Promluva k dětem: Milé děti, milí studenti! Začíná vám škola a to je teď váš úkol na světě: Mnoho se naučit a mnoho znát. Neejdůležitější poznání však už máte: Poznali jste Boha, kterého svět nemůže spatřit, ale vám se dal poznat, protože si vás vyvolil. Vám i nám dal za dědictví celý svět, abysme spolu s Kristem vládli. Proto nelitujte námahy se o všem učit. Matematika vás učí, jak Bůh všechno uspořádal, fyzika, jak všechno udržuje v pohybu. Přírodopis o všem, do čeho vdechl život. Dějepis o tom, že ať by byl kdo jak mocný, přece padne a žádná moc ani sláva není na věky. A vůbec všechno poznání je od Boha a pro Boha. Jděte statečně do nového roku ve jménu Krista Pána. Před nikým se neponižujte, protože Vy jste děti Boží. Nikomu se neposmívejte a nikoho neurážejte, protože toho, kdo se vytahuje nad druhé, Bůh srazí do prachu. Ujímejte se těch, kterých si nikdo neváží, protože takové Bůh povýší a vyznamená. Přijměte požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Jděte ve jménu Páně. Amen

Pelištejci byli tolerantní. Možná ne k druhým lidem samotným: Jejich pole a sady chtěli mít. Nejen izraelské, ale také egyptské, mikénské – jak se dnes domníváme, přitáhli v těch časech z moře a kde jakou strou říši tehdy zničili. K lidem moc snášenliví nebyli. Ale k jejich víře ano. Tak to ovšem ve starém Orientě dělal skoro každý: Druhé lidi šlo pošlapat. Ale jejich bohy? Přece se jim ti druzí, ti, které jsme porazili, přece se jim neklaněli zbytečně. Přece na tom něco muselo být.

Proto také Pelištejci vystavili Boží schránu vedle Dágona. Ne jako trofej. Ale jako něco cenného. Jako něco, co obohacuje druhé lidi. Jako něco, co může obohatit i je. Takové myšlení není daleké většinovému smýšlení naší země i současné Evropy. Když ten bůh, ta víra, obohacuje druhé, může obohatit i nás.

Pohleďme: Už v minulé kapitole jsme viděli, že Pelištejci zcela věří příběhu o vyvedení Izraele z Egypta. Věří, že se to všechno stalo. Že Bůh Izraele je mocný. Věří tomu snad víc, než Izraelci, kteří to už všechno znají. Kteří si na Boha vzpiomenou, jen když je zle. To Pelištejci mají z toho Boha z pouště strach, mají před ním respekt. I mnozí naši současníci mají vůbec strach vejít do kostela. Berou vážně, co se za zdmi kostela děje, mají z toho respekt. Nebo se podívejte, kolik lidí poslouchá doma gregoriánský chorál: Starou křesťanskou hudbu, nad kterou by mnohý povrchní křesťan i ohrnoval nos. A přitom vychází na cd a hrají jí občas i v rádiu, i v současných úpravách, jedno, jak nevkusných. Pohané si často lépe uvědomují, jaká moc sídlí uprostřed nás, jaká síla je v tom, co na mnohých místech vyhazují jako staré haraburdí. A čím je která církve více nemoderní, více tradiční a starosvětská, tím větší zájem přitahuje. Protože jako Bůh opravdu trůnil na arše uprostřed Izraele, tak je i uprostřed církve. A jako to staré mluvilo ve svém čase, mluví i dnes, protože Bůh se nezměnil.

To je ta velká potíž: Bůh se dal Izraeli poznat jako Otec – a proto si jej nevážili. Trochu jako mezi lidmi: Když vám někdo vážený dá nahlédnout do svého soukromí, dává tím najevo své přátelství, svou otevřenost. Ale často si ho pak vážíte méně, když ho znáte v jeho všednosti a slabosti. Ačkoliv se zachoval upřímně, nic nepřestíral, tuvážnost jako dřív už obvykle nemá. Tak také Hospodin přestal být pro Izrael neznámým Bohem. Bohem, který vládne nebesům i propastem, životu i smrti. Uzavřel smlouvu s Abrahamem, dal zaslíbení Izraeli. Řekl jim, že si je zamiloval. Bez důvodu. Prostě si je zamiloval. V očích Izraelců tím ztratil vážnost, i když by to přece mělo být úplně naopak. Kdežto Pelištějci, kteří Hospodina neznali, jej viděli v celé jeho skutečné hrůze.

Věřící, který je jaksi v chrámu doma, ztrácí před Bohem respekt. Tím však pozvolna přestává Boha skutečně vnímat. Protože k Bohu patří jeho moc neoddělitelně. Pohan, musí se přiznat, pořád ví, s čím zachází. A tak, když Pelištejci získali schránu Boží do rukou, postavili ji na čestné místo. Protože všemu posvátnému dávali čestné místo a zacházeli s tím v rukavičkách, protože prostě měli strach. Když vjeli Turci na koních do chrámu Boží moudrosti v Cařihradu, na některé obrazy Krista se prostě báli byť jen sáhnout. A tak je pouze zakryli citáty z koránu a ty obrazy se zachovaly dodnes.

