Introitus: Žalm 34, 13–23
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle v půstu.
25
Vstupní modlitba:
1. čtení: Lukáš 13, 22–33
162
2. čtení: 1 Samuelova 19

Což také Saul je mezi proroky? Poprvé jsme toto rčení slyšeli, když byl Saul ještě neznámý. Tehdy se od Saula, zajímavého jen atletickou postavou a poslušného syna svého otce nic nečekalo. Nyní jde od Saula naopak čekat cokoliv. Provede jakoukoliv svévoli si usmyslí. A jako se lidé divili, že Bůh může dát velký dar člověku bezvýznamnému, dnes se zase diví, že Bůh může dát velký dar člověku mocnému.

Jiný Saul o tisíc let později napsal: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

To napsal apoštol Pavel, který se dříve jmenoval právě Saul. Zprvu se zdá divné, že mu rodiče dali zrovna takové jméno. Vždyť víme, že Saul byl špatný. Jenže: Pořád to byl první král Izraele. Jako první si zkusil jaké je to být odpovědný za všechno. A pořád platí, že zachránil celé město, Jábeš v Gileádu, kde všem hrozilo, že budou zmrzačeni a zotročeni. A Saul, který v pravou chvíli vzplanul hněvem proti nespravedlnosti, hněvem nad krutostí světa a lidskou bezmocí, Saul, který jednal, je zachránil. A pokud máme přímé srdce, je těžké si od Saula odmyslet, že svého času byl on ten jediný soucitný, který také jednal.

Je těžké oddělit člověka od daru, který mu Bůh dal. Saul dobře začal a špatně skončil. Pavel velmi špatně začal – vždyť pronásledoval církev Boží – a dobře skončil. A i tento Pavel, kterému poctivost před Bohem velí říct pravdu, totiž že není hoden jména apoštol, přece těžko zápasí o to, aby mluvil pokorně. Zažívá denně sílu Božích darů, které má. Stejně musí říci: Milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval. Nemůže popřít, že se skrz něj děje něco opravdu dobrého. Jakoby Pavel říkal: Bůh dělá velkou věc. Ale po pravdě řečeno, z lidí, co znám, je já si platím misijní cesty ze svého. Ale znovu, abych nelhal, to dělá Bůh. Až se z toho točí hlava. A tak Pavel nakonec řekne: No, hlavně že se to velké dobro a velká krása děje.

Bratři a sestry, vidíme zde, že leží na hranici možného rozlišit člověka, obdařeného Božím darem a sám dar Boží. Když je někdo úžasný, ba když si sami v něčem připadáme dobří, jediní, kteří něco znají nebo dovedou, je těžké oddělit, co je z Boha a co je z nás. Bůh totiž tak dává, že dobré věci z nás vycházejí přirozeně, jako naše nejvlastnější. Je to trochu, jako když pilot letí v letadle: Také mu přijde, že letí on sám, i když bez svého stroje by se nevznesl ani deset metrů nad zem. A kromě toho my všichni budeme vždy pilota obdivovat.

A to se právě stalo v dnešní kapitole. Saula prostě nešlo neobdivovat. Byl uhrančivý. My ho sice známe jako toho slabocha, toho ubožáka – ale to proto, že známe výsledek. Ale kdybychom u toho byli, mluvili bychom jinak. Tak dnešní příběh začíná tím, že Saul na poradě štábu řekne, že by David měl být usmrcen. Že to je právě teď potřeba. A nikdo neřekne: No to ses zbláznil. Ani Jónatan to tam neřekne. Jen si v duši připraví plán, jak tomu zabránit. Ale v tu chvíli před ním jeho otec září jak slunce a neřekne tam ani slovo. Jak bídní jsme to lidé, na jednu stranu. Ale na druhou stranu, když celou duší cítíme, jak je někdo úžasný – těžko popřít, že krásné je prostě krásné.

Když čteme dnešní příběh, možná nás napadne: David se neměl ženit do té rodiny. David to nakonec minule sám řekl: Myslíte si, že je lehké být zetěm krále? Já jsem člověk chudý a nepatrný. Když se člověk ožení, má být jako král. Nebo žena, když se vdá, má být jako královna. Ať muž či žena, po sňatku má platit: Každý králem ve svém království. Ale tady musí za Davida škemrat jeho švagr, se kterým si náhodou David v rodině rozumí nejlíp. A jeho žena, když její otec pošle vrahy zabít jejího muže, nemluví jako dospělá žena; ale jako zlobivá holčička se vymlouvá, že zachránila muže před smrtí: On mi vyhrožoval: Pusť mě, jinak tě usmrtím. Ze svého muže musí před svým obřím otcem udělat hrubce a zbabělce, aby mohla obstát. Jak jsem řekl, někdo by mohl říci: David se neměl ženit do té rodiny. Či bychom mohli citovat staré známé české: Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.

