Noc je sice poklidná a tichá. Boží kahan ještě nezhasl. Ale chrám se již dávno stal místem vydírání, sprostoty, smilstva za bílého dne. Nikdo už ty bohoslužby nemůže brát vážně. Jak je chrám opuštěný a zšeřelý v noci, tak je i v denním světle opuštěn od srdcí lidí a pravé řády Boží jspou v něm zcela zatemněny zvůli Elího synů, ničemných kněží. V chrámu je prázdno.

Té noci k ránu ztěžka oddychuje v prázdném chrámu jen slepý stařec Elí, který už nesvede nic. A kousek dál naivní mládenec Samuel, který ještě nic nezná, nic neví. Je ještě pořád dítě. Ti dva jediní tam spí, každý jinde. Každý v jiné místnosti, ale každý jinde také věkem, zkušeností, postavením v kněžském řádu, každý úplně jinde v životě. Ti dva tam spí na stráži. Kde jsou synové Elího Chofní a Pinchas, ta generace, která je teď u vesla, která teď rozhoduje o podobě bohoslužby – kde jsou, a co dělají, to snad ani nechceme vědět. Víme, že to byli lidé sobečtí, vyděrači, lidé zvrácení – i když synové poctivého otce. I když se do nich nejspíše kdysi vkládala velká naděje. Ale ta zcela selhala.

Kde ovšem té noci, v těch časech, v těch poměrech, co v chrámu vládly, najít naději? Elí skutečně věří v Boha. A teoreticky ví, jak by měly být věci správně. On to, na rozdíl od svých synů, aspoň ví. Kdyby snad byl o dvacet let mladší, tak by snad ještě mohl vzít věci do rukou. Ale nezvládnuté rodinné poměry se mu staly osudným. Ve svém nebližším okolí nemůže věci zvládnout – co ve svém okolí! Sám o sebe se nepostará, už je slepý. Doba, kdy od něj šlo něco čekat, je dávno pryč. A lidé si snad nad ním mohou říci: Dřív se rodili lepší lidé, než dnes. Ta dobrá generace definitivně odchází. Ale to je taková úvaha celkem k ničemu. A poloslepý Elí z těžka oddychuje na lůžku.

A přece jsme už v minulé kapitole slyšeli o těch, kteří veškerou tu všeobecnou skleslost a znechucení jaksi ignorují. Každý rok dál chodí na Hospodinovu slavnost do chrámu Elkána a jeho žena Chana, nyní šťatní rodiče. Jdou hned za Elím a kněz Elí nevynechá příležitost jim žehnat. Oni jsou jediný jeho viditelný pastýřský úspěch. A to tehdy jen řekl Chaně: Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, oč jsi jej tak naléhavě prosila. Ta celkem obecná slova tehdy způsobila, že se Chana upokojila, přestala plakat a šla v klidu domů. Na ta slova spolehla a porodila chlapce Samuele. A dál rodí takříkajíc jedno dítě za druhým a to dobré dílo pokračuje. A Chana a Elkána si pamatují a už skoro slepého kněze uznávají. A Elí tu před sebou vidí jediný svůj jasný a hmatatelný úspěch. To se tehdá skutečně stalo, to se opravdu podařilo, to trvá. Je tu jedna rodina, která neznevažuje obětní hod, protože poznali Boží moc, která je za tím vším, co je vidět. Zkaženost kněží je jedna věc – to, že Bůh je, že je dokonce ve svém chrámu a že tam promlouvá, jak dále uvidíme, to je věc druhá.

Nakonec je tu mládenec Samuel. Jak jsme řekli na začátku, Hospodina ještě nezná, Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. Vlastně dobře, že Samuel ještě nic neví. Tak totiž Samuel může s čistým srdcem čistě sloužit v chrámu. Třikrát o něm v minulé kapitole čteme, jak prospíval; jak byl oblíben u Boha i u lidí. Snad zde nahlížíme takovou obdobu dětských kostelních besídek o vánocích a jiných příležitostech. Starší lidé sedí, sledují představení a říkají si: Vida, děti v chrámu. Slouží Hospodinu, znají se k němu. Takový pohled téměř každého staršího člověka maličko osvěží. Ovšem jistě si i řekne: Starci a děti. Co zmohou jedni a co druzí, co děti a starci dohromady, když tu nikdo jiný není, aby stál při Boží věci. Ani děti, ani starci, pracovat nemohou.

