Vyslechli jsme modlitbu Chany, neplodné ženy, kterou vyslyšel Bůh a dal jí syna. V málokteré modlitbě v Písmu je tolik osobní radosti skoro nerozlišitelně spojené s oslavou Boží moci. V málokteré modlitbě je Bůh tak absolutním vládcem a Pánem nadevším, málokde je Bůh tak strašný. Snad až v modlitbě blahoslavené Panny Marie po zvěstování narození Spasitele; modlitbě svými slovy velmi podobné.

A přitom Chana je v ději příběhů Izraele nepříliš významná osoba. Která, když to řekneme velmi hrubě, řeší vlastně jen nějaký gynekologický problém. A která, když se podíváme na její situaci, na tom vlastně není tak špatně: Má milujícího muže, je materiálně zajistěná, je nejspíše ještě mladá – vlastně, na co si ona má co stěžovat, mnozí jsou na tom daleko hůře, než ona. A přece, po tom, co pro ni přišla úleva, zpívá tak vznosný a hrůzu budící chvalozpěv, že podobných je v Písmu už jen málo.

Jistě, že se dá pravdivě srovnat, které trápení je větší, které menší. A dá se i posoudit, co je vážnější a co méně vážný problém. Ale přeci jen, pokud něco hodně trápí vás osobně, tak to ve vašem životě je ten největší problém – aby člověku v jeho potížích stačilo si říci: Jiní jsou na tom hůř – na to by musel být hodně škodolibý. Tím, že jiní trpí víc, se samo nezmenšuje naše vlastní trápení. Snad jen máme potom více pokory, snad jsme oparnější ve svých stížnostech s ohledem na ty, kteří jsou na tom hůře. Ale o moc lépe nám proto není.

Co Chana po léta slýchala je dodnes běžně užívaná věta, která by se vůbec neměla vyslovovat: Co ty víš, když nemáš děti. Jako by děti nebyly něčím, co z života člověka může vzejít, ale nemusí. Kdo si byť jen něco přečte o tom, kolik překážek a nástrah je mezi početím a zrozením dítěte číhá, ten nemůže o narození a životě dětí mluvit s tak povýšenou samozřejmostí.

Navrch, jako by vůbec bylo snadné nalézt na světě někoho, kdo by s vámi chtěl děti splodit a vychovávat, když v takové chvíli o vás ví buď ještě moc málo – ještě neví, kolik je ve vás laskavosti, kolik odpovědnosti, kolik rozhodnosti; všech těch důležitých vlastností pro rodičovství. A nebo zase o vás ví už až příliš moc, aby se s vámi do toho podniku pustil či pustila.

Navrch, když vlastně každý rodič ve výchově a péči nějak selhává a tím darem, který od Boha v dětech dostal, trochu mrhá. Je div, že se vůbec nějací lidé vezmou – je to sice záslužné, uzavřít manželství. Ale zároveň je div, že si člověk vůbec nějaký protějšek najde a tak to, že se ožení, nebo vdá, je sice správné, ale také se to jaksi rozumí samo sebou: Byl by nevděk, kdyby to neudělal.

A právě proto končí Chana první sloku svého chvalozpěvu slovy: Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne. Vždyť Hospodin je Bůh vševěducí, neobstojí před ním lidské činy.

Mít v životě problémy je prostě normální – protože žijeme po pádu. A pokud je nemáte, nebo ještě lépe – pokud najednou pominou – můžete jen děkovat Bohu. Je to jistě váš triumf. Však také Chana říká: Můj roh se zvedá – vyhrála jsem. Ale s tím zdedáním je to jako létat letadlem. Když letíte letadlem, nikdo nemůže popřít, že letíte nad mraky. Ale tam vás vzalo letadlo. Že letíte neznamená, že umíte létat. Nikdo z lidí neumí létat. Nikdo z lidí si neumí úplně poradit se životem. Když Bůh dopustí, aby na vás toho bylo moc, když vám navrch Bůh dal citlivou povahu – což je dobré, ale také to přináší mnoho potíží – někdy je toho na vás prostě moc.