Dnes převažuje názor, že by všichni měli být především tolerantní. Se vším posvátným zacházet v rukavičkách. Mnohde v Evropě už se nesmí mluvit proti víře Turků a Pelištějců. A proti víře Indů a proti víře Sinhálců. Posvátné věci každé víry by se měly vystvět na jedno místo vedle sebe. A pokud možno na ně nesahat. Asi jako v Dagonově domě v Ašdódu. Asi jako v nějakém muzeu.

Potíž tolerantního člověka je však v tom, že jako Pelištejci, zavírá ty Bohy do nějakého domu Dagonova, do nějakého muzea a jen se na ně občas chodí dívat. Potíž tolerantního člověka je v tom, že se nakonec cítí větší, než všichni bohové. Všechny je uznává – a to třeba i upřímně uznává – ale žádnému z nich nepatří. Patří jen sám sobě.

Jak vidíme na Pelištejcích, všech bohů se bojí. Boha pravého se bojí, bojí se i model. Když Dagon ležel na zemi, Pelištějci jej hned zvedli zpátky. Když jeho ruce a hlava leželi na prahu, po generace se na něj báli byť jen stoupnout. Boží schrány se báli jak čert kříže. Ano, člověku, který z žádnému z bohů výhradně nevěří, zbývá už jen mít ze všech bohů hrůzu.

Tolerantní člověk si troufá posoudit, že jsou si bohové rovni. To může jen tehdy, když žádnému skutečně nevěří. Jako když má někdo deset milenek a říká, že v nich všech miluje ideální ženu. Nemá rád vlastně žádnou.

Pelištějcům však sám Bůh ukázal, že bohové si rovni nejsou. Socha Dagona, jehož jméno znamená prostě Obilí, se klaněla až k zemi pře Božím trůnem. Zajímavé je, že Bůh s tou sochou nějak počítal a nějak s ní naložil. Jeden presbyter mi nedávno položil dobrou otázku: Sice zda bohové pohanů nějak existují nebo ne. Už jsem však zmínil, že Dagon znamená prostě Obilí s velkým O. Existuje obilí? Jistě. A je důležité? Jistě. A existuje láska a válka. Jistě. A málo co dovede lidi tak strhnout jako tyto dvě věci. A existuje neklidné moře? A existuje vrtkavé štěstí? A existuje nemoc a zdraví? Všechny ty velké věci, kterým se lidé klaněli, existují, jde na ně ukázat a netřeba je dokazovat ani o nich pochybovat. Co Bůh dokázal Pelištějcům svým svým divem je to, že všechny ty věci se sklání před Bohem Bohů, všechny jsou mu podřízeny a všechny jsou v jeho moci.

Všechny ty věci nám přinášejí vzrušení a vlastně všechny k životu potřebujeme: Skoro všichni rádi jíme a pijeme, téměř všichni toužíme po lásce, téměř všichni toužíme bojovat za správnou věc a vítězit. Za bouře na moři nebo v letadle bychom se všichni báli a jen si přáli, aby to skončilo. Na nic jiného bychom nemysleli. A pokud nemáte štěstí, nebo, řekněme, požehnání, snažit se můžete, jak chcete, neuspějete. A se zdravím podobně jako s tou bouří.

A přece, ani hlad a žízeň, ani nešťastná láska, ani válka a porážka v boji, ani nemoce, ani smůla, kdy se pokazí vše, na co sáhnete, ani bouře v povětří či na moři neznamená, že Bůh usnul, že se na nás hněvá, že není s námi. Přízeň v žádné z těch věcí není absolutně nutná. Ty všechny věci se klaní Bohu, Bůh pak s námi.

A to už není doslova v našem příběhu, ale v pozadí, jako ve všem Písmu je: Že je Bůh s námi se ukázalo v jeho synu. Pastýři ho viděli v plenách, lidé znali jeho matku Marii i jak se mělo za to, otce Josefa. Jeho sourozenci u nich doma sloužili. Jedl s námi a spal v lodi, když byl unaven. Dal se poznat, ale právě pro to si ho nikdo nevážil. Dal se za nás zatknout, zbičovat a ukřižovat. Ale za to si ho právě nikdo nevážil. I umřel pro nás – ale právě proto nikdo nevěřil, že je Bůh, když umřel jako člověk. Až když vstal z mrtvých, někteří v něj uvěřili a sklonili se před ním.

My buďme moudřejší a ctěme jej s chvěním, i když se nám stal Bohem důvěrně známým. Nevažme si ho méně jen proto, že bydlíme v jeho domě, v církvi. Ctěme Boha s dobrou bázní, jako má ještě docela malé dítě k rodičům: S bázní, spojenou s velkou příchylností. Dnes neseme takové dítě ke křtu, dnes je nám příkladem. Dnes vstupuje do smlouvy, ve které pro něj Bůh přestává být neznámým Bohem, před kterým utíkáme, kterého raději zavřeme do muzea, do domu Dagonova. Ano, dnes vstupuje křtem do smlouvy, ve které stojíme my i naše děti. A když Bůh s námi, kdo proti nám? Amen