Uvažování Jábešských starších známe v naší zemi dobře. Stojí před nimi boj s nejistým výsledkem. Oni jsou spíše sedláci – z Amónu na ně přitáhlo boji zocelené kočovnické vojsko. Než riskovat krveprolití a ničení – raději se podvolí. Vždyť co? Bude nám prostě vládnout někdo jiný, zase se tolik nic nezmění. Nějak to přežijeme. Jak jsem řekl, známe to dobře.

Cizincům se v naší zemi mírnost obyvatel velmi líbí. Je tu klid, bezpečno, lidé jsou uvolnění. Líbí se jim, že v Čechách o nic nejde. Mírnost je lidem milá. A, ano. Je to ctnost, kterou samo Písmo doporučuje.

Člověk však s jednou ctností nevystačí. Podstatou každé ctnosti je totiž uměřenost, správná míra. Každá ctnost má svou hranici. A za tou hranicí musí nastoupit zase jiná ctnost. Šetrnost, hospodárnost, je dobrá vlastnost. Ale když se nepojí se štědrostí, říká se jí lakota. Štědrost je dobrá vlastnost. Ale když se nepojí s dobrým hospodařením, říká se jí rozmařilost, marnotratnost. Veselá mysl je dobrá vlastnost – ale tomu, kdo nedovede být nikdy vážný říkáme šašek. Serióznost, vážnost, je dobrá vlastnost. Ale kdo je vážný stále, je tím poněkud směšný. Naposled pak: Mírnost je dobrá vlastnost. Ale když není spojená s hrdostí – říká se jí zbabělost.

Když Jábešští říkají Náchašovi (což znamená had) „budeme tvými otroky“, měli by tušit, že podřízený v orientě přebírá i bohy svého Pána. Vždyť i v Izraeli se otroci z cizích národů účastnili hodu Beránka. Ani oni nesměli v den odpočinku pracovat. I otroci v Izraeli se ve všem podřizovali vládě Hospodina. Stejně tak podřídit se Náchašovi Amónskému znamená přijmout boha Amónců. A to byl, mimochodem, Moloch. Ten Moloch, co se mu obětovaly děti.

Bezprostřední oběť čeká muže Jábeše okamžitě. Mají přijít o pravé oko. Mohlo by to vypadat jako bezúčelná krutost. Ale svůj účel to má: Pravým okem totiž vykukoval voják zpoza štítu, kterým si kryl hlavu a trup. Kdo neměl pravé oko, nemohl v boji účinně používat štít – nic by zpoza něj neviděl. A Náchaš může to opatření rozumně zdůvodnit: Pokud se mi chcete v míru poddat, tak přece nepotřebujete pravé oko. Vždyť už nikdy bojovat nebudete.

Jméno Náchaš znamená had. A takto právě had mluví: Vždyť nutně nepotřebujete obě oči. I s jedním okem se přece dá normálně žít. Na co vlastně nutně potřebujete mít dvě oči? Chystáte se snad do války? Ale to je ta věc: Člověk třeba nutně nepotřebuje dvě oči. Ale prostě je chce mít. Nevíte, kdy se může hodit vidět do hloubky – a to jde jen se dvěma očima.

Člověk si prostě nemá nechat svázat ruce. Potřebuje volné ruce, aby mohl sloužit Bohu. Proto dokonce na některých místech i Písmo vyzdvihuje svobodný stav proti stavu manželskému, protože i zde je člověk omezen – a člověk se ovšem na své omezení rád vymlouvá, pokud je mírný, ale chybí mu hrdost. Nicméně tedy, jak vidíme na Jábešsských, každé podřízení vždy znamená, že do budoucna už bude těžší si dupnout. I jednoocí se mohou vzbouřit. Ale bude je stát daleko větší odvahu se postavit protivníku, než tomu, kdo má obě oči. Bude pro ně daleko snazší si říci: Já, jednooký, co mohu dělat? K tomu cíli ten had, Náchaš.

Když má člověk před sebou boj nebo podřízení, obvykle pomyslí na děti. Co když v boji utrpím újmu, zahynu – co pak moje děti. Ovšem neměl by zapomínat na druhou věc: Pokud se podřídí, i svoje děti a děti jejich dětí tím uvádí do podřízenosti. Zůstane možná rodině doma živý a zdravý. Ale až se děti zeptají: Proč nesmíme tohle? A proč nesmíme tamto? – Až se takto zeptají, nebude jim moci říci: Nesmíme to proto, že je to špatné. Že se to Bohu nelíbí. Bude jim muset říci: Protože nesmíme a nic na tom nezměníme. Ani já nesmím. Když se člověk podřídí, nemůže už svoje děti učit: Toto říkáme a děláme, protože je to dobré. A toto neříkáme a neděláme, protože je to zlé. Bude jim moci říci jen: Tohle nám přikázali a musíme to dělat, tohle nám zakázali a nesmíme to dělat. Jsem na tom stejně jako vy. Jsem také jen jako dítě. To není dobrá budoucnost. Ne nadarmo byl bohem Amónců Moloch. Moloch, který požíral děti, další generace.