Samuel pak je v tomto duchu takový náhradní syn Elího, vyprošený od Hospodina. Nebo ještě spíš takový vnuk. Samuel ještě nezná Hospodina, ale zná Elího, který, jak jsme četli, jej oslovuje „můj synu“ a jedná s ním s velkou vlídností. Povahu Hospodinovu tedy mládenec Samuel dosud zná jen skrze laskavot svého adoptivního otce či spíše děda Elího. Ještě že je to zatím tak. Všechno je špatně, ale Samuel je zatím nezkažený, protože na něho dohlíží Elí. To jedno dobré dílo, které začalo návštěvou Elkánovy rodiny v chrámu, pokračuje. My, když se na to z odstupu díváme, bychom nejspíš měli strach o Samuela, beránka mezi vlky. Ale někdy kupodivu naivita a bezelstnost, někdo by řekl čisté srdce, kupodivu člověka ochrání nejlépe. Sám Kristus nakonec řekl: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky. Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. A také ovšem vidět, že i když někdo dělá jinak všechno špatně a nic se mu nevede, ta jedna dobrá věc, kterou dělá a která se mu vede tím neztrácí na smyslu a na hodnotě, i kdyby měl sám vzít špatný konec, jako ho brzy vezme i kněz Elí. Jak je psáno, Bůh vyhledá, co je skryto.

Kromě toho, že Elí pečoval o Samuela a dohlížel na něj, mu musíme připsat jednu vekou zásluhu. Dovedl rozeznat – a hlavně si dovedl přiznat, že s tím mládencem mluví Hospodin – i když s ním, s hlavním knězem, s člověkem mnohem starším a zkušenějším, nemluví.

Samuel tedy uprostřed noci slyší poprvé přímo Hospodina. Tu mu dochází, že ho ke službě nevolá člověk. Tu mu dochází, že středem jeho života není sloužit knězi Elímu, sloužit lidem, ale že Bohu je třeba sloužit, že od toho se vše odvíjí. A nebo ještě jinak, Samuel nejdříve slouží Bohu kvůli lidem, kvůli rodičům a kvůli knězi Elímu. Teď, na prahu dospělosti se věc láme a dále už bude naopak lidem sloužit kvůli Bohu. V lidech se člověk zklame a tak nejsou dobrým cílem snah. V Bohu se člověk nezklame, i kdyby se u lidí setkal s nevděkem a tak jeho služba stále nepozbývá smyslu.

V nočním Božím zjevení čeká Samuela skutečně nepříjemné prohlédnutí: Ten laskavý, nepochybně laskavý dědeček Elí, ten, který ho učil, co je a co není správné a nepochybně dobře učil, otcovský přítel jeho rodičů – ten samý Elí se také ovšem dopustil strašlivého zanedbání svých povinností. Ne snad ze zloby srdce. Ale z přílišných ohledů, za zbabělosti, která je sestrou lenosti. Elí nic zlého neudělal – Elí neudělal vůbec nic. Ale i za naše zanedbání, za naši ledabylost, za naši lenost nakonec někdo vždy platí. Břemeno, které odmítáme nést, které shodíme ze zad, dopadne pak vždy z větší výšky na záda někomu jinému. Zde na celý Izrael. Pro celý Izrael bylo leností Elího nyní těžké věřit, že v chrámu bydlí uprostřed lidu Hospodin – i když, jak jsme se přesvědčili na tom nočním vidění, Bůh tam opravdu byl. Tam mluvil, tam se zjevoval.

Samuel, vymodlené dítě, té noci dospěl. Bůh se mu zjevil ve svém Slovu. V tom Slovu, které bylo na počátku, v tom Slovu, které bylo u Boha, v tom slovu, které bylo Bůh. Víme totiž, že když je Bůh ve starém Zákoně spatřen viditelně, jde o Syna Božího, bez kterého nelze Boha poznat.