Ale to jsou ta naše česká zápecní moudra. Radosti těžko dosáhnout tak, že si člověk řekne: Budu mířit hodně nízko a tak se určitě trefím. Nebudu si nic přát a pak aspoň nebudu zklamaný. David, hrdina našeho příběhu, jedná tak, jak sami učíme děti pohádkami: Kdo zabije obra, dostane princeznu a půl království k tomu. Proti obrovi šel ve jménu Hospodina – ale také se na začátku dvakrát ptal, co že dostane muž, který Golijáše zabije. Protože prostě člověk zná Boha jako dárce všeho dobrého. Boha je těžké a celkem zbytečné oddělovat od jeho dobrých darů. David podstoupil Boží boj a tím se i zároveň ucházel o princeznu a půl království.

David to zkusil. Nevyšlo to. David vstoupil do divné rodiny, kde všichni, i stateční hrdinové, charakterní milí lidé jako Jónatan, kolují kolem obrovského slunce Saula. Ale kdyby to David nezkusil, byl by jako ta liška v bajce, která nedosáhne na hrozny na zdi vysokého domu: Sama sobě namluví: Stejně jsou kyselé. Což určitě nejsou, protože na vyhřáté jižní zdi domu dozrávají hrozny sladké. Saulův syn Jónatan byl velký hrdina a milý, charakterní člověk a všechny jeho dcery byly podle všeho žádoucí. Později uvidíme, že David dovedl být velmi bezohledný, jen aby svou ženu Míkal získal zpět. Svět Saulovy rodiny byl hodně divný, jako v nepříjemném snu. Ale také zcela uhrančivý.

Poučení z dnešního příběhu, zvláště pro mládež, zní: Je třeba mířit vysoko. Ale nemusí to vyjít. David i v tomto divném světě, kde mu sice všichni fandí, ale kde se zároveň všichni bojí obra Saula, pořád zná svou cenu. Nenechá se jen tak zabít. David, i když má rád Míkal, Jónatana i Saula – Saul by takový, že ho nešlo nemilovat – nechce přijít o duši. Jak jsme řekli: David zkusil vejít do velkého světa. Zle to nevyšlo – ale možná to mohlo vyjít. Ale nevyšlo.

David, i když chce být mužem pro Míkal, kamarádem pro Jónatana a cosi jako synem pro Saula – a zase řekněme, všichni ti tři byli nějak úžasní – přece nechce ztratit duši. Jde tedy pro radu ke knězi. Který mu, dobře se podívejme, neradil ani, jakou si má vybrat nevěstu, ani jaké kamarády, ani jakého šéfa. To David musí sám vědět.

Ovšem Samuel vždy věděl, co je správné. Protože jedna věc je, jít za svým srdcem. A to má každý vědět, co si jeho srdce přeje. Druhá věc je, že člověk má jednat správně. Touhy srdce: To vyjde, nebo nevyjde. Správného se jde držet vždy. Ať v úspěchu – úspěšný člověk si může dovolit i jednat správně. I v neúspěchu: Tam nám ostatně ani nic jiného nezbývá, než vědomí, že mi jsme ti dobří. Že ne my jsme se prohřešili, ale bohužel ti, se kterými bychom rádi bývali byli zadobře, se prohřešili proti nám. Není takových chvil moc, ale někdy si člověk musí říci: Tentokrát jsem bez viny. To je druhé poučení z dnešního příběhu.

Nakonec všichni upadnou do vytržení. Nakonec tam všichni leží před Bohem bez svých slavnostních oděvů. Spíše jen jako nazí než opravdu doslova nazí. Hodí se na to, co řekl Martin Luther: Před Bohem jsme všichni jako žebráci. Na konci příběhu leží všichni na zemi v úžase před nevýslovnou krásou Boží.

Dnešní příběh ukázal, že veškerá krása, každý um, každé kouzlo osobnosti je dar od Boha. Ale my to při nejlepší vůli dovedeme jen stěží odlišit. I když je krása od Boha, my vždycky budeme vidět hlavně krásného člověka. Budeme usilovat o jeho přízeň. Pokud se nám to nezdaří, budeme zkroušení. Ale šťastný život nikdy nelze vést jen mezi lidmi. Tam se člověk vždycky chytí do nějaké pasti. Vždy, a ve chvílích těžkostí zvláště, je třeba hledat vytržení k Bohu. Myslím, že i stačí střízlivé, mírné vytržení. Ve kterém se duše povznese nad svět, k mrakům a dovede vidět: Všechno dobré pochází od Boha. Že lidé špatně zacházejí se svou krásou, svou výřečností, svou tělesnou silou či řemeslnou ztučností neznamená, že se má co z toho zavhrnout. Dobré bude vždy dobré a krásné vždy krásné, i když ty dary mají lidé nehodní. A ovšem i to by měla duše z výše umět občas odlišit, že nositeli různých žádoucích darů jsou jen lidé. Lidé, kteří vždy podléhají soudu, zda jednají dobře nebo zle. Ať dostali málo nebo hodně, ať jsou silní anebo slabí, krásní či oškliví, chudí či bohatí. Člověk musí umět rozeznat nejen svůj hřích, ale i to, že se někdo proviňuje proti němu. Nejen milovat musí člověk, ale i dbát o spravedlnost a právo. A to i pro sebe. Amen

Modlitba po kázání:
396
Ohlášení:
392, 1–5
Přímluvná modlitba:
Poslání: Přísloví 19, 1–11
Požehnání: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Požehnej vás Všemohoucí…
510