Když už někdo hrozí, má být také připraven provést to, čím hrozí. Když si pořídíte zbrojní pas, dozvíte se: Nikdy nevyndavejte zbraň, pokud nejste už také připraveni vystřelit. Zbraň je na obranu, ne na vyhrožování. Kristus Pán to nakonec dobře vyjádřil příslovím: Kdo s mečem zachází, mečem též schází: Když taháte pistoli, stává se z vás v tu chvíli legitimní terč; ostatní mají právo také tasit. Když máváte nožem, ostatní mají právo také vytáhnout nože: Když něčím hrozíte, právem lidé usuzují, že jste připraveni to udělat a budou se snažit vás předejít. Všimněte si, že když se v americkém filmu někdo rozčiluje, ten, kdo ho rozčílil, hned ukazuje prázné ruce, aby ukázal, že nemá zbraň. To proto, aby se případné potyčka omezila jen facky a někdo nepřišel o život.

Touto moudrou zásadou, tedy: nehroz ničím, aniž bys byl už připraven to udělat – se Izraelci neřídili a zle na to doplatili. Přinesli so svého tábora schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech. Na víku truhly byli proti sobě křídli sklonění dva andělé a nad nimi, jako na trůnu, spočívalo jméno Boží uprostřed Izraele. Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, stojí v Žalmu: V arše skutečně byly desky Zákona, na kterém byla postavena Boží vláda.

Mnozí vykladači se domnívají, že do archy vkládali pověčivé naděje. Že archa sama nic neznamenala. Přehlédli však, co je zde jasně napsáno: přinesli odtud schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech. Zdůrazňuji: Trůnícího na cherubech. Bůh tam skutečně byl – později uvidíme, že když Pelištějci archu uloupili, Bůh se i uprostřed pohanské země dovedl sám postarat o to, aby mu všichni vzdali čest. Archa skutečně nebyla jen obyčejná truhla, na které nic není. Byl to skutečně trůn Boží a Bůh z něj vládl. V tom tedy chyba Izraelců nebyla.

Chyba byla, že se najednou rozmysleli. Najednou rozhodli, že z obyčejného mezilidského boje udělají boj víry. Ze světské války válku svatou. A ovšem, že křesťan svůj osobní boj a boží boj zamění, je stálé nebezpečí. I věřící člověk totiž vede i své osobní boje. Nemůže je zaštíti Bohem a přece jej okolnosti nutí je vést.

Státy spolu občas vedou boje o sporná území. Jedna strana říká: Tohle území bylo vždy naše. A má pravdu. Druhá strana říká: Ale žijí tam hlavně naši lidé. A má také pravdu. Je velmi těžké pak rozhodnout věc jinak, než bojem. Smír by vždy změnšil sílu jedné strany a druhou posílil. Jedny ponížil, druhým dodal seběvědomí. Vyjednávat o míru je velmi těžké: Proto se také říká, že Bůh je dárce pokoje, protože přirozený stav padlého stvoření je válka všech proti všem. Proto se má za mír možná ještě více děkovat než prosit.

Stejné je to ovšem i v životě každého z nás: Vezměte běžnou situaci, kdy dva nápadníci usilují u jednu snoubenku. Jeden musí být dvornější, mužnější, chytřejší, než druhý. Oba ji mít nemohou. A kdyby oba ustoupili, nic se nevyřeší. Nevěsta zůstane na ocet. Nebo matka a babička: Babička chce vnoučatům dopřát, něco pěkného jim koupí. Má ostatně právo se s nimi potěšit. Matce se však zdá, že je už moc rozmazluje. Má ostatně právo vychovávat děti, jak považuje za moudré. Kterou z nich donutíme ustoupit? Řekneme staré, že už je k nepotřebě? A nebo mladé, že nemůže o svých dětech rozhodovat, i když je porodila, i když je dospělá? Většinou spolu musí trochu bojovat, byť jen v náznacích, aby si nakonec vymezily hranice smíru: Ty smíš sem a dál ne, tady už je to moje.

Sice většinou v maličkostech, ale přece, je každý z nás nucen svádět různé malé poziční boje. Nikdy totiž nevíme úplně přesně na milimetr, co je ještě naše a nemáme si to nechat brát, co už zase nedotknutelně patří druhému. Víme to jen přibližně. Jsou to ovšem naše boje, ne Boží boje. Naše omezené poznání nás někdy nutí s druhými trochu zápasit – nenutí nás však Bůh.