Jak čteme, ústa Chany se otevřela proti nepřátelům. Nepřátelům se má odpouštět, co udělali a už to nikdy nepřipomínat – to je odpuštění, které učí Kristus Pán. Ale pokud se má člověka ten příkaz týkat, musí nejdříve nějaké nepřátele mít. Chana měla Peninu, svou spolumanželku. Její ústa se otevřela proti ní, možná také proti sousedkám, které jí připomínaly její neplodnost. Možná i proti Elkánovi, jejímu manželovi. Který jí řekl: „Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ Myslel to sice dobře, ale bylo to asi to nejhorší, co jí mohl říci. Řekl jí: Tvůj problém není vůbec problém. Takže svého času pro Chanu byli nepřáteli skoro všichni kolem ní. Dokonce i kněz Elí, který jí řekl, že je opilá, když plakala neslyšně pře Bohem. Svým způsobem i církev Boží sama byla svého času jejím nepřítelem.

A nyní Chana může všem říci, že vyhrála. A nevíme sice vše, jak to bylo dál – ale už nejspíš nemá proč přít se s Peninou, protože Penina už nemá za co ji urážet. A nemá proč se hněvat na Elkánu – bude s ním mít dalších pět dětí. A Elímu připomene, že ji Bůh vyslyšel, ale to je vše. Chana vyznává ve své modlitbě, že vyhrála. A zároveň, že Hospodin za ni vyhrál. Když vyhrajete, nemáte už důvod nenávidět. Nikdo z těch, kdo ji ponižovali, neměl pravdu. Ale ukázalo se to až díky Hospodinu. Do té doby – co měla Chana říci? Že jí Bůh nedopřál děti: To přece byla pravda. Že by měla milovat svého manžela, když ji miluje, více než děti – to byla pravda. Že se její modlitba je divná, když při ní není slyšet hlas, že proto může být považována za opilou, že kněz má právo bránit takové modlitbě – to byla pravda.

Dokud Bůh nezměnil úděl Chany, neměla moc co říci. Ale Bůh její úděl změnil a tak nyní může otevřít ústa proti svým nepřátelům – a dodejme, neboť známe Krista a on zná nás – může jim i odpustit a už na to minulé vůbec nemyslet.

Proto pak Chana mluví o změněném osudu lidí. Luk bohatýrů je zlomen, kupříkladu. Můžete být kdovíjaký válečník – ale když se puška zasekne v důležitou chvíli, je s vámi konec. Výccik, statečnost, nic nepomůže. Technika selahala. Selhává vždycky, selhává náhodně. A její selhání má největší dopad, když na ni spoléháte, když ji potřebujete rychle. Není prostě všechno v moci člověka. Hlavně když dojde na to nejdůležitější, není to v moci člověka.

Náš čas, který všechno ví nejlíp, by asi Chaně řekl: Nemáš děti? Jez víc cibule. Zapal si aromasvíčku. Ale Chana v Duchu svatém všem věkům hlásá: Není všechno v ruce člověka. Něco ano. Někdy jde opravdu říci: Ten si za své neštěstí může sám. Hůře už jde říci: Ten si své štěst zasloužil, protože právě můžete mnohdy dělat vše správně a přece se úspěchu nedočkáte.

Bůh prostě má svou vůli. Je to Pán. Někdy nedá, i když děláme všechno správně. Dá třeba jiné dobré – ale ne to, co jsme chtěli. Chaně dal milujícího Elkánu, ale to nebylo to, o co jí skutečně šlo. Dostávala dvakrát tolik jídla na hostině, ale to nebylo to, o co jí nejvíc šlo.

Zůstává ale: On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí. Ti, kdo s Hospodinem vedou spor, se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí. Bůh někdy nedává, co bychom chtěli. Nicméně, to neznamená, že nás, své věrné, nemá rád. To také nutně neznamená, že děláme něco špatně. A proto, i když jsme třeba úplně na dně, přece nám něco nedá a dál jednáme správně. A proto, i když jsme na dně, stejně Boží věci jsou to, co bychom chtěli, co by nám pomohlo. A tak mnoho lidí žije ve strašbých těžkostech a přece se od Boha neodvrátí, protože on střží nohy svých věrných a dává věřícím svěží rozum, takže nakonec jednají celkem rozumě i ve velkém trápení.

A pak jsou ti, kteří Boha neuznávají, protože je prý nespravelidvý. Dopustil válku – ovšem oni sami žijí v míru a žádnou válku nezažili. Dopouští nemoce chudoubu – oni sami jsou však relativně zdraví a mají dům s bazénem. Ti se zděsí, protože mluví – a neví o čem, nemají ponětí.

Hospodin totiž: Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne. Krista, nevinného, zcela křivě obviněného, poníženého a umučeného, z mrtvých vzkřísil. Pamatujme na to, že my ve svých životech doplňujeme míru utrpení Kristových. A ovšem modleme se a také čekejme zvrat ve svých životech k dobrému.