aby za ně stál někdo před Bohem. Aby za ně měl někdo miloval, věřil, měl naději. A tak je tomu dodnes: Lidé se tolik rozčilují nad zkaženými vládci, protože touží, aby byl místo nich nějaký jedinec čestný, nadšený pro dobrou věc, čistý. Lidé touží po vládě morálních autorit – aby se sami zas tak morálně chovat nemuseli. Touží, aby byl před Bohem dobrý někdo místo nich. A na druhou stranu ovšem, když vládce, předák, mravný není, berou to jako automatickou omluvu pro své špatné jednání: Když může ministr, já můžu taky.

Izraelci v Mispě jako celek, v průměru, touží po někom, kdo by je převyšoval. A, světe div se, náhodná volba vybere Saula, který od ramen nahoru převyšuje všechny v Izraeli. Náhodná volba je přesná.

Ovšem právě tento Saul se zalekne té volby: On má být najednou lepší, než průměr. Má více milovat, více věřit Bohu než ostatní, má mít naději, když ji ostatní nemají. Saul se toho zalekne a schová se ve zbroji. Jako by se ovšem zalekl průměrný Izraelec, kdyby mi řekli, že má být lepší, než ostatní.

Nakonec nám z toho vychází, co si člověk někdy řekne i při denšních volbách: Jediné řešení by bylo vyměnit voliče. Z voleb, náhodných i s lístky, nám vždy vychází lidský průměr. Jediné řešení je změnit ten průměr – pak i předáci budou lepší.

Ale na to, aby se změnil průměr, musí někteří z toho průměru zvednout laťku. A to právě tak, že někteří se budou déle snažit o pochopení druhých, než jiní. Jenom tak, že někteří se budou déle snažit udělat druhým radost a neustrnou u věty „už jsem udělal dost, co po mě ještě kdo může chtít“. Jen tak, že si někteří řeknou: Bůh stanovil cíl a my se o něj budeme snažit, dokud neumřeme: Jednou tak a pokud to nepůjde, tak adlší den zase jinak. Nemáme hotový recept, ale cíl známe a víme, že ho jde dosáhnout.

Ano, řešení je v tom, že se nezalekneme jako Saul. Že se nezalekneme toho, že každý z nás jako první z lidí, jako král stojí před Bohem. Že se nezalekneme toho, že není nikdo před námi, aby konal dobro a my to jen napodobovali. V mnoha vztazích, v mnoha společenstvích, v mnoha situacích my jsme bohužel ti první,kdo mohou udělat něco dobrého.

Když zvolili Saula, někteří ho uráželi: „Tenhleten že nás zachrání?“ A pohrdali jím, ani dar mu nepřinesli. A Saul ovšem, jako by je neslyšel. Na nás je, abychom naopak na každou takovou řeč dokázali prudce odpovědět: To si pište, že právě já to dokážu, že právě já dosáhnu cíle. Někdy totiž právě sparvedlivý hněv dovede člověka popohnat do cíle. Z celého dnešního příběhu zůstává, co Samuel řekl na začátku: Bůh sám je král, Bůh sám je ten, který jde před námi. My jsme v mnoha chvílích jako ti osamělí vojevůdci, na kterých samotných je, co zkusí. A nikdo nám neporadí. My však přece podnikneme, co je třeba a časem dosáhneme cíle. Žádná moráílní autorita to nemusí napřed udělat před námi. Amen