My právě v prvním verši dnešního čtení slyšíme: Izrael vytáhl do boje proti Pelištejcům. Izrael ten den nebojoval o život, nebránil se. Útočil, aby získal vůči nepříteli nějakou dílčí výhodu. Tak už se prostě obvykle válka vede. Ať ve světské válce, ať v osobní, se občas prohrává. Ztráty bývají bolestné, ale bez nich se bojovat nedá. Izrael prohrál, stratil 4 000 mužů. To je hodně i na dnešní moderní válku. Nicméně, nebyli rozprášeni, spořádaně ustoupili do tábora; to je jediná možnost, jak porážku účinně zvládnout. Neutekli, ustoupili.

Pak si ale najednou vzpomněli na starého Boha. Udělejme z toho střetnutí Boží boj. Udělejme z toho osudové střetnutí, se kterým stojí a padá svět – svatá válka totiž skutečně je něco, s čím stojí a padá svět.

Když nasadili takový těžký kalibr, když nasadili zbraň vůbec nejmocnější, Pelištejci je ovšem vzali vážně. Přijali jejich výzvu: Věděli, že jim už nic jiného nezbývá. Byli zatlačeni do kouta:

„Běda nám! Dosud se nic takového nestalo. Běda nám! Kdo nás vysvobodí z rukou těch vznešených bohů? To jsou přece ti bohové, kteří pobili Egypt všelijakými ranami na poušti. Vzchopte se! Vzmužte se, Pelištejci, ať neotročíte Hebrejům, jako oni otročili vám. Vzmužte se a dejte se do boje!“

Jádro dnešního textu je následující: Když Izraelci najednou změnili svůj osobní boj v Boží boj, Pelištejci byli donuceni otestovat, všemi prostředky ozkoušet, zda za Izrael skutečně bojuje Bůh. A pravda se ukázala: Hospodin za ně nebojoval, i když jeho jméno trůnilo na arše uprostřed nich. Že opravdu byl mezi nimi ještě neznamenalo, že jejich boj je jeho boj, že jejich boj schvaluje.

Tak i mezi námi: Pokud se ve svých osobních sporech, ve svých čistě osobních chutích a nechutích dovoláváme Boha, snadno se nám stane, že druhá strana výzvu přijme. Že do boje nasadí všechny síly – a nechá Boha samého rozhodnout, kde je pravda. Stane se, že se pro své osobní spory dovoláváme Boha – a druhá strana má nakonec k Bohu větší úctu. Vezme nás za slovo, bude proti nám bojovat ze všech sil – protože nyní již jen Bůh může rozhodnout. A protože to, co jsme vedli, ve skutečnosti nebyl Boží boj, ale jen náš boj, druhá strana jistě vyhraje, i kdyby byla horší, než jsme my, jako byli jistě Pelištejci horší než Izrael, i při všem jeho hříchu.

Sluší se dodat: Jsou i svaté války a svaté boje. Mezi státy i mezi lidmi. V čase Starého Zákona byli Boží nepřátelé a mělo se proti nim bojovat. Jsou i dnes a musí se proti nim bojovat: Je jich však daleko méně, než jak se lidé obvykle chovají:

Vždyť dnes si lidé mnoho vyhrožují, až příliš často kvůli malichernostem: Rodiče říkají dospívajícím: Pokud to a to nepůjdeš studovat, nebudem tě živit. Panna nebo mládenec pak ale mají říci: Neživte, sám se budu živit. Ať Bůh rozsoudí. A drzí dospívající říkají: Když mi to a to nedáte, uteču z domova. Pak ale mají rodiče říci: Nedáme, uteč. Bůh ať rozsoudí. A kamarád kamarádu hrozí: Když nebude po mém, nebudem se kamarádit. Druhý ať pak řekne: Nebude po tvém, Bůh ať rozsoudí. A muž nebo žena řekne svému protějšku: Opustím tě, když nebude po mém. Jeho protějšek ať řekne: Jdi tedy, Bůh ať rozsoudí. A na shromáždění sboru zazní: Když nebude po mém, odejdu ze sboru. Sbor ať pak řekne: Odejdi hned, Bůh ať rozsoudí, zda se pravdy držíš ty, nebo my. Přitom, stále je pravda: Jsou věci Boží, pro které smí i tak hrozné hrozby člověk použít. Ale musí je pak myslet vážně a musí pak také udělat, čím hrozil. Nikdy se nemá hrozit tím, co člověk není v srdci připraven hned udělat.