Jábešští starší Náchašovi řekli: „Poskytni nám sedm dní. Rozešleme posly do celého izraelského území. Nebude-li nikoho, kdo by nás zachránil, vyjdeme k tobě.“ Vidíme dvě věci:

Jednak, nikomu se nechce vést osamělý boj. Jak nám moudře říkal náš profesor etiky: Nejlepší způsob, jak zbavit člověka sil a odvahy je říci mu: Je to jen na tobě. Nikdo jiný to udělat nemůže. Pochopitelně, do toho se nikomu nechce. Ale když je lidí víc, nabývají odvahy. Nemůžeme se příliš divit slabosti, možná zbabělosti bližních při jejich rozhodováních, pokud za nimi nestojíme.

Za druhé, oddanost lidí ve skutečném životě obvykle patří těm, kteří mají moc jednat. Až na druhém místě je, zda udělat dobré, nebo zlé. Prostě moc něco udělat. Kdo vám může uškodit, nebo pomoci – to je právě jedno – toho posloucháte. Dobře tedy řekl filosof: Poroučet mi smí jen ten, kdo mě také dovede ochránit.

Prosba o pomoc dorazí do Gibeje Saulovy. Všechen lid se dal do hlasitého pláče. Tak je tomu dodnes. Lidé slyší o násilí, o bezpráví. Jdou tedy zapálit svíčku. Přišpendlí si stužku či vyvěsí něco na internet. A to je samo o sobě dobré. Každý slušný člověk, jak řekl jeden náš spisovatel, je sentimentální. Každý člověk má někdy umět plakat a správně je psáno: Blaze těm, kteří pláčou. Ovšem je to jen jedna ctnost, jen jedna dobrá vlastnost. Nesmí být sama.

Když Boží pomazaný Saul slyší, proč lidé pláčou, zmocní se ho Duch Boží. Jde zrovna z pole, kde oral. Před ním jde spřežení dobytka, které se zapřahovalo do pluhu. Pro hospodáře toho času téměř nezbytnost, jako dnes pro rodinu s dětmi auto. Saul v nesmírném hněvu, který je od Boha, rozseká to spřežení. To je jako by dnes někdo podpálil vlastní rodinné auto. Jako kdybych teď já vyběhl ven a podpálil svoji Dácii. A kdybych se pak vrátil a řekl: Podpálím i ty ostatní auta, co tam stojí, pokud – a teď nějakou dobrou věc, do které se nikomu nechce – všichni by pochopili, že to myslím vážně. Přesně tak to v Božím hněvu udělal Saul, když vyhrožoval, že pobije dobytek tomu, kdo nepotáhne na pomoc Jábeši. Protože svoje spřežení rozsekal jako první, všem došlo, že to opravdu udělá.

Když došlo na soukromý majetek, ta tam je mírnost. Všichni se řadí do bitvy. V naší dnešní Evropě se skoro nikomu nechce válčit za utištěné – ale válčit se sousedem o hrušku, o odřený lak na autě, o post v práci – to nikomu nevadí. Dnešní lidé zdaleka nejsou tam míroví, tak nenásilní, jak se rádi staví v různých anketách a průvodech. O svoje věci se dovedou rvát jako koně. Jen je od nespravedlnosti světa, od sténání utištěných bez zastánce, odděluje tlustá vrstva pohodlí. A tak je znovu třeba říci, že mírnost bez hrdosti, bez hněvu nad nespravedlnosti – to je pouhá lenost či zbabělost.

Dnes jsme nejdříve slyšeli o rozhorlení, hněvu Krista nad pláčem na lazarově hrobu. Zbývá dodat, že Saul, který ve spravedlivém hněvu nad bezmocným utrpením, nad zlem ve světě rozsekal, zmařil vlastní spřežení je právě obrazem Krista. Který v hněvu nad utrpením a hříchem světa zmařil sám sebe. Právě tak, že se v soucitu nad světem podrobil spravedlivému Božímu hněvu na kříži, nás vysvobodil od ďábla, od toho Náchaše, dávného hada. A na tom vidíme, že pravý soucit, pravá mírnost, musí člověka něco stát; člověk jím musí o něco přijít. Jinak je to jen divadlo.

Amen