Samuel, vymodlené dítě, na které mnozí čekali, do kterého vkládal naděje lid i kněz Elí, dospěl té noci. Už to není ten mládeneček. Už to, takříkajíc, není dítě, které poslušně přednáší básničku u vánočního stromečku. To má svoje kouzlo, to je velká posila pro Boží lid – ale nikdy to netrvá věčně a ani to nemá trvat věčně.

Nová, boha poslušná generace Izraele přijde. O čtyři kapitoly dále čteme doslova: Uplynulo celkem dvacet let. Tu celý Izraelský dům zatoužil po Hospodinu. Ale to už bude téměř celý Elího rod, řekli bychom celý ten prastarý farářský rod, vyhlazen. A Samuel, ten to bude dělat jinak, než se to dělávalo. Věci už se nevrátí ke své staré podobě. Samuel odmítne, co bylo dříve běžné. Samuel povede Izrael do války. Samuel bude pomazávat krále a zase je sesazovat. Bude soudit v Bét-Elu, v Gilgálu a v Mispě, jeho sídlo bude v Rámě. Slavná budou úplně jiná místa, než dřív, žít to bude jinde, než dřív. Šílo už nebude znamenat, co znamenalo. Nastane slavná doba, jedna z nejslavnější v dějinách Izraele, ale jinde a jinak, než to bývalo. Samuel bude nástrojem spásy, skutečně s ním přijde jeden z nejslavnějších časů v dějinách Izraele, ale jinak, než to bývalo, než jak se to dřív dělalo. Skutečně bude dobře, ale jinak dobře.

Nám z toho plyne vícero poučení: Za prvé: Když v církvi Boží zbyde jen stařec a dítě, jak to dnes tak mnohde vidíme, není to tak beznadějné, jak se zdá. Děd někdy pouhým laskavým a moudrým slovem zmůže víc, než otec, babička, než matka. Víra se nedědí, ale nezřídka jako by se dědila ob generaci; slyšel jsem, že třeba v dnešní austrálii, v generaci mých vrstevníků, je to právě tak. Za druhé: I když všechno skazíte a celek života směřuje už nevratně ke skáze, přece jednu věc, kterou děláte dobře, s dobrotou a důsledností, přece děláte dobře, špatný celek neruší dobrý detail. Za třetí: I ve všeobecné zkáze zůstávají lidé, kteří přece poznají dílo Boží i ve pštných poměrech, jako Elkána a Chana. A Jan Kalvín dodává: Bůh nebyl nikdy bez své církve, i v nejhorších časech v zárodku trvala a nějací spravedliví byli vždy, třeba světu neznámí. Za čtvrté: Učme se od Elího rozeznat Boží hlas a Boží dílo, i když ten hlas nemluví zrovna k nám a není to naše dílo. Za páté: Učme se od Elího přijmout, že třeba dlouhou dobu v našem životě prostě bylo vše špatně. Že se třeba nějaký čas našeho života nedá nijak ospravedlnit. Za šesté: Učme se přijímat neovratné důsledky svého jednání. Stane se, že uděláme fatální chybu, byť ne ze zlé vůle, ale třeba jen z lenosti – a ovšem už ji vrátit nejde a následek je lépe statečně nést, než sám sobě lhát. Za sedmé potom: Jako netrvá v tomto čase věčně žádný slavný čas, pak ovšem ani čas úpadku a hanby netrvá věčně. Mnohokrát jiuž v dějinách církev upadla na celá staletí – mnohokrát zase povstala ke slavným časům. V tomto světě není nic stálého – a ovšem nastálo není ani čas temnoty. Skončeme nakonec slovy židovských učenců, kterých si zrovna u tohoto místa všiml jeden doktorů církve, křesťanských vykladačů Písma:

V den, kdy zemřel rabi Akviva, Rabbi bez Zakaj se narodil; v den, kdy se narodil ben Zakaj, narodil se rabi ben Jehuda; v den, kdy zemřel ben Jehuda, narodil se Rava; v den, kdy zemřel Rava, narodfil se Rabi Aši. A to tě učí, že žádný spravedlivý neopustí svět dřívě, než se narodí někdo stejně spravedlivý.

Tím spíše trvá pevná a jistá naděje pro církev Kristovu. Amen