Závěrem, jak zachovat mír nás nakonec nejlépe učí Kristus Pán, kníže pokoje. V našich osobních věcech, když boj sílí, je nejlépe spořádaně ustupovat. Se ztrátami, ale bez stráty cti, jako se to povedlo Izraelcům při jejich prvním střetu. Písmo Starého i Nového Zákona nás sice shodně učí, že v Božích bojích se má postupovat s nasazením všech sil a bez všech ohledů: I Kristus říká. „Kdo miluje otce, matku, děti (a tak dále) víc, nežli mne, není mne hoden“. Upřímně ale, zdali pak kdo z nás vůbec kdy zažil nějakou svatou válku? Kdo z celé této naší doby, naší generace? Většinou vedeme jen osobní boje.

A tam pak platí všechno to o nastavené druhé tváři, o modlitbě za nepřátele a tak dále. Proto tedy: Přou-li se dva státy o území, když se jednomu vezme, musí se mu zase dát jiné, aby ten stát nepřišel o čest a sílu. Tak se dá alespoň nějak dosáhnout míru. Když rodiče kárají děti, musí stačit prosté: Ne, to neuděláme, ano, to pro tebe rádi uděláme. Když se mladý člověk hlásí o svobodu, musí si vystačit s prostým: Ano, to budu dělt rád. Ne, tohle bych opravdu dělat nemohl. Vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Přátelé, chtějí-li mít u druhých jméno, toho pak spíše dosáhnou tím, že druhého budou bránit před pohanou, budou jednat štědře a velkoryse a nehledět na svůj zisk.

Snoubenci i manželé pak jeden vůči druhému dosáhnou více laskavostí, jež druhého obměkčí a učiní mu sladkým ustoupit. Pozornost, spolehlivost a pomoc, pěkný dárek, obměkčuje srdce žen a něha a úcta srdce mužů. Kdo však tomu může porozumět?

Kdo pak chce dosáhnout věci, kterou pokládá za správnou, ve shromáždění Božím, musí se mnoho modlit, znát Písmo a denně toužit po vyšším poznání. Musí umět nechat ustoupit své protivníky se ctí. Nesmí nikoho zatlačit do kouta, ale každému nechat nějaká dvířka k ústupu.

Nedomníváme se tedy, že ďábla zlého lze porazit laskavostí. S ním je třeba bojovat bez všech ohledů – a Bůh je s námi jistě. Ovšem, jak často hledíme skutečně samému ďáblu do očí? Kdo ví, zda by se tak dal označit mezilidský spor kohokoliv z nás, i když vyloučeno to není. V nasprosté většině případů však stojíme jen proti lidské malichernosti a pýše – nebo ve své vlastní malichernosti a pýše. Pak, ať už jsme v právu nebo se mýlíme: Stejně mnohého dosáhneme laskavostí, jak nás i Kristus Pán mnoho učil. Amen

Modlitba po kázání:

275

Ohlášení: pohřeb J. Veselý

479, 1–5.9–10

Přímluvná modlitba: Nebeský náš Otče Hospodine, každý boj je v Tvojí ruce. Tebe dnes nejvíce prosíme, abys učinil přítrž všem, kteří Tvé jméno zneužívají, kteří se Tebe nebojí. Znič dílo všech sektářů, které druhé mučí falešnými slovy, aby nasitili svou pýchu a své břicho. Dej, ať Tvoje církev stojí pevně proti všem bludům, které popírají Tvou spravedlnost a Tvé velké slitování. Prosíme Tě za kazatele Tvé církve, aby měli každého dne na paměti vážnost stvého úkol a přitom se netřásli úzkostí. Prosíme Tě za straší církve, abys jim dal pokojná srdce, schopná opatrnosti i rozhodnosti, jak je třeba. Prosíme za doktory církve, učence, abys jim dal hluboký vhled i dar srozumitelné řeči. A za všechny v církvi, kteří pečují o sirotky a vdovy, o opuštěné a chudé, o nemocné, abys jim odplatil zjevně i vnitřně, zde i na věčnosti. Za ty, kteří se za nás modlí, se modlíme, za ty, kteří nás milují, abys jim odplatil, za ty, kteří nás nenávidí, abys změnil jejich srdce. Amen

Poslání: Římanům 12, 9–21

Požehnání: Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé!

Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země! Požehnej vás Všemohoucí…